Ozvěny Twinsidoru (12)

09.02.2018 19:36

Dohoda se Zmarem:

Konečně usínal, když ho něco vyrušilo. Tlumené hlasy z vedlejšího pokoje. Tak pozdě? Kdo zase otravuje? Vyhrabal se z postele a šel si na ně došlápnout.

Otevřel dveře. Zalilo ho oslepující světlo. Zamžoural a zaclonil si rukama oči. Vnímal jen pohyb. Ucítil pach čerstvé hlíny.

„Vida, tady ho máme,“ poznamenal někdo hlubokým dunivým hlasem. Zněl potěšeně. Přímo radostně. „Rovnou to s ním dojednám.“

„Je to absurdní,“ ozvalo se naštvaně. Ten hlas Rawen poznal. Orena.

„Co chcete?“ otázal se naježeně Rawen. Stále nic neviděl, ale odmítal žadonit, aby to světlo ztlumili. Nechtěl je upozorňovat, jak moc je před nimi zranitelný.

V odpověď se pokoj rozduněl smíchem. Pach hlíny zhoustl.

„Říkala jsem ti to,“ řekla napjatě Orena. „Bylo by to z louže pod okap. Možná ji ještě nezavolal, ale brzy udělá něco nepatřičného, co ji sem přitáhne.“

Mžourající Rawen dotápal k pohovce a opatrně se na ni usadil. Až tehdy mu došlo, že má na sobě jen noční košili. No a co. Neohlášená návštěva si nic lepšího nezaslouží. Nejlepší bude nedostatky v oblečení ignorovat. „Ehm, omlouvám se, že ruším,“ řekl ironicky, „ale rád bych věděl, jestli vaše přítomnost souvisí se mnou, nebo jestli jste si jen tak namátkou vybrali na pokec můj byt. Pokud mě nepotřebujete, půjdu zase spát.“

Záře se konečně utlumila a Rawen si vydechl. Konečně rozeznal alespoň obrysy. U vyhaslého krbu stál vysoký a rozložitý muž a na křesílku u karetního stolku seděla útlá žena. Orena. Rawen zaťal prsty do měkkého čalounění, jak se snažil udržet v klidu. Kolikrát snil o tom, že ji znovu uvidí… Ale vzkázala mu, aby ji nevolal. Nebude se přece vnucovat.

„Potřebujeme od tebe službu,“ řekl ten chlap. Vůně země šla od něj.

„Nepotřebujeme,“ skočila mu do řeči Orena. „To můj otec. Já s tím nemám co dělat,“

„Buď zticha!“ okřikl ji muž způsobem, při kterém se Rawenovi zježily chloupky na krku. Chvíli pátral v paměti. Kdo že je Oreniným otcem? Aha, bůh Destrukce, Zmar. Co po něm může chtít? Bůh od smrtelníka?

„Žádám tě, abys tu mou dceru na nějakou dobu nechal,“ obrátil se na něj Zmar. Pohodil hlavou k dívce: „To je ona. Orena, bohyně Odplaty,“ představil ji. Rawen jí uctivě pokynul, jako kdyby se viděli poprvé. Zaujalo ho, že otec Orenu nazval bohyní Odplaty, zatímco v kodexech figurovala jako bohyně Pomsty. Mezi odplatou a pomstou je přece trochu rozdíl. Ještě zajímavější je, že Zmar neví, že se s Orenou znají.

„Krassiona dala Orenku do klatby. Uhasila její světlo a zavřela ji do tmy,“ pokračoval Zmar. „Nechci, aby má nejdražší dcerka zešílela, kvůli nějakému hloupému nedorozumění...“

„Já bych to zvládla!“ skočila mu do řeči. „Stejně jako strýček Tanaka!“

„Řekl jsem ti, že máš mlčet, ty hloupá!“ rozčílil se Zmar. „Tanaku zavřela do světla, to je rozdíl! I ve světle můžeš najít stín, proto nikdy není úplně bez prostředků! Ale z absolutní tmy světlo nevykřešeš!“ Otočil se zpět k Rawenovi a spiklenecky mrknul: „Proto jsem ji osvobodil. Přirozeně tajně. Její matka je prchlivá. Než by jí došlo, že to přehnala, uplynulo by několik let. Do té doby by mohlo být pozdě. Tady bude moje malá v bezpečí. Je teď křehká téměř jako člověk. Kdyby se profláklo, že je venku, vyhlásili by na ni hon. Nikoho z rodiny ani nenapadne hledat ji u Krassionina mazlíčka,“ dodal bezelstně.

Zmarova neomalenost Rawena naštvala. „Nejsem ničí mazlíček,“ zavrčel. „Ještě nikdy jsem Krassionu neviděl.“

„Viděl, neviděl, poznačila si tě,“ odfrkl paličatě bůh.

„Proto mi připadá na hlavu postavené ukrývat Orenu tady,“ odpověděl Rawen „Členové vaší rodiny, jak říkáte, ji nenajdou. Ale co samotná Krassiona?“

„Vidíš?“ zaškaredila se na otce Orena. „Nechce mě tu. Bojí se.“

„To neříkám,“ bránil se Rawen. „Chci, aby to fungovalo. Ale nechápu, jak to chcete zařídit.“

„Vysvětlím to,“ zabručel Zmar. „Kdokoliv by tu šmejdil, uvidí jen tebe. Tvoje osvícení a koncentrovaná energie Krassionina kultu přehluší všechno ostatní. Pod svícnem bývá tma. Sundal jsem Oreně její zvonečky. Po tom, co ji matka hodila do tmy, nezáří a ještě dlouho nebude. Hodí si na sebe něco nenápadného,“ Zmar se zašklebil a rukama naznačil objemné a neforemné oblečení, „a bude dělat něco obyčejného. Třeba zametat podlahu. Potom si jí nikdo nevšimne.“ Našpulil rty a zamyšleně si svou dceru měřil, jako kdyby si ji už představoval v šedivé zástěře. „Dokonce ani Krassiona, kdyby o ni přímo nezakopla,“ zamumlal. „Bylo by ostatně nejlepší, abys ji přivolal, co nejdříve. Je na tebe uražená. Prohlásila, že za tebou nepřijde, dokud ji sám nezavoláš. Dokonce si v soukromí postěžovala, že lituje, že ozářila takového neuctivého mezka.“ Potutelně se usmál. „Neměl bys ji provokovat dlouho. Jinak ji opravdu dožereš. Kdyby se přestala bavit s orakuly, hrozilo by ti zavržení. A až ji zavoláš, dej pozor, aby byla Orenka stranou.“

Rawen na Zmara jen mlčky zíral. Chápe to dobře? To Zmarovi nevadí, že se jeho žena peleší s jinými? Spíše to vypadalo, že Zmar Krassioniny zálety vítá. To je Krassiona taková mrcha?    

Orena se ošila a promnula mezi prsty jiskřivý materiál své dlouhé sukně. „Nelíbí se mi to,“ odsekla.

„Je to jediná možnost,“ zamračil se Zmar. „Kdyby ses nepletla do Krassioniných věcí, neměl bych teď z tebe hlavu jako škopek.“

„Co provedla?“ zajímal se Rawen.

Zmar zakoulel očima. „Šílenost! Uzdravila Tanakova bastarda!“

„A co? Vždyť je to můj bratranec!“ ohradila se Orena.

 „To jsi tehdy ani nevěděla,“ poznamenal uštěpačně Zmar. „Kdyby došlo na nejhorší, a musela ses před matkou hájit, radši to příbuzenství nepřipomínej. Jen by ti to přitížilo.“ Podíval se na Rawena a zakoulel očima. „Moje dcerka se zachovala nezodpovědně. Ignorovala staré pravidlo, že než někoho uzdravíme, měli bychom si zjistit, kdo a proč ho spálil.“

„Narazila jsem na něj náhodou. Bylo mi ho prostě líto,“ skočila Zmarovi do řeči Orena.

 „Na náhody nevěřím,“ brouknul podezřívavě Zmar. „Jsi si jistá, že tě o to nepožádal některý z tvých přívrženců? Je možné, že je Tanaka zmanipuloval. Jeho a tví příznivci mají k sobě blízko...“

Orena zavrtěla hlavou, ale zůstala zticha. Rawen zaťal zuby. Co by asi byl Zmar udělal, kdyby mu řekl, že Orenu požádal on sám?

Zmar si povzdechl, jako by si myslel své a znovu se obrátil k Rawenovi. „Když se o tom uzdravení Krassiona dozvěděla, strašně zuřila.“  

„Ten popálený,“ řekl zaraženě Rawen, „není to náhodou můj nevlastní bratr?“

Zmar si založil paže na prsou a dlouze se zamyslel. „Jestli je to ten kluk, kterého si Tanaka upletl s princeznou z Herkenu, tak ano. Už tehdy jsem Tanovi říkal, že bude malér, až na to dítě Krassiona přijde. Trvalo jí jenom třicet let, než ho našla.“

„To Krassiona Vexe srazila?“ podivil se Rawen. „Proč by útočila na svého synovce? To bratra opravdu tolik nenávidí?“

„Protože plození bastardů zakázala,“ ušklíbnul se Zmar. „Vtip je v tom, že už nemůže toho kluka spálit znova. Tanakův hoch je polobůh. Teď je vůči ní úplně imunní. Proto Krassiona tak zuří. Snažila se přemluvit ostatní, aby jí s ním pomohli, ale nikomu se do toho nechce. Pár dní po té, co Krassiona toho chlapce srazila, Tanaka všechny varoval. „Nechej mého syna na pokoji, ty mrcho!“ řval ze své kobky tak hlasitě, že jsme to nemohli přeslechnout. I když je pod zámkem, pořád má nástroje, aby syna ochránil,“ uchechtl se. „Vlastně jsem rád, že Orena bratránkovi pomohla. Krassiona nebude u moci věčně. Až se situace obrátí, může nám to u Tanaky získat body. Jediné, co po tobě potřebuji, Osvícený, je, abys tu dcerku nechal,“ řekl bůh. „Dříve či později bude matka Odplatu k něčemu potřebovat. Potom ji přijme s otevřenou náručí. Taková už Krassiona je. Prchlivá, ale naštěstí kapánek nedůsledná.“  

Raven se podíval na Orenu, co na to řekne. Tvářila se nasupeně, ale mlčela. Takže souhlasila.

„Co jsem to ještě chtěl,“ Zmar se roztržitě poškrábal za uchem. „Á už vím. Orenka je teď kapánek zranitelná. Když mi slíbíš, že ji ochráníš a že to s ní pár let vydržíš, něco ti dám. Ale napřed musím slyšet, že s tím souhlasíš.“

Rawen se nechápavě ušklíbnul. „S čím že souhlasím? S tím, že si ji tu nechám, nebo s tím, že si od tebe něco převezmu?“ Vzít si něco právě od boha Destrukce, mohlo být ošemetné. Co by mu tak mohl Zmar dát? Bourací kladivo?

„S obojím,“ odpověděl suše bůh.

Rawen se snažil pochopit z výrazu Zmarovy tváře, jestli na něj nešije nějakou boudu. Ale bůh se tvářil nevinně. Napadlo ho, že to snad nebude taková hrůza. Zmar ho přece potřebuje. „Dobrá, souhlasím.“

Zmar otevřel dlaň. Ležela na ní malá plochá kulatá krabička. Sundal víčko. Rawena znovu ovanul pach čerstvé prsti. Bůh udělal pár kroků k němu. Rawen vstal v domnění, že se má podívat, co je uvnitř. Vypadalo to jako černý prášek. Ne, hýbalo se to. Myriády černých kuliček rejdily úžasnou rychlostí jedna přes druhou. Jak se hýbaly, vytvářely v krabičce přesypy, jako to dělá písek na poušti. Bylo to živé. Než stačil něco říct, přiblížil mu Zmar krabičku k obličeji a fouknul.

Rawen se rozkašlal, jak se mu to svinstvo dostalo do nosu a do očí. Snažil se to z očí vytřít, ale Zmar ho oblažil další dávkou. Tentokrát se obláček černého prachu dostal přímo do Rawenových otevřených úst.

„Uchm, uchm,“ kašlal, „co to, sakra, uchm, uchm, bylo?“ Vyrazil ke koupelně, aby se toho nějak zbavil. Zadržely ho Zmarovy pevné paže.

„Jen pokojně,“ řekl bůh a zatlačil prskajícího  Rawena zpět na kanape. „Prachem obnovy neplýtvám na každého. Pěkně se mi o Orenku starej. Až Krassiona vychladne, sám si dcerku vyzvednu.“

Potom se rozplynul.