O vlas (1)
Přeběhnout pár pustých špatně osvětlených ulic. Klást jednu nohu před druhou. Dál, pořád dál, než kapsle vybouchne.
Tlaková vlna provázená mohutným zahřměním ji srazila k zemi. Záda jí pokropila sprška drobného skla. Mrazivý vzduch rozřízly kotouče těkajících barevných světel, rozječely se sirény. Hlasy v dálce se splétaly do chaotického šumu. Vyškrábala se na kolena. Vzhlédla právě včas, aby nad hřebeny střech spatřila rychle se rozplývající oranžovou záři. Modul zničen. Koráb touto dobou opouští orbitu. Prokličkuje mezi oběžnicemi a smetím, než zamíří k nejbližšímu uzlu. Tentokrát bez ní. Prsty promnula naběhlou jizvu po implantátu v zátylku. Než utekla, zahrabala tu věc do kontejneru s palubním odpadem. Do tří dnů ji spálí.
Dovrávorala k napůl zřícené zídce. Skrze trhliny zalátané pletivem zahlédla zaplevelenou průmyslovou plochu. Vypadalo to tu pořád stejně. Zaslechla zvuk blížícího se vozu, ale stihla se protáhnout dřív, než by ji světla reflektorů ozářila. Chvíli se krčila za zdí a srdce jí divoce tlouklo. Pak přeběhla k hangáru. Ignorovala vrata zajištěná velkým rezavým řetězem. Zanořila se do křoví a prodírala k nízkému přístavku klimatizační jednotky. Za drátěnými kryty zahlédla siluetu tří mohutných vrtulí. Uprostřed betonové podlahy čekal otevřený poklop. V úzké šachtě sestupovala po železném žebříku. Nohy a ruce jí trnuly. Jakmile došlápla na pevný terén, oslepilo ji prudké světlo.
Uchopilo jí několik párů rukou. Cosi jí hodili na hlavu a táhli ji dál. Ne, že by to nečekala, ale stejně ji to zaskočilo. Vzpínala se ve snaze se vysmeknout „N-nechte m-mě!“ vykoktala. „M-musím m-mluvit s Derrikem. Řekněte mu, že je tu Yola.“
Ruka obepínající její předloktí ji bolestivě sevřela. „Jenom klid,“ zasyčel ten chlap a táhl ji dál. Mohli by ji tu vodit celé dny, stejně by ji nezmátli. Pochopila, že míří do karanténní sekce.
***
Víčka přilepená náplastí bolela. Sondy zavedené do svalů brněly, snímače přilepené ke kůži svědily.
„Takže si to zopakujeme. Tvoje zařazení?“
„Servisní sekce RUT, bitevník Heribides 12, dok Zediver,“ recitovala.
„Důvod příchodu na Cevisan.“
„Už jsem to říkala třikrát,“ vydechla unaveně. „Návrat do hnízda.“
„Popiš způsob útěku.“
„Je to rok, co se pokazil můj implantát. Stála jsem ve strojovně a v ruce držela čistící pistoli. Byla jsem tam sama. Na pultu leželo nějaké zařízení. Nejspíš jsem zavadila o spínač a dostala ránu...“
„Popiš to zařízení.“
„Skříňka s kabely a spínači. Nevyznám se v tom! Během několika dní jsem si vzpomněla na svoje pravé jméno. Chtěla jsem se vrátit, ale trvalo mi rok, než...“
„Cevisan není na seznamu monitorovaných světů,“ přerušil ji.
„Ale kdysi byl,“ namítla. „Kapitán Kevanan má v Boveře oblíbenou putyku. Tentokrát přiletěl Pelyňkový festival. Na orbitu zůstali jen androidi a já. Z jedné servisní kapsle jsem odpojila řídící jednotku a...“
„Servisní kapsle?“ chraptivý hlas tazatele se třepil nedůvěrou.
„Jednomístný modul spojený magnetickým mostem s křižníkem. Čistí povrch od natavených zbytků kosmického smetí. Má omezenou zásobu paliva a manévrovací trysky. Ukryla jsem se v kapsli a počkala, než se Kevanan s důstojníky z Bovery vrátí. Jakmile loď opouštěla orbitu, odpojila jsem magnetický most a nechala kapsli padat. Nad oceánem jsem zapojila trysky a nasměrovala se na Genken. Nejtěžší bylo odhadnout trajektorii, aby to vypadalo jako nehoda...“
„Geniální!“ Z hlasu stříkala jízlivost. „Chceš mi říct, že jsi přeletěla v tom kafemlejnku přes Šedé moře a bez pořádné navigace a ve tmě trefila na předměstí staroslavného městečka Genkenu?“
„Přesně tak,“ odsekla. „Cevisan dobře znám a celý rok jsem se pečlivě připravovala. Po přistání jsem nechala vybouchnout zbytek paliva.“ Byla na sebe tak pyšná. A místo, aby jí poklepali na rameno, dělají si z ní srandu?
Polohlasně se o něčem dohadovali. Pak ucítila, jak jí zvedají hlavu. Drsné konečky prstů pomalu přejely reliéf jizvy na zátylku, až zabrousily k pevnému uzlu jejího šátku. Co ještě, sakra? Vzorky tkání už jí odebrali. „Nedělejte to,“ zapředla varovně.
Zaslechla otrávené zafunění, když se nedařilo uzel rozvázat. Cosi kovově cvaklo a šátek byl stržený z její hlavy. Frustrovaně zasyčela, když jí tytéž prsty přejely po nakratinko ostříhané lebce. Praskavý zvuk a bolestivý výkřik. Ten, co se jí předtím dotýkal, se skácel na zem. Ve změti nadávek a poplašeného štěbetání ho táhli pryč. Jináda?...Ostříhaná a žije?... Nesmysl... Derrikova sestra?
Do předloktí jí zabodli ostrou jehlu.
Když se propadala do nevědomí, napadlo ji, že byla chyba se vracet. Co si, sakra, myslela? Že ji přijmou s otevřenou náručí? Ještě včera měla její existence řád, byť na její ochotu se nikdo neptal. I když byla méně než otrok, na určité jistoty se mohla skálopevně spolehnout. Dnes nemá jistého vůbec nic.
***
Tentokrát ji probudil někdo jiný. Jeho hlas byl jako samet. Náplasti z víček jsou pryč. Na krku ucítila chladný kov obruče poutající hlavu k podložce. Nad sebou viděla jen bílý strop se sadou světel.
„Co se stalo s Derrikem?“ vydechla.
„Co s ním máte společného?“odpověděl otázkou ten s hladivým hlasem.
„Měli jsme stejného otce. Jeho matka byla stromista, moje byla jináda.“
„Proto vás stříhání nezabilo,“ konstatoval ten hlas.
„Ovšem,“ odsekla. Toto téma ji pokaždé rozruší. Čistokrevná jináda po tom, co ji zbavíte vlasů, zemře. Právě pro čarovné vlasy, ze kterých se tkají látky s perlovým leskem, vivané jinády vyhladili. Košile z jinádích vlasů u smrtelníků zastavuje stárnutí a chrání je před nakažlivými chorobami. Ne náhodou je nosí ti nejmocnější vivanští potentáti. Vlasy na hlavě jinády jsou „živé“ a nabité energií. Každý, kdo za ně Jinádu svévolně „zatahá“, obdrží ránu. Proto ji kapitán Kevanan stříhal v izolačních rukavicích... Ne, teď na to nebude myslet. „Nechtěla jsem nikoho zranit,“ dodala. „Nemůžu to kontrolovat, když jsem ve stresu. Ten pitomec měl štěstí, že jsem ještě slabá.“
Do jejího zorného pole se snesl obličej. Tmavé obočí se klenulo nad očima barvy jantaru, které zářily zájmem. Až nepřirozeně pravidelné rysy tváře naznačovaly wemurský původ. „Ten pitomec, kterého jste zranila,“ ušklíbnul se krasavec, „je velitelem zdejšího hnízda.“
Yola se otřásla zklamáním. S hrůzou jí došlo, že veškeré její plány návratu obsahovaly předpoklad, že v tomto hnízdě stále velí její bratr. „Ó, tak to se poníženě omlouvám, že vůbec obtěžuju!“ vyprskla. „Měla jsem Kevanana požádat, aby mi dal ten implantát opravit.“
Wemurova tvář se zavlnila emocí, kterou Yola nedokázala rozeznat. Náhle byl odstrčen stranou. Jeho místo zaujal zamračený chlap. Lesklé brýle s temně zelenými skly seděly na pevném nerovném nose. Jeho obličej se téměř ztrácel ve změti rozcuchaných prošedivělých vlasů a vousů. Jednu ruku měl zavěšenou v pěnové ortéze. Postojem i výrazem obličeje vysílal bezeslovný signál typu zapleť se se mnou a donutím tě sežrat vlastní játra. „Nastrčili tě na nás,“ zavrčel.
Drsný hlas a zraněná ruka. Takže velitel osobně. „Kdybych mluvila,“ namítla, „zničili by vás už dávno. Kde je můj bratr?“
Velitel znechuceně zkřivil rty. „Odvažte ji,“ štěkl.
Pouta povolila. Zelenovlasá žena se šikmo posazenýma šedozelenýma očima, jemně zvrásněnou okrovou pletí jakou mívají stromisté, pomohla Yole na nohy a dovedla ji k bíle polstrované pohovce. „Přinesu teplé maté,“ řekla konejšivě.
Bílé stěny, naleštěná podlaha. Zářivě čisté police. Ošetřovna a výslechová místnost v jednom Yole připomínala interiéry vivanské lodi. Zatočila se jí hlava z toho, jak se to tu změnilo. Kdysi tu byl jen syrový beton, místo nábytku používali vyřazené palety. Sto padesát let žila v bublině a život šel zatím dál.
Její pohled upoutal ten hrubián, co mu říkali velitel. Stál opřený o pult s rukama založenýma na prsou. Tvářil se tak, jako kdyby mu ze zadku trčela krihonitová nálož. „Derrik zahynul v systému Obeu před patnácti lety,“ řekl. „Byla to past. Já ho varoval, ale ten idealista byl do poslední chvíle přesvědčený, že tam najde Adwu-Dekhena. Je líto.“
Yola otevřela pusu a neschopná slova civěla na zeleně zatmavená skla jeho brýlí. Kdyby měl aspoň trochu slušnosti, nebyl by nosil brýle, skrze které mu není vidět do očí. Cože to říkal? Ne, to nemůže být pravda. Její bratr je bojovník. Byl silný a mazaný a tak vzdělaný…
„Nechal tu tkáňové vzorky,“ pokračoval. „Genetický skreening vaši příbuznost potvrdil, ale potřebuju důkaz, že nejsi další larva, kterou nám vivanští nasadili do kožichu. Předem upozorňuju, dámo,“
„Yolanda,“ sykla zaraženě Yola. „Jmenuju se Yolanda.“
„Předem upozorňuju, dámo,“ ignoroval její námitku, „že já na bájná zvířata typu Adwu-Dekhena nevěřím. Nikdo, než my sami, nás před vivanskou tyranií nezachrání. Tudíž si tisíckrát rozmysli, než na mě vybalíš nějakou úžasně lákavou historku o dokonalé zbrani na nějaké bohy zapomenuté planetě, na které by na nás čirou náhodou čekala vivanská přepadová flotila...“
„Žádnou takovou historku nepřináším!“ vyprskla. Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Derrik je mrtvý? Zůstala úplně sama? „Byla jsem neutralizovaná,“ zamumlala s pohledem upřeným do nablýskané bělostné stěny. „Probrala jsem se a naplánovala útěk! Nikdo mě sem neposlal!“
