Ex post

17.01.2014 17:30

 Dřív, než mohl hovor ukončit, jsem vyrazil na steč: „Mluvila o Cyrilovi. Cyril a já jsme spolu studovali. Chtěla mi od něj něco předat. Mělo by to být ve věcech, které jste odvezl z léčebny.“

„Že by sada černých podvazků?“Josefův hlas výsměšně zvláčněl.

„Dopis.“

„Rozumím, ty hnido,“ zavrčel. „Tak kolik?“

„Prosím?“ být v kůži poctivého idiota je někdy těžší, než se zdá.  

„Kolik?“ hlas přešel do temného dunění. „Kdybys mi řekl, že jste se s tím třasořitkou znali, mohli jsme se domluvit rovnou.“

„Kdybyste splnil slib, který jste Taťáně dal, a řekl mi, že chce se mnou setkat, nemuseli jsme spolu teď mluvit vůbec.“

„Mně snad klepne!“ vyletěl. „O co ti jde? Bojíš se odposlechů, nebo co? Můj telefon je jištěnej. Jestli jsi fízl, máš smůlu, na mě nikdo nic nevyhrabe.“

„Chtěl bych prostě jenom ten dopis.“

„Neexistuje,“ štěkl. „Cyril v něm detailně popisuje, jak nové výstupní zařízení funguje.“