Ani párem volů - část sedmnáctá

06.11.2017 09:02

Přistání na Bet-Daranu provázela silná magnetická bouře. Zdejší mágové z toho snadno rozpoznali, že jde o návštěvu z Equizia, jak tady nazývají Říši Mlžného roje. Zach s Igorem byli odchyceni a zadrženi do té doby, než se královna Isyana navrátí z lázní. Přijali je zdrženlivě, ale slušně. Ubytovali je v pěkném domě poblíž nákladního přístavu na okraji metropole. Jen nenápadná přítomnost stráží kolem domu dávala najevo, že je nepokládají za standardní hosty a že není žádoucí, pouštět se na samostatné procházky.

Dostali k dispozici knihy a obrázkové publikace popisující zdejší reálie. Bet-daranské krajině dominuje vodní živel. Města postavená na pilotech se rozkládají mezi bažinami a jezery a navzájem jsou spojena skrze vodní kanály. Nejezdí se tu na koních, protože tu žádné nemají. Místní se nejčastěji plaví po vodě v kovových člunech na vodní pohon, a když jsou nuceni cestovat po souši, vysunou z člunu kolečka. V bažinách smrtelníci pěstují jedlé řasy, v jezerech chovají ryby a želvy pro maso. Na místech, kde z rovinatého terénu vystupují skalnaté ostrůvky, se rozkládají osady, ve kterých lidé pletou rohože z rákosí, tkají cenné koberce z fialově zbarvených vodních travin, těží z močálů bahno na cihly, loví mušle, ze kterých získávají perleť, z níž vyrábějí vyhlášenou střešní krytinu. Domy ve vesnicích se stavějí z rákosí, domy ve městech z vysušeného bahna, jen vzácně z kamení.

Zachary se poflakoval ve společenské místnosti vyhrazeného domu. Rozvaloval se v pohodlném polštářovém hnízdě, které tu používali místo otomanů a listoval si tenkou knihou s lesklými listy a barevnými obrázky, které tu říkají magazín. Písmo a jazyk naštěstí znal. Dwentenštinu často překládal do konvejštiny pro Igorovy potřeby. Materiál, ze které byl magazín vyrobený, prý pochází ze Sunnisenu. Zajímalo ho, z čeho se ty listy vyrábí. Papír to určitě není. Obrátil na další stránku. Místo aby se soustředil na obsah, zaznamenal svoje ruce.  Třásly se jako ruce hodně starého člověka. Přetížení smyslů. Dokonce i bohové takové stavy napravují spánkem. Zach zapátral v paměti. Kdy se naposledy pořádně vyspal? Snad u Faina, ještě než ho přeřadili od Igora k Jerejanovi. Před více než třemi roky. Nedohnal to ani ve vězení. Tam zažil jen horečnaté koma a mdloby. Teď, po úspěšném útěku, když by konečně mohl zavřít oči, se spánku bránil. Poprvé, v Denervosově nápravně, ho mučily sny, ve kterých psi na kusy trhali Archena, zatímco on stál a civěl. To bylo před deseti lety. Co ho čeká teď? Zach pod náporem strachu pevně zavřel oči. Odmítal o tom přemýšlet. A stejně. Na černém pozadí jeho představivosti se začaly formovat obrysy a tvary. Sametové kožíšky, kuželovité ňafající čumáky, šimravé hmatové vousky, chytrá korálková očka. K nejasným těkavým konturám přibývaly detaily, doplněné pachy a zvuky. Čelisti plné ostrých zubů, rychlost a hbitost, s jakou se zakusovaly a trhaly. Zvuky, které…

Přistihnul se zkroucený v klubku. Zrychleně dýchal skrze zaťaté zuby. Možná, že i trochu kňučel. Aby ho tak někdo slyšel! V potřebě se rychle dát dohromady, se v hnízně posadil se zkříženýma nohama a narovnal pláteř. Znovu sáhnul po magazínu a zabořil nos do článku o zpracovávání želvích vajec.

Z chodby se ozvaly kroky. Do pokoje vešel Igor. Od chvíle, kdy je ubytovali, se třikrát objevil u jídla, jinak zůstával zavřený ve své ložnici. Na to, že strávil dva dny v posteli, moc odpočatě nepůsobil. Kůže na jeho obličeji se na kostech napínala, jako kdyby mu byla malá. Křídla mu visela z ramen jako zmuchlaný hadr. Zach v obavě, že strýc zaslechl jeho skučení a chce si ho vychutnat, odložil časopis a připravil se na frontální útok.

Ale Igor se na něj sotva podíval. Jen cosi zabručel, přešel k oknu, otevřel ho a vyklonil se ven, jako kdyby ho zajímal ruch z nedalekého říčního přístavu. „Kde, sakra, je ta královna? Měla tu být už předevčírem!“

„Sir Kooy nám to přece vysvětlil,“ houknul Zachary.

Igorova ramena zůstala napjatá, načež spustil řečnické cvičení na téma zdejších chaotických politických poměrů, neuspokojivé úrovně hospodářského rozvoje a poněkud stereotypního a kreativitu ubíjejícího přírodního prostředí.

„Ale společenská a kulturní úroveň docela ujde,“ prohlásil smířlivě Zach. Tento svět mu poklidnou atmosférou až bolestně připomínal Leberion. „Každý tu přesně ví, kam patří, nebo si to alespoň myslí. Prostí lidé žijí v dojmu, že jim vládnou ti nejlepší z nich.“

„Mylném dojmu,“ prskl posměšně Igor. V tom měl pravdu. Lidé tu žijí v iluzi, že aristokraté jsou jen o něco nadanější než oni. Mají je za čaroděje. Ve skutečnosti jsou tito reprezentanti vládnoucí elity šikovně zamaskovanýmí vyššími démony.

„Důležité je, že to funguje,“ usadil strýčka Zach. „Elita je ke smrtelníkům loajální a stará se o ně. Bez toho, aby je tím zatěžovala, udržuje dobré vztahy se světy v okolí, zajišťuje jim bezpečí a dává možnosti k růstu.“

Igor se otočil od okna. Výraz jeho tváře byl pro Zacha těžko srozumitelný. „Dělá ti dobře mi oponovat?“

„Ts. Dělal jsem to i dřív,“ odsekl Zach. „Ale jenom, když mi to opravdu stálo za to, protože jsem tím riskoval další z řady tvých persekucí. Zajímalo by mě, co všechno riskuju teď.“  

Igor udělal otávenou grimasu. „Nic. Už žádné hry. Žádné maskování. Žádné…“ Nadechl se, jako kdyby chtěl ještě něco dodat, ale vzápětí vypustil vzduch skrze zuby. „Dnes večer jdeme na večeři k regentově sestře,“ poznamenal nerudně. „Pozvánku mám už od včerejška. Zapomněl jsem ti to říct.“

Zach byl vlastně rád, že Igor převrátil list. Na zásadní rozhovory o minulosti a budoucnosti se ještě necítil a zdálo se, že Igor je na tom stejně. „Tak proto se tváříš tak kysele?“

„Nejsem právě teď naladěný na společenské žvásty,“ zahučel strýc. „Zvlášť, když nás má pod dohledem ten nafoukaný kapitán. Pokaždé, když se na mě podívá, musím se držet, abych mu rovnou nevrazil.“

Zach pokrčil rameny. „Tessyan je regentův nejmladší syn. Ryzí vlastenec. Vzhledem k naší rodinné pověsti se nemůžeš divit, že se na nás dívá přes prsty.“

„Nikdy jsem metaprostořanům žádnou újmu nezpůsobil,“ bránil se rozhořčeně Igor. „To já vyjednal příměří, které trvá už pět staletí.“

Zach uznával, že pro Igora uvyklého na bezvýhradný respekt, musí být postavení prosebníka těžké, zejména s tím elegantním bedrazitovým obojkem kolem krku. Bývalý šéf Urvalovy Tajné policie se mohl zbláznit, když regent jednoznačně prohlásil, že o sundání obojku rozhodne až královna. Zacha regentovo vyjádření naopak uklidnilo, protože mu tím královnin zástupce potvrdil, že jsou na tom správném místě.

„Všechny ženské jsou nebezpečné, všetečné a otravné potvory,“ houknul Igor. „Ty sám bys to měl vědět nejlíp, proto si na tu regentovu sestru dej pozor. Zvlášť, jestli bude hezká. Takové jsou nejhorší.“

Zach si vzpomněl na leberionskou bohyni Alvenu. Na její upřímný smích. Na to, jak se s ním učila a jak mu vozila višňová cukrátka. Alvena rozhodně potvora nebyla. Co se regentovy sestry týkalo, předpokládal, že to bude spíš dáma v letech, protože vyšší démoni na rozdíl od bohů věkem stárnou, i když mnohem pomaleji než smrtelníci. „Třeba bude zrovna tato dáma výjimkou,“ řekl povzbudivě. „Mohla by vědět o termínu královnina návratu něco nového.“

***

Chvíli potom je přišli vyzvednout čtyři vojáci vedení kapitánem regentovy stráže, sirem Tessyanem. Kráčeli po lávkách klenoucích se nad vodními cestami do středu města i podél domů na nábřežích. Na úzkých chodnících se proplétali kolem krámků s rybami, uzeným želvím masem a cizokrajnou vodní zeleninou mezi davy snědých hlasitě povykujících domorodců. Z široce otevřených oken domů ve větru vlály záclony, jejichž vlákna se třpytila v paprscích zapadajícího slunce. Zach usoudil, že jsou nejspíš upletené z vodních travin stejně jako látky, ze kterých tu vyráběli oblečení. Šedivé drsné fasády domů byly obrostlé popínavými sytě fialově kvetoucími a pronikavě vonícími liánami, v jejichž listoví rejdila chlupatá stvoření, vydávající zvláštní cvakavé zvuky. Tvorové o velikosti dětské dlaně, zbarvení snad ve všech odstínech zelené a modré, kulili velké šedé oči a cenili drobné ostré zoubky. „Drndalové,“ prohodil mdlým tónem Igor, když si všiml, že Zacha zaujaly. „Hlavně na ně nesahej.“

„Proč?“ chtěl vědět Zach. Tvorečkové zvědavě nakukující ze zelené spleti fasády mu připomínali opičky z jižních ostrovů, které sebou vozili leberionští komedianti, kteří se zastavovali na dědově statku. Nedokázal si představit, čím by mohly být takové malé něžné bytosti nebezpečné. Snad jen, že by od nich mohl chytit blechy stejně jako od té opičky, kterou obdivoval ve voze kejklířů, když mu bylo deset.

„Jsou to přirození vysavači magické eneregie. Pocházejí ze Sunnisenu, ale tam už dávno vymřeli. Kdyby ses s nimi muchloval, obrali by tě i o ten poslední zbytek síly, co prosakuje skrze obojek,“ odpověděl znechuceně Igor.

Kapitán Tessyan, který do té doby s nasupeným výrazem kráčel po Igorově boku, si odfrkl a pak, jako kdyby už nemohl dál vydržet mlčet, houkl: „Pro nás jsou užiteční. Každý dům má svůj vlastní chov. Chrání nás před vetřelci.“ Vzápětí se zarazil a trochu méně ostře dodal: „Nemyslím to nijak osobně.“

Zach se kousnul do rtu, aby se nerozesmál. „I kdybyste to myslel osobně, sire,“ řekl kapitánovi, „nemohli bychom vám to mít za zlé.“ Pobavilo ho, jak důsledně se kapitán snaží plnit regentův příkaz, aby se k hostům choval zdvořile, přestože už od začátku se mračil jak ďas. 

Kapitán se prudce zastavil. „Přišli jste bez ohlášení a chcete po královně laskavost,“ zasyčel. „Dá se očekávat, že než vás naše paní vyslechne, potíže dělat nebudete. Ale já se postarám, abyste je nedělali ani pak. Na to se spolehněte.“

„Oceňuji vaši upřímnost, kapitáne,“ zavrčel mrazivě Igor. „Při vašem mládí mě to zase tak nepřekvapuje.“

***

Dům, ve kterém bydlela regentova sestra, Treya, byl jen o něco málo větší než ty sousední, ale uvnitř v přijímací hale to vypadalo jako na tržnici v dolním Nirruvienu. Na pultech u stěn se skvěly balíky látek s perleťovým leskem a nad nimi se skláněly dámy, mnuly látky v prstech a švitořivým dialektem komentovaly kvalitu.

Kapitán eskortovaným přikázal, aby zůstali na místě a významně se podíval na své podřízené, čím jim zřejmě naznačil, aby vetřelce důkladně střežili. Zatímco Igor se kolem sebe příliš nerozhlížel a na rtech mu pohrával křečovitý úsměv, Zach se nerozpakoval nakukovat přes ramena drobnějších žen na zboží a poslouchat jejich komentáře. Pochopil z toho, že kněžna Treya umožňuje vesničanům ze vzdálenějších provincií přesměrovat nabídku z úzkých nábřeží do pohodlnějšího prostředí svého domu. Asi to bude prozíravá obchodnice.

Šumění hovorů kolem pultů naráz rozřízl zvučný hlas: „Kde jsou ti Equíziánci?“

Po schodišti z patra sestupovala drobná žínka navlečená do temně zelené tuniky z lesklé látky, která jí sahala do půli stehen a světlých přiléhavých kamaší. Na křehká ramena jí spadaly prameny měděně zbarvených vlasů. Její pleť byla světlá stejně jako pleť kapitána Tessyana, z čehož Zach odvodil, že s ostatními smrtelnicemi v hale nemá společný biologický základ. Tento závěr ještě potvrzovala jemná stříbrná aura, která kněžnu obklopovala. Rysy v její tváři se nápadně podobaly těm kapitánovým, což nejspíš znamenalo, že jsou příbuzní.

Igor a Zach vystoupili s houfu kolem pultů, aby se jí mohli představit. Jakmile je zaměřila, s přimhouřenýma očima si je prohlédla. Když spatřila jejich obojky, její rty se znechuceně ohrnuly. „Následujte mě,“ zaševelila a pokynula směrem do patra.

***

„Tak co si o ní myslíš?“ zajímal se Zachary, když se po půlnoci vrátili do domu na periferii.

„Diletantismus!“ povzdechl si Igor. „To měla být kontrašpionáž? S takovým přístupem bychom mohli tu jejich královnu zabalit do rohože a vydražit na tržišti v Dohome, a oni by si toho ani nevšimli! Vážně to nechápu. Taková lehkomyslnost!“

Zach měl dojem, že to Igor přehání, ale jinak uznával, že to vystihnul přesně. Nejdřív je Treya usadila do pohodlných polštářových hnízd a nechala přinést kyselou limonádu s bublinkami a cukroví s růžovou, žlutou a oranžovou polevou servírované v malých perleťových lasturách. Po vyčerpávající přednášce o účinku toho vyhlášeného cukroví na tělo i na duši a o jeho přípravě z neoplozených želvích vajec a z mouky umleté ze sladkých semen rákosu, Treya hosty požádala, aby jí znovu vlastními slovy zopakovali, jaké příčiny je přinutily hledat pomoc za předělem. Řekli jí totéž, co předtím regentovi, jenom to trvalo mnohem déle, protože je kněžna často přerušovala projevy účasti nebo rozhořčení, do kterých nenápadně vkládala doplňující otázky. Několikrát se neudržela a dala jasněji najevo, co si myslí: Doufám, princi, že si uvědomujete, že váš bratr Jerejan byl zde v Metaprostoru odsouzen k smrti. Ukradl dvě ze tří posledních vahanských chimér. Mimochodem velice vzácných. Na první pohled to vypadalo, jako kdyby si ani neuvědomovala, že tím své „hosty“ staví do nepříjemné pozice příbuzných sprostého násilníka a zloděje, protože vzápětí přeskočila k nezávaznému tlachání o cenách perleti. Pod rouškou roztržité vlídné hostitelky se ale dál snažila z nich tahat informace nejen o obchodním režimu, ale i o mocenské struktuře Urvalovy říše. …je zdejší perleť mnohem odolnější než ta Dervosská. Právě proto naše osvícená panovnice bezcelní zóny v metapřístavišti zrušila. U vás to určitě máte obdobně. Přece mi nebudete tvrdit, že Urval neprosazuje u tak citlivých komodit jako je…kupříkladu kreponnitový polotovar, ochranná opatření

„Proč nás rovnou nezavřeli někam do chládku?“ kafral dál Igor. „Proč ten výslech nesvěřili někomu kompetentnímu?“

„Někomu jako Denervos?“ ušklíbnul se Zach. „Co by nás přivázal na rošty a pustil krysy?“ 

Igor se při vzpomínce na krysy očividně otřásl, ale dál si mlel svou. „Měli na nás poštvat kohokoliv, kdo se v tom vyzná! Přece tu mají nějaký systém, který je chrání před špiony a rozvratníky. Místo aby nás regent svěřil odborníkům, hodí nás do drápků své rozevláté sestry. Vždyť je to nezodpovědnost!“

„Já si naopak myslím, že to bylo hodně chytré,“ řekl zamyšleně Zach. „Vyvolat v nás představu, že madam Treya je neškodná klevetnice. Rozptýlit naši pozornost a vytáhnout z nás i informace, o které se dělit nechceme. Ona není neškodná. Chtěla, abychom ji podcenili.“

Igor oblažil Zacha sarkastickou grimasou. „Mně tedy neoblbla.“

Zach se usmál. „Přesto jsi dělal vše pro to, aby to vypadalo, že ano. Ale myslím, že to poznala. Ona ví, že víš.“ Zdálo se mu komické, jak se Igor rozčiluje, že ho Treya vyšetřovala tak neškodným způsobem.

„A já vím, že ona ví, že já vím,“ zabručel roztržitě Igor.