Ani párem volů - část třicátá sedmá a epilog

09.01.2018 10:05

To, co hledáme

 

„Naše Merri je jak ve vatičce,“ liboval si Igor. Vrátil se z Šedé Mlhavé. Vypadal ještě spokojeněji, než když zboural půl paláce.

„Vata nebo krajka, to je vlastně fuk,“ zabručel apaticky Zach. Seděl na pohovce a vyčerpaně hleděl na dvanáct zrcadel vyrovnaných na odkládacím stolku. Vyzkoušel všechny iniciační techniky, které se z knih nakradených v policejním archívu naučil. Ani jedna nefungovala. Žádné zrcadlo s ním nechtělo spolupracovat. Asi proto, že je diletant a prakticky to zkoušel jen dvakrát na Bet-Daranu. Měl počkat, až se Igor vrátí. Nevydržel s nervy. Za každou cenu potřeboval pokročit v hledání Verony. Chtěl Jerejana s Basileem. Bytostně toužil po ujištění, že Verona není mrtvá. Klidně je bude mučit, aby z nich dostal, kam ji zašantročili. Protože jinak by mohla být pravda, že Urval Veronu přece jen hodil krysám.

„Povíš mi, oč se tu snažíš?“ Igor ukázal na baterii zrcadel.

„Myslel jsem, že když některé Jerejan používal, že bych mohl…“

„Napojit se a zjistit, kde je on, nebo někdo jemu blízký,“ dopověděl Igor. „Jsou smazaná. Copak to nevidíš? Zbytkové záření je naprosto chaotické. Jerejan není idiot. Probudil se, uviděl zrcadla. Než utekl, postříkal je glumří žlučí. Jednu nebo dvě lahvičky tam měl. Jo, proto to v kabinetu tak smrdělo.“

Zach potřásl hlavou. „To mi nedošlo, sakra.“

Igor se posadil na krajíček křesla. „Je pravda, že Jerejan s Basileem budou dělat potíže. Vlastně jsem ti zapomněl říct, že si sebou s největší pravděpodobností odnesli Fainovu hlavu.“

„Nespapala ji Merrikan?“

„Ne. Zahnali jsme Merri do klícky, když se blížili Dennisen a ostatní. Popovídali jste si a vypadli do kasáren, Já se vydal do suterénu promluvit s Khorrem. Na Fainovu hlavu jsem zapomněl. Když jsem se k Merri vrátil, řekla mi, že Fainovu hlavu sebral ten chlápek, co se po tobě oháněl mečem.“

„Basileus.“

„Prý si ji odnesl v té nádobě, co tam byla připravená.“

Zach si vzpomněl na šeptem předávané pověsti, že Urval s hlavami poražných nepřátel rozmlouvá. Udělalo se mu špatně.

„Funguje to jenom pár dní, než se zbytová magie rozpustí do prostředí,“ řekl komisně Igor. „Roztok v láhvi to zpomalí, ale jen o dny. Přísahám, že pozůstatky tvých příbuzných byly opravdu… už dávno… mrtvé. Soustřeď se na současnost, Zachu. Basileus s Jerejanem dostali šanci tahat z Faina rozumy. A to je zlé.“

„Vážně nemáš představu, kde by mohli být? Byl jsi šéfem říšské policie kolik? Dvě stě let?“

Igor zakoulel očima. „Taky jsem nevěděl o Merrikan. Nejsem vševědoucí ani neomylný. Od otcovy korunovace měl Jerejan pod palcem armádu, kterou zdědil po Herdekenovi. A předtím byl Herdekenovou pravou rukou. Znal utajené armádní základny staré říše a ty nové nechal zbudovat on sám. Byly jich stovky na všech možných i nemožných světech říše. A to myslím jenom ty, co jsou zahrnuté ve vojenských mapách, které jsem si zkopíroval. Ovšem existují další, super tajné základny, které v mapách nenajdeš. O nich vím jenom z druhé ruky. Osobně si myslím, že efektivnější bude počkat, až se ti dva nějak prozradí. Lovit je, by bylo jako hledat jehlu v kupce sena.“  

„Vyhradil jsem na to tři oddíly,“ poznamenal dutě Zach.

„Ještě tak půl roku bych je nechal se trápit, než bych je odvolal. Tady se ale zaměř na aktivní obranu. Pravidelně konzultuj s Jarvilem. Krasena zaměstnejte, jinak bude vymýšlet kraviny. Začne tě přesvědčovat, abys chodil do společnosti a aby ses oblékal podle nejnovější módy. Bude ti dohazovat ženské stejně jako kdysi, jenom s tím rozdílem, že to bude čistě jeho iniciativa a bude přesvědčený, že je to pro tvé dobro. A taky si hlídej Dennisena. Ten speciálně potřebuje studený odchov. Poznáš na něm, že něco podělal, protože vždycky zrudne. Stačí, když na něj zadupáš. A nechej Khorra a exoty, aby ti kryli záda. Kriplové ti budou věrní. Znají tě líp, než jiní. Moc dobře vědí, že jsi to nejlepší, co kdy můžou mít. Nezapomeň dohlížet na Merri. A slib mi, že se nenecháš zabít. Měl jsem s tebou strašně práce, takže bys mě tím opravdu naštval.“

„Mluvíš, jako kdybys byl na odchodu,“ ušklíbnul se Zach.

Igor se ošil. „Přesně tak.“

„To nemyslíš vážně.“

O Igorovy rty se pokoušel úsměv, ale oči zůstavaly vážné. „Už na Bet-Daranu jsem ti přece řekl, že až se usadíš na trůně, zmizím. Stalo se. Chyby, které uděláš, musí být jen tvoje chyby.  Tady všude na mě číhá spousta těžkých vzpomínek. Chci začít znova a jinde.“

„V Metaprostoru?“ dovtípil se Zach. „To se vážně chceš sebrat a jít pracovat pro tu jejich Čtyřdohodu?“

„To se ještě uvidí. Předně chci vzít domů chiméry. Potom je potřeba něco udělat s tím nešťastným polymorfem. A v neposlední řadě se chci dozvědět, jak za Předělem pokročili při zvládání Merrikandské obludy. Pro případ, že by ta naše začala zlobit. Zatím je mladá, ale tak za tři, čtyři sta let, kdo ví?“

Zach pochopil, že Igora nepřemluví. „A já už si myslel, že ti chybí Treya,“ uchechtl se.

„Ony tě ty hloupé vtípky přejdou, až ti bude Krasen dohazovat nevěsty. Už se na to třese!“

Zach se narovnal a vstal. „Tak to má smůlu. Nebudu na to vůbec reagovat.“

Igor se zamračil a také vstal. „Dříve či později se oženit musíš. To je ti snad jasné.“

Zach mávl rukou. „Ta, kterou chci, je mrtvá a žádná jiná jí nesahá po kotníky.“ Konečně to řekl nahlas. Bolelo to.

Igor nakrčil čelo. „Co? Nevšiml jsem si, že bys někoho měl. Nevěřím, že nějaká hloupá modelka z Kroxu…“

„Kašlu na modelky.“

„Tak kdo?“

„Verona. To kvůli ní sháním Jerejana s Basileem. Jsou poslední, co by o ní mohli vědět.

„Dravská princezna?“ zhrozil se strýc a oči mu vášnivě vzplanuly. „Máš vůbec rozum, kluku? Nevadí ti, že tě dvakrát podrazila?“

„Poprvé to bylo z čiré naivity. Podruhé udělala všechno, aby mi pomohla.“

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Však jsi byl u toho, když jsem se na ni ptal Krasena.“

„Myslel jsem, že jí chceš zakroutit krkem!“ Igor si rozčileně zajel rukama do vlasů. Vypadal, jako by ho přímo pobuřovalo, že špatně odhadl Zachovy motivace.

„Ptal jsem se snad každého v paláci,“ poznamenal unaveně Zach. „Všichni mi opakovali totéž. Že ji Urval dal krysám. Napadlo mě, že možná Jerejan nebo Basileus… Ale jenom jsem se držel plané naděje.“

„Stejně jsi mi to měl říct,“ řekl zarputile Igor.

 „A proč? Aby sis ze mě utahoval, jaký jsem jeliman? Ty přece tvrdíš, že všechny ženské jsou zrádné mrchy. Ale Verona…“ Zach chtěl říct, že Verona je skutečná a on ji zná. Zná tu pravou ukrytou uvnitř… Ale bylo to tak těžko sdělitelné, že zůstal zticha. 

„No jasně!“ načepýřil se Igor. „Ona je výkvět všech ctností. Mazaná agentka vojenské rozvědky. Urvalovo děvče pro špinavou práci. Hahaha. Ta je přítulná asi jako kobra.“

„Neměl jsem ti nic říkat,“ zasyčel otráveně Zach. „Ani já z toho nejsem dvakrát nadšený, že jsem se zamiloval právě do ní. Maximálně mě sere, že spala s Urvalem a pravděpodobně i s Basileem, když vím, že patřila ke mně a já k ní. Mám na sebe vztek, že jsem si ji nedokázal vybojovat dřív. Převrátil bych na ruby celý svět. Kvůli ní! Deset let jsem vám tu dělal poskoka, a celou dobu jsem to popíral! Teď už to vím. Jenže je pozdě. Měl jsem být odvážnější, silnější, chytřejší, pohotovější…“

„Laskavě se uklidni!“ hýknul Igor. „Samoobviňovací emocionální výlevy si nechej pro Krasena! Ten je ocení. A mezi námi děvčaty, s Urvalem najisto nespala. Můj otec byl přes padesát let impotentní. Obklopoval se ženami, jen aby vyvolal dojem, že to tak není. A Basielus? Neřekl bych, že s ním spala. Měl jsem s ním co dělat v době spiknutí. Podle toho, jak byl napružený, bych řekl, že ho nechávala na suchu. Jestli jsi tak strašně umanutý právě na ni, popřemýšlím, kde by mohla být.“ 

Zach zavřel oči. „Je mrtvá,“ odsekl. „Strašně jsem chtěl, aby to tak nebylo. Krasen se dušoval, že ji do podzemí neposlali. Ale nemohl vědět všechno. A Denervos už nám to neřekne.“ Snad aby obhájil své závěry, ještě jednou zrekapituloval Igorovi všechna fakta. Jerejana s Basileem Urval z pracovny vyhodil.  Veronu si tam nechal. A od té chvíle ji nikdo neviděl. Dá se jenom spekulovat, zda ji Urval k Denervosovi odvedl sám, nebo ji dal eskortovat. Nikdo z členů smečky se k tomu nepřiznal, ale proč by to dělali?

Igor rázoval po pokoji a vrtěl hlavou. „Otec byl sběratel. Miloval krásné věci. A Verona byla fyzicky atraktivní. Kdyby ji považoval za hrozbu, potrestal by ji. Uvěznil, omezil. Ale nechce se mi věřit, že by ji zničil. Chtěl by si ji uchovat.“

„Uchovat?“ hekl Zach. „Jak? A kde? To by ji usušil jako kytici? Strčil do klece?“

„Omezit. Potrestat. Uchovat,“ broukl Igor. „Pořád tě nic nenapadá?“

Zach uznal, že císařské pokoje byly uměleckými předměty přecpané. V duchu procházel sály, chodby a zákoutí. Na mysl mu vytanula Galerie soch. Samá krásná těla ustrnulá v pohybu. Vzpomněl si, jak detailně byly sochy zpracovány a po zádech mu přejel mráz.

***

Galerii soch poznamenala destrukce přilehlých prostor. Exponáty vlivem otřesů popadaly na zem, nebo se vzájemně zaklínily do sebe. Mnohé hlavy a údy se při pádu roztříštily nebo ulámaly. Z pahýlů a prasklin se linula přízračná sytě oranžová záře. Les nehybných paží a nohou v závějích popadané omítky připomínal bizarní pohřebiště.  

Zachary osvobozoval jedno tělo za druhým. Snažil se postupovat opatrně, aby sochy ještě víc nepočinil.

Křach!

Krotil netrpělivost. Podařilo se mu uvolnit jen tři sochy, všechny byly na kusy. Trvalo to věky. Na hromadě jich bylo snad sto. Slyšel, jak mu burácí v žilách krev.

Poznal, že už není sám, až byli těsně za ním. Igor, Konodes s nějakou krabicí, Jarvil, Khorr a Passen s Olexem. Vyjeveně zírali. Vadilo mu to.   

„Postupujte systematicky. Dávejte pozor, nač šlapete,“ navigoval muže Igor. Vůbec nebral ohled na to, jak vražedně se na něj Zach dívá. „Segmenty, co patří ke stejnému kusu, číslujte. Pokud někoho poznáte, napište mu na tělo jméno.“

„Chtěl bych to udělat sám,“ řekl skřípavě Zach, zatímco Konodes rozdával pastelky, které měl v té krabici.

„Zajisté Veličenstvo,“ řekl kousavě Igor. „Kvazi-transformační magie je skoro hračka. Jsme tady čistě pro případ, že byste potřeboval iniciační podporu. Jak jistě víte, při temporární regresi záleží na každé vteřině…“

Zach absolutně netušil, o čem je řeč. Když mu došlo, že Verona může být tady, jednoduše se vyřítil z Jerejanova budoáru. Byl tak rozčílený a vyděšený, že vůbec nepřemýšlel, co bude dělat, jestli ji najde. Znamená to snad, že by ji Igor dokázal vrátit zpět? Tázavě se na Igora podíval a ten lump se rty zkřivenými malinkým úsměvem přikývnul a dodal: „Hlavně nevyšiluj, pokud by tělo nebylo vcelku.“  

Pracovali téměř mlčky. Postupovali pomalu, protože zvířený prach kazil viditelnost. Bylo slyšet jen šoupání, skřípání a ťukání. Občas někdo polohlasně zaševelil, jak se sháněl po chybějící části. Po nějaké době se k nim přidali další z exotů, nejspíš je přivolali z kasáren. Zach jen doufal, že nedorazí Krasen. Jeho frenetické výlevy by vážně nesnesl.

Potom ji našel, uvízlou mezi jinými dvěma těly. Stejně nehybou a tvrdou jako ostatní. Levá paže ulomená v rameni, ve tváři výraz vzdoru jak se na dravskou princeznu sluší. Přiložil paži k tělu. Zaměřil se na rozeklané okraje a scelil je stejně, jako předtím opravil Igora. Oranžová záře se utlumila, zůstala jen černá linie spoje. Klečel a díval se. Tak krásná. Byl by tak zůstal věky, kdyby mu kdosi nepoklepal na rameno. „Zachary? Pusť mě k tomu,“ řekl Igor. „Mohl bys regresi přepálit. Nikam nechoď, možná budeš k užitku. A vy ostatní,“ podíval se kolem, „ustupte a dobře se dívejte, protože potom uděláte totéž s dalšími.“

Zach vstal, aby Igorovi udělal místo.  

Sledoval, jak si jeho strýc sedá na paty a pokládá dlaně na stehna. Jak pomalu hýbe rty a šeptá. Postupně zvyšoval hlas. Proud slov nedával vůbec žádný smysl, ale bylo znát, že určité sekvence se opakují:

DraknaLatredavybafnulzekřovíLatredDrakovinasadilpodkovy

DraknaLatredavybafnulzekřovíLatredDrakovinasadilpodkovy

DraknaLatredavybafnulzekřovíLatredDrakovinasadilpodkovy

 

Potom se do jednolitého proudu vklínily odmlky.

DraknaLatreda vybafnulzekřoví LatredDrakovi nasadilpodkovy

DraknaLatreda vybafnul zekřoví LatredDrakovi nasadilpodkovy

Drak na Latreda vybafnul ze křoví Latred Drakovi nasadil podkovy

 

Nějaká dětská říkanka? Zach jen mlhavě věděl, že v kvazi-transformační magii se používají verbální postupy, u kterých není důležitý obsah, ale forma. Slova slouží jako palivo, jejich význam se neřeší. Rozhodující jsou rytmus a kadence a hloubka. Rytmus vibroval a kolísal v pravidelných úsecích. Vzduch před Igorem se začal stáčet do temně modré jiskřící spirály, která se pomalu rozšiřovala, až obsáhla zkamenělé tělo a celé je překryla. Igor dokončil další větu o podkovách pro draka a zmlkl. Šlehl pohledem k Zachovi a řekl: „Teď ji zavoláme.“ Igor se nadechl a křikl: „Verdevonno dru Essebi, vstávej!“

Peřinka z jiskřivé energie překrývající Veronino tělo jen tichounce zabzučela a… nic.  

Igor se zamračil a povel zopakoval. Nikdo ani nedýchal. Zase nic. Potřetí zařval tak silně, až se modrá peřinka na protest zachvěla. Jeho tvář se stáhla nevolí. „No tak, holka! Vstávej! Přece to v sobě máš!“

Nedělo se nic. Igor otráveně zavrtěl hlavou. „Nechce se jí. Osoby v kivoritové krustě se prý cítí jako smrtelníci v hlubokém spánku, kterému se říká koma. Vědomá mysl je mimo realitu, ale instinkty úplně nespí. Pokud si zachovají jen špetičku důvodů, proč žít, tak se pod vlivem tepmorární regrese probudí…“ 

Zach se přisunul blíž. Žádostivě hleděl na modrý kopeček. „Můžu to… zkusit?“ zašeptal. „Možná nechce zpět, protože si myslí, že mě zabili.“

Igor na něj pochybovačně hleděl. „Tak rychle,“ štěkl. „Než se temporární mediátor vyčerpá.“

„Verono, vstávej!“ zaburácel Zach. „Potřebuju vědět, kam jsi mi zašantročila knihu legend. Pak tě požádám o ruku. A až řekneš ano, vezmu si tě za ženu, protože žádnou jinou nechci, protože… tě…  miluju…“ Jak mluvil, stále méně řval. Ke konci skoro šeptal.

Modrý příkrov se zatetelil a pomalu se trhal a rozpouštět. Už bylo možno skrze něj vidět, že kamenná krusta sochy se drolí a v úlomcích se sype k zemi. Uvězněná oranžově zářící poloprůsvitná bytost se pozvolna osvobozovala. Dravská bohyně se vracela do reality a postupně se zhmotňovala.

***

Zach se nedíval napravo ani nalevo. Sáhnul mezi vířící zbytky temporárních emanací a nahmatal měkkou a vlhkou kůži. Byla studená, jako kdyby se vyráchala v ledové vodě. Podebral ji a přitáhl k sobě. Vějířky orosených řas se zatřepetaly. Otevřela oči a její dokonalá ústa se otevřela. „Zachu?“  

„Šššš,“ zaševelil a oběma rukama obemkl její tvář. „Všechno bude v pořádku, drahoušku.“

Kdosi za jeho zády si rozpačitě odkašlal. Aha. Navzdory logice mu teď vadilo, že je před nimi nahá. „Vojáci, čelem vzad!“ zasyčel. 

Když si ověřil, že poslechli, opatrně ji vzal do náručí. „Pokračujte,“ zašeptal, když ji odnášel.

***

 Ani nevnímal, kudy s ní kráčí, protože se mu strašně líbilo, jak pevně se ho drží, jak mu visí kolem krku. Šeptal jí směšná konejšivá slůvka. Vysvětloval jí, jak strašně moc mu chyběla. Zdálo se, že mu rozumí, ale její oči poplašeně těkaly. Zbožňoval tíhu jejího těla. Kráčel s ní veřejnými prostorami, míjel desítky šokovaných osob, ale jejich obličeje mu splývaly, protože to nebylo důležité.     

Donesl Veronu do Jerejanova bytu, prosvištěl salonem do nově zařízené ložnice a uložil ji do postele.

Pečlivě studovala jeho tvář. „Zachu? To je sen?“  

„Ne, není. Děje se to. Ty a já.“ Prostě jí to oznámil. Kdyby se jí zeptal, mohla by ještě dělat drahoty. Sklonil se k ní a opatrně přejel rty přes její ústa. „Potřebuješ koupel a něco k jídlu. Hned to zařídím.“

Chytila ho za rukáv. Její pohled se zaměřil na jeho krk. „Co se stalo? Tvůj obojek…“

„Je pryč. Urval je taky pryč. A Denervos a Fain. Kdysi jsem ti slíbil, že si tě vezmu za ženu. A já sliby plním.“

 

 

Leberion – za humny, pět let poté

 

„Prrr,“ zavelel Zach. Tato brázda je dnes poslední. Slunce zapadalo za kopec, leberionská krajina tonula v měkké záři.

Těžcí vraníci se zastavili. Zach pustil pluh, obešel koňské zadky, vyvázal koně z postrojů. Sáhnul do kapsy pro kousky chleba, aby koně odměnil, než je odvede do stáje. A on se taky musí vrátit domů, nebo bude mazec.  

Právě se shýbal pro košili pohozenou na mezi, když přiletěl vítr. Stromy v remízku zašelestily. Ve vzduchu nad mezí se otevřela zelená jiskřící brázda a z ní vyskočila Verona. Tvářila se odhodlaně. „Věděla jsem, že tě tu najdu.“ 

„Potřeboval jsem si vyčistit hlavu z té včerejší schůzky,“ zahuhlal, zatímco si košili navlékal. „Něco se děje, zlato?“ Přistoupil k ní, položil jí ruce kolem ramen a sklonil hlavu, aby mu mohla dát pusu.

Verona se nechala obejmout, vtiskla mu rychlý polibek, ale hned se odtáhla a kriticky si prohlédla jeho ušmudlanou garderobu a zablácené boty. „Musíš se převléct, ať neděláš ostudu. Máme návštěvu z Metaprostoru. Je to polymorf. Podivný týpek.“ Uličnicky se ušklíbla. „Vypadá jak pytel hrachu bez toho pytle. Jmenuje se muhaj Buhai. Našemu synovi připadá atraktivní. Když hosta uviděl, chtěl ho rozebrat. Myslel si, že kuličky polymorfa v sobě mají malinkaté běsy. Asi jsi s ním neměl loustat ty diblouní ořechy…“

Zach se zamračil. „Pustila jsi k němu Archena? K úplnému cizinci?“

„Byly tam všechny tvé stráže, Jarvil, Dennisen a dokonce i Janice a všechny ostatní dvorní dámy. Archen se k polymorfovi nedostal blíž než na deset kroků. Ale myslím, že mu nic nehrozilo.“ Verona přešla ke koním. Nejdřív jednoho a pak druhého hladila a čechrala jim hřívy. „Ten chlápek byl slušnost sama. Přinesl chybějící polovinu toho stvoření v křišťálové bedně. Prý jsou příbuzní.“ 

„To by mohl říct každý,“ prskl Zach. „Asi bude lepší, když si pospíšíme, než mu Krasen vyslepičí, kde máme korunovační klenoty.“ Rozčilovalo jej, že se jeho žena chová tak lehkomyslně. Od té doby, co mají Archena je přece opatrnost sama. Něco se mu na tom nezdálo.

Verona vzala koně za ohlávky a vyrazila s nimi směrem ke statku. „Zapomněl jsi, že Krasen je do zítřka na Obetionu?“

„Ještě že tak,“ houknul Zach. Měl tisíc chutí poslat koně do stájí samotné. Však by trefili. Vážně nechápal, že je Verona tak klidná, když Archena nechala v Nirruvienu, zrovna když je tam nějaký cizák. No dobře. Nenechala ho tam samotného. Ale i tak.

Cítil, jak po něm jeho císařovna po očku pokukuje. Rty se jí prohývaly v lišáčkem úsměvu. „Jo a ještě jsem ti neřekla to nejdůležitější. Muhaj Buhai z Metaprostoru měl u sebe pověřovací dopis. Od Igora.“

„Vážně?“ Zach se rozchechtal. Už chápal, proč je Verona tak klidná.   

„Vypadá to,“ uchichtla se, „že se tam náš mrzout úspěšně zabydlel. Určitě o něm ještě uslyšíme.“

 

***

Konec Zachova příběhu.

Se starým mrzoutem Igorem ab Nirruvienem se můžete setkat v sérii Vykladač a sérii Návrat na Mizeon, které se odehrávají v Metaprostoru