Ozvěny Twinsidoru (16)

20.02.2018 17:37

Kontemplace jako řemen:

Bylo krásné zimní ráno. Slunce svítilo na zasněžená pole, ledem obalené větve stromů u cesty se třpytily jako křišťály.

Zásobovací karavana sestávala z tří desítek soumarů, dvaceti členné vojenské jednotky a deseti sloužících. Rawen na svém ryzákovi jel společně s polovinou vojenského oddílu na konci, Tevin ab Utren jako kapitán, klusal s další desítkou mužů daleko v čele. Na to, že byli soumaři plně naložení, postupovali celkem svižně. Rawen zhluboka dýchal ostrý vzduch a cítil se skvěle.

Bylo to pět dní, kdy Prvnímu náměstkovi při ranní schůzce oznámil, že se odebere meditovat do Durvosu. Odůvodnil to potřebou vyčistit svou mysl a plně se sjednotit s vůlí své paní. Finorel byl tou dobou znepokojený ze zpráv, které dostával z klášterů. Preláti si stěžovali, že se jejich orakula povážlivě odmlčela. Náměstka potěšilo, že se to Rawen snaží napravit. Vaše úsilí chápu, připustil.  Ale teď v zimě? Vždyť se tam nastydnete, Vaše Svatosti.. Ještě více úpěl, když se dozvěděl, že se Rawen plánuje nechat v rámci zachování dobré tradice v cele zazdít. Celé tři měsíce? Zajisté by postačilo několik dní! Jenže mu to nebylo nic platné. Nový hierofant kráčel v šlépějích svých předchůdců a nezbývalo, než to strávit.

Hned odpoledne hierofant odjel s doprovodem Třetího náměstka, tajemníka pro Světské záležitosti a eskortou církevních vojáků do nedalekého Durvosu, aby se tam za zpěvu oslavných chorálů nechal obřadně zazdít. Ještě, než do připravené cely vstoupil, sdělil opatovi, že skládá slib mlčenlivosti. Až mu budou nosit chleba a vodu, za žádných okolností se nemají snažit přimět jej k hovoru. Když vzal zedník do ruky první cihlu, hierofant se pořádně se zachumlal do kožešinou podšitého pláště, který mu vnutila matka, natáhnul se na lavici a nechal se monotónním kvílením mnichů z chrámu ukonejšit k spánku.

Vzbudilo jej až štrachání za zdí. Posadil se a snažil se odhadnout čas. Ve tmě husté jako kibisová kaše neměl šanci. Asi to byly myši. Zase se položil a zavřel oči. Čas se vlekl. Napadlo ho, co by ho čekalo, kdyby plán nějak selhal. Při představě, že by tu opravdu musel trčet ve tmě a mrazu celé tři měsíce, se zpotil děsem. Od pochmurných myšlenek jej vyrušily další zvuky. Šouravé váhavé kroky. Znovu se posadil a třeštil oči do tmy. Pak se v místě, kde tušil čerstvou zeď, asi v úrovni jeho kolen, vyrýsoval zářící obdélník. Takže na druhé straně je někdo s lampou a on to vidí skrze zásobovací otvor. To pořád ještě nemusí nic znamenat. Třeba jen mniši přišli zkontrolovat zeď. Po chvíli se ozvalo škrábání následované vytrvalým tlumeným bušením. Úlevou vypustil z plic dlouho zadržovaný vzduch. Gren plánoval obalit kladivo hadrem, aby nedělal rámus. Po chvíli něco zaskřípalo. Nahoře u stropu někdo z druhé strany uvolnil první cihlu. Pak to šlo ráz na ráz. Naštěstí nebyla malta ještě ztuhlá. Rawen s  Grenem rozebrali zídku jen do první třetiny. Pak si k ní Rawen přisunul lavici a přelezl na druhou stranu. Oba společnými silami zeď obnovili. Pracovali pomalu a tiše. Dokonce ani nemluvili, protože se hlasy v podzemí rozléhaly. Jakmile byli se zednickou prací hotovi, proklouzli do cely, ve které Grena nechali přespat. Ráno ještě před rozbřeskem odjeli. Mnichy u brány ani nenapadlo, že ten druhý chlap zahalený ve vojenském plášti s kapucí do čela, odjíždějící se sirem ab Tahomem je tam jaksi navíc.     

Nasedli na jednoho koně a vyrazili k Rokvoni, Tam se Rawen s Grenem rozloučil. Přidat se k zásobovací karavaně byl Grenův nápad. Skvělé bylo, že vedení karavany svěřila rada Tevinovi, kterému Rawen hned po Grenovi věřil nejvíc. Gren od začátku předpokládal, že pojede také, ale to mu Rawen zarazil:Paliona je těhotná, takže zůstaneš doma, řekl kategoricky. 

Sám se jako kartograf Wen z Nortonu ubytoval v hostinci u Hubaté báby a dva dny se poflakoval, než dorazila karavana s Tevinem ab Utrenem v čele. Ještě, když to celé plánovali, nebyl Tevin z celé akce právě nadšený. Co když se ti cestou něco stane? hartusil. Finorel,  Kleben, celá ta asketická banda, mě pověsí do komína a moje uzené koule budou podávat k večeři! Rawen ho ukonejšil přísahou, že nikdo kromě Grena a matky o jeho eskapádě neví. Slíbil, že zařídí, aby ho nikdo nepoznal. Tři dny se neholil. S černým strništěm vypadal jako jiný člověk.   

Tak se tedy Wen z Nortonu přidal ke karavaně do Mandefellu. Po dvou dnech cestování byl spokojen.  Znovu se v duchu poplácal po rameni za to, že Tevinovi rozmluvil těžké sáně.  Klima na jihu je mnohem mírnější. Jen, co se dostanou přes mandefellskou vrchovinu, místo sněhem se budou prokousávat blátem. Nebude kde vyměnit sáně za vozy, když zájezdní hostince Otta vypálil. Jistým řešením by bylo vzít kola i s nápravami sebou, aby je mohli na jihu pod podvozky saní namontovat. Ale v tom případě by polovinu nákladu saní přestavovala kola. Nehledě na to, že montáž v terénu, kde hrozí útok ze zálohy, se jevila jako riskantní. Za takových okolností je zkrátka mnohem šikovnější převážet náklad na soumarech. Je to sice náročnější na organizaci a chce to větší zásoby krmiva, ale zpátky se budou vracet nalehko, protože mezky nechají armádě na maso.

Bylo před polednem, když dal Tevin u rozcestí chráněného skupinou jehličnanů povel sesedat. Právě překonali mělký vrcholek kopce. Naskytl se jim prosluněný výhled na Tisové údolí. Pod sněhovou peřinou si mírumilovně hověly vesnice Utrenského markrabství včetně samotného města Utrenu, kde sídlila Tevinova rodina. Na horizontu se rýsovaly hřebeny Utrenského pohoří, kterým Rondor hraničil s Mandefellem.

Rawen alias Wen  z Nortonu opřený o hřbet svého ryzáka sledoval, jak štolbové krmí zvířata a ostatní sloužící chystají ohniště a rozdělují vojákům houně k sezení. Podle vysokého smíchu a štěbetavého láteření poznal, že jsou mezi nimi i ženské. Překvapilo ho, že to Tevin dovolil. Nejspíš neměl na vybranou. Vojenské oddíly určené k ochraně karavan se zásobami sestavovali ze záloh. Hlásily se tam dětičky z nejpřednějších šlechtických rodů. Třetí nebo čtvrtí synové, jejichž starší sourozenci byli s císařem v poli nebo se naopak starali o rodinné statky. Tito mladí hoši měli za sebou základní výcvik, ale s nasazením do skutečné bitvy se pro ně nepočítalo. Nebyli zvyklí se během cesty postarat ani sami o sebe, natož o zvířata. Předevčírem po té, co se Rawen ke karavaně přidal, se k němu Tevin na několik hodin připojil, aby mu popsal plán cesty a vysvětlil mu poměry. Vikomt ab Flusen se mě zeptal, kdo se jim bude cestou starat o ložní prádlo. Pitomce ab Vononina zajímalo, kam má uložit péřové přikrývky. Mladý ab Hrken se dokonce rozčílil, když zjistil, že jeho želízka na kadeření vlasů se nevejdou do sedlových brašen. Se skeptickým úšklebkem dodal: A s takovým materiálem musím pracovat...

 Včera celý den sněžilo a fičel ledový vítr. Všichni byli zabalení do kožešin od hlavy paty. Prokousávali se větrem bez přestávky od rána po pozdního odpoledne, kdy dorazili do města Tahomu. Ubytovali se v sídle markraběte Vuana, Grenova strýčka. Vuanova manželka mladé aristokraty zahrnula mateřskou péčí, její hospodyně se bezchybně postarala i o pomocný doprovod. Rawena doposud nenapadlo se o tyto lidi zajímat. Až dnes měl příležitost se s pomocníky seznámit blíže.

Šest štolbů mělo na starost mezky a koně, čtyři ženské se staraly o potřeby lidí. Skrze vrstvy teplého oblečení nebylo poznat, která je tlustá a která tenká, ale dvě z nich se nakrucovaly jako na promenádě a dost hloupě se chichotaly. Co se týkalo žen, nebýval Rawen vybíravý. Než se dostal do vězení, bral všechno, co se nabídlo. Většinou se ani nesnažil zapamatovat jejich jména. Po třech džbáncích si dal říct s každou, i kdyby jí chybělo oko a měla jednu nohu kratší. A přesně takové ženské se vydávají na vojenské výpravy. Ošklivé a hloupé. Dvě z nich na oheň rozdělaný ze suchého dřeva vytaženého ze zásob přiložily větve přinesené vojáky. Ulpělé zbytky sněhu v teple tály a dusily plameny. Z ohniště se začal valit hustý dým.

„Je to mokrý, vy stračeny! Nechte teho a včil!“ zařvala na ně obrovská ženská hlasem polního brigadýra. Ta osoba byla stejně široká jak dlouhá v čepici z kožešiny skalního rysa. Její kožich byl nejspíš z medvěda. Vážil skoro tolik, kolik ona sama. Pachtila se s trojnožkou od stanoviště soumarů a lamentovala: „Šak sem vám řikala, počkéte, až se to rozhoří! Všecky ste hlópý jak troky...“

Děvčata se smíchem sundala rukavice a čepice a sklonila se k balíku se zásobami. Vybalila pecny chleba a klobásy a s lechtivými průpovídkami je vojákům vydávala k obědu. První byla moc hubená, šilhala a krákorala jako vrána, ta druhá s kulatým mastným poďobaným obličejem a řídkými vlasy se pohybovala jako stelná bachyně. Vojákům, zdá se, to nevadilo. Mezitím přestalo ohniště dýmit. Matrona v kožichu rozložila nad ohništěm trojnožku a zavěsila nad plameny kotlík se sněhem. Ta čtvrtá ženská navlečená v modrém plášti podala medvědici měch s vínem. Matrona si trochu lokla, zaškaredila se a hned na tu modrou spustila: „Řikala sem, ať vezneš druhý měch zprava, ty nerédo! Loriberské růžové! Teho je na svařák škoda!“

Někdo poklepal Rawenovi na rameno. Tevin. Podával mu jídlo. S širokým úsměvem pohodil hlavou k medvědí matroně: „To je Gonda. Horlivá vyznavačka Paní Světla a tvá oddaná obdivovatelka. Je vdova po čističi bot. Stará se o prádlo v kasárnách. Má ty ostatní na povel.“

„Nechápu, co ženské na takové akci přitahuje,“ zabručel Rawen a posunul se, aby se k němu na houni mohl Tevin posadit.

„Gonda je tu kvůli synovi. Je štítonošem Rabena z Dooksu. Dostala zprávu, že byl zraněný. Nedá pokoj, dokud ho nenajde. Měl by být v lazaretu v hraniční pevnosti Kámen. Živý nebo mrtvý. Ty ostatní jsou tu z vypočítavosti.“

„Jak to myslíš?“ podivil se Rawen.

Tevin se krátce uchechtl. „Od té doby, co se císařem stal levoboček, si každá ženská myslí, že si dítětem polepší. Čekají, že cestou některému z vojáků ujedou nohy. Aspoň ty dvě, co zasmradily tábor kouřem, určitě. Stát se to může, protože tady nemají konkurenci…“ 

„A ta v tom modrém plášti?“ zajímal se Rawen. Zmiňovaná právě pod přísným Gondiným dohledem do kotlíku sypala cukr. Vypadala nejdrobnější ze všech a její gesta působila navzdory okolnostem a prostředí nezvykle elegantně. Nejspíš proto, že nebyla tak nabalená jako ostatní. Kvůli velké kapuci stažené do čela jí nebylo dobře vidět do tváře. Teď si stáhla červené vlněné palčáky, aby rozvázala plátěný sáček s kořením. Rawen se přistihnul, jak natahuje krk, aby zahlédl její ruce. Měla elegantní štíhlé prsty. Něco hluboko v něm se otřáslo. Nechápal, co ho znepokojilo.   

Tevin strčil do Rawena loktem a řekl: „Ta jediná stojí za hřích. Její matka byla kurva, ale otec byl gardistou. Říká se, že skončil v dolech. Kdybys viděl ty její oči… Dobrá krev se nezapře. Na to, aby se tahala s vojskem, je jí škoda. Skoro s nikým nemluví, jenom se usmívá. Jako kdyby měla tajemství. Je jiná. Dokonce mě napadlo, že by to mohla být Ottova špionka. Ale zaručila se za ni tvá stará chůva, takže to není možné. Trochu na ni dávám pozor,“ dodal rozverným tónem. „Vlastně čekám, až uhodí pořádný mráz. Chci ji zahřát.“

Rawen se rozkašlal, jak mu sousto zaskočilo v krku. Orena. Co tady dělá? Usmívá se na vojáky? „Nechej ptáka v kalhotách, Teve. Ona není pro tebe,“ vypravil ze sebe, když kašel potlačil.

Řekl to způsobem, který Tevina přinutil se na něj pátravě podívat. „To myslíš vážně? Je to jenom ženská.“

„Její otec pro svoje zásady zemřel,“ lhal zaníceně Rawen.„Byl to jeden z nás. A ty nemáš v plánu nic jiného, než tu holku ošukat.“

„Ale no tak, však bych se o ni postaral,“ zabručel Tevin. 

„Poslal bys ji krmit slepice k vám do Utrenu? Nebo bys ji dal k ruce své ženě?“

Tevin otráveně zakoulel očima. „Jolantu z toho vypusť. Za těch sedm let vystřídala pět chlapů. Sama mi to přiznala, protože by se mi to stejně doneslo. Naše manželství je založené na rozumné dohodě. Já neotravuju ji a ona neotravuje mne.“

„Jak potom získáš jistotu, že dítě, které jednou porodí, je skutečně tvoje?“ ušklíbnul se Rawen.

„Jen se neboj,“ řekl Tevin a vstal. „Mám to vymyšlené. Prostě ji zavřu na půl roku do věže, a teprve potom ji ošukám. Ani nevím, jestli o to stojím. Rod nevyhyne. Můj starší bratr má dětí celé hejno.“ Pohodil hlavou k dívce v modrém. S vervou míchala velkou naběračkou víno v kotlíku a nalévala ho do malých hliněných misek, které jí šilhavá a poďobaná podávaly. Kapuce se jí při tom svezla z hlavy. V záplavě černočerných kadeří zasvítila bělostná pleť. Rawen v duchu zaúpěl.

„Se mnou jí bude líp, než s kýmkoliv jiným,“ ujistil ho dobráckým tónem Tevin a šel pro víno.

Než se vrátí, měl Rawen čas přemýšlet. Musí tu cácorku pěkně rychle poslat zpátky do Herkenu. Zmar chtěl, aby zůstala v ohnisku Krassioniny církve. To znamená, že potřebuje najít příležitost, aby si s ní promluvil. Ten raubíř Tevin si to štrádoval přímo k ní. Ignoroval šilhavou i poďobanou, které se mohly přerazit, jak mu strkaly pod nos již naplněné misky. Sehnul se k zemi a vzal dvě prázdné. Sám je podal Oreně. Něco mu říkala, ale bylo to tak tiše, že to Rawen neslyšel. Tevin pohodil hlavou směrem k němu a něco stejně tiše odpověděl. Ohlédla se, aby viděla, na koho kapitán ukazuje. Rawen zatajil dech, jak se jejich pohledy střetly. Nevypadala překvapeně, že ho vidí. Otočila se zpět ke kotlíku. Cinkavě se zasmála, naplnila misky a podala je Tevinovi zpět.

„Tváříš se, jako kdybys měl za krkem démona, bratránku,“ dobíral si Rawena Tevin, zatímco mu podával víno. Rawen jen nepřítomně zavrtěl hlavou.  Ani se nepokoušel cokoliv vysvětlovat, protože by mu to Tevin nesežral. Nebyli skutečnými bratranci, ale měli společné prapředky a znali se od plínek. Rawen vzal horkou misku do dlaní a přičichnul k voňavé hladině. „Dnes spíme u vás, že?“ ujistil se.

„Kde jinde?“ odpověděl Tevin. „Od začátku konfliktu u nás přespává jedna zásobovací karavana za druhou. Bratr dokonce dostal od Rady něco zlata, aby mu to nezruinovalo pokladnu,“ dodal pobaveně.  Plácnul Rawena po zádech tak rázně, že mu trochu horkého vína vyšplíchlo z misky. „Dnes se naposledy pohodlně vyspíme. Zítra vyrazíme do hor směrem k hraniční pevnosti. Tam ti horkou cihlu do postele nikdo dávat nebude.“

Rawen si usrkl vína a zaškaredil se. „Jako kdybych na to čekal, pitomče.“

Tevin zvážněl a ukázal na jílec Ravenova meče. „Pozítří překročíme hranice. Kdyby se něco semlelo, drž se zpátky. Jsi kartograf. Nečeká se, že budeš bojovat. Klidně uteč. Hlavně se nenechej zamordovat.“

Rawen obrátil oči v sloup. Nehodlal Tevina poslechnout. Tušil, že bratránek s tím ani nepočítá. Jen cítí povinnost mu to říct.

„Půjdu na ně zařvat, aby zvedli zadky,“ broukl Tevin. „Ať jsme v Utrenu ještě za světla.“ 

Rawen se natáhl pro Tevinovu misku: „Vrátím to.“ 

: