Ani párem volů - část třicátá třetí

28.12.2017 23:52

Do ložnice vtrhlo ozbrojené komando v čele s brunátným Basileem. Dravský bůh Války sebou vlekl těžký dezintegrátor ukořistěný od pirátů z Metaprostoru, kterým zřejmě rozbili Igorovu magickou zábranu. Za ním se drali ostatní. Rozpoutala se mela, jak se přes ty, co se tlačili ke zdem, cpali do ložnice další vojáci.

Když Basileus zmerčil Zacha, vycenil zuby, zasyčel a namířil.  

Zach hleděl do ústí hlavně tak široké, že by v ní mohla bydlet kočka s pěti koťaty. Dezintegrátory dokáží zlikvidovat i nesmrtelného, ale jen v případě, že je předem nastavíte  na konkrétní vzorec magického rozhraní dané osoby. V opačném případě nadělají jen díry, které se zahojí. Zach neměl v úmyslu drava zamordovat dřív, než se dozví, co se stalo s Veronou. Ale stejně tak by se mu nelíbilo, kdyby ho Basileus zmasakroval a on by se pak musel dávat dlouho dohromady. Vzpomněl si, jak opravoval vrak nákladní lodi v bet-daranských bažinách a soustředil se, aby u dezintegrátoru vyprovokoval proces přesně opačný. Kanón se v Basileově držení jemně rozvibroval a pak se s tichounkým cvakáním rozpadl na jednotlivé součástky, které s řízným křach cink křach popadaly k zemi. Basileus, který byl tak nečekaně zbaven těžké váhy zbraně, se zapotácel. Ve tváři se mu zračil údiv a rozhořčení, protože svět, jak jej znal, se právě obracel naruby.  

 

„Chraňte císaře!“ ječel kdosi z chodby.

„Císař tu není!“

„Vážně, je pryč!“

„Je tu Tenevien, ten bastard!“ kometovali situaci vojáci.

 

Do ložnice přiběhl Dennisen, přímý Jerejanův podřízený, zodpovídající za vnitřní záležitosti armády. Rychle zhodnotil rozebraný dezintegrátor u Basileových nohou, přehodil si válečnou sekyru z jedné ruky do druhé, odstrčil konsternovaného Basilea stranou a obořil se na Zacha: „Kde je císař?“

„Tady,“ odpověděl zvučně Zach a poklepal si na hrudník. Dával si záležet, aby z jeho slov neprosakovaly emoce. „Můj děd, Urval Ničitel ab-Nirruvien, se odebral k předkům. Já, Zachary Zennon, Rhyan ab-Tenevien ab-Nirruvien, tímto přebírám žezlo a trůn. Vy, kteří jste zde, se mi podvolíte a složíte přísahu věrnosti, nebo zemřete. Volba je na vás. Učiníte tak ihned.“

V nastalém tichu, kdy vojáci zpracovávali vyslovené, měl Zach čas rozmyslet další postup. Kdyby se někdo z nich pohnul nevhodným směrem, mohl by použít oheň stejně jako před chvílí, když spaloval Urvalovy zbytky. Ale nechtěl dráždit Merrikan, která z dutinek v kameni sleduje každé slovo. To zvědavé děcko by se nejspíš neudrželo a chtělo by se ohřát. Když ne oheň, mohl by použít vzduch. Stlačit ho a držet vojáky jako v silovém poli. Zkoušeli to s Igorem jen dvakrát, ale…

V té chvíli si Zach uvědomil, že vojáci si Igora ještě nevšimli. Postaral se o to cíleně? Zach se otočil, aby se po strýci podíval. Igor se opíral o ostění krbu, paže založené na prsou, obklopovala jej maskující mlhavá aura. Vypadal, jako kdyby ho požvýkal a vyplivnul drak, ale tvářil se obvykle zarputile, což znamenalo, že je s vývojem situace docela spokojený. Jejich pohledy se setkaly.

Soustřeď se na vojáky, vidláku, signalizoval myšlenkou strýc. Mně si nevšímej!

Dennisen už si nejspíš dal dohromady, že Urvalův konec předznamenává i pád jeho nadřízeného, Jerejana. Usoudil, že by mohl mít šanci generála nahradit. Jeho nenávistně stažená tvář se poněkud uvolnila. Máchnul sekyrou k posteli a vyjekl: „Co se tu stalo?“

Zach ukázal Kopřivou na sežehlý škraloup, chladně se na Dennisena usmál a řekl: „To, co je zjevné.“

Dennisen pod tlakem nervozity zafuněl. Bylo vidět, jak rád by se byl ohlédl, aby viděl, jak se na nastalou situaci tváří ostatní. Ale kdyby dal najevo nerozhodnost, mohl by si zavřít cestu k hvězdné kariéře armádního generála, o kterou léta usiloval. Podíval se na svou válečnou sekyru a váhavě si přešlápnul.

Zach byl v té chvíli připravený slisovat vzduch v místnosti a Dennisena i skupinu mužů v něm uvěznit. Kdyby to nepomohlo, byl odhodlaný použít Kopřivu. Už už se k tomu chystal, když se mu major krotce podíval do očí a přikývnul. Potom opatrně a pomalu klesl nejdříve na jedno koleno, pak na druhé, sekyru opřel o zem a sklonil hlavu.

 

Oko bouře

 

„Takový idiotský nápad! Jak jsi mohl tolik riskovat?“  Igorův hlas přeskakoval zlostí. Napolo seděl, napolo ležel ve vaně, voda šplouchala a přelévala se přes okraj a roztékala se po zelených poloprůsvitných dlaždicích. Dvě hezky tvarované vodní nymfičky z Pharosu vybavené huňatými utěrkami se snažily vodu utírat, přičemž opatrně obcházely Bodlák pohozený vedle vany. Jejich úsilí udržet podlahu suchou bylo marné, protože Igor cákal stále nové dávky. Další tři lázeňské seděly na lavičce u dveří. V rukách žínky a kartáče, v nazelenalých tvářích vyčkávající výraz. Ale Igor zjevně na všechno stačil sám.

„Nevím, co tím myslíš,“ poznamenal Zach.

Igor nadskočil: „Málem jsi způsobil apokalypsu! Kdyby mě ta malá oživila, a nevrátila mi svobodnou vůli, byl by to největší průser od válek s živoucími.“

„Ale pustila tě,“ odsekl Zach. „Máme jiný malér.“

„Co ještě?“ štěkl strýc.

„Basileus a Jerejan. Jsou fuč.“

Igor otráveně zkroutil rty a plácl do vody. „A sakra. Proč sis u všech potkanů Jerejana hned nezkontroloval? A Basileus? Toho jsi měl odkráglovat hned v ložnici.“

Zach se opřel o skříňku se zrcadlem a zavřel oči ve snaze uspořádat si myšlenky. Potom, co do Urvalovy ložnice vpadli vojáci, se toho stalo moc najednou. On se s vojáky odebral do kasáren, aby k přísaze donutil i ostatní. Bylo nezbytné to učinit dřív, než někdo přičinlivý rozpoutá rebelii. Předpokládal, že Igor zůstal v ložnici, aby dohlédl na Merrikan. V kasárnách to probíhalo v podivuhodném poklidu, asi proto, že vojáci pravidelné armády i příslušníci smečky byli převratem zcela zaskočení. Stejně jako Dennisen to vzali pragmaticky. Jsou zvyklí přijímat rozkazy, jejich život se zase tolik nemění.  Až když bylo po všem, Zach zaznamenal, že Basielus se někam vytratil. Veden neblahým tušením vypravil se do Jerejanova bytu a bác ho. V chodně pusto, dveře dokořán, truhla prázdná, Jerejan pryč. On a Basileus se sice nesnášeli, ale zdálo se, že společná nouze z nich udělala spojence. Najisto už v Nirruvienu nejsou. Nejspíš se zašili někde v Jerejanově tajném doupěti na periferii a spřádají plány na pomstu.

Kulisy se střídaly, osoby v Zachově blízkosti se měnily, vzduch jiskřil nashromážděnou magií. Ale on sám si připadal tak nezaujatě, jako kdyby na jeho místě byl někdo jiný. Kolem něj kroužila bouře, ale on se nacházel v jejím pokojném ohnisku, ačkoliv to byl právě on, kdo tu bouři rozpoutal.

Na nádvoří Zacha dohonil jeho někdejší pobočník Khorr, aby mu vyřídil, že Igora najde v císařských lázních. Khorr se po setkání s Igorem tvářil tak zaníceně a ohromeně, jako kdyby spatřil legendární bohyni Veyu, kterak Archenovi se zeleného plamene věští jeho tisícileté panování. Až nyní si Zach ověřil, že exoti z Bandy Kriplů Igora chovají ve velké vážnosti a že to, co on odjakživa pokládal za strach, je dobře maskovaný respekt.  Ve světle blamáže s Jerejanem a Basileem, bylo zjištění o tom, že exoti jsou extrémně loajální k Igorovi, dobrou zprávou. Opět a znova si Zach připadal jako pitomec, kolem kterého všichni deset let chodili po špičkách.

„Vlastně jsem ti zapomněl poděkovat,“ zasyčel na Igora Zach. Byl si vědomý toho, že z jeho hlasu odkapává pečlivě dávkovaná jízlivost. „Fakt díky za pomoc. Bez ní bych se neobešel.“

Igor se rozchechtal. „Není zač.“

Zach v rozhořčení vytřeštil oči. „Jak to můžeš tak říct? Vždyť jsi tam stál se založenýma rukama a dělal neviditelného! Kdybys byl co k čemu, aspoň bys pohlídal Jerejana s Basileem. Dělal jsem státní převrat! Nemohl jsem být na třech místech současně!“

Igor se vzepřel o kraje vany a se šploucháním se soukal ven. „Stejný rozum jako ta Merrikan. Stejná lenost myslet. Ach jo,“ zabručel. Chytil ručník, který mu Zach hodil. V místech, kde bylo jeho tělo rozsekáno a znovu sceleno, se leskly růžové jizvy. „Tak poslouchej, ty přetrhdílo,“ řekl, zatímco se utíral. „Nejvíc jsem ti pomohl tím, že jsem ti nepomáhal vůbec. Jsi císař. Buď na to máš, nebo zemřeš.“ Plácnul ručníkem na kraj vany, sáhnul po županu, který mu podávala jedna z lazebnic. Tvrdě se na Zacha podíval a poťouchle se uchechtl. „Zatím se držíš dobře.“ Oblékl se, zavázal pásek na uzel a shýbnul se pro Bodlák. Zamračil se na zacákanou čepel. Vzal použitý ručník a pečlivě ji otřel. „Řeknu Khorrovi, aby sehnal frfňalí sádlo. Ta tyhle čepele je nejlepší.“ Gestem poslal najádky za dveře a když odběhly, řekl: „Zatímco tys v kasárnách čacky pokračoval v přebírání moci, já se staral, aby se batole netoulalo. Opravil jsem rozbité dveře a utěsnil klícku. Znovu jsem si s naší malou promluvil. Dožadovala se dalších cukrátek, tak jsem jí něco přidal. Ale hlavně jsem jí slíbil, že se bude stěhovat. Tento domeček je jí těsný. A taky trochu ponurý, uznej. Nemůžeme se jí zbavit, ale můžeme ji mít pod kontrolou. Chce to najít svět, jaký bude vyhovovat jejím nárokům na cukrátka a našim nárokům na bezpečnost. Nenapadá tě nic?“  

„Zatím ne,“ houkl Zach. „Mám plnou hlavu toho, že je Basileus pryč.“ 

„Spíš by ti měl dělat starosti Jerejan,“ řekl Igor. „Basileus je jak povidla. Přizpůsobí se každému tvaru. Když ucítí sílu, uhne. Jerejan – to je jiná. Ten je tvrdohlavý jak grumdí býk. Půjde po tobě bez ohledu na mocenské poměry. Buď zabije on tebe, nebo ty jeho.

„Díky, žes mi to tak pěkně vysvětlil,“ povzdechl si Zach. „Ale já potřebuju hlavně Basilea. Musím s ním mluvit.“ O Veroně. Jedině o Veroně. O ničem jiném. Přinutil se to neříct nahlas. Znal Igorův postoj k ženám a nechtěl, aby se mu zase poškleboval.

Opustili lázně a vešli do široké chodby obložené zeleným stříbrně žilkovaným kamenem. Šestice čekajících důstojníků se k nim přidala. „Svolali jsme je do velkého sálu, jak jste poručil, sire,“ meldoval čerstvě povýšený Dennisen. „Zatím se dostavili ti, které jsme v Nirruvienu zastihli. Předvolání na další světy jsou odeslána. Předpokládám, že první příchozí se objeví tak pozítří.“

„Díky, generále,“ brouknul Zach. V hlavě mu bzučela Igorova slova o tom, že rozhodující bude rychlost, s jakou definitivně opanuje i ty nejzapadlejší soustavy říše.

„A ještě,“ houkl neochotně Dennisen, „strážní hadi hlásí nepokoje u Vítězného oblouku. Poslal jsem hlídku, aby to prověřila.“

„To jste udělal dobře, generále,“ řekl komisně Zach. „Hlavně dejte pozor, aby nedošlo ke zbytečným násilnostem.“

On a Igor s vojáky kráčeli ke schodišti vedoucímu k trůnímu sálu. Čekali tam narychlo svolaní příslušníci nejváženějších patricijských rodin z Nirruvienu. Trasu lemovaly zástupy. Podél stěn i po stranách schodiště se řadili dvořané, úředníci, sloužící a další a další vojáci. Některé z nich Zach osobně znal. Tvářili se vyděšeně, zvědavě, naštvaně, nebo to všechno současně. Zach si uvědomil, že Igor je pod županem nahý. Přitom kdyby chtěl, mohl by si uplácat cokoliv důstojnějšího. Že by roztržitost? Samotné pomyšlení, že strýc je stejně rozrušený jako on, bylo uklidňující. Zachovo pobavení tou věcí dokonce převážilo nad zklamáním z Basileova útěku. Však není všem dnům konec. Jak to tak vypadá, dostane se k Basileovi jedině přes Jerejanovu mrtvolu. Nebo se k němu Basileus vlísá sám v naději, že si zachrání prdel, když Jerejana zradí. Pomohlo by stanovit odměnu na Jerejanovu hlavu. To by mohlo vyjít! Zach nad tou představou spokojeně luskl prsty.  

Igor po něm šlehl pátravým pohledem. „Už jsi vymyslel, kam šoupneme Merrikan? Slíbil jsem jí, že to bude co nejdřív.“

Zach stoupající po schodišti kývnutím opětoval nesmělý pozdrav Jerejanova pobočníka Konida, který se tísnil mezi knihovníkem Syenem a recečním Vartarenem. Napadlo jej, že bude nějakého tajemníka potřebovat. Proč ne právě Konidos? Zach nemohl věřit nikomu. Ale pokud byl v tom zástupu někdo, komu by mohl nevěřit méně než ostatním, je to právě Konidos. Zdravě skeptický, navzdory všudepřítomné korupci slušný, kariérní úředník, původem z Vajhamu.  

„Tak co bude s tou malou?“ dotíral dál Igor.

Zach si nervózně odfrkl. Nemělo smysl Igorovi připomínat, že za chvíli ho čeká první státnický projev, kterým předznamená nastávající éru a že zatím nemá ani tušení, co těm rozmazleným patricijům poví. Na takové argumenty Igor prostě neslyší. Pronásledován desítkami zvědavých pohledů rozhodil rukama. „A co třeba Krajkový prales?“ plácnul, co ho první napadlo. „Petrofionti jsou nabušení a společnost by jen uvítali…“  

Igor vykouzlil znechucenou grimasu. „Nabušení?“

„Vědomostmi,“ štěkl Zach. „To je takový hovorový obrat.“

„Hlavně takové obraty nepoužívej před těmi potentáty,“ ušklíbnul se strýc. „Hm. Petrofionti na Šedé Mlhavé? To by možná šlo…“

Prošli špalírem čumilů skrze předsálí až k doširoka otevřeným dveřím. Zach se na poslední chvíli zastavil a naklonil se k Igorově uchu: „Nějakou zásadní radu pro mě nemáš?“

Igor mu stiskl rameno a zašeptal: „Radil jsem ti skoro deset let, vidláku. To zvládneš. Havně drž rovná záda a chraň tě všichni Latredové, aby ses usmíval. Dostatečně se mrač a bude všechno v pořádku.“

 

Popřevratová kocovina

 

Zachary se bez ochranky procházel Urvalovým apartmá. Bylo velkolepě rozlehlé. Salonky pro poslech hudby, konferenční sál, badatelské kabinety, archívy s nejcennějšími sbírkami, knihovny, pracovny, vyklizené budoáry konkubín, kouzelné zimní zahrady. Už dvakrát prošel kolem dveří, které vedly do Urvalovy Galerie soch, ale tam se podívat nešel. Stačilo, když si vzpomněl, jaké divné pocity měl minule. Jen ze samotných dveří na něj čišela tíseň. Neměl v úmyslu se sem nastěhovat, přestože se to očekávalo. Už jen pomyšlení, že by seděl za stolem, za kterým sedával jeho psychopatický dědeček, mu bylo protivné. Dalším důvodem byla Merrikan. Není žádoucí, aby se její existence rozkřikla. Horninová kapsle s dutinou, ve které se nacházela Urvalova bizarní ložnice, byla vestavěná do interiéru a pronikala skrze tři patra paláce. Jako kdyby nějaký obr vyřízl mezi zdmi, podlahami a stropy sférickou kapsu a do ní vložil dutou tlustostěnnou kouli z vysoce porézní horniny. Zach byl s Igorem zajedno. Čím dříve batole přestěhují, tím lépe. A potom by bylo nejlepší celý palác vyhodit do povětří a postavit nový…

Přes ptačí salón se stromy a žlutými ptáčky se pomalu vracel k recepci. Jeden by nevěřil, že od Urvalovy smrti uplynulo celých sedm dní. Znamenalo to týden nepřetržité práce. Protože kdyby Zach něco opomenul, mohlo by se mu to stokrát vymstít. Nejedl, nespal. Rozkazoval, hodnotil, přehodnocoval, nařizoval. Zapečetil policejní archív, způsobil personální zemětřesení v armádě, dělal změny ve Smečce, ve státní správě, provětral fundus protektorů provincií, obnovil vztahy s Konventem mágů, jednal v Technickém konsorciu, přijal akademiky z univerzity. Udělal si výlet na Šedou Mlhavou a promluvil si s Krajkovým pralesem. Předestřel petrofiontům návrh svěřit jim do opatrování pubertální multidimezionální obludu a nechal je o tom přemýšlet. Tentokrát nenařizoval, pouze žádal, protože to mohlo fungovat jedině, když se toho petrofionti chopí dobrovolně…

A pak tu byly ty záležitosti kolem Vítězného oblouku. Ukázalo se, že jakmile Urval zemřel, těla zakletá ve fasádě se uvolnila, popadala na zem a během několika hodin se za účasti vynervovaných chimér a vyděšených občanů říše rozplynula. Ne tak hlavy, které k tělům patřily a které se máčely ve skleněných válcích v Urvalově šteláři. Patřilo se ty hlavy identifikovat a důstojně je pohřbít. Zach chtěl, aby se o tom mluvilo. Přikázal přichystat pohřební obřad a nechal rozeslat pozvánky na světy, kde žili staří Archenovi přátelé. Památka jeho rodičů, strýců, dědečka, Alveny a dalších bude patřičně uctěna… Když už budeš zvát papaláše na pohřeb, vezmi to naráz s korunovací. Hlavně to udělej brzy. Tak do tří dnů, radil strýc. Čím víc budeš korunovaci odkládat, tím snáz se ti to celé rozsype!  To nebyl špatný nápad. Naštěstí Igor efektivně pomohl s organizací. Zach necítil žádný triumf, když mu mág Astorius pokládal na hlavu těžkou císařskou korunu. Netetelil se blahem, neplanul zadostiučiněním, když se mu klaněli přední hodnostáři říše. Korunovace byla jen pouhou epizodou pohřebního obřadu, který byl srdcervoucí a znova otevřel staré rány. Jeho zármutek mírnila jen skutečnost, že hlava Verdevonny dru-Essebi nalezena nebyla. 

Igor se až na ty události kolem pohřbu a korunovace na veřejnosti neukazoval. Zarytě odmítal převzít post policejního šéfa. Tvrdil, že on už si šmírování užil až nad hlavu a že si na to má nový císař sjednat někoho jiného. V Zachově společnosti pobýval, jen aby ho kritizoval. Ha! Tak ty bys chtěl zrušit Smečku? Zařadit psy do pravidelné armády? Výborný nápad. Ještě více takových! Jenom nevím, jestli si uvědomuješ, že právě rivalita mezi Smečkou a Říšskou armádou je motorem jejich výkonnosti a pojistkou loajality. Zejména psi jsou na svoje zařazení do Smečky pyšní. Dokonce bez ohledu na to, zda je tam rodiče prodali dobrovolně či pod nátlakem. Jsou zvyklí cedit krev jen a jen pro císaře, jsou naučení jednat pružněji a tvrději a na ostatní vojáky pohlížejí jako na měkoty. Když jim sebereš stavovské symboly, co jim pak zůstane? Tyto připomínky Zach vyslyšel a plány na reorganizaci Smečky přehodnotil.

Chceš vystrnadit děsivce, poslat pryč hady? No jasně! V situaci kdy je třeba deklarovat kontinuitu, zaváděj novoty! popichoval Igor.

Zach ale na vykázání hadů a děsivců mimo palác trval. Aby Igor nevyšiloval, ponechal hadům v kompetenci hlídání vzdušného prostoru nad Horním městem a děsivce poslal uklízet do katakomb. A že bylo co. Kotce s krysami navštívil ještě týž den, co mluvil k potentátům z periferních soustav. Musel sebrat všechnu odvahu, aby se k tomu přinutil. Spálil ty tvory na popel, přestože byly jen nevinným nástrojem. Byly jich stovky. Jejich zběsilé pištění mu ještě teď zní v uších.

Na zničení krys ani na vydání loveckého lístku na Basilea s Jerejanem neřekl Igor ani slovo, ale k jiným záležitostem kafral, jak to jen šlo. Chceš mi snad říct, žes poslal Smečku na Leberion až dnes? A to jako čekáš, že tam ti dva výlupci ještě budou? Že by tam na tebe v té stodole čekali? Copak ty si nepamatuješ, jaká je expirační doba utrebu? Tuto záležitost Zach skutečně zasklil. Na Krasena s Jarvilem si vzpomněl až včera, a to už ode dne, kdy je utrebem uspali, uplynulo sedm dní. Pro jistotu na Leberion poslal Bandu Kriplů, aby to ve stodole zkontrolovali. Když tam dramatika s milencem nenajdou, budou v hledání pokračovat na Herbaně, Obetionu a všude tam, kde má Krasen umělecké zázemí. Dříve či později ty dva najdou… Zach psům důrazně nakázal, aby Krasenovi s Jarvilem neubližovali. Ještě přesně nevěděl, co s nimi provede, ale mlhavé tušení už měl. Můj bratr je nespolehlivý, jeho charakter je plastický a jeho pracovní morálka pochybná, bručel Igor. Přesto naznačil, že by uvítal, kdyby s Krasenem Zach naložil shovívavěji, než se veřejně očekává.

K Igorově prospěchu nutno přiznat, že své připomínky uděloval telepaticky, takže ty jedovatiny nikdo kromě Zacha neslyšel. Alespoň jedenkrát denně se strýc zavíral u Merrikan, aby ji zásoboval cukrátky, ale především se poflakoval ve svém starém bytě v podkroví a hrabal se v lejstrech, která ukořistil z otcova archívu. Skutečnost, že Igorovy pokoje nedal Urval vyklidit, dokazovala, že se synovým návratem opravdu počítal.