Essius - 12. kapitola (III. kniha série Návrat na Mizeon)
(Předměstí Kernoku, sídlo Arci-Quinnů)
Essius procházel pustými ruinami, které byly ještě před několika hodinami vznešeným sídlem rodové linie Arci-Quinnů. Nikde nikdo. Byl se podívat i do hrobky. Napadlo jej, že mramorem vyztužené a sloupy podepřené sály mohly zemětřesení odolat. Nemýlil se. Hrobka zůstala nedotčená. Ale rodinu tam nenašel. Pokud se evakuovali na venkov, mohli alespoň nechat vzkaz. Na druhé straně jej uklidňovalo, že byli raisi domu tak schopní a dokázali reagovat tak pohotově. Srdce mu svírala obava o Owianu. Najisto věděl, že tu byla. Pomáhala Wrelle s přípravou oslavy pro Attesia.
Stále může doufat, že ji rodina ochrání. Plný obtížně definovatelných emocí vykročil po cestě k bráně. Co naplat, vrátí se k paláci a pomůže Issakovi a Ewenovi. Třeba už budou vědět, jak si dole vede císař. V tu chvíli zaznamenal, že to tupé dunění, které mu ještě před chvílí trvale rozdíralo mozek, utichlo. Zvedl hlavu k zažloutlému nebi. Tady na kraji Kernoku bylo v povětří méně prachu než v centru a vzduch byl o něco průhlednější. Vznesl se do výšky rozhodnutý letět tak daleko, dokud uvidí na cestu.
Oslnivé zablýsknutí ho zbavilo zraku.
Hromové zadunění a tlaková vlna ho srazily k zemi.
Řítil se dolů a jeho tělo zraňovaly létající kameny.
***
Probral se s nosem zarytým v trávě. Opatrně se převalil na záda. Zvedl ruku a sykl bolestí. Oblečení vypadalo, jako kdyby ho v tlamě požvýkal drak. Polámané kosti už srůstají. Šrámy na kůži se zatáhly, místo oděrek zbývají bílé jizvy. Jeho tělo se dává dohromady. Takže byl bez sebe dlouhé hodiny.
Dlouho jen ležel, dýchal a civěl na okrově žluté nebe.
V ponurém tichu pak do Essiovy mysli s razancí mořského torpéda narazilo nehlučné memorandum:
Smrt arcidémonům!
Krev a zmar!
Kajte se! Třeste se! Plazte se!
Essius se zakousnul do zaťaté pěsti, aby se vlivem té razance nerozvzlykal. Studoval sice stejné školy jako arcidémoni, ale k některým technikám měli přístup jen čistokrevní. Poprvé v životě přijal telepaticky vyslaný vzkaz. Nejspíš ho zaznamenali všichni arcidémoni na Mizeonu. S neblahým tušením se vyhrabal na nohy. Zaprášené nebe se koupalo ve studené bílé záři. Mihotající prachové částice v duhových odlescích lámaly světlo.
Musí se podívat, co se děje. Bez ohledu na rizika vyletěl z parku arci-quinnovského sídla směrem k troskám císařského paláce. Viditelnost se zlepšila, stav rozkladu se nepochybně zhoršil. Už z výšky jasně viděl, že v místě centrální dvorany zeje monstrózní černá díra. Přistál v sutinách na jejím obvodu, protože vznášet se přímo nad jámou by si koledovalo o další průšvih. Přes trosky se potácel k okraji. Uvědomoval si, že je tu riziko, že se s ním nestabilní terén okraje urve, ale nemohl si pomoct. Měl naléhavé a nekontrolovatelné nutkání podívat se dolů. Naštěstí rozum zvítězil a na poslední úsek si lehl na břicho. Kašlal na to, že terén pod ním se nebezpečně svažuje. Vyděšený a zvědavý se plazil dál, aby nemusel čelit děsivějším myšlenkám. Konečně překonal strženou zeď a trosky jakéhosi nábytku a mohl se naklonit přes okraj.
Vděčný arcidémoním předkům za skvělé smysly a schopnost vidět ve tmě zatajil dech, jak se snažil rozeznat, co tam dole, hluboko, hluboko dole uprostřed matné rovné černé plochy vidí. Vypadlo to jako masivní šestihranná truhlice. Uvnitř jen studená tma.
Znovu se zablesklo. Další hlasy tentokrát tlumeně rezonovaly Essiovou myslí. Některé zněly hašteřivě, jiné blazeovaně, ale ze všech čišel triumf.
...ještě nemáme všechny!
Dostaneme je později.
Je čas oslavovat!
Drť mezi Essiovými prsty se hnula a tichým šelestem klouzala k rozšklebenému okraji jámy. Nestabilní podklad se pod jeho tělem naklonil. V poslední chvíli se odrazil a vyletěl do výše. Naskytl se mu výhled na bezprostřední okolí paláce ve středu Kernoku. Zase málem spadl jako hruška, jakmile mu došlo, co vidí. Na zeleném plácku, jednom z mála míst, které nebylo pokryto troskami, se promenovalo šest nahých jasně zářících postav. Letěl dál a až daleko v polích si dovolil vybavit, co přesně to viděl. Dvě bytosti se povalovaly v trávě, tři seděly s hlavami u sebe, jako kdyby něco řešily a ta šestá rozverně poskakovala mezi nimi.
Aniž by o tom přemýšlel, zamířil na západ k městečku Levenu na statek Trixenovy manželky Brigity. Zastihnul tu jen obecné démony při úklidu rozvalin. Přihnalo se to jako smršť a pobořilo to hlavní budovu, referoval správce. Ještě, že to nevidí naše paní. No, mohlo být hůř, mudroval. Stájí, seníků, čeledníku ani skladů se ten zatrachtilý živel netknul.
Na Essiův dotaz, kde lady Brigita prodlévá, mu správce spokojeně odvětil, že je na návštěvě u arcikněžny Izzel. Essius neměl to srdce správci přiznat, že sídlo Arci-Quinnů našel pusté. Místo toho se nabídl, že lady Brigidě v Kernoku vyřídí, co se v Levenu stalo. Vděčný za vznášedlo, které mu na cestu vnutili, zadrmolil cosi o neodkladném poslání a zmizel dřív, než by jej mohli zavalit dalšími dotazy. Z Levenu nebylo daleko na arci-quinnovskou vinici v Berízii. Alespoň, že má dopravní prostředek. Pro budoucnost se vyplatí interní magií šetřit. Přistál na vrcholku Bílé skály, protože se chtěl vyhnout dalším dotazům. V údolí spatřil obdobný výjev jako v Levenu. Zámeček ze žlutého kamene pobořený, ale užitkové budovy zachovány.
Byl tak unavený. Tak vyděšený. Strach o Owianu přebíjel všechno ostatní. Zamířil na jih k Abderanské vrchovině, kde se rozkládá rodinné sídlo Arci-Nubielů, ve kterém vyrůstal. Při pohledu z výšky bylo patrno, že panský dům je netknutý. I Trrisielův průmyslový areál s dílnami, sklady, laboratoří a ubikacemi nevolníků, oddělený od panské zahrady bytelným ocelovým plotem, vypadal neporušeně. Mezi pavilony dílen a skladů panoval čilý ruch. Po cestách drandili technici na motorových tříkolkách, vzadu za montážní halou tři démoni kouřili kuvisová cigára. Essius se zaměřil na nenápadnou přízemní budovu, které se už od útlého dětství pečlivě vyhýbal. Jeho strýc, arcikníže Trrisiel, pokud není na cucky, bude tam.
***
