Ani párem volů - část třináctá

17.10.2017 23:09

Svět Essebi, provincie Drav, o čtyři měsíce později.

„Kampak s tou nůší, osobo?“ v prázdných chodbách jeskynního města se ozbrojencův hlas dunivě rozléhal.

„Nesu princezně to vyžehlený prádlo, vašnosti,“ zahudrala pradlena. Chopila se popruhů, s hekáním složila proutěnou nůši ze hřbetu. Sebrala složený kus prádla z vrcholku hraničky a strčila ho strážnému pod nos. „Čuchnou si, jak voní.“ 

Strážný se nevrle zašklebil. „Nic takového nehlásili.“

Bába mávla rukou a znovu nůši nahodila na kostnatá záda. „A co by? Zkontrolovali, esli nenesu zlá kouzla a nechali mě. Šak tu nésu prvně. Ty mě neznáš?“ Bezelstně se usmála a odhalila špičaté zuby, které prozrazovaly její běsí původ.

Když voják zavrtěl hlavou, běska ukázala směrem nahoru. „Když eště stávalo Křišťálové město, prala sem prádlo pro královskou rodinu. Ale to ty si, milánku, nemůžeš pamatovat. Tehdá ses asi učil zaklínat smrtelníky.“  Pak laškovně poplácala strážného po tváři. „Jsi ňáký bledý, hošku. Chodíš na sluníčko? Co zajít odpoledne na procházku? Ty a já?“

Voják se při pohledu na její nažloutlou pleť, vykulené oranžové duhovky a bambulovitý nos ošil. „Rozmyslím si to. Radši už běž. Princezna na prádlo určitě čeká.“

Pradlena na vojáka uličnicky mrkla a šla. Jakmile se dostala za roh, rytmus její chůze se změnil. Chodbami obloženými lesklými mramorovými bloky a osvětlenými baňkami, ve kterých rejdili miniaturní ohniví běsové, našlapovala zlehka, tichounce nahlížela do každé místnosti. Princeznu našla v pokoji na konci chodby. Verdevonna dru-Essebi byla sama. Ležela na kanapi a spala. Pod očima měla temné stíny. Oblečená byla v uválené a strohé šedivé uniformě, s emblémem koruny věnčené blesky, dávno zakázaným symbolem Dravského království. Vlasy, které na plesech v Nirruvienu mívala upravené do komplikovaných kreací, jí visely ve zplihlých mastných pramenech.

Běska za sebou neslyšně dovřela dveře, a složila nůši na zem. Vzduch kolem ní se zavlnil, a místo kostnaté babizny tam stál zpocený a zadýchaný Zachary. Když na tento svět přišel, nenašel na povrchu kámen na kameni. První Urvalovo komando sežehlo husté lesy a pobořilo města postavená z bílých cihel. Vyhubilo všechno živé. Co nezničil oheň, otrávil jedovatý dým. Trosky tonuly ve vysoké vrstvě popela. Pusto a ticho a šedivé závěje přesypávané větrem. Zach se tím popelem brodil dvanáct dní, jen aby si potvrdil, že vstupy do podzemí, které mu prozradil Fain, už neexistují, protože je zasypaly trosky. Byl nakloněný uvěřit, že v podzemí je stejně pusto jako na povrchu, ale těsně předtím, než to vzdal, se nachomýtnul k vyústění ventilační šachty, ze které uslyšel hlasy. Potom už to chtělo jen trochu trpělivosti…

A nyní byl u cíle. Měl velké štěstí, že strážný moc rozumu nepobral a že to byl běs a ne třeba polobůh, protože ten by si všiml, že tvary pradleniny postavy jsou poněkud roztěkané… Princezna se na lůžku nepatrně zavrtěla. Přesto, že působila tak zanedbaně, lemovala její postavu sotva patrná záře svědčící o magii prosakující navenek. To by znamenalo, že ji zničení civilizace dravských smrtelníků příliš neoslabilo. Odkud tu sílu asi čerpá? Ale teď není čas se s tím zdržovat. Zach vytáhl z boty trubičku s utrebem. Přiložil ji k ústům, namířil na Veronin odhalený krk a fouknul. Miniaturní rudá kulička se hladce zanořila do bělostné kůže. Verona si jen povzdechla. Její se pleť zbarvila do nachova, jak se v utrebu uvězněný běs osvobodil a prosáknul do její podstaty. Ochromil vnitřní magickou ochranu zasažené a přeměnil nevinný spánek v mrákotné mdloby. Zachary se ke kořisti sklonil, a vzal ji do náručí. Rozříznul pletivo místní reality a otevřel brázdu. Už byl se svým břemenem téměř na druhé straně, když zaslechl dunění a rachot kamení svědčící o tom, že se stěny jeskynní dutiny na Essebi zhroutily.

***

Leberion

Vynořil se vysoko nad povrchem Leberionu. Roztáhl křídla a chvíli kroužil, než našel údolí v Konodii, ve kterém prožil blažené roky svého dětství. Bylo časně zrána. Zach s Veronou v náručí se pomalu snášel dolů a sledoval ruch na dvoře. Ženské nabíraly vodu ze studny, kovář roztápěl výheň. V maštali podupávali koně. Z chlévů se ozývalo bučení krav a pokřikování krmičů. Na střeše vrkali holubi, a cukrovaly hrdličky. Statek dýchal životem.

Přistál na plácku před stodolou, kam o žních sváželi snopy. Opatrně obešel hejno hus, které na něj výhrůžně syčely, a zamířil k maštali. Zatímco zvířata o něm věděla, smrtelníci na nádvoří si jeho přítomnosti nevšímali, přestože se jim promenádoval přímo pod nosy. Lidé, až na řídké výjimky, bohy nevidí, dokud se jim sami vědomě neukážou. Zach neměl v plánu je vyrušovat. Nezajímalo ho, kdo teď na statku hospodaří, ale zaznamenal, že pole jsou řádně oseta, živé ploty zarovnány, střechy čerstvě pokryté, a hnůj srovnaný. To by se dědečkovi líbilo.

Nesl spící Veronu do stáje a uličkou mezi boxy se dostal k žebříku. Zatímco koně nervózně frkali, vyšplhal na půdu a položil Veronu do sena. Dlouho u ní seděl a uchváceně ji pozoroval. Její půvabná tvář vypadala tak čistě a nevinně, že by ji tu nejraději nechal a odletěl pryč...

S povzdechem nasadil do tyčinky další kuličku, tentokrát zelenou, namířil a foukl.

Nachová barva z její pleti se ztratila. Verona otevřela oči. Její tvář se rozvlnila úžasem, který vystřídalo zděšení. Určitě by vyskočila na nohy a začala se rvát, nebo by se snažila utéct, ale nic z toho udělat nemohla. Oběť pod vlivem zelené variace utrebu byla stále ochromená. Mohla jedině mluvit, což se hojně využívalo při výsleších.

Rychle očima propátrala okolí. Když poznala, s kým je a kde, zatvářila se dotčeně a sykla: „Zachary? Co to má znamenat?“

Zach zatínal zuby a ztěžka dýchal. Když to celé plánoval, a když se rozhodoval, kam bohyni unese, podcenil vliv tohoto místa. Statek v Konodii. Z každé cihly a každé spáry řvaly vzpomínky. Tváří v tvář osobě, se kterou ho spojovala vzájemnost tak sladká a zklamání tak hořké, ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Vzpomněl na výslechové metody, které ho učil Igor. Nejúčinnější je mlčet a udržovat vězně v nejistotě. Začnou plácat páté přes deváté, jen aby zahnali strach. V  takovém stavu prozradí cokoliv, aniž by si to uvědomovali. Verona není obyčejný případ. Všechny ty praktiky důvěrně zná. Pokud se rozbrečí, Zach jí na to neskočí. Bude vědět, že je to z její strany jen taktika vedoucí ke zmatení věznitele. Nebylo snadné vydržet v její bdělé přítomnosti. Když viděl, jak tu před ním leží natažená a napjatá a naštvaná, musel se držet. Chtěl ji potrestat za všechny ty marné naděje, se kterými se k ní upínal. Chtěl na ní tu pomačkanou uniformu roztrhat. Zakrýt její nahotu svým tělem. Chytil by ji za vlasy a zlíbal by ta její drzá ústa až do krve. A potom by...

„Poslali tě, abys mě chytil, Zachu?“

Zach mlčky přikývnul.

„Proč se na mě tak díváš?“ její hlas byl ostrý jak čerstvě naklepaná kosa. Zdálo se, že pod tíhou jeho pohledu na chvíli znejistěla, ale trvalo to jen mžik. Vzápětí svůdně zamávala řasami a zaševelila: „Víš, že vypadáš, jako kdyby sis to chtěl se mnou rozdat? Vážně? Proto jsi mě přinesl sem? Zavzpomínat na staré časy? Chceš mě potrestat? Naposledy využít mé tělo, než mě hodí krysám?“

Zach drásavě vydechl, natáhl k ní ruku a prsty lehce přejel po křivce jejích ňader.

Verona se zářivě usmála. „Taky po tobě toužím, Zachu. Celé ty roky tě sleduju. Vím, že neexistuje možnost, že bys mi odpustil.“ Ulpěla pohledem na jeho obojku. „A vzhledem k tvému postavení nemáš jinou možnost, než poslouchat rozkazy, chápu. A až mě hodíš tomu praseti Urvalovi pod nohy, on tě za to nakope do žeber. Jsme na tom vlastně stejně. Oba děláme, co musíme. Tak co si to, aspoň na chvilku, neužít? Naposledy se pomilovat?  Vezmi si mě, Zachu.“

Když Zach dál tajuplně mlčel, dramaticky našpulila rty a zamávala řasami, protože to bylo jediné, čeho byla v dané chvíli schopná. „Jenom si myslím,“ broukla, „že by bylo mnohem příjemnější pro nás pro oba, kdybych se u toho mohla pohybovat. Víš, jak to myslím, že?“ Dramaticky se odmlčela a pak dodala: „Stačí, když použiješ modrou utrebovou kuličku. Potom ti budu plně k dispozici…“

Zach se chraptivě rozesmál. Její taktika byla tak průhledná, že ho to až uráželo. Kdyby ji modrým utrebem uvolnil ze strnulosti, okamžitě by na něj použila vyšší magii, kterou on ovládat nedokáže, a vzápětí by byla ta tam. „Opravdu si myslíš, že jsem tak pitomý?“

Její ústa se stáhla do nenávistné linky. „Že by ti ve vězení uřízli koule?“

„Už nejsem ten naivní kluk, kterého jsi zblbla, Ver,“ řekl dutě. Cítil lítost a smutek a stud, když sledoval, jak zoufale se snaží ho vyprovokovat.

„To vidím,“ odsekla. „Jsi čokl a vykastrovaný k tomu. To se vážně na nic nezmůžeš?“ Opovržení v jejím hlase bylo silné jako lana visutého mostu nad propastí.

Zachary spolkl hořkost a zasyčel: „Máš pravdu. Jsem čokl a s děvkami to dělám za peníze. Ale právě teď u sebe…žádné…nemám.“

Přimhouřila oči a napjatě ho sledovala. Její hrané rozhořčení bylo rázem to tam. Muselo ji frustrovat, že se nemůže ani hnout. „Tak proč jsme tady?“

Zachary se rozhodl, že to už stačí. Je čas přiznat pravdu. „Neměl jsem v plánu tě trestat,“ řekl a ukázal na svůj bedrazitový obojek. Strohým obchodním tónem pokračoval: „Nabízím ti dohodu, princezno. Nedám tě Urvalovi, když mi pomůžeš. Studovala jsi lyceum. Máš diplom magie šestého stupně, zatímco já o magii nevím skoro nic. Do konce lhůty, kterou jsem dostal, mi zbývají poslední tři týdny. Do té doby se musím toho obojku zbavit. Jsem ochotný tě pustit i s tím rizikem, že se ti to nepodaří. Stačí, když se pokusíš.“ 

Jak mluvil, její výraz se měnil. Z pohrdavé ledové masky se přetavil k překvapenému, až ustrnul do hloubavého. „Možná by tu řešení bylo,“ řekla po chvíli. „Existuje svět složený jen z bedrazitu. Pokud by ses tam dostal, byl bys v bezpečí. Přivolání by přestalo fungovat, protože objem bedrazitu na tom světě by mnohonásobně přebil sílu akumulovanou v Urvalově podstavci. Myslím, že tamější mágové mají nástroje, kterými by ti obojek dokázali sundat, aniž by tě to zabilo. Umějí nějak obejít tu záležitost s fokusem. Háček je v tom, že nikdo přesně neví, kde ten svět leží. Urval by ho dávno zničil, kdyby mohl. Naštěstí se všechny mapy při převratu „příhodně“ poztrácely. Museli bychom se vrátit na základnu. Rozhodila bych sítě, ale nemohu zaručit, že bychom to stihli. Termín je…šibeniční.“

Zach se trpce usmál. „Je to lepší, než nic.“ Zdálo, že Verona s ním tentokrát mluví upřímně. Neměl žádnou záruku, že ho nezradí, ale to věděl už předtím. Vzal ruličku, nasadil do ní modrou kuličku. „Slibuješ, že se mi pokusíš pomoci, princezno?“

Verona na něj dlouho zkoumavě zírala, než řekla: „Slibuji.“