Ani párem volů... (část šestá)

29.07.2017 22:17

 

Na Zachův stůl přiletěl zaprášený sytě zelený svazek. Kniha byla hodně poničená. Vypadávaly z ní listy, zažloutlé a umoulousané, popsané hranatým konvejským písmem.

„Je to Kebhesi Kodex s komentářem. Obsahuje shrnutí krize kolem Vivanského kataklyzmatu od Kli-sea Varadena. Přelož to a udělej abstrakt,“ zaznělo ode dveří. „Zaměř se zejména na kapitolu nazvanou „Metody boje proti uchvatitelům“, a pak na pasáže popisující personální složení Ohniska odporu. Na obtížnější výrazy si vezmi Krombochův slovník. Je v archívu v sekci C3. Dívej se do spodních pater šteláře, jako kdybys hledal zaběhlou slepici. A ne aby sis vymýšlel nová slova jako minule. Máš na to dva dny.“ Igor se s rukama založenýma na prsou opíral o veřeje. V jedné chvíli tam stál a vzápětí byl pryč. Někdy se pohyboval tak rychle, že jeho příchod i odchod ostatní ani nezaznamenali.

„Jistě, sire,“ odpověděl pohřebním tónem Zach. Nemělo smysl se bránit, že na takovou práci nemá potřebnou kvalifikaci a že i kdyby měl, rozhodně to v termínu nestihne. Šéf by mu odpověděl, že ignorant jeho kalibru by se měl zalykat vděkem za příležitost ono nedostatečné vzdělání o Vivanském kataklyzmatu dohnat.

Zach vzal Kebhesi kodex do rukou. Obsah se týkal dva tisíce let starých událostí, o kterých se v kadetce učí jen zběžně. Mnohem více se o Vivanském kataklyzmatu dozvěděl od Faina. Dávno předtím, než Archen založil Říši Mlžného roje, existovaly ve zdejším univerzu civilizace smrtelníků, které se zaměřily na dobývání vesmíru. Říkali si vivané. Jejich bohové vyvanuli, protože na ně přestali věřit. Vivané nade vše adorovali život v jeho kontinuální podobě členěný zrozením a umíráním, kdy individuum zaniká, ale vědomosti se prostřednictvím kolektivní paměti přenášejí do dalších generací a rozvíjejí. Zabývali se vědou a výzkumem a naučili se měnit svou biologickou podstatu do té míry, že co do schopností se vyrovnali démonům, které postupně vybíjeli. Vyvinuli stroje, ve kterých se přemisťovali z jednoho světa na druhý, zakládali další a další kolonie, na kterých těžili suroviny na další stroje. Zorganizovali se do Federace Vivanských světů a začali rozšiřovat životní prostor.

Bohové ze světů, jejichž smrtelníci se drželi konzervativních hodnot, se na vivanské eskapády dívali s pobavením. Dokonce s federací navázali diplomatické vztahy v přesvědčení, že vivanská kultura a životní filozofie osvěží zkostnatělý způsob jejich života, že přinese nový čerstvý vítr. Byli i takoví, říkali si progresivisté, kterým nevadilo, když vivané navštěvovali smrtelníky z konzervativních světů a šírili mezi nimi své technologie a hlavně svou ideologii. Trvalo necelých sto let, než se vivanská enkláva rozbujela do útvaru zahrnujícího desítky soustav. Tamější bohové vymírali, démoni utíkali po stovkách, příslušníci dalších ras jako brůssové, fytobionti, jinády, wemuři, běsové, byli utlačováni nebo vybíjeni. Vivané začali hlásat doktrínu o Hegemonii. Podle ní jen smrtelné bytosti s uzavřeným životním cyklem mají právo na životní prostor. Jen vivané limitovaní svým definovaným životním cyklem mají dostatečnou motivaci k udržení správné morálky, zatímco nesmrtelní, jejichž existence časově omezena není, žádnou morálku nemají, a tudíž by měli být eliminováni. V souvislosti s doktrínou začali vivané nesmrtelné nazývat antavity, což v obecné řeči znamenalo „proti životu“ nebo „ne životu“. Byla to sice pitomost, ale rychle se ujala. Konzervativní bohové pohodově přežívající na světech mimo Vivanskou federaci reagovali s povznesenou ironií, dokonce se tím přídomkem „antavite“ navzájem titulovali. Jenže pak Vivané proti nim  vyrazili do boje. Používali pulzní a sonická děla, schopná doletu z jedné soustavy do druhé, na které byla veškerá magie krátká. Než se nesmrtelní vzpamatovali, vivané jich většinu zajali a povraždili nebo zotročili. Už to vypadalo, že univerzum zcela ovládnou.

Na poslední chvíli nesmrtelní založili Ohnisko odporu a den, kdy se tak stalo, nazvali Velkým zlomem. Velení převzal nejschopnější z nich Dwu Nakhar, původem z Essebi z božské rasy dravů. To on ostatní přesvědčil, že proti vivanům nelze požít magii, ale zásadně odlišné metody a nástroje. Trvalo dalších pět set let, než se nesmrtelným, podařilo drzé vivany porazit.

Současné civilizace „vivanů“ si na tu epochu dějin nepamatují. Nesmrtelní je drží pod kontrolou, aby se historie neopakovala. Pokaždé, když se lidé s technickým pokrokem dostanou ke spalovacímu motoru, jsou zastaveni a vráceni o několik staletí nazpět. Stačí menší zemětřesení nebo potopa. Někde se o to starají přímo bohové a tam, kde vyvanuli a další už se nezrodili, to zajišťují démoni nebo jiné dlouhověké bytosti.   

Zach neměl tušení, k čemu Igor ten překlad z konvejštiny potřebuje, když v archívu na horní polici leží verze téže knihy vytištěná v mnohem lépe srozumitelné netejštině. Opatrně nastrkal vypadlé listy nazpět do desek a strčil knihu do šuplíku. Přesně za hodinu odchází. Nastupuje na dlouho odkládanou dovolenou! V návalu zodpovědnosti měl cukání to šéfovi připomenout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Pokud Igor na tu dovolenou zapomněl, určitě mu to dojde, když se Zach zítra ráno nedostaví. Snadno si odvodí, že překlad dostane za dva dny po Zachově návratu a ani o minutu později. 

Po roce buzerace první skutečné volno! Zach už se nemohl dočkat. Konečně se podívá do Krajkového pralesa na Šedé Mlhavé, projde Bránou Povznesených na Rozumienu, prohlédne si jijincové laguny na Firochu.

Nehledal exotiku, ale informace. Na Šedé Mlhavé žije poslední zachovalá populace krystalických petrofiontů. Je to trvale se obrozující inteligentní superorganismus a obrůstá celou planetu. Protože má tendenci expandovat do prostoru, je Šedá Mlhavá ohrazena perleťově zbarveným silovým polem, z něhož se odvíjí její název. Na Rozumiemu jsou trosky civilizace mudrů. Tato vzácná rasa uhlíkatých hominidů zanikla dávno před érou Tenevienů, ale její hlasy a zvuky jsou stále dostupné. Nejsou za tím žádní duchové. Jde o mnohokrát násobenou ozvěnu zvukových záznamů, ze starých ale dosud funkčních technických zařízení, která jsou zavátá pískem. S trochou trpělivosti lze poslouchat rozhovory i dlouhé příběhy. Zdrojem energie těch zařízení je samotné jádro planety. Zach o petrofiontech a mudrech přečetl snad všechno, co se dalo v Igorově archívu najít. Důležité pro něj bylo, že jazyk „Mudrovských ozvěn“  je starší formou obecně používané  Inidejštiny a jazyk petrofiontů z Šedé Mlžné je jeho variací.

Od první chvíle, co u Igora nastoupil do služby, hledal cokoliv, co by mu pomohlo rozšířit vzdělání z kadetky. Cítil, že potřebuje pochopit, na jakých principech tento svět funguje, protože jinak se z místa nepohne. A kam že se chtěl pohnout? Tím si zatím nebyl tak docela jistý.  

Když se Zach se svými cestovními plány nedávno svěřil Fainovi, ten se chytal za hlavu. Šedá Mlhavá a Rozumien? Ty světy patří do režimu řízené klauzury. Nikdo vyjma osob císařem prověřených na ně nesmí. A co je tam tak zajímavého, že to musíš vidět osobně? Vždyť si o tom můžeš něco přečíst… Co kdybychom si objednali apartmá v Paláci Blaženosti na Kroxu? Nebylo by to příjemnější, než obrážet nepřístupné destinace a hledat na nich … co vlastně?

Zacha ani nenapadlo Fainovi své důvody přiznat. Už tak se musel smířit s tím, že mu Fain bude na cestách dělat společnost. Nemůžu tě nechat toulat bez dozoru, hochu. Vůbec netušíš, jak intenzivně tě všichni ti zastydlí kariéristi kolem trůnu sledují. Zach se s tím smířil, ale co se týká cestovních plánů, trval na svém. Prastrýc tedy přišel s kompromisem: Když jinak nedáš, zastavíme se na Šedé Mlhavé cestou na Krox. Aspoň se osobně přesvědčíš, že tam nic k vidění není. Povolení seženu s odkazem na kontrolní činnost. To by mohlo projít.    

***

Šedá Mlhavá – svět v režimu klauzury

Zach se opíral o kostěné výrůstky nahrazující zábradlí a sledoval konstrukce síťových krystalických struktur hluboko pod ním. Nacházel se na těle obřího placatého vzdušného rejnoka, kostěný lem na jeho obvodu zde nahrazoval zábradlí. Tvor nazvaný příhodně Oblačná plošina byl vyšlechtěný v líhních na Proliferu. Měl rozměry nirruvienského dolního náměstí. V běžném režimu plachtil vysoko ve stratosféře těsně nad omezujícím silovým polem, kterým byla Šedá Mlhavá obalená. Odtud se několikrát denně spouštěl skrze bariéru těsně nad povrch planety, aby personálu umožnil kontrolu Krajkového pralesa. Na plochém hřbetu Oblačné plošiny se nacházela obytná budova, laboratoř a dokonce i malá zahrada. Vše pro pohodlí císařských pozorovatelů. Zach se při pohledu na pečlivě obdělané zeleninové záhony nemohl ubránit otázce, jak asi to polní hospodaření na rejnoka působí. Nešimrá to?

Znovu zaměřil pozornost na petrofionty tam dole. Jako kdyby přes hory a doly někdo rozhodil krajkovou záclonu a různě si shrnul a zpřehýbal. Větvení minerálních trámců působilo křehce, ale spojené v síti vypadalo nezvykle stabilně.  Z pravidelně se opakujících geometrických vzorů občas vyšlehla sprška temně modrých jisker.  

Zach si netrpělivě přešlápnul a otočil se směrem ke skupině pozorovatelů kolem Faina. Personál stanoviště návštěvu císařovy pravé ruky uvítal pod dojmem, že se císař zajímá o výsledky jejich práce. Ochotně Fainovi referovali, co se v Krajkovém lese děje: Řídíme se metodikou rákena Jodifiena o klidovém režimu. Základní podmínkou je s objektem nekomunikovat a nepodněcovat jeho vnitřní procesy. A vidíte, že máme výsledky. Petrifikační aktivita rok od roku klesá. Jiskření je mizivé. Přírůstky pleteně jsou výrazně nižší než naměřený rozpad přestárlých trámců.  Za poslední roky jsou výsledky kontrolního vzorkování téměř shodné. Tady z Oblačné plošiny můžete vidět vše, co stojí za pozornost!

Jenže to Zachovi nestačí. Odhodlaně se vydal ke skupině, poklepal strýci na rameno a řekl: „Zaletím se podívat zblízka, pane.“ Nedal nikomu čas na námitky, přehoupnul se přes zábradlí, rozvinul křídla a letěl. Nebral ohled na to, že za ním ti z plošiny cosi křičí. Nepočítal s tím, že se jim to bude líbit. Drzé čelo lepší, než poplužní dvůr, říkával Archen.

Úmyslně to vzal zeširoka a místo, aby přistál dole pod plošinou, zamířil za obzor. Když ho od plošiny dělil horský hřeben, klesl dolů. Vybral si místo, kde byly mezery mezi trámci největší. Dal si záležet, aby se samotné konstrukce petrofionta nedotýkal. Stál na skalnatém terénu po pás obklopený nehybným šedobílým krajkovím. Modré jiskření, které sledoval shůry, ustalo. Chvíli stál a mlčel. Dával organismu čas, aby si na jeho přítomnost zvykl. Kamenná síť kolem působila jako neživá věc. Nevybleskla ani jiskřička. Když usoudil, že je to dost, řekl: „Durázaná, av-samhá, duánzaná ev-siorete,“ což v inidejštině znamenalo: Vidím vás a vy vidíte mě. Tento pozdrav používal Archen, když se vítal a Alvenou pokaždé, když na statek přijela. Zach dědečka tak dlouho otravoval s dotazy, co ta tajemná slova znamenají, až mu to jednou Archen neochotně pověděl a dodal, že tak se mluví na plodinové burze v Inidei. Už ale neprozradil, že Inidea není na Leberionu, ale na úplně jiném světě. Až mnohem později se Zach v jedné z knih, které si tajně nosil z Igorova archivu, dočetl, že tento pozdrav tenevienští převzali právě od petrofiontů.

Pořád se nic nedělo. Ticho jako na hřbitově. Zach tedy pozdrav zopakoval a dodal, že se jmenuje Zachary Rhian Zennon ab-Tenevien a že se přišel představit jako potenciální spojenec. Zase žádná reakce. Kde vlastně vzal tu jistotu, že se s ním budou chtít bavit? Petrofionty drželi pod bariérou šestadvacet let. O něco déle, než byl on sám na světě. To Urval je uvěznil. Jinak by se prý organismus rozšířil na jiné světy a zaplevelil by celé soustavy, jak to dělají fytobionti. Jenže to zdůvodnění nesedí. V Tenevienské éře petrofionty nikdo neomezoval. Přesto Zach nenašel v knihách jedinou zmínku o tom, že by někde působili problémy. To znamená, že dědeček s nimi vyjít dokázal. Zach se rozhodl je kontaktovat. Podle modelu nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

Nad vrcholem hory na obzoru se objevil obrovský šedivý stín. Zach si otráveně povzdechl. Možná hází hrách na stěnu. Co když to celé překombinoval? Co když petrofionti po třiceti letech klauzury mluvit zapomněli? Co když dočista zblbli?

„Už si pro mě jdou,“ řekl inidejsky a připadal si jako by mluvil s cihlovou stěnou. „Nevadí. Snad příště.“ Asi bude lepší, když se vrátí dobrovolně, než aby pro něj někoho poslali. Zhmotnil křídla, aby se vznesl.

V té chvíli změnila krajka v jeho bezprostředním okolí barvu z nevýrazné šedé v sytě temně modrou a rozzářila se modrým světlem. „Tenevien?“ znělo to tiše a šepotavě. Jako tisíce povzdechů současně. A pak se strhla komunikační mela. Hlasy se různily a navzájem překřikovaly.

„Není to Tenevien! Má znaky Nirruvienů. Je to poskok tyrana.“

„Je to Tenevien. Naděje na záchranu. Přišel se představit.“

„Další mrzká léčka. Nástroj naší zkázy.“

„Nabízí spojenectví. Poslal ho Archen!“

 

Obří břicho Oblačné plošiny už zastínilo slunce. Zach apaticky sledoval, jak se majestátní tvor blíží. Hlasy v krajce se dál tichounce hádaly mezi sebou. Zdálo se, že si vystačí. Pozorovatelé o tom vlastně mluvili, když Fainovi vysvětlovali Metodu „Klidového režimu,“ spočívající v nezasahování do stávajícího stavu. Po letech výzkumů zjistili, že pokud nechávají organismus v izolaci od ostatního světa, jeho vnitřní aktivita se zpomaluje. Až nyní Zach pochopil, jak byla ona izolace absolutní. Podle toho, co teď slyšel, petrofionti nemají tušení, že je Archen mrtvý. Možná proto reagují tak rozporuplně. Rychle vzhlédl k nebi. Ještě než se plošina dostane na doslech, zkusil to znova: „Neposlal mě Archen. Je už čtyři roky po smrti. Sloužím Nirruvienům, ale nedělám to z vlastní vůle. A jsem tady, protože…“

Další jeho slova zanikla v zuřivé reakci. Žádné nenápadné poblikávání, ale gejzíry modrých jisker. Už ne šepot, ale řev: „Roztrhali ho? Jak roztrhali? Kam pohodili ostatky? Kde jsou ostatky?“

Hlasy se slévaly a mísily tak, že většině z výkřiků Zach ani nerozuměl. Nechápal sice, proč to chtějí vědět, ale aby jim vyhověl, řekl: „Dědečkovy ostatky jsou slisované ve Vítězném oblouku. Má tvar brány do Urvalova paláce v jeho sídelním městě. Nenávidím ten oblouk a nenávidím Urvala.“

Co my s tím?“

„Nechci takový život.“

„Tak uteč, mládě. Vybuduj si existenci jinde.“

Zach si rozepnul stojáček uniformy a poklepal na bedrazitový obojek. „Víte, co to je? Jsem přivázaný k Urvalovu trůnu. Udělali ze mě otroka. Nemůžu utíkat stejně, jako nemůžete vy. Chci na svobodu stejně jako vy. Naše zájmy jsou shodné. Můžeme se vzájemně podporovat. Společně můžeme Urvalova pravidla změnit.“

Krajka modře zaplála. „Co tedy potřebuješ?“

„Potřebuju vědět, jak Urval přemohl Archena. V knihách stojí, že je nejsilnějším bohem v univerzu Mlžného roje. Ale on tu sílu sebral Archenovi v bitvě u Klikaté hráze. Někdo mu musel poradit, jak to má udělat. Potřebuju vědět, kdo.“

„Jak to máme vědět?“ zašuměli nevrle petrofionti. „Nebyli jsme tam! Ale ještě než nás Urval úplně odřízl od světa, něco jsme o tom slyšeli. Mluvilo se o cizí magii. Hledej mága, který hodně cestoval. Někoho, jako je Igor ab-Nirruvien, nebo ten exulant, co před sto lety přišel z Metaprostoru. Denervos se jmenoval. Dalším kandidátem je Archenův bratr Fain, jehož přítomnost cítíme tam nahoře pod mraky.“

Zach zaklonil hlavu. Plošina se přiblížila tak, že už byly patrné malé postavičky nahýbající se přes kostěné zábradlí. „Když se Archen s Urvalem spolu utkali, obklopovala Urvala stříbrná záře. Co to bylo?“

„Mohlo to být cokoliv!“ zašuměla sborově krajka. Pak se hlasy rozdělily. Současně jich promlouvaly stovky a každý říkal něco jiného. Zachary se snažil je rozlišit a alespoň něco si zapamatovat.

„Aura nepřemožitelnosti z opasku bohyně Reduty z Formikenu. Opasek se ztratil dávno před Sacénskými válkami.

„Sessiliony z Vajhamu, miniaturní živelní běsové, co tvorům jako ty zalézají pod nehty.“

„Haffonti z Tauraí, co cizopasí v mentálních polích nesmrtelných.“  

„…Sivenští…  šlakový…“

„…z vedonských…nejspíš…“

 

 Zach se přistihl, že se drží za obojek a zatíná nehty do kůže ve snaze dostat se pod něj. Cítil, jak mu z ran teče krev. Syčivě dýchal skrze zaťaté zuby. Nemohl to všechno obsáhnout, ať se soustředil sebevíc. Věděl, že kdyby neměl obojek, dokázal by zachytit mnohem víc. Náhle se do jeho vědomí vnutil další hlas a zněl jako tisíc bubnů současně: „ZACHARY! OKAMŽITĚ ODTAMTUD ZMIZ!“ Byl to Fain. Vznášel se ve vzduchu poměrně vysoko nad Zachovou hlavou. Celý rudě svítil a vypadal rozzlobeně. Nejspíš použil nějaký druh zesilující magie, protože jeho slova Zacha fyzicky bolela. Jako kdyby ho zaživa krájela rozžhaveným drátem. Zach se podíval na rozprostřenou krajku. Mezitím co Fain ječel, vrátila se k nudně šedé barvě. A mlčela. Ani slovo. Ani jiskřička.

„POLEŤ KE MNĚ!“ durdil se Fain. „HNED!“

„Jednou se vrátím,“ zašeptal Zach, odrazil se a vyletěl směrem k Fainovi.

 

***

 

***