Ani párem volů - část třicátá čtvrtá

02.01.2018 11:22

Zachary opustil císařské apartmá a vstoupil do recepce. Dva vojáci čekající u dveří srazili paty. Zach se kolem sebe rozhlédl. Bylo uklidňující, že děsivci a strážní hadi jsou pryč. Za recepčním pultem řádil Konidos. Nový tajemník postupoval důsledně a metodicky. Vytahoval z šuplíků složky, vršil je na hromady a popisoval je číselnými kódy, které diktoval nervóznímu Vartarenovi. Hned po převratu Zach rodinu baheních děsů z císařovy recepce propustil a odeslal je domů na Po-ovikan. Všichni s radostí poslechli, jen baron Vartaren tu nabídku odmítl, řka, že někdo přece musí agendu císařovy kanceláře předat nástupci Konidovi. Zach měl sice značné pochybnosti o Vartarenově loajalitě, ale ten návrh měl něco do sebe, takže mu prozatím dovolil zůstat. Uvědomoval si, že Vartaren ví o správních mechanismech říše minimálně tolik, co Igor a že by se jeho pomoc mohla hodit. Na druhé straně, kdyby Vartaren chtěl, mohl by na poslední chvíli zničit spoustu důležitých dokumentů, aniž by to kdokoliv, včetně Konida, poznal. A proč by to dělal? I když je Urval mrtvý, jeho patolízalové se těší dobrému zdraví. Mnozí z nich nemají zájem, aby vyšlo na světlo, v jakých oblastech Urvalovi sloužili…

„…a poslední ze sekce třináct je rozhodnutí padesát šest,“ diktoval Konidos Vartarenovi. Když si všiml, že na něj Zach civí, šoupnul hrnek s bylinkovým čajem za stoh navršených složek a šustivý obal od frfňalího pagáčku, který se provokativně povaloval na pultě, strčil do kapsy. Jeho pohyby byly klidné, téměř pomalé. Pak teprve se Zachovi postavil čelem. „Nějaké další rozkazy, sire?“

Zach se kousal do rtů, aby se nesmál. Tento chlapík s nervy zocelenými Jerejanovým řvaním byl pro post tajemníka ten pravý. Máchl paží ke dveřím do kabinetu, ve kterém se skladovaly psací potřeby. „Promluvíme si.“

Konidos šlehl pohledem po vojácích, přísně se podíval na Vartarena a řekl: „Než se vrátím, dejte si pauzu, pane barone.“

V kabinetu bylo místo sotva na stůl a židli, všechen další prostor zabíraly police s balíky papíru a složek a obálek a krabicemi psacích potřeb. Zach se opřel o hranu stolu a čekal, až Konidos sundá balík z židle, aby se posadil. Ten chlap se choval, jako kdyby ho pozvali na piknik.

„Kolik času vám to ještě zabere?“ otázal se Zach.

„Samotná inventarizace ještě tak dva týdny, sire,“ odpověděl komisně Konidos. „Ale jedná se jenom o nejčerstvější agendu z posledních pěti let. Vše starší je v archívu. Pokud byste chtěl prozkoumat a přetřídit jeho obsah, nestačilo by ani sto let. Byl jsem se tam letmo podívat. Valnou většinu místa zabírají spisy z Archenových dob, ale jsou tam i dokumenty z Doby Tenma a něco dokonce z válek s živoucími. Takže není pravda, že cís… ehm, že váš předchůdce všechno zničil.“

„Klidně řekněte císař,“ zabručel Zach. „Mně to nevadí. Chci vás mít po ruce na jiné věci, takže ocením, když mi na ten archív někoho doporučíte. Nehledám ani tak výkonnost, jako spíš loajalitu, to je vám snad jasné.“

Konidos se váhavě poškrábal za uchem. „Najít někoho spolehlivého v dnešních časech nebude snadné, sire, ale vynasnažím se.“

„Mám ještě jeden dotaz,“ povzdechnul si Zach. „Hledám jednu dívku. Určitě jste o ní slyšel, nebo ji dokonce znáte. Verdevonna princezna dru-Essebi. Slehla se po ní zem poté, co mě a Igora dali zavřít. Netušíte, co se s ní stalo?“

Konidos se na židli ošil a zamrkal. „Slyšel jsem, že byla chycena na Herbaně společně s princem Igorem. Proslýchalo se, že ji císař dal hodit krysám.“ 

Zach zaklel. To odpovídalo tomu, co na Leberionu vypověděl Krasen. Ale i on připustil, že tomu konečnému řešení s krysami příliš nevěří. „Krasen,“ zabručel, „mi řekl, že ji naposledy viděl v chodbě vedoucí k Urvalově recepci. Byli s ní Basileus a Jerejan a štěkali po sobě. Když dal císař princeznu předvolat do pracovny, ti dva se tam vnutili taky.“

Konidos přikývnul. „Ano, to sedí. Pamatuju si na ten den jako včera. Šéf se vrátil od císaře a rozbil mi stůl. Řemdihem. Podle toho, co vykřikoval, ponechal císař Verdevonnu u sebe a jeho a Basiela vykázal pryč. Šéf byl naštvaný, protože nevěděl, co s ní otec plánuje.“     

Zach zklamaně přikývnul. Už se zeptal snad každého. Vartarena jako prvního. Bývalý tajemník potvrdil totéž, co Konidos a předtím Krasen. Viděl, jak Verdevonu odvedli do císařovy pracovny. Zaznamenal, jak odtamtud vyletěli rozčílený Basileus s Jerejanem. Ale rozhodně si nepamatuje, jak princezna císařovo apartmá opustila.

 

Navrch huj, vespod fuj!

 

Igor se skláněl nad křišťálovou skříňkou, ve které se mihotavě tetelily stovky růžových rosolovitých kuliček. Zach tu bednu už viděl v Jerejanově kabinetu. „To je ten polymorf, že? Co s ním děláš?“

„Není kompletní,“ zabručel strýc. „Na to, aby se sám rozmnožil, už nemá dost energie. Myslím, že se mi snaží naznačit, kde je jeho zbytek. Dokud se nedá dohromady, není schopný normálně fungovat ani komunikovat.“

„Nepomohlo by, kdybys ho pustil ven?“ otázal se Zach. Vzpomněl si, jak Igor v Jerejanově komoře poznamenal, že křišťál polymorfa omezuje.  

„Na to už je pozdě,“ odsekl Igor. „Je příliš oslabený. Teď je ta skříňka to jediné, co ho drží při životě. Konzervuje ho. Musím vypátrat, kam zašantročili jeho zbytek a teprve pak…“ Igor se zarazil, zvedl hlavu a pátravě se na Zacha podíval. „Co tu vůbec děláš? Potřebuješ něco?“

„Ani ne,“ houkl kousavě Zach. „Znáš to, strašně se nudím.“ Plácnul sebou do křesla, jehož potah byl tak oblýskaný a skvrnitý, že nejspíš figurovalo u zakládámí říše. Měl v plánu Igorovi poreferovat, jak pokročila jednání s Akademickým senátem univerzity, o čem se dohodli s přednostou Ústavu pro sledování aktivit smrtelníků, k čemu dostrkal předsednictvo Průmyslového konsorcia a jak se rozhodli petrofionti z Šedé Mlhavé. Zejména to pokládal za úspěch. Petrofionti vzkázali, že se na novou společnici těší. To všechno chtěl Igorovi říct, ale byl tak unavený, že se mu nechtělo ani mluvit. Povolil mentální zábrany a nechal myšlenky volně plynout v předpokladu, že si je Igor vytahá sám.

Ten starý intrikán nezávahal ani na chvíli. Posadil se do druhého podobně zdevastovaného křesla a tahal si novinky ze Zachovy hlavy tak jemně a lehce jako třešně z pudinku. Zach si zatím prohlížel bizarní interiér, který jej obklopoval. Zdálo se, že Igorova pracovna je zařízena samým haraburdím. Skříně omlácené, s povrchem tak matným, že nalakování zůstalo bájnou vzpomínkou. Tapety na stěnách se na mnoha místech odkupovaly a krabatily. Jejich vzorek byl zašlý prachem v barvě mezi zelenou a hnědou. Stůl, na kterém spočívala skříňka s polymorfem, vypadal, jako kdyby ho vyrobili na koleně a měl se každou chvíli rozpadnout. Materiál nejspíš ukradli z hromady odpadu určeného ke spálení. Jediným předmětem, který z obecného ošuntělého trendu vybočoval a který přímo hýřil barvami, byl velký obraz zasazený v rámu ze sopečného skla. Byl na něm namalovaný výjev z lesní mýtiny. Oranžové sluneční paprsky prodírající se skrze zelenomodré listoví mohutných starých stromů ozařovaly ženu a dvě děvčátka. Žena, asi jejich matka, ležela opřená o lokty, vzhlížela do korun a smála se. Větší z holčiček klečela v trávě a trhala modře kvetoucí květiny, ta menší hodila nějaké chlupaté kočkovité zvíře. Všechny vypadaly šťastně. Ze scény čišelo bezpečí a pohoda. Ten obraz určitě zachycoval rodinu, o kterou Igor přišel ve válce s Bílými Latredy. Když se Zach podíval důkladně, rozeznal slabou zelenou záři utrebového démona, který obraz chránil před zubem času.

O Igorovi bylo známo, že návštěvy nepřijímá. Příchozí, kteří byli tak úporní, že překonali stráže a další bezpečnostní bariéry a probojovali se až k Igorově soukromému bytu, byli odbaveni hned v předsíni. Vykopnuti na schodiště dřív, než by řekli švec. V dobách, kdy Zach dělal Igorovi tajemníka, se nedostal ani do té předsíně. Vždycky si myslel, že šéf návštěvy odmítá proto, že nechce, aby mu v bytě dělaly nepořádek. Zjevně je to úplně jinak. Zach se kolem sebe rozhlédl a ze rtů mu splynulo nechápavé „Tsss.“

Igor lehce vyklouzl ze Zachova vědomí a zamračil se: „Nějaký problém?“ 

Zach si byl jistý, že strýc moc dobře ví, nač kromě jiného ještě myslel. „Nikoliv,“ prskl. „Takže už víš, že na Šedé Mlhavé je vše připraveno. Můžeš tam Merri přestěhovat třeba hned. Docela mě zajímá, jak to chceš udělat technicky.“ Poťouchle se usmál. „Necháš ji do sebe vlézt jako posledně?“

***

Zach ležel na hranaté pohovce potažené bradavičnatou vysoce ceněnou kessoní kůží a zíral do stropu. Nacházel se v kanceláři šéfa velitelství říšské policie, v suterénu paláce. Protože Igor se opakovaně dušoval, že se nevrátí, Zach si zde zřídil prozatímní pracovnu. Urvalovy prostory, o několik pater výše, zůstanou zapečetěné do té doby, než z nich Igor odnese malou Merrikan. Pak se komplexně přebudují.

Zach se podepřel na loktech a zadíval se na důvěrně známé kulisy. Naleštěný starodávný stůl, pohodlná židle s područkami, skleněné skříně se zlatě zdobenými hřbety knih a další skříň se vzácnými artefakty z nejzajímavějších kauz. Zařízení moderní, efektní, elegantní. Nikde ani smítko, což je v přímém rozporu s tím, co Igor skrývá ve svém podkrovním bytě.

Stávající policejní šéf stačil prásknout do bot v den převratu. Udělal dobře, protože patřil k profláknuté squadře císařských pochlebovačů a nedalo se mu věřit ani Dobrý den. Ten chlápek byl buď líný jako veš, nebo měl tolik fantazie jako cihla. Kromě polštářku na židli nezměnil na velitelství vůbec nic. Po chodbách, ve zbrojnici, v kabinetech a laboratořích se jako obvykle potloukali exoti z Bandy Kriplů a předstírali práci. Zach s nimi v minulosti spolupracoval. Jako kapitán zodpovídal za jejich výkony. Znal jejich osudy, schopnosti a dovednosti a naučil se s nimi vycházet, ale žádného nepoznal důvěrně, protože s jeho rodinnou historií a bedrazitovým obojkem na krku se mu pečlivě vyhýbali. Naštěstí ani Zach neměl potřebu se bratříčkovat. Paradoxně prvního přítele si našel až v Metaprostoru. Jenže Tessyan je touto dobou šťastně ženatý s královnou, a není jisté, zda se ještě někdy znovu potkají.

Psy ze Smečky bylo zapotřebí zaměstnat. Tři oddíly vyštval Zach na okolní světy pátrat po Basileovi a Jerejanovi (ne že by čekal, že uspějí). Pět oddílů rozeslal na periferii k ochraně nově jmenovaných protektorů. Tři oddíly nechal v Nirruvienu, aby vyvažovali aktivity lelkujících a ne zcela spolehlivých důstojníků říšské armády.

„Svou“ Bandu Kriplů Zach nechal pro sebe na velitelství. Exoti se od ostatních psů lišili „vadami“, kvůli kterým je Urval v hlavním houfu nechtěl. Jejich původ nebyl tak úplně bezchybný, jejich schopnosti nebyly tak úplně standardní. V terénu se chovali jinak, než muži z ostatních oddílů Smečky. Byli zvědavější, rýpavější, méně disciplinovaní a méně poslušní. Byli i mnohem chytřejší, což osobám dlícím ve služebním poměru život spíše komplikuje, než usnadňuje. Právě proto si je Igor vybral. Věky pracovali pro jeho úřad, znali mechanismy, ovládali osvědčené postupy. Novým poměrům se přizpůsobili až nezvykle lehce. Nejspíš pomohlo, že s nimi Igor ještě v den Urvalovy smrti promluvil. Zach neměl tušení, co přesně jim strýc řekl, protože on byl tou dobou v armádních kasárnách, ale fungovalo to.

Oddíl Bandy Kriplů sestával z dvanácti mužů. Tříčlenné komando Zach odeslal pro Krasena s Jarvilem, další tři muže využíval k doručování vzkazů. Zbývající šestici dovolil dělat mu osobní stráž, protože ho Igor svým nezaměnitelným způsobem přesvědčil, že by bylo opravdu hodně divné, kdyby žádnou neměl. Strýc se úplně rozběsnil, když se dozvěděl, že Zach má v úmyslu institut osobních strážců zrušit. Excelentní nápad! Hady a děsivce jsi vyhnal, teď se ještě zbav elitní ochranky. Vždyť o nic nejde! Co je to prestiž? Co je to vážnost císařského postavení? Historická kontinuita? Pryč s ní! A co kdybys ty chlapy poslal na Herbanu okopávat ředkev? To by bylo přece tak efektivní! Vlastně by ses tam mohl přestěhovat taky! Ty přece žádnou image budovat nepotřebuješ! Celá říše si sedne na zadek, až začneš udělovat audience ze stohu!

Když Zach přijímal k pohovorům různé potentáty říše, vyháněl bodyguardy za dveře. Tito muži, tvrdě Igorem vycepovaní, si vybudovali hlavní stan v Zachově bývalé kanceláři. Dokázali perfektně předstírat administrativní činnosti. Tu vyměnili na stole jednu složku za druhou, tu z ní povytáhli několik listů, aby to vypadalo, že mají něco rozpracovaného. Jakmile skrze předpokoj procházeli pohlaváři říšských světů, regenti systémů a správci provincií, nabízel se jim pohled na precizně fungující říšskou správu. Bylo to k popukání. Jen co byli potentáti pryč, vraceli se gardisté ke svým oblíbeným činnostem, jimiž bylo nacpávání se jídlem pašovaným z kasárenské kuchyně a listováním ve starých magazínech s lechtivými obrázky, které sem kdysi Zachovi nanosil Krasen.

Velícím důstojníkem Bandy Kriplů byl v současnosti Khorr, někdejší Zachův pobočník. S ním se Zach odjakživa snášel nejhůře ze všech. Kvůli Zachovi přišel Khorr opakovaně o kapitánský post. A teď, když se Zach vrátil, se Khorrův svět opět rozmetal v prach. Nedalo se odhadnout, co se mu právě teď mele v hlavě. Ale protože Khorr není ani hlupák ani křivák, rozhodl se Zach ty komplikované vztahy mezi nimi urovnat.

Své k tomu onehdy poznamenal i Igor: Pamatuješ, co se dělo, když jsem tě zaměstnal na velitelství? Nechal jsem celou bandu, aby na tobě brousili hrany a čekal jsem, jak si s tím poradíš. Plácal ses v tom jak kapr v louži, ale nakonec ses s každým porval. Poněkud sedlácký přístup, ale pro tebe typický. Kupodivu to zabralo. Jenomže když přišla řada na Khorra, přišel za mnou a všechno mi řekl. Chtěl vědět, jestli si uvědomuju, jak moc tě ten obojek oslabuje. Řekl mi, že on jako Latred by tě mohl skutečně zabít. Ptal se, jestli mi to nevadí. Tak jsem mu odpověděl, aby si s tím nedělal starosti a klidně tvou výzvu přijal, že přijdu a včas vám to zarazím. A když jsem chystal dravskou vzpouru, to už jsi pracoval pro Jerejana, létal jsem na Essebi, abych mohl jednat s Basileem. Na všechny strany jsem rozhlašoval, že se zajímám o Basileovu sbírku paměťových lastur. Khorr ale více než kdokoliv jiný věděl, jak moc Basiela nesnáším. Byl si jistý, že kdybych chtěl tu sbírku opravdu studovat, radši bych ji tomu blbci ukradl. Khorr musel vědět, že něco peču, ale nepustil ani slovo. 

Jasná věc tedy je, že Khorr zůstane tajemníkem na policejním velitelství. V takovém případě by se patřilo sehnat mu šéfa. Zach si uvědomoval, že ho musí najít dříve, než exoti úplně zvlčí. Ale kde vzít a nekrást?