Ani párem volů... (část sedmá)

08.08.2017 23:14

„Taková pitomost! Mohli tě petrifikovat! Stačilo, aby ses otřel o jediný výběžek! Co sis myslel, že děláš? Kdybych věděl, jaké nezodpovědné kousky plánuješ, nikdy bych tě tam nevzal! A ten skandál! Jestli čekáš, že si to ti pozorovatelé nechají pro sebe, šeredně se pleteš! Vyžvaní to při první příležitosti. A všichni ti nenažranci v Nirruvienu, co se snaží vlísat k císaři, toho s radostí využijí!“

Fain řval a řval. Tak trochu připomínal dědečka poté, co Zach zapálil stoh. Bylo mu asi osm a chtěl vědět, za jak dlouho celý shoří. Zach mlčel a nechal prastrýce se vztekat. Nehrozilo, že ho přehne přes koleno, jako to tehdy udělal Archen.

Hned, jak se Zach s Fainem vrátili na Oblačnou plošinu, rozkázali pozorovatelé rejnokovi vystoupat nad silové pole. Fain jim sdělil, že jeho asistent už nasbíral dostatek materiálu pro svou vědeckou práci a urychleně se s nimi rozloučil. Otevřel brázdu, chňapl Zacha za rukáv a byli pryč. Zach si myslel, že se vynoří u Brány poznání na Rozumienu, ale Fain je nasměroval na Krox k hotelu pro císařovy nejbližší spolupracovníky. Recepcí Paláce Blaženosti se prohnal jak divoká voda a Zacha vláčel za sebou, ani nečekal na ředitelku, která ho chtěla osobně přivítat. Naštěstí je tato statečná dáma na schodech dohnala. Fain jí dovolil uvést je do apartmá a přednést nabídku nejlákavějších zábavních a kulturních akcí na tři dny dopředu. Jen, co za ředitelkou zaklaply dveře, jeho roztomilý úsměv se přetavil ve spravedlivě rozhořčenou masku zodpovědného rodiče: „Tolik jsem se snažil, abych ti vynahradil všechno to strádání, kterému jsi byl ne vlastním zaviněním vystaven! Ale někde jsem asi udělal chybu! Možná jsem měl být důslednější.“ 

Zach jeho litanie přestal poslouchat, přistoupil k širokému oknu a podíval se ven na lázeňskou promenádu. Uviděl barevné fasády domů. V podloubí hotelu naproti přes ulici vyhrával orchestr zasněnou melodii. Po ulicích klidným tempem proudily davy démonů a běsů. Ve vzduchu se vznášela kořeněná vůně. Tak toto je ta oáza klidu a pohody, o které prastrýc tak dlouho básní? Odvrátil se od té podívané a podíval se na Faina: „Proč jsme tady?“

Fain se zarazil uprostřed věty. „Protože toto je ideální místo pro dovolenou.“

„Ale já chtěl vidět Rozumien.“     

Fain se zatvářil, jako kdyby ho žádali, aby položil ruku na špalek. „Nic takového. Už jsi viděl dost. Nedovolím ti hazardovat se životem, hochu. Teď konečně uznávám, že na těch řečech, které o tobě trousí Igor, něco je. Příliš volná výchova a tragické zážitky z dětství zdeformovaly tvůj úsudkový potenciál. Ještě nejsi schopný o sobě racionálně rozhodovat. Nemáš žádný pud sebezáchovy. Chybí ti ona sofistikovaná delikátnost rozpoznat…“ Prastrýc se náhle odmlčel a zkoumavě se Zacha zadíval. Nejspíš proto, že Zach právě v té chvíli nedokázal patřičně zamaskovat zuřivost, která jím lomcovala. Jako kdyby chtěl ta tvrdá slova zmírnit, se Fain shovívavě usmál a dodal: „No co. Však ty to doženeš. Chce to jen trpělivost.“ Rozhodil rukama kolem. „Jsou tu bary, herny, tančírny, umělecké galerie, i ty nejvykřičenější pajzly. Tady dostaneš všechno, co srdce a tělo mladého silného muže žádá…“   

Zach sevřel rty, zaťal zuby a přikývl.

„O čem jsi s těmi tvory vlastně mluvil?“ zeptal se Fain.

„O ničem.“

Fain spiklenecky přivřel víčka. „Ale no tak. Mě to přece můžeš říct…Zaslechl jsem nějaké útržky. Něco o Vedonských memoárech a Šlakovém osvitu. Ty ses na ty věci ptal? Kde jsi o nich slyšel?“

„Nic takového neznám, strýčku,“ řekl prkenně Zach. „Jenom jsem přistál mezi krajku a řekl: Ahoj, jsem Zach z Leberionu. Jak se máte? Nečekal jsem, že mi nějak odpoví. Chtěl jsem si ověřit, jestli měli pozorovatelé pravdu, když tvrdili, že mentální a sociální kompetence organismu zdegenerovaly. Až jsem se polekal, když ta krajka začala modře prskat a chrlit na mě gejzíry nesrozumitelných vět. Pozorovatelé měli pravdu. Teorie mentální integrity podmíněné sociální interakcí se tím potvrzuje. I superorganismus třetího řádu bez možnosti kontaktu s dalšími objekty nevratně degraduje.“

***

„Cink cin cink… Na řadě je kreace z krajky a chrastemu v tónech mořské zeleně.“ Modelka zamotaná v několika vrstvách průsvitného zeleného „nic“ proplouvala po vyvýšené stříbrné lávce umístěné mezi stoly. „Všimněte si,“ pokračoval moderátor, „jakým způsobem návrhář vyřešil lemování sukně. Roztomile rozverné třásně decentně halí nožky, pokud je nositelka v poklidu, zatímco při chůzi svádivě víří kolem kotníků…“

Hubená a nohatá dívka s očima orámovanýma tlustou zelenou linkou a s účesem měděně zbarvených vlasů trčících v ostrých bodlinkách do všech světových stran se před Zacharym a Fainem rozmáchle otočila kolem své osy a pokračovala dál. Zach tak tak uhnul, když konečky třásní z její sukně prosvištěly těsně kolem jeho nosu. Strnule sledoval, jak se její úzké kostnaté boky vlní. Obvod jejího pasu byl menší, než obvod krku. Prsa o velikosti melounů hrozila, že se vyvalí z výstřihu a nějakého zaníceného obdivovatele udusí.

Fain pohodlně rozvalený vedle, poznamenal: „Vidíš ten prvotřídní materiál? Prestižní původ.  Konzervativní výchova. Nejlepší vzdělání. Každá ovládá aspoň dva hudební nástroje. Všechny skvěle tančí. Podmínkou je aspoň jeden titul ze soutěží krásy. Zrovna tahle zrzka vyhrála loňský ročník O sladké půlky. Je to bohyně Svěžího rána Mládí z Tarnausu. A vyloženě po tobě jede!“

Zach spolkl rýpavou poznámku na téma: Co asi přinutí bohyni Svěžího jitra z Tarnausu, aby se účastnila takové maškarády, a mechanicky přikývnul. Silou mocí se snažil nedávat najevo, jak je otrávený. Nakonec mu vážně nezbude, než si jednu z těch ženských vybrat, aby dal Fain pokoj. On o ty kostnaté vyumělkované zjevy nestál. Děvečky z leberionského kravína mu připadaly přitažlivější. Dokonce i ty pouliční děvky, co se potloukají kolem kasáren v Nirruvienu. Tam přesně věděl, co dostane, když zaplatí. Jenže, jak se říká na Leberionu: Darované huse na zobák nehleď.

V jedné věci byl Fain stejný jako Archen. Taky se nedokázal dlouho zlobit. Snad, aby Zachovi vynahradil změnu plánů, hned po večeři mu prastrýc oznámil, že pro něj má překvapení. V první chvíli byl Zach nakloněný uvěřit, že si to snad Fain s tím Rozumienem rozmyslel. Byl vyveden z omylu, když ho Fain odvedl do hotelového salonku. V decentním přítmí se kolem stolků rozmístěných podél dlouhé vyvýšené lávky netrpělivě vrtěli prominentní hoteloví hosté. Fain, jak kolem nich procházel, se jen blahosklonně usmíval a přijímal jejich uctivé pozdravy. Navenek to vedení hotelu prezentuje jako módní přehlídku, ale ve skutečnosti nám zajišťuje dodávku do postele, prozradil Zachovi, jakmile je uvaděčka usadila ke stolu s nejlepším výhledem. Zach cítil, jak se na ně ostatní civí. Bylo mu to nepříjemné, ale Fain vypadal jako ryba ve vodě. Z těch grimas si nic nedělej. Jsi tu se mnou. Jako císařův tajemník mám přednost volby. Taky si nějakou vyber. Stačí na ni mrknout. Po přehlídce si tě sama najde. Nemusí být jenom jedna…  Prastrýc měl v této oblasti bohatou praxi. Zach jej viděl mrkat už třikrát. Noc bude rušná. Naštěstí je jejich apartmá rozlehlé a obě ložnice odděluje prostorná hala. Ale možná se hodí, když se Fain s těmi ženskými utahá. S trochou štěstí pak prospí celý den a Zach by se mohl vydat na Rozumien. Podmínkou je to povolení, které má Fain někde v zavazadlech. Ta jsou nejspíš v jeho hotelové ložnici. Až si tam přivede ty ženské, už nebude šance se k nim dostat. Zach se pomalu zvedl ze židle. Sebere ten papír hned.

„Kam jdeš?“ zamračil se Fain. „Ještě sis žádnou nevybral.“

Zach se zatvářil rozpačitě a pohladil se po strništi na bradě. Před večeří mu Fain řekl, že by se měl oholit. Nechápal, proč. Má dovolenou. Bohatě stačilo, že v Nirruvienu musel chodit hladce oholený, aby si jej nepletli s Jerejanem. „Mel jsi pravdu s těmi vousy,“ řekl a křehce se usmál. „Udělám to, dokud je ještě čas.“

„Na to jsi měl myslet dřív. Než se vrátíš, budou všechny ženské přebrané,“ namítl Fain.

Zach si povzdechl. „Tak mi jednu vyber, prosím.“ 

Fain chápavě zvedl obočí. „Ty se stydíš! A to jsem si myslel, že ses už otrkal. No, tak jo. A kterou chceš?“

„Tu zrzku,“ odfrkl Zach a upaloval pryč. Tak alibi bychom měli. Teď jenom, jestli se mu podaří ten papír najít dřív, než Fain s těmi strašáky do zelí dorazí. Potom už to bude snadné. Fain si krákory odvede do postele, Zach nějak vyřeší tu zrzku a potom…tradá na Rozumien.   

Centrálním tubusem dost širokým, aby se v něm dala rozepnout křídla, Zach vyletěl do podlaží rezervovaného císařskému příbuzenstvu. V kruhové chodbě se minul se dvěma uhihňanými děvčaty. Nejspíš dcerky generála Jerejana a jedné z jeho nesčetných konkubín. Byly tak zabrané do svých věcí, že si Zacha nevšimly. Ne jako ten chlápek, který se vynořil ze dveří tak prudce, že do Zacha narazil. „Pardon,“ vyjekl a polekaně od Zacha odskočil.

„Nic se nestalo,“ zabručel Zach a chystal se jít dál.

Jenže ten chlápek ho chytil za rukáv. „Zachary! Taková náhoda! Zrovinka včera jsem si říkal, jaká je to ostuda, že jsme spolu my dva ještě nemluvili. Vsadím se, že jsi o mě už slyšel. Ale ničemu z toho nevěř.“  Celý byl jako z divokých vajec. Jak mluvil, široce gestikuloval a ještě u toho různě poskakoval. Zachův rukáv pořád držel, takže sebou šili oba. Zach měl aspoň čas si ho prohlédnout. Čupřina světle plavých vlasů rozcuchaná, jako kdyby se právě vykulil z postele. Světle modré oči těkající ze strany na stranu. Oblečený byl do poněkud umačkaného vysoce elegantního šedostříbrného saka a černé košile. Rysy jeho jemně formované tváře byly Zachovi povědomé. „Jmenuju se sice Krasen,“ řekl chlápek a zdálo se, že předpokládá, že ho Zach na první pohled poznal, „ale dobří přátelé mi říkají Sen.“ Konečně pustil Zachův rukáv a rozhodil paže do stran. „Jsem poetická duše, proto mám poetické jméno!“

„Strýček Krasen?“ vypravil ze sebe Zach. Prostřední Urvalův syn a bratr jeho matky.

Chlápek se rozzářil šťastným úsměvem. „Trefa!“ Zabušil Zachovi na hrudník uniformy a zahlaholil: „Ty a já budeme přátelé, tomu věř! Co tady vůbec děláš?“

Zachovi bylo trapně. Krasen s ním mluvil, jako kdyby spolu od útlého věku pásli krávy. „Jsem tu jako Fainův asistent,“ dodal s vědomím, že má přísně zakázáno komukoliv připomínat své příbuzenské vazby k císařově rodině.

Krasen se uličnicky uchichtl. „Asistuješ při výběru pipinek? Jaká ironie. Vlastně sem patříš mnohem víc, než ten starej prďola.“ Z pootevřených dveří, ze kterých před chvílí Krasen vyletěl, se ozval chrchlavý kašel. Krasen se zatvářil provinile. „Jejda, zapomněl jsem, že mám poslání. Můj přítel to včera trochu přehnal s cihusovým šustím, Musím mu sehnat krapet krobolího nálevu, znáš to.“ Ne, to Zach neznal, ale nemínil to otevírat, tak jen toporně přikývnul. Krasen znova bodře plácnul Zacha po rameni. „Musím běžet, Zachu. Brzy se uvidíme!“ A byl pryč.    

Zach přidal do kroku. Už byl skoro u dveří jejich apartmá, když cosi zaslechl za zády. Svištivý zvuk, jako když něco ostrého rozráží vzduch. Pak ucítil bolest mezi lopatkami a obestřela ho tma.

***

Nirruvien, kasárna Urvalovy smečky

Probudil se s pohledem upřeným na strupatý šedý strop. Takový je v jeho pokoji v kasárnách v Nirruvienu. V první chvíli jej napadlo, že se mu ta epizoda s Oblačnou plošinou a Krajkovým pralesem zdála. Paráda! To znamená, že má dovolenou teprve před sebou… Potom se zavrtěl. Ucítil pálení mezi lopatkami. Konečně se podíval kolem. Ne, není ve svém pokoji, i když kasárna to nepochybně jsou. Ocitl se v base. Ještě nikdy tam zavřený nebyl, i když spousta jeho známých ano. Co se, sakra, stalo? Nechtělo se mu věřit, že by se ta lumpárna v Krajkovém pralese dostala k císaři tak rychle…

Jak tam tak ležel a civěl do stropu, konečně měl příležitost si ten rozhovor s petrofionty v duchu přehrát. Kdo že to mohl Urvalovi pomáhat s magií? Igor ab Nirruvien, Fain a konečně Denervos. O něm organismus řekl, že pochází z Metaprostoru. Nová skutečnost. A ta stříbrná záře? Ze změti návrhů ulpěla v paměti zmínka o ztraceném opasku bohyně Reduty, živelných Sessilionech z Vajhamu, nějakých Haffontech. A Fain ještě zmínil Vedonských memoárech a Šlakovém osvitu. Nic z toho Zach neznal. Ale udělá maximum, aby to napravil. Jenom, co se dostane vězení.

 

***