Arrakiel - 13. kapitola (série Návrat na Mizeon)
(Bredeon a dvojité Z)
Zářící štíhlé věže Tupi-iranu blyštící se sklem a kovem, vypínající se k olověně šedivému nebi, Arrimu připomínaly drúzu aragonitu, kterou dostal od Sibiela k narozeninám a léta ji opatroval na nočním stolku. Průvlak ho vyplivnul na vyhlídkovou terasu mrakodrapu ve druhé největší bredeonské metropoli. Počasí nebylo nejpříhodnější. Ostrý vítr z těžkých mračen shazoval ledové kapky, které po dopadu namrzaly, ale ten výhled stál za to.
Tupi-iran poznal podle panoramatu, který byl pro toto město typický. Terasa ovíjela stěnu po celé délce, ale kvůli mrazivému počasí a silnému větru na ní Arri byl sám. Vyzyvatel nikde. Jen hustá kresba drobných šlápot ve sněhové břečce na zemi nasvědčovala, že tu někdo těsně před chvílí byl. Divné bylo, že energetickou stopu vyzyvatele stále cítil nebývale silně, i když už tu bylo pusto. Neodolal, popošel k zábradlí, a podíval se dolů. Hluboko dole téměř utopené v zeleni parků se vinuly tenké stužky autostrád a pohyblivých chodníků a ve vzduchu mezi věžáky elegantně klouzala vznášedla.
Na Bredeonu byl zatím jen dvakrát. Poprvé v rámci školní exkurze, podruhé v detašované univerzitní laboratoři, kde se učil transmutaci energie v magii. Volně v terénu ještě nikdy nebyl, i když o místopise, historii a společenském životě dost četl.
Z průvlaku vyklouzl sotva před deseti minutami, a už ho brněla hlava. Ve škole říkali, že na Bredeon je zapotřebí přivykat prostupně. Jeho rozpoložení zapříčiňovala nebývale vysoká koncentrace současně provozovaných magických aktivit. Podle toto, jak se cítil, tato lokalita magií přímo vibruje. Odvrátil se od výhledu na město a soustředil se na prosklenou stěnu budovy.
Viděl skrze ni průhledné zdviže, pohyblivá schodiště a galerie, kolem kterých se vinuly výklady s vystaveným zbožím, odpočinková zákoutí s palmami a křesílky, restauracemi, hernami a informační boxy. A všude tisíce hemžících se lidí. Barevných, hlučných, nebo tichých, mladých, starých, velkých, malých, nejmenších, tlustých, tenkých. A mezi smrtelníky tu tam zahlédl exota, o kterém se mohl jen domýšlet, co je zač. Mohlo jít o skutečného nesmrtelného, nebo jen o člověka, který si vypůjčil image. V časopisech, co si vzájemně půjčovali s Rawantem a Owianou už viděl, že lidé jsou z nejrůznějších důvodů schopní se namaškařit za kohokoliv - za vytáhlé a šupinami porostlé stromisty, za antropomorfní draky, dokonce i za biomechanické skolly. Četl, že k ostraze obchodních prostor bredeonci hojně využívají skollské technologie. Skollové mají k magii snad nejdále ze všech ras, ale v technologiích jsou nesmírně vyspělí. Tady se nemůže spoléhat na neviditelnost, protože by ho mohly zachytit kamery s citlivými filtry. I při přemisťování bude lepší pohybovat se jako ostatní. Opustil terasu a zamířil do nitra budovy.
Uvnitř vyzyvatele znovu ucítil. Jeho mentální stopa se vinula jako tenký provázek proplétající se prostorem bez ohledu na hmotné překážky a davy. Arrakiel ovšem neměl důvod vyzyvatele stopovat, když se zachoval jako ignorant a zmizel. Proč by se namáhal? Arri se potřeboval dostat na Bredeon, takže byl spokojený. Byla vyzyvatelova škoda, že šel po svých.
Procházel podél obchodů, kaváren a knihoven, pečlivě sledoval ostatní, aby si ověřil, že zde zapadne, protože na sebe nechtěl upozorňovat jiné démony, kdyby na ně náhodou narazil. Bredeonští démony neloví tak jako na Ok-Sawonu a čemeřici tu vůbec nepěstují. Zdejší mágové si raisi-démonů naopak považují. Navazují s nimi dlouhodobé i celoživotní smlouvy.
Obyvatelé Bredeonu už po dvě tisíciletí požívají zvláštní ochrany od světů Systému jako kompenzaci za poškození, které utrpěli při posledním otevřeném konfliktu mezi démony z Mizeonu a draky z Erektiadu. Obě strany sunuly bojovou linii tak bezohledně, až se ohniskem střetu stal Bredeon, který s jejich konfliktem neměl nic společného. Nedopatřením tak došlo k úplnému vyhlazení původní bredeonské rasy jachadei. Křehcí léčivou magií obdaření jachadei byli prospěšní všem, smrtelným i nesmrtelným. Jejich vyhynutí tehdy zapůsobilo na válčící strany jako studená sprcha a nepřímo způsobilo konec války. Podle dohody z Rean-Kwanteru byl Bredeon vyhlášen neutrálním územím. Zde se nebojuje, ale obchoduje. Mezi démony a draky dál trvá studená válka. Mezi skolly a sromisty panuje napětí snad od nepaměti. Ale jakmile kdokoliv z nich vstoupí na Bredeon, staleté zášti se odkládají. V praxi to vypadá tak, že pokud zde na sebe bytosti z nepřátelských ras narazí, ignorují se. Kdyby zde někdo vyvolal konflikt, Aliance by zasáhla a všechny rasy by ji podpořily.
„Navštivte náš muzikááál!“ ječela dívka zavěšená na hrazdě, houpající se nad širokou propastí oválné centrální schodišťové šachty kolem které se ovíjel šnek eskalátorů. „Hroty hrůzy! Hudební přepracování tragického románu Tertena Seskvisensena! V hlavní roli nepřekonatelný tenor Rebore Werr!“ Oblečená ve fialovo zeleném kostýmu s kovově lesklými šupinami a ostrými trnitými výběžky na páteřních obratlích se v mohutných obloucích vznášela nad hlavami davů a rozhazovala jasně rudé lístky. „Přijďte si lístky registrovat do pokladny na dvacátém třetím podlaží! Každý dvacátý zájemce obdrží padesáti procentní slevu! Každý třicátý bude vpuštěn zdarma!“ Lidé postávající u zábradlí v podlažích se smíchem k třepetajícím se rudým proužkům vztahovali ruce, jiní reklamu ignorovali a nechávali lístky dopadnout na zem. Nikdo nejevil nejmenší známku znepokojení, že by jim snad „dračí dívka“ mohla sletět na hlavu. Ačkoliv není nijak přivázaná a drží se sotva dvěma prsty. Každý věděl, že by ji provozovatel obchodního centra k takové činnosti nepustil bez magické záštity. Ewoui, nadaní schopností vnímat metafyzické emanace, mohli dokonce zaznamenat oranžové jiskření magické ochranné sítě rozprostírající pod houpačkou.
Současná bredeonská populace povstala ze smrtelných migrantů z jiných světů a přeživších míšenců s malým podílem krve jachadei. Ewoui, jak si příslušníci této nově vzniklé rasy říkají, jsou smrtelní, ale běžně se dožívají tří a čtyř set let. Nejméně třetina z nich má základní magické vlohy, desetina z nich vyniká. Všichni čarují o sto šest a ještě se vyžívají v technologiích, které směňují s ostatními rasami.
Arrakiel by se moc rád podíval do obchodu s vesmírnými mapami, ale dříve, než vešel dovnitř, vycítil tam další démony. Raději tedy seběhl další tři podlaží. U kiosku s reklamou na malování na obličej téměř porazil úklidového robota, a pak – světe div se - znovu ucítil svého vyzyvatele. Místo světem protřelého mága ho v kavárničce pod miniaturními sakurami v kontejnerech čekaly dvě naprosto stejné dívky oblečené v zelených pouzdrových šatičkách, obuté v černých botách s jehlovými podpatky a ostrými špičkami. Jejich věk se mohl pohybovat mezi šestnácti a třicíti, ale určitě jim nebylo víc, to by měly jiný výraz ve tvářích. Obě měly jasně zelené oči orámované silnou černou linkou a černé vlasy učesané do vysokých drdolů, ze kterých padaly na křehká ramena provazce tenkých černých copánků. Byly krásné, a byly si toho vědomy. Pohybovaly se nenuceně jako lidé, pro které jsou elegance a kvalita samozřejmostí. Jedna tu druhou držela za předloktí, jako kdyby jí chtěla v něčem zabránit. Nejspíš ta první plánovala vyskočit a jít mu v ústrety. Obě se dívaly přímo na něj. Takže nejspíš věděly, co je zač, a, že přišel na jejich výzvu.
Arri udělal posledních pár kroků, přisunul si volnou židli, posadil se k jejich stolu a pohodlně se opřel. „Renegare, ewoui,“ pozdravil. „Volaly jste obě současně, že? Proto to bylo tak silné. Nechápu, proč jste zmizely. Tak potřebujete mě nebo ne?“
Ta, která se předtím chystala vstát, přikývla. „Potřebujeme.“
„Hned po vyvolání, nás na terase překvapil poručník,“ odpověděla ta druhá. „Musely jsme se ho zbavit. Než se nám to podařilo, byl jsi pryč.“
Arrakiel se zamračil a vstal. „Máte poručníka? Vaše zákony nedovolují vyvolávat démony dětem.“
„Jsme plnoleté!“ vybafly unisimo. A tvářily se přitom tak rozhořčeně, že se Arrakiel zase posadil.
Dvojčata Zera a Zena Gdori-dosovy, byly dcerami nedávno zesnulého sběratele industriálního umění a věhlasného galeristy Umhena Gdori-dose. Už jim bylo pětadvacet. Podle otcovy závěti ale získají práva k nakládání s jeho majetkem až po dovršení třicátých narozenin, pokud dodrží jeho podmínky: Budou pracovat v rodinné firmě na postu středního managementu, shromažďovat exponáty do galerií, a za žádných okolností se nebudou v osobní rovině stýkat s „nečistými tvory“. Na bezchybné dodržení stanovených podmínek dohlédne vybraný poručník. O majetek se až do jeho převzetí postará správní rada.
„Ti nečistí tvorové,“ řekl medovým tónem Arrakiel, „jsou jako kdo?“
„Tatínek s cizinci často spolupracoval, ale co se osobního života týkalo, byl strašný xenofob,“ řekla Zera. „Těmi nečistými mínil všechny nesmrtelné, ale raisi-démony obzvlášť,“ pokračovala Zena. „Pokud by nás poručník s tebou načapal, riskujeme, že o dědictví přijdeme.“
„Potom opravdu nechápu, proč jste mě volaly.“
„Před pěti lety jsme uzavřely dlouhodobou smlouvu s Kervonem, raisi z domu Arci-Jeenů. Ale tatínek nám na to přišel a udělal strašnou scénu. Pohrozil, že když ho nepropustíme, postará se, aby pro něj z Mizeonu poslali Trestné komando. Musely jsme Kerva poslat pryč, protože otec měl opravdu moc dobré styky a byl by to udělal. Když otec umřel, rozhodly jsme se Kerva povolat zpět. Jenže všechny naše adresné výzvy se míjejí účinkem. Potřebujeme vědět, co se s ním stalo.“
Arrimu bylo jasné, že ať už byl Kervon původně povolán pro cokoliv, nakonec skončili všichni tři v posteli. Stávalo se, že smluvní vztah občas přerostl do osobních rovin. Pokaždé z toho koukal průšvih. Tady se nejspíš jedná o nezdravou závislost mezi mágem-démonem krát dvě. Nebylo divu, že se to starému Gdori-dosovi nelíbilo. A co se mohlo stát s Kervonem? Bylo tolik možností, kam se mohl zatoulat. Mohli ho sežrat draci, mohli ho chytit smrtelníci na Ok-sawonu, mohl ho zadržet jeho lenní pán.
„Kolikrát jste ho už zkoušely vyvolat?“ zajímal se.
„Od otcovy smrti, to bylo před dvěma měsíci, minimálně jednou denně,“ povzdechla si jedna z nich.
Arri už dávno pustil z hlavy, která je která. Dívku po jeho levé ruce označil jako Z1 a tu druhou, co se právě hrabala v obří barevné tašce, jako Z2. „Není možné, aby vás neslyšel, kdyby byl na příjmu,“ odpověděl uznale. „Uvážili jste možnost, že mohl uzavřít dlouhodobou smlouvu na jiném světě? Pokud je vázaný s jiným vyzyvatelem, tak reagovat nemůže.“
„Ale každý raisi, i když má dlouhodobý kontrakt, přece musí občas s dodávkou na Mizeon.“ Namítla Z2. „Proto jsme vyvolávaly denně, abychom to neprošvihly. A v čase, kdy měl být na Mizeonu, nás musel slyšet.“
Na to Arrakiel argument neměl. Každý raisi-démon skutečně musel minimálně jednou za měsíc zpět na Mizeon odevzdat nashromážděnou magii svému lennímu pánu. Jinak by jeho pobyt mimo Mizeon postrádal smysl a stal by se nezákonným. „Uznávám, že to vypadá divně. Co tedy ode mě chcete?“
Obě dívky vykulily oči. „Přece, aby ses nám na něj poptal! Ke kterému domu patříš?“
Arrakiel zachoval kamennou tvář. Zatím neměly právo ptát se ho na jméno, protože to by jim musel prozradit až ve chvíli, kdy by mezi sebou uzavírali smlouvu. Ale pokud se smrtelník raisi-démona zeptal, kterému Arci domu náleží, nebylo na tom nic neslušného, ani zapovězeného, a patřilo se odpovědět. Horečnatě přemýšlel, ke kterému domu se má přihlásit, a nakonec se rozhodl, že pod svícnem bývá tma. „Sloužím Arci-Quinnům,“ odpověděl upjatě.
„Opravdu?“ rozzářila se Z1. „Které větvi? Myslela jsem, že jsou na vymření...“
„Nic o nich nevíš,“ vyštěkl Arri dřív, než se stačil ovládnout.
Z1podrážděně nadskočila. „Tak sleduj: Císařův třetí syn Quinn měl tři syny a tři dcery. Zajímají nás jen potomkové po meči. Takže synové se jmenovali Wertex, Razziel a Destruktiel. Razziel a Destruktiel byli dvojčata. Razziel je nezvěstný už po tři staletí. Destruktiel byl na základě jakéhosi skandálu nedávno uvězněn a hrozí mu poprava, pokud už k ní nedošlo. Oba jeho synové byli vyškrtnuti z plemenné knihy. Tudíž jediné schopné potomky zanechal Quinnův prvorozený, Wertex, který je už šest tisíc let mrtvý. Z Wertexových dětí jsou naživu čtyři. Z toho jediný syn. Generál...“ Dívka si položila ruku na čelo, zatvářila se zamyšleně, jako kdyby těžce lovila v paměti jméno a pak s výrazem zaníceného genealoga vybafla: „Trixen! Válečný hrdina, co je téměř stále na vojenských základnách mimo Mizeon, protože studená válka mezi draky a démony nikdy neskončila. Trixen má čtyři dcery, syna žádného. To znamená, že Arci-Quinové vymřou po meči.“
Arrakiel musel sebrat veškerou vůli, aby nezačal vrčet. Takže už vyškrtli i Sibiela. Nedivil se, že mu to máti raději neřekla. A všechno kvůli němu. A on tu marní čas pitomostmi. Něco z jeho rozpoložení se mu muselo odrazit ve tváři, protože Zena se utišila.
„Je ti dobře? Jsi nějaký zelený,“ řekla ostražitým tónem její sestra.
„Jsem v pořádku,“ zamumlal.
„Tak které větvi sloužíš?“ nedala pokoj Zena.
„Patřím lady Brigitě, Trixenově manželce,“ odpověděl s vědomím, že pokud chce, aby krytí fungovalo, bude nutné to s bratránkem urychleně vyřešit.
Nakonec jim dal, co chtěly. Slíbil, že poptá. Dohodli si místo a datum příští schůzky a rozloučili se.
Teď se mohl Arri zaměřit na úkol, kvůli kterému sem přišel. Postupně se mezi masami nakupujících propracoval o pět pater níže, než získal jistotu, že ho nikdo nesleduje. Pak nastoupil do zdviže a vyjel úplně nahoru k terminálu vznášedel. Ve stavu nervové excitace se mu napotřetí podařilo vnutit do vznášedla řízeného živou bytostí, protože k automatům prostě neměl dostatek důvěry. Během hodiny se dostal do místa určení.
Domy v této městské čtvrti se pyšnily štukovanými barevnými fasádami, jeden vedle druhého připomínaly nazdobené polevy narozeninových dortů. Tekla tu řeka vroubená košatými stromy, nad líně plynoucí vodou se klenul most s litinovým zábradlím a starodávnými lampami. Po nábřeží chodili lidé a venčili psy.
Právní kancelář Ysmaellovo oko, kam jej matka poslala, sídlila v jedné z těch elegantních budov. V zasklené kukani zaklíněné mezi dvěma rameny schodiště seděla recepční s modrými do bodlinek natuženými vlasy. Jakmile jí Arrakiel ukázal keramický štítek se symbolem ležaté osmičky, probíhalo to jako ve filmech, které raisi na Mizeon z Bredeonu pašovali. Slečna vykulila oči a přikývla. Nasadila si na hlavu sluchátka s mikrofonem. S napjatým výrazem něco do mikrofonu zamumlala a bez dechu počkala na odpověď. Pak aparaturu sundala, vytáhla z šuplíku zlatý váleček, přejela si jím po rtech. Se spikleneckým úsměvem vyklouzla z kukaně a uchopila Arrakiela za rukáv. „Tudy, prosím.“ Vedla ho kolem schodiště dozadu k lesklým vínově zbarveným dveřím. „To je soukromý výtah,“ šeptla uctivě. „Zaveze vás přímo do šéfčiny kanceláře.“
Šéfka už si hověla za stolem velikosti dračí manželské postele a pokuřovala kuvisovou cigaretu. Byla to dáma v nejlepších letech s natupírovanými světlounce rezavými vlasy, oblečená v ostře zelených volných pletených šatech. Její pleť byla tak bílá a kyprá, že připomínala našlehanou smetanu. Arrakiel až na nedávný krátký pobyt na Ok-sawonu příliš zkušeností s jednáním se smrtelníky neměl. Překvapilo ho, jak jeta osoba objemná. Pro ten výraz určitě existovalo nějaké patřičnější slovo, ale on je neznal. Démoni jsou od přirozenosti vysocí a štíhlí, málokdy mají nějakou zásadní tělesnou odlišnost. Kancelář tonula v oranžovém světle. Teprve po chvíli Arri zaznamenal, že to způsobuje chvějivá magická vrstva na oknech.
„To je kvůli ochraně soukromí,“ řekla na vysvětlenou objemná dáma, když si všimla, kam se dívá. „Jsem Tebensie Gina Swer. Doktorka Tebensie Gina Swer,“ upřesnila a oblažila Arriho obláčkem kuvisového kouře. „Určitě víte, že ten žeton s nekonečnem, kterým jste se prokázal, z vás dělá VIP klienta. Tak co byste potřeboval, mladý muži?“
Arri se usmál, protože byl přinejmenším stejně starý jako ona. Ale proč kazit hru? „Potřebuji byt, nebo menší dům, madam. Líbí se mi tato čtvrť. Je tu obdivuhodný klid. Nechci nic velkého. Stačí tak deset pokojů, dvě pracovny, tři, čtyři koupelny. Při výběru prosím berte ohled na bezpečí a únikové cesty. Ideální by bylo koupit celé podlaží domu, nebo nějakou menší vilu. Se sklepy, pokud možno. Výhledově bude v objektu pobývat více osob, takže, prosím, zařiďte několik sad vstupních karet. Při nákupu a všech transakcích s tím spojených preferuji anonymitu.“
Dáma nehnula ani brvou. „Jistě. Koupíme to na společnost. Vaše inkognito zůstane zachováno.“
***
