Ani párem volů... (část první)

09.04.2017 12:35

Z tymiánové stráně se neslo cinkání zvonců, ze střechy se ozývalo hudrování holubů. Chladným povětřím čpavě zavanul kravský hnůj.

Zachariáš ospale zamžoural. Ležel na seně nad maštalí a pichlavé stvoly ho svědily za krkem. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, jak se sem dostal. Jasně! Včera byla neděle. Odpoledne přijela dohazovačka Beáta. Dědeček ji usadil do parádního pokoje, nechal přinést bábovku a pak tam dostrkal Zacha. Zach chvíli způsobně seděl a poslouchal, jak dohazovačka vychvaluje jednu nevěstu za druhou, ale pak mu došla trpělivost a utekl. Skočil na koně a odjel do lesa. Vrátil se až se smrákáním a aby se vyhnul výčitkám, nešel ani k večeři. Vylezl sem nahoru, do sena, a spokojeně tu přečkal noc.

„Když na tebe někdo vysype kupku hnoje, přemýšlej, nad kterým zákonem ho setřeseš.“

Archen

Statek v Konodii

Z tymiánové stráně se neslo cinkání zvonců, ze střechy se ozývalo hudrování holubů. Chladným povětřím čpavě zavanul kravský hnůj.

Zachariáš ospale zamžoural. Ležel na seně nad maštalí a pichlavé stvoly ho svědily za krkem. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, jak se sem dostal. Jasně! Včera byla neděle. Odpoledne přijela dohazovačka Beáta. Dědeček ji usadil do parádního pokoje, nechal přinést bábovku a pak tam dostrkal Zacha. Zach chvíli způsobně seděl a poslouchal, jak dohazovačka vychvaluje jednu nevěstu za druhou, ale pak mu došla trpělivost a utekl. Skočil na koně a odjel do lesa. Vrátil se až se smrákáním a aby se vyhnul výčitkám, nešel ani k večeři. Vylezl sem nahoru, do sena, a spokojeně tu přečkal noc.

Teď je ráno, a honci ženou krávy na pastvu. Nezbude, než slézt dolů a postavit se dědovu hněvu čelem. Zach se necítil ani trochu provinile, protože on si tu ženitbu nevymyslel. To dědeček. Vybereš si zdravé čisté děvče, se kterým založíš rodinu...  

Ani ve snu! Zach mu to řekl rovnou, že do chomoutu ho nedostane. U Alveniných zubů! Je mu sotva sedmnáct! Celý život dopředu si linkovat nenechá. Jenže děda to dělá stejně: Jednou statek zdědíš. Budeš mít na krku zodpovědnost za lidi, za zvířata, za půdu. Musíš se naučit ho vést.

Nechci být sedlákem, odpovídal obvykle Zach. Snažil se dědu přesvědčit, že odmítá celý život skákat kolem dobytka a přerývat hlínu.

A co chceš, to víš? popichoval vnuka Ezechiel.

Na to Zachariáš odpověď neměl. Zatím. Vlastně dědečkovi záviděl, protože on to vždycky věděl přesně. Ezechiel byl dokonalý ve všem, co dělal. Nikdo nevěděl lépe, která půda je vhodnější pro pšenici a která pro mrkev než on. Věděl, kdy je čas osévat, kdy hnojit, kdy sklízet. Které kusy dobytka vybrat k plemenitbě, které k porážce. Uměl rozdělit mezi lidi práci, elegantně řešil sváry, zkrátka hospodář jak má být. Nikoho by ani nenapadlo, že Ezechiel se sedlákem nenarodil. Původně byl vojákem a bojoval ve válkách za Šedým mořem. Do Konodie přišel po tragické smrti nejmladšího syna a mladičké snachy. Vychovat vnuka a užít si výsluhu. Žili spolu na tomto statku, co Zachariáš pamatoval. Od jara do podzimu řídili práce na poli a ve stájích, přes zimu četli a studovali. Možná právě to studium knih z dědečkovy bohatě zásobené knihovny způsobilo, že Zach o statek nestál. Ve světě je přece tolik věcí, které stojí za to poznat! Zach chtěl vypadnout z rodného údolí a vidět Leberrionské růžové pláže, Horu ozvěn na Ostrově Můr, Knihovnu askety Jirocha, Šustivý pískopád ve Vindiboně… Cítil se trapně, protože zatím ještě ani jednou nepřekročil hranice okresu. Děda ho totiž zatvrzele odmítal pouštět kamkoliv samotného. Svět je plný nebezpečí! Hrůza číhá na každém rohu! Všechny syny jsem ztratil, a tebe si vzít nenechám! A vůbec, jsi na takové harcování ještě moc mladý!  Tak a podobně Ezechiel zdůvodňoval, proč by se měl Zach držet rodné hroudy.

Nic by se nestalo, kdyby děda svěřil na pár týdnů hospodářství šafáři a vzal Zacha alespoň do hlavního města. Ale Ezechiel vždycky říkal, že všechno důležité přijde za ním. Nebyl daleko od pravdy. Jejich statek ležící poblíž obchodní stezky je vítaným cílem cestovatelů. Zajíždějí sem kupci, formani, podomní šmelináři, léčitelé i komedianti. Často zůstávají na noc a děda s nimi klábosí. Už od mala je Zach rád poslouchal. Vydržel tak dlouho, než ho dědeček zahnal do postele. Ale Zach si místo spánku potají zapálil svíčku, listoval ve slovnících a mapách, aby si zařadil to, co slyšel, do souvislostí. Čím byl starší, tím víc toužil se podívat „ven“ osobně. Jen co bude po sklizni, odjede, i kdyby se děda na hlavu postavil. Samozřejmě, že se po čase vrátí. Nikdy by nenechal dědu umřít samotného. Ale zatím je Ezechiel plný síly, což dává naději na dobrých deset let toulání. A teprve potom se možná ožení…

Dokázal si to představit, protože navzdory dědečkovým intrikám si nevěstu už vybral. Vezme si jedině Veronu a žádnou jinou. Verona pracuje pro dědovu přítelkyni, Alenu Petrželákovou, majitelku statku ve Višňové Lhotě. Teta Petrželáková obhospodařuje rozlehlé višňové sady. Ve velkém vyrábí likéry, rosoly, marmelády a další dobroty, které pravidelně dováží zákazníkům do hlavního města. Je to pěkná zralá a výřečná ženská. S Ezechielem se znají odnepaměti. Když byl Zach malý, vozívala mu kandované višně a bonbóny. Vždycky spolu pěkně povečeřeli, přičemž se teta Zacha vyptávala, co nového se naučil, zkoušela ho z aritmetiky nebo z historie. Potom teta s dědou poslali Zacha spát, aby měli klid na soukromé rozhovory v parádním pokoji. Od přirozenosti zvědavý Zach je jednou špehoval, aby se dozvěděl, co tak důležitého řeší. Zklamalo ho, když zjistil, že ti dva mluví řečí, které nerozumí. Mnohem později se na to dědy zeptal. Bylo mu řečeno, že nemá poslouchat za dveřmi. Následně děda neochotně dodal, že takovou řečí se mluví na plodinové burze v Inidei a Zach že může být rád, že ho tím děda nezatěžuje. Zachovi se to nějak nezdálo, protože jindy ho děda naopak nutil, aby se zajímal o všechno…

Asi před rokem se Zach vracel z pastvin. Byl parný letní večer. Už se smrákalo, z otevřených oken čeledníku se ozývalo cinkání nádobí. Vedl koně do maštale, aby ho odsedlal a ustájil. Na dvoře uviděl známý těžký vůz s plátěnou korbou patřící vdově Petrželákové. Kolem páru mohutných černých valachů, kteří Zacha odjakživa zneklidňovali, se točila neznámá drobná osůbka. Zach si vzpomněl, že selka minule prohodila, že se její starý kočí stěhuje na výminek a ona že musí sehnat někoho nového. Zach by byl čekal, že vdova zaměstná statného chlapa a ne takovou sušinku. Ale jak tu osobu dále pozoroval, musel uznat, že si při vypřahání počíná šikovně. Stačilo sledovat, jak mohutní vraníci něžně frkají a otírají se novému kočímu chřípím o ramena, a hned bylo jasné, že selka vybrala dobře. Teprve, když ta osoba kolem Zacha s prvním valachem prošla, zjistil, že je to holka. Byla oblečená v hrubé nařasené košili a úzkých soukenných kalhotách, obutá ve vysokých holínkách. V šeru její tvář zářila jak měsíc na nebi a oči jí svítily jako okuje z kovářovy výhně. Její pleť voněla jako prádlo vybělené na tymiánové stráni. Vlasy měla spletené v pevném copu, ale Zach by se byl vsadil, že jsou jemné jak pampeliškové chmýří.

Stál tam jak rýč a hleděl, než jeho kůň nespokojeně zařehtal, čímž mu připomněl co má na práci. Zach zavedl Kaštánka do stání, a rychle se o něj postaral. Potom se přikradl k boxům určeným pro cizí koně a zamaskovaný sloupy sledoval, jak cizinka sype vraníkům do žlabů ječmen a nalévá jim vodu. Všimla si ho. Šibalsky se usmála a křikla, jestli má něco na nose, že na ni tak civí. Něco ze sebe vykoktal, a ona mu řekla, ať to raději napíše, ona že si to později přečte. Tím tomu dala korunu, protože děvčata v Konodii běžně číst neumějí. Dali se do řeči. Zach se nestačil divit. Byla úplně jiná, než ty rozpustilé holky z čeledníku, které mu po nocích lezly oknem do pokoje. A byla absolutně odlišná od upejpavých kupeckých slečinek, které se na statku zastavovaly v doprovodu otců a matek cestou do hlavního města. 

Nejdřív se bavili o koních. O chovu a plemenitbě, o potížích s kopyty, o složení masti na zanícené spěnky. Plynule přešli k postrojům, dostali se ke konstrukci nákladních vozů a k materiálům, kterými lze konstrukci odlehčit. Aniž by to Zach vědomě zaznamenal, přesunuli se při tom povídání do kuchyně. Jako ve snách snědli večeři, kterou jim Gréta předložila, a pak se vytratili do bylinkové zahrady a mluvili a mluvili. Společně si dělali legraci z Ezechiela a Petrželákové. Spekulovali, o čem ti dva tak zaníceně diskutují… Verona Zacha fascinovala jako nikdo jiný. Okouzlení bylo asi vzájemné. Bez toho, aby to nějak komentovali, spolu odešli do Zachova pokoje a skončili v posteli. A zase to bylo úplně jiné, než všechno, co Zach doposud zažil. Ráno mu dala pusu a odjela se slibem, že se uvidí příště.  

Další týdny Zach chodil jako tělo bez duše a čelil dědovým jízlivým poznámkám. Na statku plném klevetivých ženských se jeho epizoda s krásnou cizinkou, pochopitelně, rychle  roznesla. A dědeček, jindy naprosto netečný k vnukovým milostným avantýrám, spustil poprask: Ta holka je chodící průšvih! Nechci, aby ses s ní scházel! Zach chtěl vědět, co dědovi na Veroně tak vadí, když jeho dobrá kamarádka Petrželáková  je s ní zjevně spokojená. Děda mu nevrle vysvětlil, že Aly to děvče zaměstnala jen proto, že jde o dceru jejího náhle zchudlého velice vzdáleného příbuzného. Možná je dobrá ke koním, ale pro tebe je naprosto nevhodná! burácel Ezechiel. Je mnohem starší než ty, dodal kousavě. Vypadá jako neviňátko, ale je protřelá světem a určitým způsobem …poznamenaná. Nemáš zapotřebí brát poškozené zboží, Zachu! Nejenže nemáš, ty o tom vůbec nesmíš uvažovat! Jestli se mi ještě jednou donese, že se s ní scházíš, přísahám, že se postarám, aby ji Alena vyhodila!

Zacha ani nenapadlo, aby Ezechiela poslechl. Za měsíc vezla Petrželáková náklad kandovaných višní do přístavu Lavadosu a zastavila se na statku na noc. Verona přijela s ní. Jen co bylo po večeři a děda s Petrželákovou se zavřeli do parádního pokoje, vykradl se Zach z panského domu a našel si Veronu v čeledníku. Přijala ho s otevřenou náručí, chovala se, jako kdyby se jí po Zachovi stýskalo stejně jako jemu po ní. O dědově nevraživosti už věděla, ale brala ji s nadhledem. Nikdo o nás neví a nikomu neubližujeme.

Tak se dál tajně scházeli. Pokaždé, když Verona s koňmi jela kolem. Milovali se, diskutovali a bylo jim spolu dobře. Když mluvila, nemlátila prázdnou slámu. Její názory a postřehy Zacha vyváděly z míry. Měl nutkání dozvědět se o ní víc, ale ona pokaždé, když se jí zeptal na něco osobního, odvedla pozornost jinam. Když byl neodbytný, naznačila mu, že její minulost je neveselá, a že ji vzpomínky bolí. Od té doby se Zach neptal.

Předposledně si vylezli na střechu kovárny a dívali se na hvězdy. Verona na ně ukazovala a hlásila jejich jména. Zach se jí smál, protože termíny, které používala, vůbec nesouhlasily s názvy z učebnic. Ohradila se, že si to nevymyslela. Dokonce tvrdila tentýž nesmysl, jaký jednou pronesl dědeček, a sice že hvězdy jsou stejné světy jako je tento. Zach vrtěl hlavou a odkazoval se na akademické autority. Profesoři z Konodijské univerzity tvrdí, že hvězdy na nebeskou báň pověsila nejvyšší bohyně Alvena, aby smrtelníci v noci viděli na cestu. Ale Verona se jen šklebila a trvala na svém. Hvězdy jsou světy a basta. Vypadají malé, protože jsou strašně moc daleko. Smrtelníci se na ně jen dívají, zatímco bohové a běsové létají z jedné na druhou.        

Když selka s Veronou přijely posledně, měl dědeček plno práce s degustací dozrálých sýrů. Rozšafná Petrželáková nedala jinak, než že mu s tím pomůže. Zabydleli se v sýrárně, ochutnávali jeden bochník za druhým a zapíjeli to nejlepším červeným vínem z dědova sklepa. Zach počkal, až se čeleď odebrala do hajan, a pak si Veronu v čeledníku našel. Vzal ji k lesnímu jezeru a řekl jí, že se s ní, přibližně tak za deset let, ožení. Udělá to hned poté, co se vrátí ze světa. Tak aby s tím počítala a už si nikoho jiného nehledala. Rozesmála se. Řekla mu, že je neomalenec a že ho nechce ani teď, ani za deset, ba ani za tisíc let. Zach se cítil uraženě, protože s ním jednala jako s miminem. Když si toho Verona všimla, něžně ho políbila, snad aby to prohlášení zmírnila. Z lesa se vrátili až nad ránem. Málem vletěli do rány Grétě, která šla ke studni pro vodu. Bylo pozdě se vracet do čeledníku, protože by je všichni viděli. Nezbývalo než počkat, až největší ranní frmol pomine. Ukryli se do maštale a vylezli na půdu. Přesně sem…

Zach se zvedl na loktech a smutně se kolem sebe rozhlédl.  Od toho dne uplynul sotva týden. On a Ver tajili dech, zatímco dole pacholci poklízeli. Tehdy Zach, aby nějak zaplašil rozpačité ticho, sáhl na trám pro knihu Legend a podal ji Veroně. Vykulila oči, přejela bříšky prstů po nápisech vyražených v tlusté kůži. Položila si knihu na kolena a otevřela ji. Zach očekával, že se začne vztekat, až zjistí, že nerozluští písmo. Ale to se nestalo. V poklidu si listovala, brouzdala pohledem po řádcích a usmívala se, jako kdyby naprosto přesně věděla, co se tam píše. Radostně nadskočila, když nalistovala stránku s obrázkem dvojice bojujících okřídlených bohů. Potom na sobě ucítila pátravý Zachův pohled. Rychle knihu zaklapla a podala ji Zachovi zpět.

Měl milion otázek, ale museli zůstat zticha. Právě v té době pacholci dole v stáji skončili a odešli. Zach a Verona museli využít příležitosti a proklouznout každý tam, kde měli být. Zakrátko Petrželáková zavelela zapřahat…

Zach se nemohl dočkat, až se s Veronou uvidí příště, protože si s ní o té knize potřeboval promluvit.  Ze dvora se ozval psí štěkot. To Zachovi připomnělo, že je čas se odtud pohnout. Obul si boty, vyškrábal se na nohy, natáhl ruku na trám, aby si knihu podal. Měl v plánu ukrýt ji ve svém pokoji, aby pro ni nemusel chodit sem, až Verona zase přijede. 

Nahmatal jen vzduch. Postavil se na špičky a důkladně ohmatal celou horní plochu trámu. Nic. Přitom si pamatoval, že po té, co mu Verona knihu podala, ji nahoru na trám vrátil. Špičkou boty kopal do hromady sena pod trámem s předpokladem, že tam kniha spadla, ale nic nenašel. Cítil, jak se mu začíná vařit v žilách krev. To snad není možné! Že by si tu knihu někdo odnesl? Jediný, kdo věděl, že tu je, je Verona…  

Dole ve stáji vrzla vrátka, zaduněly rázné kroky. „Zachu? Já vím, že tam jsi! Pojď dolů!“

Zach strnul. Doufal, že dědu nenapadne použít žebřík. 

„O tom včerejšku ji ještě promluvíme, ale teď, máme práci,“ pokračoval poněkud jízlivým tónem dědeček. „Přijel kovář na ty paznehty. Chci, abys u toho byl!“

 „Najdeš nás u kovárny!“ ozvalo se neodbytně zezdola. Načež Ezechiel s brbláním odkráčel a dole se rozhostilo ticho.

Zachariáš se spustil po žebříku dolů. Pokropil podestýlku, protáhl se uličkou mezi koňskými boxy do sedlárny, a odtud pokračoval do komory napěchované zásobami do kuchyně. Napil se přímo ze džbánu brusinkového moštu, ukradl z mísy šest vdolků a zamířil chladnou chodbou do dvora. 

+++

Pacholci přiváděli mladé kusy z kravína a zvedali jim nohy, aby jim kovář – paznehtář mohl ostrým nožem ostrouhat přerostenou rohovinu. Ezechiel stál s rukama založenýma na prsou a mračil se. Krasavec mu ležel u nohou a s vyplazeným jazykem sledoval každý pohyb. Jakmile pes Zacha viděl přicházet, nadšeně štěkl. Ezechiel jen naježil obočí, ale zůstal zticha. Zachariáš se rychle zapojil. Pomáhal s přidržováním neklidných dobytčat, odváděl je zpět do stání a přivazoval. Držel a podával, co bylo třeba.

Když bylo hotovo, slunce už začínalo pořádně pálit. Ezechiel pozval kováře a jeho pomocníky na svačinu. Seděli na dvoře u stolu ve stínu zlatého kaštanu, pojídali plněné paštičky a zapíjeli je vychlazeným pivem.  Řeč se vedla o zvýšení výkupních cen dobytka a osiva vzhledem k vývoji války s Hurtonií, mluvilo se o počasí, o úrodě. Nuda jako vždy, dokud kovář nezačal o práci pro vojenskou posádku na tvrzi hraběte Renka. Dědeček nového hraběte neměl rád. Vynořil se, kdoví odkud a po smrti bezdětného příbuzného zdědil tvrz i pozemky. Jen co se zabydlel, začal objíždět sousedy a diktovat jim, jaký podíl z úrody mu po sklizni mají odevzdat. Nedělal rozdíly mezi statky poddanskými a svobodnými, bral prostě šmahem všechny, co byly v oblasti, kterou měl podle královského výnosu jako hrabě spravovat. Navštívil i Ezechiela a pokusil se s ním jednat jako s poddaným. Hospodář mu dal tvrdě najevo, že ho respektuje jako vykonavatele králova práva, ale nic víc, protože tento statek žádné manské závazky nikdy neměl ani mít nebude. Pak hraběte vyhnal. Bylo jasné, že Renek to Ezechielovi nezapomene.   

„Kapitán Vrus se na tebe už ptal,“ řekl kovář s pohledem upřeným na Zacha. „Říkal, že potáhnete rovnou do Hurtonie. Uvidíš kus světa a možná i samotného krále.“

Zachariáš se pod tíhou zvědavých pohledů ošil. O vojenském řemesle nikdy neuvažoval. Když měl kuchařce podříznout slepici, dělal to s krajním odporem.

Ezechiel se zamračil. „Daně do královy pokladny jsem odvedl a hraběti nic nedlužím.“  Opovržení v jeho hlase bylo silné, jako led na rybníce v nekrutějším mraze. „Ať si kapitán shání rekruty jinde.“

Kovář se na lavici zaraženě narovnal, jeho pomocníci zašoupali nohama. „Ach tak,“ zabručel, „k vám se ta novina ještě nedonesla. Vydali nový výnos. Válka v Hurtonii trvá příliš dlouho. V bitvě u Křičících pramenů ztratil král hodně mužů. Poslal depeši, ve které žádá další posily. Místodržící zrušil selské svobody. Budou brát všechny, hlava nehlava.“

+++

Krátce před polednem kovářova bryčka zmizela za zákrutem cesty. Hospodář s vnukem za nimi zavřeli bránu a vraceli ke stavení. Ezechiel ukázal na lavičku stíněnou platany, na které si děvečky o večerech vyměňovaly klevety. Zach v očekávání obvyklé „chlapské“ promluvy zakoulel očima.

Posadili se. Ezechiel uchopil Zacha za předloktí a řekl: „Doufám, že tě ani nenapadlo o tom uvažovat.“ Jeho hlas zlověstně duněl, prsty bolestivě drtil Zachovu paži. „Ty nikomu poskoka dělat nebudeš.“

„Ale co tady?“ odsekl v náhlém popudu Zach. Ne proto, že by k vojsku opravdu chtěl, ale protože ho štvalo to věčné dědovo poroučení. „Jestli mám do smrti přebírat řepný chrást, chci aspoň vědět, že jinde to není lepší. Je mi sedmnáct! Kdykoliv jsem se chtěl podívat dál, než do Vidlové Paky, okamžitě jsi měl tisíc důvodů, proč mě tu udržet.“

Ezechielova tvář se smutně stáhla. „Přišel jsem o šest synů včetně tvého otce. O tebe se připravit nenechám. Život sedláka není tak špatný. V ničem ti přece nebráním. Můžeš šlechtit koně, prohánět ženské, jezdit s Krasavcem na lov. Oženíš se, založíš rodinu...“

„Nejsem plemenný hřebec,“ naježil se Zach. „Co kdyby ses oženil ty sám? S Petrželákovou vrkáte, jak holubi na střeše. Je to krásná ženská. Kdyby se mi nezdála trochu podezřelá, klidně tě nechám, aby ses o ni ucházel.“ Uvědomoval si, že je drzý, ale děda ho od malička vedl k upřímnosti.

Ezechiel vykulil oči. „Jak to, sakra, myslíš, podezřelá? “

Zach pokrčil rameny. „Jezdí k nám už léta. Vozí dárečky z Višňové Lhoty, vypráví o vaření marmelád a výrobě višňové pálenky. Je ale divné, že my u ní nebyli ani jednou. Ten její statek jsem v mapách nenašel. Jednou prohodila, že její višňové sady se táhnou podél řeky Divěny, jindy řekla, že jsou v Lotrovském údolí.  Je zvláštní, že řeka Divěna Lotrovským údolím vůbec neprotéká. Její koně by měli vypadat unaveně po dlouhé jízdě, a přece jsou jak ze škatulky…A vůbec jsou poněkud…divní. Jejich oči mají divnou barvu a ve tmě svítí.“ Zach si povzdechl. „A takových podivností jsem zaznamenal mnohem víc, dědečku. Kdysi jsem kladl otázky a chtěl vysvětlení, ale tys mě vždycky odbyl. Tak už se na nic neptám, ale vím, že je toho hodně, co mi neříkáš. Máš pro mě jenom zákazy a příkazy a nikdy žádná vysvětlení. Už nebudu jak blbá ovce. Je čas, abych odešel.“    

Ezechiel se otočil tak, aby na sebe lépe viděli. Ostré sluneční paprsky se prodíraly skrze husté koruny platanů a kreslily po dědově tváři zlatými záblesky. Možná proto se jeho jantarově zbarvené oči zdály jasnější a jeho pleť vypadala hladší. „Nezáleží na tom, co chceš, ale co můžeš!“ zasípal a potřásl hlavou. „Jedině tady jsi v bezpečí.“

„Děláš, jako kdyby na mě venku čekali hladoví draci,“ vyprskl pobaveně Zachariáš. „Mám toho dost. Počítej s tím, že po sklizni vyrazím na zkušenou. Umím to s koňmi i s dobytkem. Nějak se uživím.“

„Na to zapomeň!“ křikl rozzuřeně Ezechiel. Jeho jantarové oči zlatě zaplály. „Kdybys přešel hranice okresu, ohrozilo by to tvůj život.“

 „Cože?“ vybafnul Zach. Kdyby se děda tolik nemračil, byl by se začal smát. „Jak se tento okres liší od ostatních? To přece nemůžeš myslet vážně!“ Zkoumavě se na dědu podíval. Že by na něj doléhalo stáří a jeho rozum se zamlžoval? U některých starých lidí se to stává. Ale Ezechiel? Zach vždycky koutkem mysli „věděl“, že je Ezechiel jiný než ostatní. Příčinu viděl v jeho zámořské vojenské kariéře. Děda byl osobním aktérem mnoha masakrů a krveprolití. Mluvil o tom jen zřídka, ale netajil se s tím a hlavně se nesnažil malovat svou minulost na růžovo. Přiznal, že ty hrůzy a utrpení nejen viděl, ale taky je způsoboval. Zach z toho usoudil, že něco takového jednoho poznamená, dokonce i pokroutí. Ale nikdy by se neodvážil to vyslovit nahlas. Ono se dost těžko říká nahlas: Můj milovaný dědeček je tak trochu blázen…

„Dědečku? Cítíš se dobře?“

Nezdálo se, že by ho Ezechiel slyšel. Zíral do prázdna a jeho ústa křivila trpká brázda. „Máš asi pocit, že jsem přišel o rozum, že?“ zabručel. „Tak dobrá. Uznávám, že jsou věci, o kterých ti neříkám. Prostě na ně nejsi dostatečně…zralý. Slibuju, že přijde čas, kdy ti všechno povím, a kdy pochopíš, proč jsem tě tak úporně držel tady v údolí...“

„Ale já si připadám zralý až dost!“ nadskočil Zach. „Nebudu tu čekat jak pecka, až se ti uráčí mi to všechno zdůvodnit!“

Ezechiel se prudce narovnal a zahřímal: „Ty hloupý, hloupý, kluku! Kdybys jen překročil hranice našeho okresu, přiřítí se na nás pohroma, jakou si vůbec nedokážeš představit.“

Zachariáš se v rozpacích otřásl. Celé tělo ho svědilo, měl pocit, že je mu kůže těsná. Horečnatě se snažil to absurdní zdůvodnění vysvětlit. Napadlo jej, že se děda třeba obává nějakého mstitele ze starých vojenských dob. Ale to by jen dokladovalo jeho rozvíjející se duševní poruchu. Proč by se zákeřní mstitelé drželi striktně za hranicemi? Proč by nepřišli až sem?

Potom se Zachovi zatočila se hlava. Zalapal po dechu, jak se o něj pokoušely mdloby. Pevně zavřel oči a zaťal prsty do sedáku lavice. Na černé stěně jeho vědomí se míhala barevná světla a spršky barevných jisker. V rychlém sledu z mlhavě rozpíjejícího se podkladu vystupovaly a zase mizely výjevy osob a scenérií. Zach to nedokázal zařadit do kontextu, který znal, ani pojmenovat, přesto mu to bylo povědomé. Mezi obličeji ho zaujal jeden důvěrně známý. Dědeček s tváří bez vrásek, zářící, velkolepý a děsivě rozhněvaný.

Zach zatřásl hlavou, polkl hořkou žluč, která se mu valila do krku, a přinutil se otevřít oči. Napadla ho spásná myšlenka, že něco špatného snědli. Ty paštičky, co dostali k svačině, byly právě vytažené z trouby, těmi to být nemůže. Ale bylo v nich hodně koření. A Greta už hůře vidí. Mohla se splést a místo po majoránce sáhnout po divotvorné šalvěji…

Vstal a chytil dědu za rameno: „Dědečku?“ šeptl, „co kdybychom si šli, oba… odpočinout?“

Ezechielova tvář byla stažená do zlostné grimasy a hodně se podobala výrazu, jaký Zach viděl v té vizi. „Teď mě poslouchej,“ zachraptěl. „Kdyby sem ti vojáci přijeli, zalezeš do sklepa. Ukryješ se v tom výklenku za bedněním, kam dáváme brambory. Budeš jako pěna, dokud zase nezmizí. Jasný?“

Zachariáš zakoulel očima a odfrkl: „To nemyslíš vážně! Kdyby mě nedostali, mohli by tě zavřít! Pamatuješ, jak se tu posledně zastavil ten seržant, když jeho koni upadla podkova? Vyprávěl, že kapitán Vrus je hovado, co vytlouká neposlušným rekrutům zuby a skládá z nich mozaiky. Nedovolím, aby ses mu dostal do pracek.“ 

Ezechiel se zlomyslně ušklíbnul. „A to by mi právě vůbec nevadilo.“

***