O vlas (6)
Dlouhé hodiny trávila v tělocvičně, protože jinak by začala rozbíjet věci. Teď už chápala, proč na ni všichni tak divně civí, proč Landon nebo Erena vytrvale nocují před jejími dveřmi. Vrátila se do zeleného pokojíku a padla do postele.
Někdo s ní třásl. Kerris. Tvářil se, jako kdyby vyhrál v kuželkách. „Vstávej, breberko. Merrikan čeká.“
„Teď?“ vyjeveně se posadila. V podzemí nebyla okna, ale byla by se vsadila, že je hluboká noc. Vir sice slíbil, že to bude brzy, ale taková rychlost ji překvapila.
Kerris se uličnicky usmál. „Quit je náš starý spojenec. Chce tě poznat co nejdříve. Mám tě vyprovodit na povrch, Landon s Virem tam už čekají.“ Otevřel skříň, vytahoval oblečení a házel je na postel.
Kerris ji vedl tlumeně osvětlenými chodbami směrem k pozorovatelně. Yola pochopila, že jdou k výtahu. Překvapilo ji, že našla sál prázdný. „Budeme klouzat po větvích? Proč na mě nepočkali?“ Plácala, aby zamaskovala nervozitu a strach.
Kerris pokrčil rameny. „Vir se nerad mačká ve výtahu.“
Yola roztržitě přikývla. „Aha. No, škoda, že nepoletíme s tebou. Ještě nikdy jsem necestovala se světlem.“ Kabina se s mírným trhnutím zastavila. Dveře se otevřely. Ze stísněné prostory servisního domku vešli na křovinami vroubený plácek. Mléčně průsvitné téměř nehmotné Landonovo tělo s kořeny ukotvenými v udusané hlíně se natahovalo do nicoty a rozplývalo v mrazivém vzduchu.
Yola natáhla krk v očekávání, že uvidí Vira. Zvědavě se otočila na Kerrise: „Kde je Vir?“
Wemur něco vytáhl z kapsy a kráčel k zakořeněnému Landonovi. Sklonil se ke kořenům, ozvalo se syčení.
„Co to děláš?“
„Jen podpůrná esence,“ zamumlal.
Yolu ovanul zápach zkažených vajec. Poloprůsvitná struktura větvoví se rozkolísala, větve natažené skrze hyperprostor se s děsivou rychlostí stahovaly zpět, jak se stromista rychle vracel do lidské formy a nabýval pevných tvarů.
„To je herbicid!“ vyjekla. Pro stromistu v jeho nejzranitelnější formě, nataženého mezi světy, jsou některé postřiky smrtící. „Tys ho...otrávil?“ Konečně pochopila, že se děje něco zlého.
Hlína pod stromistou se zvedala, jak se kořeny vracely zpět. Nakonec se Landon zakymácel a svalil na zem. Kerrisovou tváří se prohnala vlna znechucení. „Kdyby nebyl horlivý, nemusel jsem ho zabíjet. Chtěla jsi cestovat se světlem. Dámě je nutné vyhovět.“
Yola otupěle potřásla hlavou. „Nepůjdeme na Merrikan, že?“
Kerris se blahosklonně usmál. „Kevanan čeká na Ebotoa.“ Pomalu se k ní přibližoval a natahoval si rukavice. Izolační rukavice z jinádích vlasů.
Věděla, že pokud ho přiměje mluvit, získá čas. Kerris se rád poslouchá, je stejně samolibý jako Kevanan. A taky si pamatovala, jak je Kevanan Buzzoa paranoidní. Nikdy neříká nikomu všechno.
Wemurovo tělo zlatě zazářilo. „Nedělej potíže, breberko.“ Natáhl k ní ruce.
Rychle uskočila a udělala ten nejvyplašenější a nejzoufalejší obličej jaký svedla, což ani nebylo tak těžké. „Počkej!“ zakňučela v náhlém vnuknutí. „Když mu nepřinesu, co po mně chce, už nikdy mě nevezme na žádnou párty! Už nikdy mi nedovolí vzít si ty krásné šaty! A ty skvostné lodičky z keposí kůže. A moje šperky...“
V duchu zajásala, když na Kerrisově tváři zpozorovala znepokojení.
„On ti to neřekl?“ vydechla opatrně.
Kerris se poplácal po kapse. „Adresy z Derrikovy kazety už mám,“ řekl.
Adresy? Jaké adresy? Horečnatě uvažovala, co má na mysli. Mohl to být seznam míst, kam Derrik ukryl matčiny příbuzné? Vykulila na Kerrise oči a roztáhla ústa v zářivém úsměvu: „Opravdu? No, to je...skvělé!“ Proto ji Kevanan nechal utéct? Aby prolomila heslo na bratrově chránce? Zatrnulo jí, když si uvědomila, že o existenci těch dopisů nejspíš Kevananovi řekla ona sama. To jsou ta slepá místa v její paměti. Konečně pochopila, oč Kevananovi šlo. Chce zotročit další jinády a Kerris mu s tím pomáhá. Měla by Kerrisovi nabídnout ještě něco dalšího, co ho tu zdrží. „Jenže v té schránce byly ještě listy z Kebhesi Kodexu,“ vyhrkla. „Jsou strašně cenné. Kevanan po nich pase už pětačtyřicet let.“
Kerris se podezíravě zašklebil. „Už není čas se vracet.“ Seknul pohledem po odrovnaném Landonovi a znovu se po ní natáhnul.
Temnotou se mihnul velký stín. Ticho rozříznul drásavý řev. Kerris zaplápolal a padl k zemi pod tíhou mohutného těla. Yola si vrazila hřbet ruky mezi zuby, aby potlačila výkřik. Poprvé viděla brůsa v akci. Podobný obří kočce utkaný z chuchvalců kouře se dravec rozplynul to temného mraku a obklopil wemurovu postavu. Kerrisovo světlo uhaslo.
Ozvaly se výkřiky: „Poplach! Evakuace!“ Plácek byl v okamžiku přeplněný. Všichni v plné zbroji. Šlo to tak rychle, že Yola nestíhala sledovat. Fialově to zajiskřilo, jak některý z běsů otevřel portál. Už nestálo za to se skrývat před místními. Kdosi Yolu vzal za ruku a...
6 9 6 9 6 9
Seděla opřená o trosky kamenné zídky a zírala na zapadající slunce. Zdálky slyšela hašteření ostatních. Suchá stébla trávy zašelestila, když se příchozí měkce sesunul k ní na zem. Bez toho, aby se na něj podívala, věděla, že je to on. Voněl kouřem a potem.
„Kde to jsme?“ hlesla.
„Terra tři,“ řekl. „Starožitnost. Svět, který vivani vytěžili a dávno opustili. Jeho polohu Derrik našel v deníku vašeho otce. Nikdy jsem o něm Kerrisovi neřekl. Chvilku se tu zašijeme. Na Cevisan už nemůžeme. Jímá mě rapl, když pomyslím, že Kevanan o nás věděl roky.“
„Jak ses dozvěděl, co Kerris v plánuje?“
„Kameňák se napojil na vivanský systém evidence nakupujících. Při každém čerpání z našeho účtu dostává zprávu. Zaznamenal nákup toho herbicidu.“
„A Landon...“
„Bude v pořádku, ten blbec,“ uchechtl se. „Každý stromista užívá protijed. Museli jsme larvu chytit při činu...“
„Překvapilo tě, že to byl Kerris?“
Frustrovaně zabručel: „Wemurové jsou v předstírání moc dobří. Vždycky byl se vším hotový na sto procent. Nikdy si na nic nestěžoval. Mělo mi dojít, že byl dokonalý až příliš...“
„Zpanikařil, jakmile jsem začala dávat dohromady ten seznam,“ prohodila.
„Jsem rád, žes to nebyla ty,“ přiznal a opatrně překryl její ruku tou svou.
Ze rtů jí uniklo tiché pousmání. Toto byl asi jediný způsob, jakým se jí omlouvá za to, že ji využil jako vábničku. Však mu to nedaruje. „Stejně chci na Merrikan,“ řekla. Vytáhla ruku zpod jeho dlaně a odtáhla se od něj. „Potřebuji vědět, co všechno jsem jim řekla...“
„Chápu,“ zamručel a klidně a neomaleně se k ní posunul nazpět a přimáčknul se k ní tak těsně, až ji zalilo horko „Víš, co je šílený?“ řekl, když ji bral kolem ramen, „že nás zachránila jenom jejich hamižnost. Kdyby nebyli Kevanan s Kerrisem tak nenažraní...“
