O vlas (3)
Yolanda se zašklebila na psací panel a protřepala si prsty. Jestli si ten zašklíbenec myslí, že nad tím bude sedět měsíc, šeredně se plete. Bude maximálně stručná. Zvláště, co se týká otce a matky. Jejich zaslepenost jim nikdy neodpustí.
Napsala: Narodila jsem se před sto sedmdesáti osmi lety na Farru. Otec, Ters Han Denwey, byl archeologem zaměřeným na tvarové zářiče před-aktavitského období. Pracoval pro wemurský akademický svaz, později učil na univerzitách vivanských světů. Matka byla malířka a spolupracovala s vivanskými umělci. Otec byl jediným a posledním dědicem vladařské linie Brůsů. Práva na stolec se zřekl a prosadil na Brusedee demokracii. Otec i matka byli nadšenými propagátory vzájemnosti všech bytostí v prostoru.
Přestala s psaním, narovnala si záda a zaklela, když se jí opětovně vybavil ten okamžik, kdy otec tvrdil, že antavité jsou jako druh překonaní. Příliš jsme zpohodlněli. Máme všechno, nač jen pomyslíme. Chybí nám motivace k rozvoji, nedostává se nám tvůrčích impulzů. Vše, co u antavitů postrádal, nacházel v hojné míře u vivanů. Jejich druh je nadějí naší civilizace. Jsou cílevědomí a učenliví. Zaslouží si, aby jim bylo pomoženo. Jen oni dodají nový žádoucí rozměr naší zkostnatělé kultuře. Časem pochopila, že otec si posedlostí vivany konejšil svědomí, protože se vykašlal na závazky k své vlasti. Dnes už chápala, proč se bratr tolik zlobil, když viděl, v jakých bludech ji otec vychovává. Vyrůstala obklopená vivany. Byla chráněná a milovaná exotka z rodiny, kterou vivané v době, kdy se teprve začínali organizovat, respektovali. Cítila se bezpečně. Varovné pokoutně prosakující informace o narůstající vivanské aroganci, pokládala za hysterické úlety zatrpklých a dlouhým životem otupělých antavitů.
Postupně se vivané začali proti antavitům ostřeji vymezovat, psala dál Yola, vznikaly zárodky Systému. Rodiče razili názor, že jakmile se vivané plně emancipují a zaberou místo, které jim ve světovém společenství náleží, situace se uklidní. Tou dobou jsme žili na Cevisanu. Dodržovali jsme pravidla integrace, které nám otec vštěpoval: nikdy jsme nepraktikovali mentální manipulaci, nepoužívali magické formule, ani jsme si nepomáhali „talentem“ v procesech, kde stačil intelekt či prostá fyzická síla.
Sekla pohledem po svém strážci. Landon spočíval v lehátku, na hlavě přilbu, evidentně zcela ponořený do své projekce. Mohla by to tu zapálit, a on by se ani nepohnul.
Bylo mi devatenáct, když jsem se poprvé setkala se svým bratrem. Derrik se s otcem názorově rozešel dávno před mým narozením. Měl otci za zlé, že tak lehkomyslně vzdal nárok na trůn a opustil jeho matku. Kritizoval otcův nihilismus, s jakým přijímal a později i propagoval rozšiřování vivanské populace. Přes otcův nesouhlas koupil na Cevisanu pozemky uprostřed průmyslové čtvrti a vybudoval tam první tajnou základnu - hnízdo. Podnikal mise do prostoru a dál mobilizoval antavity. Pak začaly na Cevisan pronikat zvěsti o vyhlazení Brusedey, Obeu šest a Obeu sedm, později i o totálním zničení Faaru. Vivanská média tyto události prezentovala jako „nešťastné incidenty“, kdy vivanské ozbrojené síly bránily diskriminované vivany proti antavitské zvůli. Nikdo se neodvážil formulovat nahlas to zjevné, že k oněm incidentům došlo pokaždé na světech historicky náležícím antavitům. Zatímco jsem konečně začínala chápat, co se děje, otec s matkou se dál vzájemně udržovali v přesvědčení, že jde o nedorozumění. Toho dne, kdy mou matku a otce zadrželi, jsem byla ve škole. Sousedka dala lovcům informace o místě mého pobytu, ale byla naštěstí natolik všetečná, že mi o události poslala vzkaz do mé virtuální poštovní schránky. Určitě si myslela, že rodiče jedou v obchodu s drogami nebo pašovaným alkoholem. Do našeho domu ve Slavičí čtvrti jsem se už nikdy nevrátila. Ukryla jsem se v Derrikově hnízdě.
Znovu se zarazila. Její rukopis se stával nečitelným. Z chaotických klikyháků přenesených na panel nedokázala graforrová čidla vyhodnotit jediné smysluplné slovo, které by se dalo přenést do úhledně upraveného textu. S povzdechem si vzpomněla, jak během prvních dnů v pustém podzemí téměř zešílela. Sledovala zprávy o razii v jejich domě. Systém její rodiče obvinil ze zakázaných praktik a internoval je ve sběrném táboře na Untimě dva. V médiích propírali i její osobu. Reportéři vyzývali cevisanské občany, aby se podíleli na její „záchraně“. Snad tisíckrát odolala nutkání se sama přihlásit. Toužila uvěřit, že se její život úplně nezhroutil. Vivanská média hlásala, že ze sběrného tábora antavity deportují na periferii, kde mohou realizovat činnosti neslučitelné s vivanským životním cyklem a vivanskými morálními normami. Když už byla totálně rozložená a připravená se udat, vrátil se Derrik. Na Untimě žádný sběrný tábor není... Náš otec a tvá matka jsou mrtví, oznámil Yole. Vivani převzali naše državy. Je jich stokrát víc, než nás. Proti jejich strojům jsou naše praktiky neúčinné. Zabíjejí nás po stovkách. Vybrané z nás pomocí těch elektronických serepetiček zotročují. Neutralizují naše schopnosti. Derrik vyprávěl o smrtících zvukových vibracích vysílaných z tisíců vivanských sond, které vyvraždily nepřipravené obyvatele Brusedey během několika hodin. Ty zvuky jsou podle intenzity buď smrtící, nebo ohromující. Stromisté už nemohou splétat cestovní sítě. Wemurové ztrácí schopnost přeměňovat světlo. Brůsové se nezvládají proměňovat do totemové kočky bohyně Kachadei. Jinády jsou bezbranné a Quosibané se vlivem neutralizace mění v kámen.
S Derrikem přišli další antavité a hnízdo se probudilo. Vedli partyzánskou válku proti Systému. Ničili jejich lodi a depa, zachraňovali antavity z transportů a vyhlazovacích táborů. Yola se naučila používat vivanské zbraně, nosila přilbu, která účinky vibrací tlumila. Potřebné zbraně, oblečení, informace i potravu kradli vivanům, protože infrastrukturu antavitů vojska Systému zničila. Na vivanských světech Yola nosila blonďatou paruku a brýle...
Zadrželi mne v nákupním středisku na Prebeenu týden před třiadvacátými narozeninami. Dopravili mne na Untimu. Ostříhali mi vlasy. Přežila jsem to, protože jsem kříženec. Posléze mi implantovali identifikační štítek a elektronický neutralizační emitor. V sekci údržby na lodi Heribides 12 jsem pracovala padesát sedm let. Jen kapitán Kevanan věděl, kdo jsem, a jedině on mě na Heribidu pravidelně stříhal. Na Heribides jsem byla přeřazena z doku Zediver. Udajně mě Kevanan vyhrál v kratách. Na některé podrobnosti stran mého zařazení na Zediveru si nevzpomínám, stejně jako si nevzpomínám, kolikrát mě už ostříhali. Podle karty z databáze jsem vykonávala úklidové práce obdobného typu jako na později lodi.
To musí stačit. Yola mrskla perem o panel, jako by to byl jedovatý červ z Kebru. Rozhodně se nebude vysilovat popisem androidů, se kterými se o údržbu podlah, odnášení odpadků, čištění nutričních boxů, mytí stolů v jídelně a další roztomilé činnosti dělila. A už vůbec se nebude svěřovat s domněnkami, co si o své minulosti na Zediveru vyvodila z kusých Kevananových narážek.
+ + +
Virakan vletěl do knihovny a hodil Yole dva plastexové listy s její zprávou na hlavu. Sundala si projekční přilbu a zvedla se na loktech, protože kdyby se posadila, narazila by do jeho drzého křivého nosu.
„Cancy!“ štěkl. Tyčil se nad ní, vlasy a vousy naježené, obočí stažené nevolí. „Jde mi o dobu, kdy jsi byla zneutralizovaná. I věci, které ti připadají nedůležité, mohou znamenat pokrok!“
„Trvalo to sto padesát let,“ zasyčela. Vstala, čímž ho donutila o krok ustoupit. „Těžko jsem se dávala dohromady. Na to kdo jsem a co se ode mne očekává, jsem se rozpomínala za pochodu. Plánovala jsem útěk, ale vůbec jsem si nebyla jistá, jestli hnízdo na Cevisanu ještě existuje. Až do poslední chvíle jsem musela dělat to, co obvykle,“ vydechla. Předstírat figurku bez vůle a bez emocí. Konečně se odmlčela. Kdyby pokračovala, nejspíš by ječela a brečela současně.
„Na tom něco je, šéfe,“ zabručel smířlivě Landon. Yola na něj úplně zapomněla. Její hlídač zabořený v jednom z mála opravdu pohodlných křesel se během jejich názorové výměny krmil praženými krotesovými ořechy a nezaujatě civěl do stránek prastarého vivanského časopisu. Virakan se přesunul na opačný konec místnosti, jako kdyby mu dělalo problém být jí poblíž. Opřel se o polici s grafenovými nosiči a řekl: „Ocenil bych, kdybys byla podrobnější.“
Yola rozhodila rukama. „Opravdu mi vadí, že mě dáváš hlídat jako larvu! Za ty dva měsíce jste mě skenovali a testovali už sedmkrát! Mám se cítit provinile za to, že jsem čistá?“ Myslela si, že odvolají stráže. Ale oba stromisty, Landona a jeho sestru Erenu, měla střídavě stále za krkem. Cítila se tak hloupě. Myšlenka na návrat ji držela pohromadě celý příšerný rok. Ve chvíli, co se implantát pokazil, měla v hlavě vymeteno. Jen podle gumových rukavic a stojanu s čistícími pistolemi hned poznala, co se od ní očekává. Šok nastal, jakmile se přesunula k úklidu kapitánovy kajuty. Sbírala z podlahy prázdné láhve a tácky se zbytky jídla, ani si nevšimla, že jí stojí za zády. Jak to, že nejsi svlečená, cukříku? Spustil tak mazlivě, až přestala dýchat. Něco musel v jejím výrazu vyčíst. Zapomínáš na mé priority?Tak šup, šup... V hrůze, aby ji snad neposlal na testy, udělala, co chtěl. To prase si ani nesundalo holínky. Zatímco trpně „držela“, zmatek v její hlavě se pomalu urovnával. Najednou byla její paměť v pořádku. Kdykoliv později ji Kevanan takto zneužíval, zatínala zuby, polykala zlost, hořela studem a ponížením, ale nikdy, nikdy se neodvážila vzepřít, protože kdyby to udělala, naděje na svobodu by byla fuč. Držela hubu s vidinou návratu a, sakra, pomsty. Neměla zas tak vysoké cíle. Bylo jí u prdele, zda vivané jejich druh totálně zdecimují. Dokonce došla k závěru, že si antavité svůj konec vykoledovali. Pro ni to bylo ryze osobní. Chtěla tomu praseti urvat koule a nacpat mu je do krku. Rozdrtit jeho kosti na prášek a nasypat do vahanského vulkánu. A tady ti ignoranti jí vyčítají, že je málo sdílná!
