Ani párem volů - část třicátá druhá

25.12.2017 20:27

Bez sessilionů je to jeden na jednoho. Kdyby se události odvíjely, jak měly, právě teď se měl Zachary na Urvala vyřítit, aby ho rozsekal na kusy. Ale ať se na to díval, z které strany chtěl, prostě se mu to nezdálo fér. Otec jeho matky se dál rozvaloval na matraci s Fainovou hlavou mezi koleny a usmíval se jako vesnický idiot. Že by přišel o rozum? Zach zaváhal. Ještě nikdy proti bezbrannému muži nešel. Položil řemdih, udělal tři kroky k Fainově mrtvole a vytáhl z ní Kopřivový meč. Bylo s podivem, že si ho Urval ještě nestačil vzít, protože Kopřiva platí na bohy, zatímco Bodlák jen na draky. Nebo je to taky lež? Další z mnoha lží, kterými ho Igor nakrmil? Ale když už měl oba meče v rukou, tak pitomý, aby Urvalovi nabídl Kopřivu, zase není. Skoro čekal, že Igor, jehož přítomnost cítil za zády, poznamená něco v tom smyslu, že hlupáci si za svou bídu mohou sami. Ale ten zrádce kupodivu zarytě mlčel. Zach udělal další tři kroky směrem k posteli. Uvědomoval si, že jedná pošetile, ale nemohl jinak. Opatrně obemkl Bodlák za čepel a podával ho Urvalovi tak, aby mohl uchopit rukojeť.

„Braň se,“ zasyčel.  

V té chvíli se z Urvalova těla vyvalily dva tlusté temné provazce.

Zach leknutím zařval, když rozpoznal, že to nejsou lana, ale chapadla.

SPAPÁME. SPAPÁME. SPAPÁME, zašumělo v Zachově hlavě a on dokázal jen ohromeně zírat.

Vlnící a teplá a odporně živoucí. To první s rychlostí blesku sáhlo po meči, který právě podával, to druhé mu vytrhlo meč, který svíral v levé ruce. Urval se spokojeně usmíval.  Z jeho hlavy, krku, hrudníku, paží i nohou vyrůstala další temná obludně se mrskající chapadla. Oba meče rychle zmizely mezi jejich zákruty. Chapadla se stále prodlužovala a mohutněla, vlnila se kolem Urvalovy hlavy. Vzduch se tetelil horkem, v pokoji byla stále větší tma. Zach se podíval na svou dlaň, ze které crčela krev, jak ho řízlo ostří, za které držel Bodlák. Začala ho brnět kůže, zvedal se mu žaludek. Obklopil jej oblak Urvalovy síly. Ne, nebyla to jenom jeho síla. Bylo to něco komplexního – spojeného s energií té bytosti, která Urvalem prorůstala. Ucítil, jak se mu to vlamuje do vědomí, jak se to pokouší ohromit jeho vůli. Tak jako se v minulosti už mnohokrát postavil Igorovi, zaťal se i teď. Slyšel svůj chrčivý dech, cítil, jak mu krev vře v žilách. Cizí vědomí dál doráželo na jeho obranu. POJĎ SEM. POJĎ K NÁM. SPAPÁME! Zarývalo se mu to do vědomí a vábilo ho to k sobě. Hlava mu praskala bolestí. Bylo by snadné udělat těch několik kroků, aby to celé skončilo.

Toporně se shýbnul pro osiřelý řemdih. Ostnatá koule se topila v černém obláčku nashromážděné agresivní magie. Dokonce se zdálo, že se na řetězu vzpíná jako pes, co doráží na zloděje. Bude to stačit? Pes je příliš malý a zloděj obludně velký. Chapadla už byla tak dlouhá, že se jejich konce vlnily nebezpečně blízko Zachových ramen. 

Urval se skřípavě zasmál. Jeho postava se stále více ztrácela.

SEM. BLÍŽ. SPAPÁME!

Zach se zaměřil na výhonky, které otravně dotíraly na jeho hlavu. Napřáhnul se a…

Jako studený světle modrý blesk se přiřítil Igor. Odhodil Zacha stranou a plavmým obloukem skočil přímo mezi chapadlana, ve kterých tonul jeho otec. Rozkomíhaná masa ho okamžitě obklopila. Dusné horko, které doposud tlačilo na Zachovy plíce, se vzedmulo a nahradil ho mrazivý chlad. Chuchvalec na posteli se křečovitě vzepjal, jako kdyby ho postříkali vitriolem. Litanie slibující konzumaci přestala. Hemžení výběžků se zpomalovalo, zauzlovaná ramena se třepotavě chvěla a pokrývala námrazou, až zcela zmrazená strnula v naprosté nehybnosti.  

Sekej! Ozval se myšlenkou zevnitř chumlu Igor. Použij Kopřivu! Rychle! Sekej všechno!

Zach zaťal zuby.  Než vyseká Kopřivu, musí stačit řemdih. Pustil se do díla. Řemdih spíš drtil a trhal, než sekal. Špinavá práce. Rozbíjel napůl zmrazenou temnou hmotu, rval kusy tkáně, odhazoval je za sebe a prolamoval se dál k jádru, které představovali Urval s Igorem.

V hlavě mu vytrvale bzučelo, jako by v ní sídlil roj sršňů. Po chvíli rozlišil slova a věty. Pochopil, že to na něj dorážejí Urvalovy myšlenky. Okamžitě s tím přestaň! Jsi můj vnuk! Můžeme se dohodnout! Igor je pomýlený! Je plný nenávisti! Když ho ode mne odtrhneš, získáš všechno, co jsem nabízel jemu! A ještě víc! Změníme minulost! Zařídím, aby tví rodiče nezemřeli. Z Archena udělám spoluvladaře...   

Dál se oháněl řemdihem, Urvalovo dotírání ignoroval. S údivem zaznamenal, že usekané pahýly po dopadení na zem zázračně rychle rozmrzají. Jeden po druhém se vzpamatovávají a jako tlustí červi se plazí ke zdem a mizí v černých prohlubních. A taky si všiml, že celé stvoření, ať už je v celku nebo na kusy, existenčně těká. Zpočátku se zdálo, že jde o zrakový klam. Valnou většinu času mělo monstrum hmotný charakter, ale existovaly kratinké, sotva postřehnutelné intervaly, ve kterých se jeho hmota ztrácela kamsi mimo realitu. Všechny části toho stvoření v pokoji na střídačku buď byly, nebo nebyly a stejně tak oba ab-Nirruvienové. V záblescích, kdy se hmotná podstata těch tří spojených bytostí z pokoje vytrácela, nahradily je napůl průsvitné obrysy, kterými ostnatá koule prosvištěla jako by to byl vzduch. Co když se monstrum snaží právě tímto způsobem prásknout do bot? Škoda, že se mu to nedaří. Kdyby to Urvala odneslo, bylo by poklizeno.   

Pěkně odolná potvora, pomyslel si Zach a konečně si dal dvě a dvě dohromady. Vzpomněl si, co mu Igor řekl o Merrikanské obludě. Bytost Třetího řádu žijící v různých existenčních rovinách současně. Prolamuje čas, dělá paseku v pleteni reality. V Pravděpodobnostním poli je jako doma. Metaprostořané ji udržují ve stázi pomocí chladu.

Pokud je to opravdu Merrikana, uvažoval Zach, nejde ji úplně zabít. Ale kde se tu vzala? A co ten příběh o řízku, ze kterého si dervosská královna Assi-Siona chtěla vypěstovat nového jedince? Denervos přišel z Dervosu. A předtím pracoval pro Assi-Sionu.  Pak od ní utekl do Equízia. Zkamarádil se s Urvalem a ten ho doporučil Archenovi. Co za tu přímluvu Urval asi dostal? Řízek bytosti, která je v dospělém stavu schopná měnit předivo Pravděpodobnostního pole, překopat minulost a měnit realitu A proč by Urval něco takového chtěl? No to je přece jasné. Vymazal by ten den, kdy pronesl kletbu, díky níž jsou teď jeho synové neplodní.

Trvá víc jak deset staletí, než z jednoho řízku vyroste kompletní bytost schopná měnit realitu. Do té doby je nutno mládě krmit. Urval to bezpochyby dělal. A Zach? Měl být další chod.  

Už věděl dost, aby porozuměl tomu, co by se mohlo stát, kdyby si někdo hrál s Pravěpodobnostním polem. Igor mu přece řekl, že Merrikana dokáže překopat minulost a změnit současnost, ale ne bez rizika, že se předivo zašmodrchá a celé univerzum se zhroutí do sebe. Zach s úlevou přijal, že Igor ho nezradil, jen se přizpůsobil nové skutečnosti. Takže se vůči Urvalovu svádění zatvrdil. Dělal hloupého, jako kdyby ty nabídky „neslyšel“. 

Dál vytrvale bušil řemdihem, v hlavě mu hučelo. Cink! Radostně vydechl, když narazil na hlavici jednoho z mečů. Hodil řemdih do kouta, vytáhl zbraň ze ztuhlé hmoty, otřel ostří, aby zkontroloval, o jaký meč jde. Ukázala se rytina kopřivových listů. Začal tedy Kopřivou tu mnohotvarou těkající hroudu otesávat jako přemrzlou sněhovou kouli. Ačkoliv odkrouhané a odpadlé kusy tkáně na zemi rychle ožívaly a prchaly do úkrytu, jádro obklopující Urvala s Igorem stále sálalo chladem. Zdálo se, že Igor má zatím dostatek sil, aby otce udržel a chapadla letargizoval. Když se konečně mezi černými provazci objevila Igorova sněhově bílá kštice, Zach se zarazil. Hlava zaklíněná v černé zmrzlé tkáni sebou trhla a napůl se otočila. Stříbrné oči se zaleskly. „Sekej skrze mě,“ zaskřehotal.

Zabij jenom jeho! Mě ušetři! Urvalovy myšlenky už nebzučely. Burácely jako vodopád. Jenom já tě dokážu ochránit, až se můj mazlíček vzpamatuje! A že se vzpamatuje, na to vem jed! Ještě máš šanci se ke mně přidat, můj vnuku!

Zach se podíval na meč, který svíral v ruce. Už pochopil, že bez toho, aby rozsekal Igora, se k Urvalovi nedostane. Ale Kopřiva je meč na bohy! Strašně moc chtěl zamordovat Urvala, ale nelíbilo se mu, že to odnese i Igor. Poodstoupil a začal pozůstatky zmrzlé hroudy prohlížet, jestli někde neuvidí vyčnívat Bodlák. Skulptura, v této chvíli dosahující do úrovně jeho ramen, se otřásla a zasypala ho sprškou ledových krystalků. Vypadalo to, že pozůstaky bytosti Třetího řádu doposud držící pohromadě Urvala i Igora, se vymaňují z chladivého vlivu, že získávájí mírně navrch.

Igorova hlava zaklíněná mezi černou hmotou sebou vztekle trhla. Jeho tvář se zlostně stáhla. „Čekáš, až naprší a uschne, vidláku? Kopřiva je jediná možnost! Jestli to vzdáš, Urval to mládě využije! A ty víš, co se stane! Předivo se zauzluje. Ten bordel už nikdo nedá dohromady! A ty za to budeš odpovědný!“

 

SPAPÁME!

 

Zach zaťal zuby. Oči ho začaly pálit. Napřáhl se ze strany.

Nedělej to, Zachary! hřímal Urval. Zabij Igora! A já ti přísahám, že…

Ťal do míst, kde pod vrstvou osekaných chapadel odhadoval Igorův pas. Čepel rozkrojila Igorův trup vejpůl mírně šikmo pod žebry a s ním rozčísla i Urvala. A znovu. A znovu. Zbytky černé hmoty Merrikany dosud ztuhle ulpělé na obou tělech se zachvěly a pomalu odtékaly pryč. Mráz polevoval, torza už nemělo co držet u sebe. Zach podebral Igorovu hlavu pod bradou a zapáčil. Přes slzy skoro neviděl. Oddělil strýcovo torzo od Urvala a odsunul ho stranou. Bral další kusy a vršil je na hromadu. Nakonec posbíral Igorovy nohy a podařilo se mu vytáhnout z rozbředlé hmoty obě notně potrhaná křídla. O cosi při tom pochmurném díle zavadil a sledoval, jak se to kutálí ke stěně. Fainova hlava? Jako zázrakem neporušená. Ještě tohle. V černé slizké kaši, která mezitím vytekla z rozdrcených chapadel, se zablýsknul druhý meč.

S jedním mečem v pravé a s druhým v levé ruce se pustil do toho, co zbylo z Urvala. Střídavě se napřahoval a sekal. Pracoval důkladně a metodicky. Pak meče odhodil. Aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel, vyčaroval plameny, aby ty zbytky sežehl. Místnost se naplnila nasládlým zápachem spáleného masa. Nekonečně dlouho pak na tím škvarkem klečel, aby se ujistil, že je „to“ určitě bezpečně mrtvé.

***

V hlavě měl podivně prázdno. Cítil se otupěle a smutně. Toužil po jediném. Položit se na záda, zavřít oči a spát. Jeho pohled padl na oba meče, které předtím položil na zem. Někde u zdi se válel řemdih. Vzpomněl si, co mu Igor vyprávěl o vedlejších účincích posvěcených zbraní. Přinutil se narovnat záda, nadechl se, promnul si obličej. Vlivem grilování se v pokoji znovu oteplilo. Za krkem ho svědil pot. Nebo to bylo něco jiného? Cosi tichounce šelestilo. Skoro to připomínalo škrabkání krysích drápků po kamenné podlaze. Přerušil zírání na Urvalovy pozůstatky a rozhlédl se kolem.

A sakra. Ze zdí, ze stropu i z podlahy se drala chapadla. Stovky. Tisíce. Merrikana přece běžně bydlí v dutinách horninového podloží. Prorůstá třeba celou planetou, její výběžky se nad povrchem vlní jako zralé klasy. Urvalova ložnice a nejspíš i přilehlé prostory to přirozené prostředí napodobují.

Podíval se ke krbu, kde ležel Fain. Jeho mrtvolu pokrýval černý stříbrně jiskřící a bobtnající kopec. SPAPÁME. SPAPÁME. SPAPÁME!

Zach už najisto věděl, s kým má tu čest, proto ho už nepřekvapovalo, že Merrikana komunikuje. Matečný jedinec byl přece vysoce inteligentní. Toto je nedorostlé děcko, ale je sedm století staré. Pod příkrovem apatie si uvědomoval, že by se patřilo zregenerovanou Merrikanu zastavit dřív, než si dá k večeři i jeho. Hm. Ale proč vlastně? Byl tak unavený…

Otočil se ke dveřím, kam odtáhl kusy Igorova těla. Chapadla už dostala i jeho. Zach smutně sledoval, jak se černé tlusté výběžky plazí po něčem, co mu ještě před chvílí zasvěceně nadávalo do vidláků. Jeho hrudník byl stažený smutkem. Chtělo se mu brečet a nadávat současně. Ale co už s tím? Merrikana opětovně zaplňovala teplý a vlhký prostor ložnice. Vzduch přímo pulzoval cizí nahromaděnou energií, jiskřil magií.

Zach si zívnul a zamžikal. Teď ho ta potvora sežere taky. No a co? Však to nějak dopadne. Krasen o ní napíše nějakou hru a Jerejan… Jerejan by mohl být problém. Je dost tupý a vzteklý, aby…  Srát na to.

SPAPÁME! SPAPÁME! SPAPÁME!

S povzdechem se natáhnul na zem, protáhl si unavené paže a nohy. Ať se jím to vesmírné batole klidně udusí. Znova mu klesla víčka, ale tentokrát to nechal to být. Měl toho dost. Celý jeho život byl výsměch. Prvních sedmnáct let žil jako ve skleníku, dalších sedmnáct se marně pachtil za mihotavým nereálným snem. Jeho škodolibá mysl nezaváhala a okamžitě mu ten přelud ukázala. Z černi vybleskla půvabná bledá tvář dravské princezny. Verdevona zabořená v kupce voňavého sena s větvičkami vojtěšky zapletenými ve vlasech.  Tak skutečná. Trvale přítomná na pozadí všeho, co dělal. Byla jako to pláto pod nánosem barev, co drží obraz pohromadě. Protože vzpomínky na ni Zacha bolely, snažil se je překrývat čímkoliv jiným, co bylo k dispozici. Byl přesvědčený, že jejich čas zase přijde a potom splní, co jí kdysi s velkou parádou slíbil. Jak byl tehdy legrační! Nejdřív jí nařídil, aby si už nikoho nehledala. Pak jí oznámil, že se s ní ožení. Za takových deset let, až se vrátí ze světa. A ona se rozesmála a řekla mu, že ho nechce ani za deset, ani za tisíc let. Při pomyšlení, že už ji nikdy neuvidí, Zacha bodlo u srdce. Nelíbilo se mu to. Otevřel oči, zvedl se na loktech. Chapadla všude kam se podíváš. 

V hlavě měl prázdno jako v sýpce na konci jara. Napadlo jej, že přesně tak asi vypadá „absence kreativní fantazie,“ kterou popisoval Igor. Neříkal něco o tom, že se to dá překlenout? Mysli na to, co by udělal někdo, komu věříš. Co by asi teď udělal on? Ach jasně: Vyčaroval by zimu a výhonky by znovu uspal.

Zach si představil, jak to s Igorem trénují. Jak se stěny, podlaha i strop pokrývají ledem… Konečně se vzduch v místnosti začal ochlazovat. Dosud čilá chapadla malátněla, jejich pohyby byly trhané jako v křeči.

NE, NE, NE!

Zach se chytil za hlavu a zaskučel. Nápor cizích myšlenek bušil jako kovářovo kladivo. Nedbal na to a dál mrazil.

Chapadla se vzepjala a komíhala se nepatrně ze strany na stranu, jako to dělají hadi. NE SPÁT! NE SPÁT! NE SPÁT!

„Přestanu, když dáš pokoj,“ řekl nahlas Zach. Napadlo jej, že bytost Třetího řádu, sedm set let stará, už by mohla být schopná se dohodnout. Neobtěžoval se vysílat myšlenky, protože ta potvora rozumí i tak. Na důkaz dobré vůle s ochazováním přestal a dodal: „Schovej se do kamene.“

Chapadla rovně se tyčící ke stropu se nesouhlasně otřásla.

NUDA! V KAMENI NUDA.

TATÍNEK NECHÁVAL U SEBE.

TEPLO A SVĚTLO A CUKRÁTKA.

CHCEME ZASE! CHCEME TATÍNKA.

NENÍ TATÍNEK? CHCEME NOVÉHO!

Výběžky rozložené na Igorových ostatcích se zkroutily do esíček, jako kdyby na sebe chtěly upozornit. SPAPÁME.

 

Zach přestal s ochlazováním a po čtyřech se dovlekl k Igorovým ostatkům.  „Faina si klidně sežer,“ zasípal Zach, „ale tohoto ti, kurva, nedám!“ Vztekem se celý třásl. Se skřípajícími zuby ty teplé černé výhonky z Igora smetl a začal části těla skládat k sobě. Alespoň ho dá do takového stavu, aby ho mohl důstojně pohřbít.  Počínal si stejně jako na Bet-Daranu, když dával dohromady vrak nákladní lodi. Zaměřil se na okraje řezných ran a představoval si, že se tkáně scelují. Cévy a kosti se spojují…

Okrajem zorného pole sledoval, jak ho ta mnohotvará pubertální bytost pozoruje. Byl připravený ji znovu zmrazit, ale zdálo, se v dané chvíli jí stačí, se dívat. Opatrně převalil vyhaslé tělo na břicho, podal si křídlo a přitiskl je k pahýlu na hřebeni lopatky. Soustředil se na spojovací linii a čekal, až se okraje scelí. Totéž opakoval s druhým křídlem. Uličnicky se uchechtl při pomyšlení, jak by asi ten starý mrzout zuřil, kdyby mu ta křídla přidělal obráceně. Vzápětí mu došlo, že je to vlastně jedno, protože dotyčný už jeho snahu neocení. Když bylo tělo v celku, znovu ho vrátil na záda. Igorova tvář poznamenaná sítí tenkých bílých jizev působila nezvykle smířeně. Až nyní Zach zaznamenal, že se nad tělem tetelí stejná zlatá záře, jako předtím nad Fainem. To světlo vydává Kopřivou roztrhané individuální vědomí sycené magií. Lítostivě si povzdechl při pomyšlení, jaká je to škoda. Kdyby tak existovala síla, který by ty chomáčky dala zas dohromady…

 

Konce výběžků, které byly k Zachovi nejblíž, se stočily, jako kdyby ukazovaly přímo na Igora. NOVÝ TATÍNEK? Ve způsobu, jakým byl dotaz vyjádřen, se dalo rozeznat jakési napjaté očekávání. Chapadla se nadšeně zavlnila. TEPLO A SVĚTLO A CUKRÁTKA!

 

Zach měl v prvním popudu chuť zabrat a definitivně otravné mládě uspat mrazem. Ale dřív, než s tím začal, mu došlo, jak je ten zdánlivě nehorázný požadavek nevinný. Představil si, že tohoto nad limity chápání nadaného a zvídavého tvora drželi sedm set let v kamenném vězení. Skrývali jeho existenci. Jediným zdrojem informací mu byl Urval. Zamyslel se na tím, jak moc mají mladá Merrikana a on společného. Jeho také dlouho skrývali. Ale život na Leberionu byl ve srovnáním s existencí v těsném kamenném bunkru uprostřed císařského paláce mnohem veselejší. Podíval se na černé netrpělivě se komíhající výběžky s novým porozuměním a řekl: „Je mrtvý!“ houkl. „Nemá v sobě magii, se kterou bys mohla kooperovat.“ Rozhodil rukama a ukázal na chomáček záře, který se tetelil nad Igorovým tělem. „Je rozbitý, vidíš?“  

 

Všechna chapadla v místnosti se synchronizovaně pohnula směrem k nim. TSSSS. ROZBITÉ? OPRAVÍME. TEPLO A SVĚTLO A CUKRÁTKA!

„Co jsou cukrátka?“zeptal se.

CUKRÁTKA. CUKRÁTKA. CUKRÁTKA, meldovala Merrikan.

Vybavily se mu medové špalíky zabalené v červených papírcích, kterými uklidňoval chiméry. Anebo višňové bonbóny, které mu nosila Alvena, když byl malý. „Vysvětli význam. Jsou cukrátka sladká? Jsou ke spapání?“

Stvoření se netrpělivě otřáslo. NE PAPÁNÍ. CUKRÁTKA O SVĚTĚ. O SVĚTLE. O ČASE. O ŽIVOTĚ.

Šokovaně se nadechl. Když vyrůstal, těšil se, až mu Alvena přinese cukrátka, ale neradoval se ani tolik z jejich sladké chuti, jako spíš z toho, s čím byla spojena. Že si s ním bude Alvena vyprávět. O světě, o světle, o čase, o životě. Znamená to, že pod slovem cukrátka, myslí Merrikan podněty? Informace, které touží získat od bytosti, která jí dovolí sdílet magii? Zaťukal na Igorův hrudník a zeptal se: „Můžeš ho opravit?“

ROZBITÉ OPRAVÍME. TEPLO A SVĚTLO A CUKRÁTKA! 

Uvažoval, co má dělat. Co kdyby to opravdu fungovalo? Ale taky se může stát, že Merrikan Igora ovládne. Co když nějak zmanipuluje jeho vůli? Kdyby se naučila využívat jeho schopnosti, mohla by z toho být akopalypsa jak malovaná… Střídavě těkal pohledem mezi očekávajícími chapadly a bezvládným tělem. Igor si přece už jednou s Merrikanou poradil. V Metaprostoru čelil šílenému a prastarému exempláři a přežil. Zach usoudil, že by to mohl s tím mládětem zkusit. Kdyby se to přece zvrtlo, je tady on, aby to zastavil. „Dobře,“ hekl. „Dej ho dohromady. Ale nesmíš ho spapat!“

NE SPAPAT. OPRAVIT, potvrdila Merrikan.

Těžce vstal a poodešel, aby udělal místo. Proplétal se celým lesem vztyčených chvějících se výběžků.

TEPLO A SVĚTLO A CUKRÁTKA! Zaburácela nadšeně Merrikan. Chapadla se pohnula a natěsno obklopila Igorovo tělo. Zach viděl jedině změť chapadel a v nich svítící chomáček Igorovy magie. Štvalo ho, že přesně netuší, co se v té houštině děje. Slyšel čvachtání a  mlaskání a šelestění. Mohlo to znamenat cokoliv. Buď Merrikan strýce oživuje nebo ho právě „papá.“ Chapadlové křoví osvítily zlaté záblesky.

CUKRÁTKA!!! burácelo stvoření. A znělo to naprosto nadšeně. CUKRÁTKA!!!

Pak se ozval drásavý řev: „Dóoost! Nééé! Okamžitě mě pusť!“

Zach se prodral blíž. Naklonil se, aby viděl, co se děje a nasucho polknul. Igor se vznášel metr nad zemí. Chapadla prorůstala jeho tělem, které se nekontrolovatelně zmítalo. Zářil jako nově narozená hvězda a postupně se rozsvěcovala i chapadla. Zlatá světelná vlna postupovala od Igora ke krajům místnosti. Chomáček jeho magie se znova stal součástí jeho bytosti. „Už mě pusť, ty zvíře!“ hekal Igor. „Strašně to lechtá!“ stěžoval si.

Zach se samou úlevou rozchechtal.

 „Slibuju, že příště si s tebou pohraju víc,“ vztekal se Igor, „ale teď buď hodná holčička a schovej se do klícky, aby tě tu nenašli ti hloupí vojáci, co tu za chvilku budou!“

Vzápětí to v chodbě vzdáleně zaburácelo. Urvalova ochranka nejspíš sehnala patřičnou munici a vlamovala se dovnitř.

Chapadla zablikaka a tak rychle, že to vypadalo jako přelud, se stáhla do stěn. Ložnice byla prázdná, jen u krbu ležela nějaká slizká hromádka a na posteli se černal ohořelý škvarek. Zach zvedl ze země Kopřivu. Igor už držel v ruce Bodlák a podával mu řemdih.