Ani párem volů - část šestnáctá

04.11.2017 21:26

 

Tvrdě dopadl na leštěnou plochu pod Urvalovým trůnem. Hrudník se mu sevřel hrůzou. A přece jediné, nač dokázal v té chvíli pomyslet, bylo, že je to nefér! Měl ještě osm dní!  Jakmile zvedl hlavu, okamžitě pochopil, že veškeré naděje jsou v háji.  Po Urvalově pravici stáli Jerejan s Krasenem, po levici Basileus s Fainem. Takže Basileus pracoval pro Urvala? Všichni na něj zírali jako na dobytče, které se rozhodli po zralé úvaze vyřadit. Překvapovalo ho, že si tu radost nechává ujít ten kretén Igor. Kdepak asi je?

Zach se střetl s Urvalovým pohledem. Otec jeho matky se tvářil téměř lhostejně. V jeho výrazu nebyla stopa emocí. Ani nenávist ani vztek. Císař se na Zacha díval jako na štěnici, kterou se chystá rozdrtit podpatkem. Pak se obrátil k Fainovi: „Co si o tom myslíš teď, Faine?“

„Naše plány to nenaruší, můj pane,“ řekl úpěnlivým tónem Fain. „Pořád je můžeme uskutečnit. Jenom trochu změníme kulisy.“

Zach neměl tušení, o čem prastrýc mluví. Jaké plány?

Urval zavrtěl hlavou: „Dal jsem ti sedm let, Fai. A výsledek? Nula. Ten kluk je buď úplně neschopný, nebo je to kripl jako Sen.“

„Kdyby byl jako já,“ ozval se praktickým tónem Krasen, „ujišťuji tě, že bych to poznal. Ale on má holky rád. A všechny ty ženské, se kterými byl, si ho nemohly vynachválit. Problém je v technice.“

„Nerozumím,“ odsekl Urval.

„Mohu to vysvětlit,“ ozval se rozpačitým tónem Fain. „Dívky, se kterými ležel, byly urozené, zdravé a hezké. Když pořád žádnou z nic neobtěžkal, podrobil jsem je výslechu. Vypověděly, že Zachary si dává velký pozor, aby jeho… ehm, setba nevzešla. Tak jsem se zeptal jeho, proč to dělá. Odpověděl, že nechce plodit potomstvo, o které by se nemohl postarat.“

„Typický výsledek Archenovy výchovy!“ ozval se záštiplně Jerejan.

„To nepopírám,“ připustil Fain. „Jen zdůrazňuji, že problém není jeho v potenci, ale v technice. Při správné motivaci a rozumném vedení ten přístup změní. Osobně na to dohlédnu.“

„Budeš mu při tom i svítit?“ hýknul Jerejan.

Zachovi konečně došlo, o čem ti šílenci mluví. Chtějí ho donutit, aby Urvalovi plodil vnoučata. Tvárné a nadané chlapce, ze kterých při „správném vedení“ vychovají inteligentní, loajální a všehoschopná monstra. Urval se na něj znovu tvrdě podíval. Z mrazivé pustiny jeho tváře se Zachovo tělo zkroutilo v křeči. Otec jeho matky působil jako mrtvá věc. Smrtelně nebezpečná mrtvá věc.

„Dávám ti na to přesně devadesát dní, Faine,“ řekla ta věc. „Pokud žádnou z těch ženských neoplodní, půjde na rošt a ty s ním.“  

„Garantuju ti pozitivní výsledek, můj pane!“ rozzářil se Fain. „Ten hoch je přece vnukem boha plodnosti! Vyrobí celou armádu silných synů!“

Zach se pomalu zvedl na kolena a pak se postavil. Při představě, co s ním plánují, se mu zatočila hlava. Rozkročil se, aby se udržel na nohou, podíval se na Urvala a řekl: „Ne. To mě radši hoďte krysám hned teď.“

„Neví, co mluví, můj pane,“ zakňučel Fain. „Zaručuju ti, že ho přesvědčím!“

Urval Fainova slova ignoroval a dál na Zacha zadumaně civěl. „Nechceš spolupracovat?“

Dlouho střádaná zlost náhle vzkypěla. Zach se odrazil a skočil té bestii po krku. Dřív, než stačil k Urvalovi doletět, byl smeten k zemi a zavalen těžkým tělem.

„To nebylo nutné, můj synu,“ poznamenal apaticky Urval.

„Sloužím říši, sire,“ zasupěl Jerejan, protože to byl on, kdo Zacha zastavil.  

„Nebudu plodit další otroky,“ chrčel Zach.

„Potom,“ zasyčel císař, „zemřeš.“

„Tak ať,“ odsekl Zach.

„Jen se přimlouvám, můj pane,“ ozval se uctivě Basileus, „aby dostal, co zaslouží. Musel jsem se držet,“ hlas mu zavibroval zlostí, „abych ho nezabil dřív, než past sklapla.“

Urval pomalým a úsporným pohybem otočil hlavu směrem k Basileovi a znechuceně zkřivil rty. „O tvé neschopnosti si promluvíme později.“

Jerejan se ze Zachova těla odvalil a nepokrytě se rozchechtal. Fain a Krasen se zklamaně šklebili. Císař znovu spočinul pohledem na Zachovi. Hluboce si povzdechl. Prsty udělal typické třepetavé gesto. „Pošlete ho Denervosovi. Alespoň tam Igor nebude sám.“

***

V zatracení 

Bolest a zima. Krev, ledový namrzající pot, loupající se špína. Slizké kameny potažené povlaky světélkující plísně. A šílené Igorovo broukání linoucí se z dálky znásobené ozvěnou. Až teď Zach pochopil, proč byli dravové navzdory své nepříznivé situaci optimističtí. Měli důvěru v extrémně silného tajného spojence. V Igora.

Je těžké být bohem. Zejména, když vás přivážou na železný rošt a každé ráno za svítání na vás vpustí deset hladových krys. Nejhorší to bylo zpočátku, kdy byly opravdu vyhladovělé. Jemnými drápky se zasekávaly do kůže, ostrými špičatými zuby rvaly kusy masa, lačně chlemtaly krev, dlouhými lysými ocasy spokojeně mrskaly, když se s plnými břichy plazily zpět do svých doupat. Rány se během noci hojily. Jak se zvolna zatahovaly, drásavé bodání zvolna přecházelo v mírnější bolestné pulzování, horečku střídala zimnice. Na rozmezí mdlob a spánku, těsně před svítáním, bývaly kousance zahojené. Tehdy míval Zach myšlenky nejjasnější. Ráno se proces opakoval. Každým dalším dnem, jak si krysy zvykaly na pravidelné krmení, byly méně dravé, ale také vybíravější a všetečnější.

Před svítáním slýchával Igora, jak zpívá. Zpočátku se to dokonce dalo i poslouchat. Strýc si vybíral staré balady z Archenových dob, pak populární kousky z Krasenových muzikálů. Ale jak mu docházel repertoár, nahrazoval obecně známé sloky vlastními výplody. Nejvíc se vyřádil na známém melodramatu O Démonovi Chaosu z Cirrea. Toho démona uplácala pětice znuděných bohů z Cirrea. Měl podobu pásovce - tvora s krunýřem s kostěných pásů a mohutným kyjovitým ocasem a byl velký jako stodola. Nebešťané ho posílali trestat smrtelníky, kteří se k nim nechovali dostatečně uctivě. V místech, kam Chaos svýma sloupovitýma nohama došlápl, se zem třásla a domy se řítily. Smrtelníci kvíleli hrůzou a snažili se utíkat. Bohové byli tou podívanou nadšení. Aby to bylo ještě zábavnější, udělali z toho hru. Začali uzavírat sázky, který smrtelník zemře a kterému se podaří utéct. Postupně roznášeli stále větší teror. Chaos jejich zadání poslušně plnil, ale když zrovna nebyl v práci, přemýšlel. Smrtelníci ho zaujali. Naučil se přeměňovat do lidské podoby, navštěvoval knihovny a archívy a četl vše, co mu přišlo pod ruku. Protože i v lidské podobě měl tu moc otřásat zemí všude, kam došlápl, vznášel se kousek nad zemí a pro jistotu byl bos. Jednoho dne potkal lidskou princeznu a zamiloval se. Když na to jeho stvořitelé přišli, přinutili ho vrátit se do podoby obřího pásovce a rozkázali mu zničit právě to město, kde žila jeho milovaná. Chaos, jako božský výtvor, neměl jinou volbu než poslechnout. Ale místo toho, aby zničil jediné město, zlikvidoval celý svět. Jakmile zemřel poslední smrtelník, rozplynuli se i jejich potměšilí bohové a s jejich koncem se odebral do nicoty i Chaos sám.

Byla to smutná píseň. Plynulo z ní poučení, že zlo se nakonec obrátí proti tomu, kdo ho vyslal a že spravedlnost často smete i ty, kteří ji sjednávají. Jenže Igorova verze obsahovala hromadu překvapujících detailů. Chaos nejenže se naučil číst, ale taky psal básně a dokonce je publikoval pod pseudonymem Horacio. Ta princezna, do které se zamiloval, se jmenovala Velvet. A měli spolu dceru Verbenu, kterou Horacio z hroutícího se města zachránil. Celý příběh se nestal v Říši Mlžného roje, ale v úplně jiném univerzu. Jakmile Igor pozměněnou baladu o Chaosu ukončil, se stejnou vervou se pustil do srdceryvného příběhu o nešťastné lásce bohyně Monety a boha Tanaky. Oba vládli tmě, ale každý na jiném světě...

Igorova produkce a-la romány pro dospívající démoní slečny byla čím dál tím víc bizarní, ale Zachovi byla jistým způsobem užitečná, protože ho odváděla od děsivých myšlenek.

Nejhorší bylo, když se Igor odmlčel. Tehdy se Zach naučil „utíkat“ na Leberion. Dokonce i když na něj přišly krysy, soustředil se na vzpomínky. Nějakou dobu trvalo, než si techniku unikání do jiné reality osvojil. Vybavoval si každý detail. Sekal dříví, krmil prasata, strojil koně, mlátil obilí, třídil vejce, značkoval telata, sil hrách, kopal odvodňovací strouhy, prořezával jabloně, vykuřoval včelín...

V hlavě mu šuměl hluboký dobře známý hlas deklamující ta samá tisíckrát opakovaná ponaučení:

Plevel je třeba trhat i s kořeny, Zachariáši. Jinak znovu vyroste.

Nemůžeš začít sázet v zahradě, dokud ji nezryješ, Zachu. Nic nového nemůže růst, dokud to staré neumře.

Hněv je vždycky tvůj nepřítel. Nenechej se vyprovokovat a čekej na vhodnou příležitost. Vezmi si příklad z přírody, kde má všechno svůj přirozený rytmus...

Když si poprvé v hlavě srovnal, kde se nachází, co se s ním děje a že se z toho stále ještě nezbláznil, byl opravdu vyděšený. Mátlo ho, že v koloběhu utrpení existovala období klidu, kdy na něj krysy nepouštěli. Trvalo to vždycky tři dny, a dvě noci. Odvázali ho, a odvedli do lázní. Luxusních prostor s měděnými vanami, masážními stoly, mramorem obloženým bazénem s vyhřívanou vodou, kde ho umyli, ostříhali a oholili, namasírovali a namazali voňavým olejem, aby ho pak navečer nechali odpočívat ve společnosti přítulných běsek při tiché hudbě u planoucího krbu s vínem a oříškovým pečivem. Pak ho znovu odvedli do jeho cely a dali krysám. Nikdy předtím netušil, že v podzemí něco takového je. Až od démona, který mu v lázních leštil nehty, se dozvěděl, co ty prázdniny způsobuje: Někdo z rodiny posílá krysám pořádně tučné balíčky. Členové císařské rodiny měli nárok na VIP přístup. Jak ironické. Takže až tady se mu dostalo rodinného přijetí.  

Neměl představu, jak dlouho už v katakombách je. Ale už věděl, jak se to všechno semlelo. V lázních i při pravidelných ranních krysích líbánkách personál sem tam něco prohodil. Nebylo těžké si to dát dohromady.

Igor chtěl trůn. Jediným způsobem jak by ho mohl získat, bylo vlákat Urvala do léčky a zabít ho ve chvíli, kdy to bude nejméně čekat. Asi před dvěma lety požádal Igor Basilea, aby ho podpořil. Dohodli se, že Basileus připraví a vyvolá dravské povstání. Jako vůdkyni vyzvedne princeznu Verdevonnu dru-Essebi. Tím, že se s ní zasnoubí, získá důvěru ostatních dravských bohů, a stáhne na sebe moc. Odtržením provincie od říše vyvolá regulérní válku. Císaři nezbude, než jít do rozhodující bitvy osobně, jak velí tradice, jinak by ztratil respekt. V kritické chvíli Igor zběhne a připojí se k Basileovi a Veroně. Všichni tři společně Urvala sejmou. Igor se stane císařem a Basileus králem Dravů. Takový byl plán.

Chyba byla, že Igor ani Basileus nepočítali s tím, že císař neúspěšné Jerejanovo vojsko odvolá a pošle do Dravu svou smečku a ta většinu povstaleckých vojsk rozpráší. Spiklenci prostě nečekali, že by Urval dokázal tak zásadně měnit své zvyky, protože do té doby používal smečku jen pro individuální mise. Když pak Basileus viděl, jak lehce se Urvalovým psům podařilo separatisty decimovat, zpanikařil a všechno Urvalovi vyzradil.

Ještě předtím, než se Basileus připlazil Urvalovi k nohám, pověřil Jerejan Zacha úkolem chytit Verdevonnu. Udělal to, protože si byl absolutně jistý, že Zach ten úkol nezvládne. Využil příležitosti se nenáviděného synovce zbavit a ještě si liboval, že tím naštve nejstaršího bratra, který byť se zdálo těžko pochopitelné, držel svým osobitým způsobem nad Zacharym ochrannou ruku.

Když se pak provalilo, že Igor chystá velezradu a otcovraždu, měl Zach již půl roku marného hledání za sebou a stejně tak půl roku před sebou. Urval, Jerejan a Fain se pak museli rozhodnout, co s ním udělají. Od Basiela už věděli, že za celým dravským spiknutím stojí Igor, stejně tak věděli, kde přesně se princezna a zbytek povstalců nacházejí. Neměli zatím ale ponětí, zda Zach o Igorově zradě ví. Měli dokonce důvod předpokládat, že Zachary ab-Tenevien s Igorem v celé té záležitosti tajně spolupracuje. Kdyby v této fázi Zacha z pátrání po Verdevonně odvolali, riskovali by, že tím nenadálým krokem Igora vyplaší. Místo toho se rozhodli Zacha využít. Tím že ho prostřednictvím Faina navedli na Essebi, chtěli vytvořit u Igora dojem, že všechny jeho plány vycházejí. Potřebovali, aby si Igor myslel, že předmětem císařova zájmu jsou jen Basileus a Verona.

Za tímto propracovaným dramatem se skrývalo jiné, mnohem divočejší, jehož cílem bylo Igora usvědčit z velezrady a definitivně zničit. Císař a jeho pohůnci museli kolem Igora našlapovat velmi zlehka. Igor se odjakživa těšil pověsti excelentního mága a jako stratég a intrikán byl vždycky až úzkostlivě opatrný. O všem, co se spiknutí týkalo, jednal výhradně a jen s Basileem, nikdy nepřipustil, aby u toho byl někdo jiný. Kdyby Igora císař nechytil přímo při činu, mohl by z toho Igor vyjít beztrestně, protože při krájení chleba by stálo jeho slovo proti Basileově. Není pochyb, že Igorova výpověď by oproti té Basileově působila důvěryhodněji. Všichni přece věděli, s jakým nasazením Igor celá desetiletí Basiela peskoval a shazoval. Kdo by čekal, že by ti dva mohli společně plánovat úkladnou vraždu?

S vědomím, že by se Igor mohl ze smyčky na poslední chvíli vykroutit, odkládal Urval jeho odhalení a dopadení až na poslední chvíli. Čekal, až se Igor těsně před rozhodující bitvou poprvé veřejně se spiklenci a herbanskými spojenci sejde, aby ho mohl usvědčit a odsoudit. To se mu nakonec povedlo jen díky tomu, že na Herbanu povolal ty nejlepší čaroděje říše. Profesory v Habarské citadely, mágy z Aššorialu, čarodějnice z Ligosu. Nikdo z těch pětapadesáti mágů a čarodějnic netušil, k čemu se schyluje. Bylo jim pouze řečeno, že mají svědčit u soudu, takže když došlo na krájení chleba, a bylo nutné dostat vzpouzejícího se Igora pod kontrolu, všichni ti mágové bez odmlouvání císaře poslechli. Dvě třetiny z nich stačil Igor pozabíjet, než ho konečně spoutali a ochromili.

A okamžitě poté, co císařští na Herbanu přistihli a následně usvědčili a zmasakrovali Igora, přitáhli z Essebi i Zacha. Už nebyl důvod ho dál nechat volně pobíhat. Nastal čas dotáhnout do konce šlechtitelský program, který Fain s Urvalem plánovali. Původně očekávali, že to půjde samo sebou. Proto Fain Zachovi posílal do postele všechny ty rozpustilé lazebnice. Proto Krasen Zachovi dohazoval krásné tanečnice a herečky. Proto všechny ty výlety do Paláce Blaženosti…

Kupodivu jediný, kdo jejich plány sabotoval, byl Igor. Ale proč? Možná proto, že byl sám neplodný? Protože další potomky z Urvalovy linie by pokládal za konkurenci? Nic z toho teď, v lezavém chladu a mrákotách střídajících se s bolestí, nebylo pro Zacha důležité.

V dobách kdy Zach čistil rošty v horních patrech, slýchal zvěsti, co se stane s bohy, které dají na pospas Denervosovým krysám. Jednoho dne se jejich vůle k životu vyčerpá. Vůle, která je posledním ohniskem vnitřní magie. A přestanou se uzdravovat. Jejich nesmrtelná těla jsou rozptýlena a metabolizována organismy nižších tvorů.      

Vydaný krysám se Zach vší silou snažil udržet svého ducha mimo realitu, aby nepřišel o rozum. A potom, co zůstaly rány otevřené, a bolest byla nejhorší, přicházel zlomyslný Denervos. Dloubání jeho tenkých mrazivých prstů probíralo Zacha z milosrdných mrákot.  Před jeho postavou v šarlatovém plášti s kápí Zach děsem přivíral oči. Teplý dech vonící po skořici mu ovíval krk a mazlivý tichý hlas šeptal: „Tak jedinečččný...  Tak sssilný...  A celičččký můj…  Nechcešššš to už vzdát? Konečččně  mít klid?“  

Denervos se snažil, seč mohl, aby Zachovu vůli žít oslabil. U Igora se mu to dařilo zřejmě dobře, protože jeho kvílivé prozpěvování se ozývalo méně a méně.

Žádná díra není tak hluboká, aby z ní nevedla cesta ven, Zachu...

Pokud na tebe někdo naháže hnůj, uvažuj, nad kterým záhonem se otřeseš...

Marně se Zach bránil myšlenkám na Veronu. Pořád nevěděl, jakou roli v tom dramatu hrála. Mohla o Basileově tuplované zradě vědět? A pokud ano, spolupracovala dobrovolně nebo z přinucení? Zach by strašně rád uvěřil, že o ničem nevěděla. Ale už jednou ho zradila. Mátlo jej, že se mu opravdu snažila pomoct. Bylo i to jen pouhým představením? Třeba ani žádná bedrazitová planeta neexistuje! I ten mág, co přepočítával jednotky pro novou mapu, mohl být najatý agent. Přesto si Zach až příliš živě pamatoval, jak se cítil, když spolu trénovali. Byli spojení na úrovni, která přesahovala veškerou jeho zkušenost. Byl to klam? Když o tom stále dokola přemýšlel, dostal nápad. Naprosto šílený. Přemýšlel o něm ze všech stran, a pokaždé došel ke stejnému závěru. Musí to alespoň zkusit.   

***

V noci, když jeho jizvy bledly a do rána bylo daleko, vplížil se do cely Denervos. Jako obvykle se bůh Hrůzy začal Zacha dotýkat. Šeptal slizká slůvka. Sliboval milosrdné zapomnění a konečné spočinutí v chladivé náruči smrti a předl u toho jak tlustá kočka válející se na prosluněném zápraží.

Doposud mlčící vězeň otevřel oči a řekl: „Mám poslední přání.“

Denervos překvapeně strnul. Dlouhé tenké prsty se zaťaly do Zachova předloktí. „Possslední? Ccco by to mělo být, můj hochu?“

„Chtěl bych se o příští balíček podělit s Igorem.“  

Stisk zesílil. „He? Chceš z přídělu, který je určený pro tvé krysy, krmit i ty Igorovy? To by vydrželo sotva na dva dny. Dostal bys jen poloviční lhůtu úlevy.“ Denervos byl ze Zachovy žádosti natolik vyvedený z konceptu, že na chvilku zapomněl syčet.

„Nevadí,“ hekl Zach. „Bylo by to možné?“

Denervos s palci zaháknutými za široký opasek usilovně přemýšlel, a mimoděk přejížděl prsty po plastických ornamentech na něm vypodobněných. Zach zatajil dech, když v detailech opasku rozpoznal scény znázorňující krysí hody až do úplného konce.

„Nesssmysssly jako sssoucit nebo sssměšššnou potřebu po sssounáležitosti nemůžu podporovat,“ řekl po chvíli bůh. „Igor to brzy vzdááá. Už jen pár dnííí.“

„Kdo mluví o soucitu?“ ohradil se Zach. „Vím, že to má Igor nahnuté, a že půjde... brzy. Chtěl bych se ho zeptat na matku. Než taky... odejdu.“         

„Takže už jsssi pochopil, že není naděje?“ zjihl Denervos. „Ssspráááávně! Mně pořád vrtalo hlavou, ccco tě tu tak úporně drží. A ona je to potřeba ujasssnit rodinné křivdy. Nu, tomu nebudu ssstát v cessstě. Jenom, když se pak oba konečččně necháte disssciplinovaně sežrat. Taky bych rád na dovolenou.“

***

„Jsi ještě větší hlupák, než jsem si myslel,“ hartusil Igor, když Zach všechny ty přítulné prsaté běsky poslal pryč.

Oba vymydlení a voňaví si lebedili v lehátkách solária. Jeden by řekl – idylka. Až na to, že oba aktéři při každém pohybu toho druhého, při každém zvuku z okolních chodeb, zatínali čelisti, křečovitě se nadechovali, ostražitě se rozhlíželi kolem. Jejich těla zahalená v nebesky modrých koupacích pláštích zůstávala napjatá, svaly pod kůží zvrásněnou stovkami zhojených kousanců, byly v trvalé tenzi podobné provazům držícím visutý most.

„To chceš vážně probírat rodinnou historii?“ Strýcova ústa se zkroutila do pohrdavého šklebu. „Nečekej, že ti za to budu děkovat!“

„To fakt nečekám,“ uklidnil ho Zach.

„Zennona s Rhianem byli dva naivní blázni!“ pokračoval dál nakvašeně Igor. „Když už spolu utekli, neměli se dát chytit! A jak jen tě mohli svěřit Archenovi? Místo, aby z tebe vychoval diplomata, vojáka, mága, naučil tě leda pěstovat mrkev! Proč myslíš, že jsem si tě vyžádal do Bandy Kriplů? Chtěl jsem zjistit, co v tobě je! Byl jsem znechucený! Taková naivita! Ryzí prostota! Ani špetka rafinovanosti! Kdybys věděl, jak mě ten tvůj smířlivý a trpělivý přístup provokoval!“

Zach ten rozhořčený výlev poslouchal. Pochopil, že Igor od něj Zach očekává nějaké vysvětlení, nebo snad dokonce omluvu. Ale to se přepočítal.  

Běsky byly bezpečně pryč. Nastal čas tu nekonfliktní masku odložit. Zach se na lehátku rovně posadil a zavrčel: „Zajímá mě jedna jediná věc, strýčku. Proč jsi, u všech běsů, nešel a proč jsi nezamordoval Urvala ty sám? Proč sis vymýšlel komplikovaný projekt a zapojoval do něj nespolehlivé spojence, když jsi to mohl udělat sám a najisto? Proč, když jsi k tomu měl tisíc příležitostí? Neříkej mi, žes nenašel způsob, jak to udělat. Ty, nejuznávanější mág říše. Já to prostě nechápu.“

Igor se na Zacha podíval jako na psí hromádku. Obrátil oči v sloup a hýkavě se rozchechtal. „Jasně, že to nechápeš! Jak bys mohl? Křupan ze stáje! Nevzdělaný, naivní, totálně zanedbaný prosťáček!“

Zach sevřel pěsti, aby potlačil vztek, který se v něm pomalu sbíral. Když měl jistotu, že se na toho chichotajícího blázna nevyřítí, pečlivě kontrolovaným hlasem řekl: „Mám plán a potřebuju, abys mi pomohl.“

Igor se přestal chichotat a šlehl po Zachovi překvapeným pohledem.

Zach na boha ukázal prstem. „Jsi excelentní mág, že?“

Igor se zamračil. „Byl jsem. Moje síla je teď minimální. Všechno se spotřebuje na regeneraci. A už nemám vůli to prodlužovat.“   

Zach přikývnul. „Ale kdyby ses dal s někým dohromady, myslíš, že bys ze sebe něco dostal?“

Igor ukázal na svůj obojek – stejný jako ten Zachův. „Tady s tím zařízením jsem odepsaný.  Myslíš, že jsem nezkoušel? Utíkal jsem odtud celkem jedenáctkrát. Pokaždé jsem skončil u otcova trůnu. Měl jsi vidět Faina, jak z toho učurával blahem. 

„Právě ty obojky se budou hodit,“ řekl Zach a zatahal se za ten svůj. „V paměti mám trasu na Bet-Daran. Je to za předělem. Sám se přes něj nedostanu. Ale kdybychom se ty a já spojili…“

Igor se vymrštil a vycenil zuby. „Jdeme na to, vidláku!“

***