Essius - 11. kapitola (III. kniha série Návrat na Mizeon)
Lissarius sebou plácnul na pohovku a slastně zafuněl. Měl za sebou dvě hodiny extrémně neproduktivního jednání s pověřenci radních. Mizeonští úředníci nebyli s to pochopit, že se itinerář státní návštěvy změnil. Pořád dokola se dotazovali, co tak zásadního se během odpoledního výletu na jih přihodilo. S odkazem na Sana-Tonovo prohlášení do médií se snažili z císaře tahat informace týkající se draků. Lissarius statečně mlžil. Nedostali z něj ani slovo navíc. Když se jich konečně zbavil, poslal Essia, aby jej omluvil z galavečera. Citlivě Sana-Tonovi oznam, že se vzhledem k Trui-Fanově skonu omlouvám. A taky mu pověz, že zásnuby ruším. Zítra dopoledne se rozloučíme. Pověřencům naší Rady, jejich úředníkům a ochrance zdůrazni, ať jsou zítra připraveni k návratu. Essius nasadil trpitelskou grimasu a šel. Lissarius mu to nezáviděl. Bredeonci budou naštvaní a jeho vlastní poddaní zklamaní. Ale aspoň to vědí v předstihu a beze zbytku si poslední večer užijí. On sám byl s výsledkem mise spokojen. Nejen, že se tu rýsuje šance na zlepšení vztahů s Erektiady, ale také se vykroutil ze svazku s těmi příšernými dvojčaty. Možná, že by časem dokázal zatlačit na Radu, aby potvrdila jeho pozměňovací návrh protokolárního zákona, a nakonec by se mohl oženit s matkou svého syna. Budoucnost se teď jevila o něco růžověji...
Z příjemného rozpoložení jej vyrušilo temné zadunění na balkoně. Vymrštil se do sedu. Současně se rozlétly dveře a z chodby do pokoje vtrhli tři gardisté s odjištěnými dezintegrátory. „Balkon,“ syknul císař a ukázal k pootevřeným dveřím, ze kterého se ozýval lomoz a zvuky zápasu.
„Pusťte mě, idioti!“ ozvalo se. „Musím mluvit s císařem!“
Vzápětí se z balkonu do pokoje prodral Keinon s trojicí gardistů v patách. Major vypadal, jako kdyby ho někdo protáhl komínem a několikrát přejel náklaďákem. Levou ruku zkroucenou v podivném úhlu si držel na hrudi. Lissarius ucítil bodnutí u srdce. Co se děje? Poslal Keie na Mizeon podat hlášení Trixenovi. Takto se vrací?
„Kataklyzma, sire,“ vyrazil ze sebe Keinon. „Středová dvorana císařského paláce se propadla. Přístup do Chřtánu je zavalený. Nejdřív jsem myslel, že výbušniny, ale ne. Půda se dál chvěje pod nohama. Vypadá to na obnovení tektonické činnosti.“
„Ztráty?“ vybafnul toporně Lissarius.
„Celé město je v rozvalinách. Hodně démonů uvízlo pod zříceným zdivem. Arcidémoni se stačili evakuovat. Ale natrefil jsem na Trixena a jeho raisi. Běhají tam s plány a hledají vyztužené nouzové šachty do Chřtánu, protože všechny portály je dovádějí do závalů. Předal mi toto.“ Keinon podal Lissariovi ušmudlaný útržek papíru. Stálo tam:
Šlupka mi zespoda poslal telepatický vzkaz, že Moreta nereaguje. Pokud ji rychle nenahradíš, Padlí se dostanou ven. Spěchej.
Lissarius zprávu opětovně přečetl nahlas, podal ji Essiovi, který právě přiběhl a pátravě se podíval na Keinona. „O dracích se Trixen nezmiňoval?
Keinon zavrtěl hlavou. „Kdyby v tom měli prsty, Šlupka by to poznal.“
„Naši na orbitu to vědí?“
Keinon Arci-Fezziel zavrtěl hlavou. „Nevím, sire. Přišel jsem portálem. Nebyl čas na dotazy.“
„Co máte s tou rukou?“
„Jenom vykloubené rameno,“ odfrknul Keinon.
„Zůstanete tady a dáte se do pořádku,“ řekl Lissarius. „Dohlédnete, aby se civilové ráno přesunuli na ambasádu a počkali tam, dokud nebude jisto, že je na Mizeonu bezpečno. A postarejte se, aby byli informováni muži generála Xana nahoře na orbitě. Hlavně žádné zmatky. Dokud nepošlu zprávu, nikdo se odtud nehne.“
„Issak Arci-Tassius, Ewen Arci-Kesall,“ vybral císař dva gardisty, jejichž otcové hospodařili v Chřtánu. „Vy dva to dole znáte. Půjdete se mnou a s Essiem.“
„Essius je civil, sire,“ ozval se napruženě Ditrux, „proč on ano a já ne? Jsem pod přísahou. Copak mi nevěříte?“
Lissarius už byl zaměřený na otevírání portálu, přesto ještě Ditruxovi odpověděl: „Keinon je zraněný, kapitáne. Potřebuju, abyste mu vy a Seden kryli záda. Essius je technik a přemýšlí jinak. Proto beru jeho a ne vás, tak mě přestaňte štvát.“
***
Mizeon, sídlo císaře v Kernoku
První, co upoutalo pozornost, bylo vše prostupující temné rytmické dunění. Jako kdyby se tu prohánělo stádo zdivočelých krodochů. Ve vzduchu bylo tolik prachu, že sotva viděli jeden na druhého. Lissarius se chytil za hlavu, jak se mu do mozku opřel nápor bolesti.
„Kde to, kurva, jsme?“ podivil se Ewen, jakmile portál jejich čtveřici vyplivnul. Dotaz byl na místě. Jejich boty se nořily do sutin. Cihly, trámy, střešní krytina.
Essisus kopnul do střepiny keramické střešní tašky. „Podle té krytiny, tipuju nábřeží Perlíny,“ zamumlal. „Nedaleko jsem měl služební byt. K paláci je to nejspíš tudy,“ ukázal.
„Podívám se,“ Issak se vznesl kolmo vzhůru, ale během mžiku byl zpět. „Celé město pokrývá prašný mrak,“ referoval.
Šli pěšky směrem, který vytyčil Essius. Cestou naráželi na vyvrácené stromy, překračovali hromady suti ze zřícených domů, přeskakovali trhliny v půdě. Sem tam zaslechli pod sutinami tlumené hlasy, ale nebyl čas se tím zdržovat. Během tápání se Lissarius opakovaně snažil telepaticky spojit s matkou. Jednu za druhou odsunoval mentální bariéry, jako kdyby odemykal zámky. Čím více se otevíral, tím více jej ohromoval paranormální řev vycházející z hlubin. Jak se blížili k místu, kde stával palác, předpoklad úspěšného spojení se zvyšoval. Ale matka neodpovídala. Zkusil zavolat Trixena, nic. Zkusil Šlupku, taky bez odezvy. Když posílal svou mysl do Chřtánu, bylo to, jako kdyby se prodíral proti zběsile se valícímu proudu jiných myslí, cizích a mnohem silnějších. Cokoliv jiného tam dole, co by chtělo reagovat na Sariho volání, přehlušoval čistý hněv Padlých. Nesmělému dloubání myslí dřímajících bohů, které znal z občasných návštěv Chřtánu, se to vůbec nepodobalo. Bylo to syrové a dravé a hrozivé. Padlí jsou definitivně vzhůru. Lissarius se přinutil mentální bariéry opět postavit. Pocítil téměř hmatatelnou úlevu, když rámus zeslábnul a přešel do toho známého dunění. Zapotácel se, špatně došlápnul, naštěstí ho podepřela pohotová Ewenova paže.“
„Kde je ten palác?“ brblal Issak. Dračí míšenec se potil a chvěl. Z jeho jasně oranžových duhovek zbýval jen úzký proužek na obvodu rozšířených černých zornic.
„Přímo tady,“ Essius se sehnul a zvedl kus perlově šedého mramoru. „To je z chodby sekretariátu.“ Vytáhl z hromady suti asi metrovou ozdobně vyřezávanou lištu, která před zhroucením zdobila nějaká futra. Zkušebně ji zarazil do suti. „Pokud se propadla centrální dvorana, brzy narazíme na jámu.“
„Počkejte,“ hekl císař a posadil se na kamenný kvádr, ve kterém poznal patku sloupu, který podpíral klenbu dvorany. Cítil, jak si ho jeho muži zaraženě prohlíží. Musí jim říct, co se děje a musí to udělat hned. „Padlí jsou vzhůru. Jsou silní. Řvou vzteky.“
„To není možné,“ zablekotal Ewen, „vždycky jen drmolili ze snu. Otec říkal, že poslední dobou jsou skoro zticha.“
„To můj otec říkal taky, ale taky je slyším,“ přidal se Issak. „Jsou vzhůru.“ Rozhodil rukama. „Zkoušel sem se s tátou spojit, ale je tam tolik energie, tolik síly, že to nejde.“
„Z relikviáře se dostat nemůžou,“ houkl Ewen.
„Pokud by nabrali energii, tak jo,“ oponoval Issak.
„A kde by ji asi tak vzali?“ zapitvořil se prvorozený Seenův syn.
„Sabotáž?“ zamračil se Essius. „Kdo by byl takový blázen, aby...“
„Na debaty není čas,“ přerušil je Lissarius. Otevřu portál a jdu tam. Uspím debhátary dřív, než relikviář rozboří.“
„Koho?“ vybafnul Issak.
„Debhátary,“ zamumlal skřípavě Lissarius. „Tak se sami nazývali, když ještě vládli Mizeonu. My pro ně užíváme výraz Padlí.“ Terén pod jejich nohama se zavlnil, jako kdyby byl z gumy. Kdesi v podzemí s rachotem padaly stropy a řítily se další zdi.
„Jdeme s vámi, sire,“ zařval Ewen, jak se snažil přehlušit zvuky z hlubin.
Lissarius zavrtěl třeštící hlavou. „Nesmíte jít níž než do minus dvanáctého podlaží.“ Mezi minus dvanáctkou a minus třináctkou ležela silná vrstva izolační horniny. Pokud Padlé cítí tak intenzivně tady nahoře, jakmile přejde izolační vrstvu, bude to mnohem horší. „Podívejte se do laboratoří a do kasáren v minus devítce a minus osmičce. Dostaňte pryč ty, co nestačili utéct. Jinudy, než branou to nepůjde.“ Terén se opět zahoupal.
„Nemůžeme vás nechat bez ochrany!“ oponoval Issak.
Další otřes a další nápor bolesti donutil Lissaria zavrávorat. „Zemřeli byste dřív, než byste se tam dostali!“ vydechl, „takže mě poslechnete.“ Nikdy dřív se mu nepodařilo portál otevřít tak rychle. Do minus dvacátého podlaží půjde napůl naslepo, protože lokace relikviáře se mohla po otřesech změnit. Ale měl jistotu, že to najde. Stačí odhodit bariéry a vydat se proti směru proudící síly. Než skočil do portálu, na poslední chvíli chytil Essia za ruku a pošeptal mu: „Běž k Arci-Quinnům. Postarej se rodinu. Je tam i moje žena a můj syn. Dohlédni, aby byli v pořádku. Všichni.“
***
Mezi jediným nádechem a výdechem byl na podzemní křižovatce chodeb. Sem se ještě bránou dostal, ale do chodby k relikviáři to nešlo, protože tu chrání nulové pole. Dál musí po svých.
Tmu ředilo jen ponuré světélkování vláken tenerisského mechu, který sem dal Šlupka nasadit po Dračím masakru. Všechna plazmová světla se poškodila vlivem tektonických otřesů. Sari jako arcidémon se beze světla obešel. Během chvilky se jeho oči přizpůsobily na škálu šedých tónů. Dnes byly chodby osvětlené zbytečně, ale v dobách před Dračím masakrem to smysl mělo. Tehdy bylo běžné, že i v blízkosti relikviáře mohli údržbáři z řad raisi démonů pracovat, aniž by je to poškodilo, protože Padlí tvrdě spali. Sladké to časy.
S odhodlaným povzdechem vykročil do chodby vedoucí k relikviáři. Vyjekl, když se mu cosi otřelo kolem kotníku. S úlevou vydechl, když poznal, že to byl jenom fleshingový had. Sledoval, jak duhově měňavá entita pomalu odplouvá a mizí v bludišti chodeb.
Jakmile se před ním vynořila široká krihonitová vrata, zapotácel se pod dalším náporem síly, které jako pálivé pulzování pocítil v týle. Odhodlaně kráčel dál. Už zaregistroval, že vrata jsou na škvíru pootevřená. Takže tam někdo už byl, nebo je. Měl by se s ním telepaticky spojit? To by musel odsunout ochranné mentální štíty. Jistojistě věděl, že kdyby to udělal, řev šestice by jej připravil o rozum.
Kladl jednu nohu před druhou a horečnatě přemýšlel, jak Padlé znovu uspí. Jak na ně uplatní sílu, když nemůže sundat štíty ani pro pitomý telepatický přenos? Kde, sakra, je matka? Jestli si zase udělala tajný výlet na pozemský bleší trh, nebo beseduje na čaji u riiberionské bohyně, tak jí vážně zakroutím krkem. Sám sobě se za ty nemístné myšlenky vysmál. Jenom se snaží si nabulíkovat, že nějakou příležitost ke kroucení krkem dostane. Jeho racionální já vědělo, že toto je konečná.
Opřel se do veřejí, vrata se s tichým skřípáním rozevřela. Uvnitř v komoře obložené krihonitem stál sokl a na něm ležela šestistěnná schránka relikviáře. Neležela. Vibrovala jako vznášedlo před startem.
U paty podstavce se povalovala načechraná hromádka šatstva. Snad plášť, který tu někdo odhodil, přesvědčoval své racionální já. Víko schránky dříve zatavené, nadskakovalo a pokaždé, když se ukázala škvíra mezi tělem schránky a víkem, vyšlehl do prostoru kobky plamen oslepující záře a zavalil blížícího se Lissaria další vlnou energie. Bolest za obočím ho srazila k zemi, až se rozplácl na hladkou obsidiánem vydlážděnou podlahu. Zvedl se na loktech, aby se plazil. Jeho dlaň rozřízlo cosi ostrého. Pečeť. V panice se rozhlédl kolem. Pečetí, kterými bývalo víko zajištěno, bylo šest. Nepochyboval, že by je na podlaze našel všechny. Na to není čas. Vyškrábal se na kolena, další výšleh z relikviáře jej opět srazil k zemi. Za zavřenými víčky si promítnul Wrellinu sladkou tvář. Bodlo ho u srdce pro syna, kterého miluje, přestože ho nikdy neviděl. A už ani neuvidí. Nechtěl tu zemřít, ale pokud je to jediný způsob, jak to zastavit, nic jiného nezbývá.
Jak se tak ze všech sil soukal proti směru pulzující síly, horečnatě přemýšlel, jaký činitel to mohl způsobit. Pečeti na schránku přidal Rafedaxarr před pěti sty lety. Ihned poté, co do ní Padlé matka nahnala zpět. Nikdo kromě Rafedaxarra není schopný pečeti rozlomit. A Rafedaxarr leží v kómatu na Bredeonu.
Konečně se připlazil k soklu. Natáhl paži, aby odsunul z cesty ten plášť a... zděšeně strnul, když mu na prstech ulpělo cosi měkkého, teplého a sypkého. Popel? Vzduch prosytil sladce trpký závan matčina parfému. Hystericky se uchechtl. Riiberionská bohyně dnes svačí s někým jiným.
Teď už byl tak blízko, že s ním poryvy síly cloumaly jako s vlajkou na stožáru. Musí to dokázat. Odsunul první bariéru a nápor zesílil. Odsunul druhou a...
„Konečně!“
„Jdeme ven!“
„Pomsta!“
„Hned teď!“
„Roztrhám!“
„Rozpráším!“
Hlasy padlých se slévaly v řev.
Lissarius odsouval další, další a další mentální štíty. Po tvářích a po bradě mu stékalo něco teplého a hustého. Krvácel z očí i z nosu. Sebral sílu a protlačil k Padlým proud uklidňujících veršíků, které mu kdysi pradávno před spaním zpívala matka:
Šššš... Šššš... Jste unavení
Šššš...Šššš... Chce vám spát
Šššš...Šššš... Sladké zapomnění
Šššš...Šššš... Měkký stín v temnotách
Šššš... Šššš... Jste nasycení
Šššš...Šššš... Chce vám spát
Šššš...Šššš... Jste spokojení
Šššš...Šššš... Měkký stín v temnotách
Jako když utne. Chaos a bolest nahradilo úlevné všeobjímající ticho. Palčivá záře unikající ze škvíry mezi víkem a schránou se zmírnila do mlhavého mihotání. Tak jednoduché?
Lissarius by se byl rozchechtal, kdyby mu zbývala energie. Teď jen víko pořádně přiklopit. Možná bude nejlepší se na relikviář posadit a počkat, než dojdou posily. Pečeti teď zpátky dávat nebude, mohl by ty raubíře rachotem zase vzbudit. Zvedl se na kolena, aby uchopil víko.
Už se krihonitového víka dotýkal. Zabral, jak se snažil je trochu přizvednout, aby je mohl zasunout zpět do drážky v hraně podstavce, když ho ta myšlenka praštila. Krihonitové stěny schránky jsou vyztužené krepponem – materiálem odolným vůči magickým intervencím. I pečetě jsou takové. Ten, kdo pečeti zlomil, nemůže být obdařený interní magií. Dokonce i draci, když tehdy schránku otevřeli, k tomu využili skollského otroka, a to byl napůl stroj. Takže to nemohl otevřít ani arcidémon ani drak. Kdo tedy? Prostý démon? Smrtelník? Jeden i druhý by ihned po rozlomení pečetí vlivem úniku energie zcepeněli. A kolem soklu se jiné pozůstatky, než Moretiny nevyskytují. Takže jediný činitel, který mohl pečeti zlomit vyjma Rafedaxarra jsou sami Padlí. Něco výjimečného je probudilo a obrovsky znásobilo jejich sílu. Pokud se dokázali probrat do takové smrtící aktivity vlivem faktoru působícího zdálky, je divné, že je dokázalo zklidnit tak rychle a snadno několik veršíků. V tom případě by...
Jak nad tím uvažoval, neuvědomil si, že stále táhne víko směrem vzhůru v úsilí ho nadzvednout. Než to stačil domyslet do konce, jeho svaly se napjaly, víko se nadzvedlo a...
Šleha bílého světla jej ohromila. Místo aby ho srazila k zemi, držela jej na místě. V pudu sebezáchovy koncentroval vše, co měl, aby úder vrátil, ale dřív, než to stačil udělat, byl uchopen a tažen do světla, do nitra schránky. Zařval zoufalstvím, když konečně připustil, že to byla past. Pocítil, jak jej trhají a pohlcují, aby ho využili ke konečnému osvobození. Zbývajícím záchvěvem vědomí registroval, jak se víko rozpouští.
***
