Ani párem volů - část patnáctá

30.10.2017 10:41

Verona seděla za stolem z neohoblovaných prken a něco psala, současně poslouchala, co jí Janice šeptá do ucha. Když uviděla Zacha, gestem mu naznačila, aby chvilku počkal. Její pracovna vypadala ještě hůře než leberionský sklep na brambory. Podél zdi stály barely s cukrovým sirupem pro svítivé běsy. Na dřevěných bedničkách posedávali tři dravští bohové, dva v uniformách a jeden v civilu. Všichni se tvářili nadmíru důležitě. Zach se opřel o zeď a postavil se do fronty. Jenom doufal, že to nebude trvat dlouho, protože ho po té nakládačce bolela hlava, jako kdyby mu do ní zarazili krumpáč. Byl by ocenil trochu klidu, ale dravové na židlích mleli a mleli. Snad aby deklarovali svou důležitost, diskutovali o obnově Essebi. Mluvili o výstavbě nových silnic, o výsadbě lesů, o architektuře budoucích měst. Bylo znát, že si to užívají. Po třiceti letech poroby se vracejí k národním zájmům. Chtějí oživit tradice a princezna jejich úsilí zosobňuje. Zachovi ale nebylo jasné, pro koho chtějí ty silnice budovat. Při ty tři stovky smrtelníků, které viděl před chvílí? Vzpomněl si na Gluxor. Napadlo jej, že dravové chtějí na Essebi ty přeživší ze satelitů přestěhovat. Ano, tak to nejspíš bude.

S ohledem na přesilu císařských měl tisíc chutí jim říct, že jejich starosti o obnovu jsou předčasné. Jejich samostatnost je iluzí a k vítězství a svobodě mají ve skutečnosti dál, než před rokem. Jenže to by ničemu nepomohlo. Dravové potřebují mít něco na práci, aby nepodlehli strachu a panice. A Verona to určitě ví také.

Vypadala za tím stolem jako skutečná královna. Nádherně a majestátně. Zatímco byl na marodce, vyměnila zmuchlanou uniformu za jednoduché černé šaty přiléhavé na těch správných místech. Vlasy, které mívala na císařském dvoře zapletené do komplikovaných tvarů, jí volně spývaly na ramena jako stříbrná záclona. Její tvář sršela světlem, které vycházelo přímo z ní samotné.   

Konečně odložila pero. Podívala se na Zacha tak odtažitě, jako kdyby ho viděla poprvé. Ukázala na listiny na stole, stočené do ruliček. „Přichystala jsem dopisy pro přátele na Herbanu, Lokvisenu a Transcendenu, kde ještě žijí mágové Tenevienské éry. Požádala jsem je o informace v naší věci. Ještě dnes je nechám doručit. Potom budeme jen čekat.“

Přikývnul, že tomu rozumí. Nebylo zapotřebí, aby princezna přede všemi nahlas prozradila, co hledají. Teď nezbývá, než doufat, že někdo z těch mágů bude o bedrazitové planetě vědět.

***

Zach ležel na kavalci a zadumaně hleděl na pyramidu z modrošených strupatých ořechů, velkých jako lidská hlava, uloženou v koutě jeho „pokoje“. Znal ty ořechy z knih. Při správném rozlousknutí se z nich líhnou diblouni, rostlinní běsové, vysocí asi jako vojenská holínka. Božské rasy, dokonce i smrtelní čarodějové, je využívají k úklidu domácností. Diblouni sežerou všechno, co není ucelenou součástí interiéru. Někteří autoři je vynášejí do nebes a prohlašují o nich, že jsou efektivnějším nástrojem než magie. Jiní naopak tvrdí, že jsou nebezpeční, protože špatně kontrolovaná horda diblounů očistí dům tak důkladně, že z něj nic nezbyde. Diblouní ořechy je nezbytné skladovat v suchu. Pár kapek vody nastartuje  překotné zrání. Neplánovaně vylíhlí diblouni jsou výkonnější než demoliční četa. Z existence ořechů si Zach odvodil, že současní obyvatelé podzemního města je plánují použít na úklid trosek na povrchu. Každopádně, jestli k tomu někdy dojde, on u toho nebude.

Janice, která ho sem zavedla, se Zach zeptal, jak dlouho je princezna s generálem zasnoubená. Došlo k tomu před před půl rokem, odpověděla kněžna. Princezna vyslyšela přání poddaných. Učinila tak na základě všeobecně sdíleného předpokladu, že svazek s generálem dodá dravům novou motivaci a upevní jejich odhodlání k boji.

Zach se musel držet, aby jí neřekl, že ten boj je už dávno prohraný. Bylo s podivem, že to vedení včetně Verony a Basilea nevidí. Navenek nedával najevo, co si o tom myslí, ale uvnitř ho to štvalo. A ještě více jej štvalo, že ho to štve.

Když Janice Zachovi ubytování ukazovala, neopoměla dodat, že dostává to nejlepší, co je k dispozici. Tento pokoj sousedí s pokojem generála Basilea a princezniny dva soukromé pokoje jsou přes chodbu. Jedna stěna pokoje byla kamenná, ostatní byly z hrubých fošen. Oddělené místnůstky vznikly rozdělením velké jeskyně dřevěnými přepážkami. V Zachově pokoji byl kromě hromady ořechů a kavalce i stůl s lavicí. Podle vůně dřeva a hoblin na zemi bylo znát, že stavební práce proběhly nedávno. Provedení ryze řemeslným způsobem a beze stopy magie ukazovalo na smrtelníky.  

Zach si vzpomněl, jak se mu Basileus při čekání na velitelství Tajné policie chlubíval, jak zušlechťuje markraběcí palác a co v něm má nového. Jednou to byla ohnivá fontána, jindy přírůstek ve sbírce stříbrných dračích skořápek. Při pomyšlení, že teď je to honosné sídlo v rozvalinách, se Zach nemohl ubránit škodolibému uspokojení.    

Z chodby se ozvaly kroky, vrzání a skřípání a pak i řev. Tak ty to s tou charitou myslíš vážně? To ses úplně zbláznila? Chceš, aby nás přivedl do průseru? Basileovo řvaní bez potíží pronikalo skrze dřevěné stěny a on to určitě veděl. Nedalo se rozeznat, co mu Verona odpověděla, protože mluvila šeptem, ale obsah jejího sdělení se odvodit z Basileových dalších výkřiků: Cože? Velkorysý? Že bych mu vyčistil boty? Nebo namasíroval záda? Uvědomuješ si vůbec, co je zač? Otrok s vypláchnutým mozkem, kterého si Igor drží z čiré zlomyslnosti! Jaké překvapení! Basileus byl zásadně proti tomu, aby Verona Zachovi pomáhala. Čeká nás bitva o nezávislost, a ty se staráš o blaho císařského bastarda? Chceš jednat ušlechtile a máš potřebu dodržovat sliby, což docela chápu, ale předně jsi zodpovědná svým poddaným! Nasadíš nám tu ztroskotance, kterého si Urval kdykoliv přitáhne zpátky! Vedeme válku o přežití! A Tenevien představuje vážné riziko!

Zach si uvědomoval, že Basielus má v zásadě pravdu. Chápal, proč se na něj dívají přes prsty i ostatní povstalci. Ale mnohem dříve, než by je do záhuby přivedl on, to udělají sami. Měl tisíc chutí jim říct, co si o jejich bojové taktice myslí.

Pořád dokola si opakoval, že toto není jeho boj. Uklidňoval se myšlenkou, že spiklenci mají před rozhodujícím střetem s Urvalovou armádou nějaké trumfy v rukávě, o kterých jemu, jako nevítanému vetřelci, neřekli. Stále dokola si opakoval, že Verona je jen osoba, se kterou uzavřel dohodu. Jsou jen dočasní spojenci a nic víc.

***

Čepele zvonily, jak o sebe v rytmickém sledu narážely. Ke cvičnému souboji vybrali břeh jeskynního jezírka. Basileus to pojal jako studijní příležitost. Tvrdil, že Zach má svatou povinnost obeznámit dravské vojáky s technikami Urvalovy smečky. Ve skutečnosti šlo generálovi jen o to, aby Zacha veřejně znemožnil, možná ho „nechtěně“ rozsekal. Basielus si byl absolutně jistý, že vyhraje. Ne nadarmo byl bohem války. Pyšnil se pověstí nejlepšího bojovníka s mečem v říši.      

Zachovi se do toho nechtělo. Nikdy nebyl kdovíjaký šermíř, ale během nekonečných hodin na cvičišti s Bandou Kriplů by něco pochytila i buclatá Gréta z Leberionu. Když do něj Basileus nepřestával rýpat, nakonec souhlasil.

Dravský generál dal přinést dva staré meče z Tenevienské éry. Takové se u smečky nepoužívají, protože jsou pro míšence bohů příliš těžké. Stejně tak byl meč těžký i pro Zacha s obojkem. Basileus to věděl a bez skrupulí toho využil. Mezitím, co řešili zbraně, seběhli se ke břehu podzemního jezírka diváci.

Zpočátku Basileus nasadil tempo, jako kdyby se opravdu jednalo o exhibici. Tak, aby uspokojil fanoušky, pohyboval se účelně a metodicky a v harmonicky uspořádaném sledu měnil figury. Čekal, kdy protivník udělá chybu. Zach si to zpočátku docela užíval. Stíhal reagovat zrcadlově - přesně tak, jak popisovaly učebnice. Mechanicky a trpělivě a přesně vracel Basileovi jeho výpady a byl zvědavý, co na něj vyzkouší dalšího. Když to nějakou chvíli pokračovalo beze změny, začal se Zachovi vlivem omezení obojkem krátit dech. Byl na to zvyklý z cvičiště. Jeho soubojoví partneři z Bandy Kriplů se mu kvůli tomu zpočátku vysmívali. Záhy si ověřili vlastní kůži, že Tenevien i v takovém stavu vydrží poměrně dlouho, a není důvod se předčasně radovat. 

„Funíš jak stelná kráva, Teneviene,“ uchechtl se Basileus. Samozřejmě si toho všiml.

Zach neplýtval silami na odpověď. Každou chvíli čekal, že Basielus z ustáleného tempa prudce vybočí a udělá něco, čím se ho pokusí odrovnat. Musel být připravený.

„Už to konečně vzdej, pse!“ pokračoval smířlivým tónem Basieleus. „Nechej mě, abych tvé trápení ukončil!“

„Nápodobně,“ zavrčel Zach a vykryl další výpad.

Basileus využil toho, že byl na řadě. Místo výpadu odskočil stranou a křikl: „Verona udělala zásadní chybu, když tě sem dotáhla! Ať už ti slíbila cokoliv, nemá to šanci na úspěch. Za tři týdny si tě císařští přitáhnou nazpět. Budou tě mučit a ty vyzradíš všechno, co na nás víš. A my se budeme muset znova stěhovat. A já nechci další komplikace, když potřebuju vyhrát válku, chápeš?“

Zach se podivil se, o jaké válce Basileus ještě mluví. Copak si neuvědomuje, že jsou poraženi?  Ale věděl, že jeho názor tu nikoho nezajímá. Mechanicky uskočil před Basileovou čepelí, přehodil si meč z ruky do ruky, nečekaně zaútočil zleva. „Bylo by podle tebe lepší,“ křikl, „kdybych Veronu Urvalovi přinesl? Dravové by museli hledat náhradu. Vybrali by si tebe, že?“

Zachova nehorázná, leč docela logická úvaha, dovedla boha Války k takové zuřivosti, že ztratil všechnu obezřetnost. „Ty hajzle!“ zařval a na okamžik strnul v pohybu a rozhořčeně tu urážku zpracovával. Zach toho okamžitě využil a zcela nerytířsky mu podtrhl kotníky a složil jej na lopatky. Opřel mu špičku meče o hrtan. Přihlížející začali nespokojeně reptat.

Basileus jen ležel a koulel očima. „Jaká to špinavá hra!“ zachrčel.

„Vzdáváš se?“ zeptal se mrazivým tónem Zach. Už se nesnažil být milý.

„To bylo proti pravidlům,“ vztekal se Basileus.

„Nevzpomínám si, že bychom si nějaká dohodli,“ řekl Zach, což byla pravda. Existovala spousta způsobů, jak vést souboj podle různých typů šermířských škol. Ale pokud si soupeři předem nevyjasnili, podle kterých pravidel budou postupovat, platilo, že se žádná pravidla dodržovat nemusí. Přesně na to Zach spoléhal, když na Basileovu výzvu přistoupil a když pak udržoval konverzaci a rozptyloval ho i během souboje. 

„Dobrá,“ prsknul Basielus, „vzdávám se.“ Jakmile byl volný, řekl: „Je poznat, že starý Archen mlel z posledního. Vychoval z tebe burana, dobrého tak na kydání hnoje.“

Zach už byl na odchodu, ale v mžiku držel Basilea pod krkem. „Nechej. Archena. Na pokoji.“ Vzápětí boha pustil tak prudce, jako kdyby byl nakažený běsnou hnilobou. Ten jeho temperament! Jako kdyby si na poznámky o hnoji za těch deset let už nezvykl.

***

Zachary bloudil klikatými a rozeklanými chodbami vytesanými v tvrdé krihonitové hornině hluboko pod povrchem Essebi a mezi zuby drtil nadávky. Už zase se ztratil. Byl tu sedm dní a ještě pořád měl problém se v podzemním komplexu orientovat. Cesta od jezírka, kde natrhl prdel Basileovi, do obytné části trvala sotva pět minut. Kdyby šel správně, už by tam dávno byl. Otráveně se spustil na zem a opřel se o hrbatou kamennou stěnu, objal si rukama holeně, opřel si čelo o kolena. Jenom se uklidnit a propátrat paměť. Kolikrát odbočil doprava a kolikrát šel rovně?

Vzhledem k tomu, jak často se tu ztrácí teď, měl vlastně veliké štěstí, že Veronu našel tak brzy. Až zpětně si uvědomil, že ji hledal, jako kdyby byl něčím posedlý. Vůbec nepočítal odbočky. Prostě šel za nosem a vyšlo to. Možná by to mohl zkusit znova. Nepřemýšlet tolik a prostě jen jít. Odhodlaně se nadechl a vstal.

Udělá to stejně jako tehdy. Přestal se soustředit na odbočky a prostě šel. Za Veronou. Protože to ona je tím magnetem. Nemá cenu si cokoliv namlouvat. Ačkoliv měl Zach tisíc důvodů, aby se před ní obrnil, a ačkoliv se zoufale snažil předstírat, že je vůči jejímu kouzlu imunní, nic nebylo dále od pravdy. Za těch pár dní se viděli jen letmo. Vždycky se kolem ní ochomýtal blbec Basileus. Prohodili spolu sotva pár slov. Pokaždé cítila potřebu mu říct, že ještě žádné odpovědi stran destinace Bedrazitové planety nepřišly. Jednala ryze věcně, tón jejího hlasu byl strohý až nepřátelský. Nepomáhalo to. Dělalo mu problém se soustředit. I když spolu nikdy nebyli sami, všechny instinkty ho ponoukaly, aby ji k sobě přitáhnul. Aby jí připomněl, co jí kdysi slíbil. Že si ji vezme. Ne Basileus. On. Jako kdyby to nebyla ona, která ho vypátrala a hodila psům. Ona, mající na svědomí jeho zotročení. Že byla mladá a hloupá? Že jí předtím udělali totéž? Ach, samozřejmě, že si to uvědomoval. 

Jak dál bloudil šerými chodbami, přistihl se, že zatíná pěsti do dlaní tak silně, až to bolí. To ho přinutilo ty nepříjemné myšlenky odehnat. Ostrý štěrk po jeho nohama vystřídala hladká udusaná hlína, což bylo důkazem, že se blíží k obydlené části podzemí. Z ohbí tunelů dokonce začalo prosvítat žlutozelené světlo mexeritové plísně...

***

„Tady to je!“ Verona vtrhla do Zachova pokoje, v ruce držela zaprášený svitek. „Koordináty Bet-Daranu!“ Přiskočila ke stolu, odsunula kupu almanachů, které tu na ukrácení dlouhé chvíle nechala Janice, a roztáhla pergamen do plné šíře. Zaťukala na nákres grafu okótovaného neznámými symboly a řekla: „Musíme jenom převést ty archaické jednotky na současný standard. Potom nebude problém tu destinaci lokalizovat a dostat se tam.“

Zach se rukama opřel o kraj stolu, aby se na to podíval. Tím „dostat se tam“, mínila udělat brázdu naslepo jen podle hausnumer z pofiderní tisíc let staré mapy. Paráda. To, co jí připadalo snadné, se jemu zdálo téměř nemožné. Jak se spolu nad svitkem skláněli, ucítil tymián. Ještě tohle. I v nudné šedé uniformě vypadala nádherně. Snažil se ty myšlenky odehnat.

Narovnal se, zaťal ruce do pěstí a o pár kroků poodešel. Nepomohl si. Získal jen lepší výhled na její krásu. Šťastně se usmívala, oči jí jen hrály. „S převodem jednotek pomůže mág Astorius z Vendekenu. Bude tady dnes večer.“ Pak zamyšleně zavrtěla hlavou. „Je divné, že Ige Blevion, kterého jsem oslovila jako prvního, nedorazil. Nebojím se, že by zradil, protože byl rádcem mého otce, spíš mám strach, že se mu něco stalo. Basil slíbil, že to prověří. Ale když se ohlásil Astorius, tebe to nezdrží.“  

Ač nerad, musel jí Zach přičíst kladné body. Zjevně se usilovala svému slovu dostát. Její chování ho mátlo. Dva týdny se k němu chovala stejně chladně, jako ta osoba se zlatě napudrovaným obličejem zavěšená do Urvalova rámě. A teď? Jako kdyby těch deset hrozivých let neexistovalo.

„Proč se na mě tak díváš?“ vydechla.

„Bude se mi stýskat,“ vyhrkl dřív, než se stačil zarazit. 

Její úsměv se rozplynul. Vážně přikývla. „To rozchodíš.“

„Ovšem.“

***

Už zbývalo sotva deset dní do konce lhůty. Mág Astorius večer skutečně přijel a hned se pustil do práce. Verona nedala jinak, než že pomůže. Zachovi bylo trapné jít spát, tak se alespoň díval. Myslel si, že budou něco počítat. Překvapilo ho, když začali převádět koordináty pomocí magického orakula. „Je vidět, že jste vyrostl mezi smrtelníky, hochu,“ smál se Astorius. „Matematika smrtelníků se na naše vztažné soustavy aplikovat nedá.“ 

Jakmile Astorius překreslil pozici Bet-Daranu podle nových proporcí do současné dvourozměrné mapy, ukázalo se, že Daranská soustava se nachází mimo říši Mlžného roje. Je až za předělem, v univerzu Metaprostor, což dává naději, že se k ní Urval zatím nedostal. Dobrá zpráva. Ale špatná je, že se tam nedostane ani Zach, protože jeho síly blokuje obojek. Během sedmi let pod Igorovým vedením se i navzdory tomu dokázal přesunovat brázdami. Ale jen mezi soustavami domácího univerza. Byl stejně schopný jako ostatní míšenci bohů s démony Urvalovy smečky. Dostat se přes předěl? Na to s obojkem nestačí. Zach slyšel, že i čistokrevní bohové mají s předělem problémy. A on neměl sebemenší představu, jestli by to vůbec dokázal, protože nikdy nedostal příležitost poznat své hranice.

***

Zatímco Verona šla vyprovodit Astoria, Zach seděl na zemi s mapou na kolenou a zádumčivě do ní civěl v marné snaze vymyslet, jak tu překážku se svým hendikepem zdolá. Nečekal, že se Verona vrátí, protože bylo nad ránem. Přesto se objevila. Vůbec nevypadala unaveně. Vtrhla ho Zachova pokoje jako lavina a vypadala nadmíru spokojeně. Ukázala na mapu a vybafla: „Tak co na to říkáš? Je to perfektní, ne?“ 

Zach udělal grimasu a přinutil se přikývnout. „Jasně. Děkuju, princezno.“

Když viděla Zachův výraz, zamračila se a pomalu si k němu klekla. „Nechápu, co ti přeletělo přes nos. Metaprostořané se stále drží mírové smlouvy, kterou uzavřeli s Archenem ab-Tenevienem. Urvala jako císaře nikdy neuznali, protože u nich řádil jak liška v kurníku a zastavil ho právě Archen. Současné diplomatické vztahy mezi Říší Mlžného roje a Metaprostorem jsou na bodu mrazu, ale vsadím krk, že tebe jako Archenova vnuka tam přijmou s otevřenou náručí…“  

Zach se zašklebil. „Možná mě hned nezabijou a nejspíš mě ani nepošlou v balíku přímo k Urvalovi, ale to bych se tam nejdřív musel dostat.“

Zaraženě se podívala na jeho obojek. „Ach tak,“ vydechla. Přísně stiskla rty a chytila Zacha za předloktí. „Tys ještě nikdy předěl nepřešel, že?“

„Mám devět dnů, abych se o to pokusil,“ řekl škrobeně Zach. „Možná míň.“ Nechtěl dávat najevo, jak je, sakra, zoufalý. Ne, samozřejmě, že to nevzdá, ale v dané chvíli neměl představu, co by měl dělat.

Její prsty se mu skrze tenký rukáv tuniky zaryly do masa. „Podívej se na mě,“ zasyčela. Když k ní zvedl zrak, její tvář připomínala rozběsněnou divadelní masku. „Já tě do toho svrabu dostala, já tě z něj zase vytáhnu. Běž se prospat, protože vypadáš hrozně. A slibuju, že až se vzbudíš, budu mít řešení.“

Cítil, jak ho táhne na nohy a jak ho postrkuje k posteli. Bylo to až komické, protože byla o dvě hlavy menší než on. Strčila do něj a on se s mělkým heknutím složil na matraci. Cítil se jako pohozené štěně, všechna síla a vůle ho opustila. Připadal si před ní trapně a změkčile. Jen mlčky sledoval, jak mu stahuje boty a jak přes něj přehazuje deku. „A co pusu na dobrou noc?“ zaševelil, snad aby ten pocit trapnosti nějak rozředil. „Tu nedostanu?“

Už byla na odchodu, ale u dveří se zastavila. Aniž se k němu otočila, řekla: „Tu dostaneš, až se naučíš, jak přejít předěl. Na rozloučenou.“ Její hlas zněl trhaně, jako kdyby jí bylo zatěžko dál mluvit.

***

Zach neusnul. Jak se jeho lhůta zkracovala, spal méně a méně, až to nedokázal vůbec. Po nocích bloumal tunely v podzemí a poslouchal symfonii větru a kapek vody stékajících po skalách. Stejně tak i této noci. Nebylo poznat, je-li ráno či večer. Čas se tu dal odhadnout jen podle signálů, kterými démoni svolávali smrtelníky k jídlu. Alespoň že Basileus předevčírem někam zmizel a neotravoval s jízlivými poznámkami. Zach se většinou ostatním vyhýbal, aby neprovokoval. Dravští bohové se navenek snažili působit optimisticky a odhodlaně, ale i těm nejhloupějším už začínalo docházet, v jaké jsou kaši. 

Odpoledne se vrátil do svého pokoje, aby se dál pokoušel o zázrak. Dvourozměrnou mapu předělu připevnil na stěnu, posadil se na zem se zkříženýma nohama a upřeně mapu pozoroval ve snaze si uložit do paměti sebemenší podrobnosti. Možná, když bude pečlivý…

Verona se objevila až večer. Vypadala roztržitě a rozevlátě. „Promiň, dřív to nešlo. Řešili jsme s Basileem podmínky spojenecké dohody. Basileus se vrátil z…“

„Neříkej mi to!“ zarazil ji. Opravdu nechtěl vědět víc, když ho mohli každou chvíli odtáhnout do Nirruvienu.

Verona se opřela o hranu stolu, skepticky se ušklíbla a ukázala na mapu na zdi. „To myslíš vážně? S takový přístupem ničeho nedosáhneš.“

„Dělám, co můžu,“ houkl uraženě.

Zakoulela očima a štěkla: „Sleduj a neruš.“ Natáhla ruce před sebe a začala mrskat prsty a cosi polohlasně mumlat. Ve vzduchu před ní asi metr nad zemí se objevila růžová světelná brázda. Verona dál hýbala rukama a růžově pulzující linka se podle jejích pokynů začala splétat do nepravidelného chumlu. Zach si všiml, že vzduch kolem Verony se tetelí a v pokoji se ochlazuje. Právě byl svědkem magie vyššího řádu, ke které ho Urvalovi pohůnci nenechali ani přičichnout. Výsledkem počinu byla levitující trojrozměrná maketa předělu s přiléhajícími univerzy na obou stranách. Když Verona skončila, zaťukala si na spánek a řekla: „Toto si ulož do paměti a můžeme se pohnout dál.“

„Jak dál?“ vyjekl Zach.

„Prostě tě tam přenesu,“ zněla odpověď.

„Ale to přece… To nejde,“ namítl. Věděl, že ti nejsilnější bohové se přes předěl dostanou jenom za cenu obrovského úsilí. Kde by vzali energii přenášet jiné živé bytosti? Maximálně tak něco v kapse… Tuto problematiku nastudoval, když chtěl pochopit jednání chimér od Vítězného oblouku. Jerejan chiméry přenesl přes předěl v kapse. Komprimoval je a uvedl do stáze. Když je pak zase zvětšil a oživil, vyšlo najevo, že zákrok poškodil jejich mentální funkce. Z původně inteligentních tvorů se stala omezená dětinská stvoření schopná maximálně tak dělat bubáky na příchozí u Vítězného oblouku.

„Nehodláš mě zkomprimovat, že ne?“ ujistil se.

Verona se zatvářila překvapeně a pak se rozesmála. „Coooo? Zkomprimovat?“ Zlomila se v pase, hekala a chechtala se, jako kdyby dlouho neslyšela nic vtipnějšího. „Skvělý nápad! Samozřejmě, že ano! A až tě daranským předám, postaví tě do zelí, abys jim odháněl zajíce!“

Její smích byl nakažlivý, ale Zach zůstal vážný. Zdála se mu veselá až příliš. Jako kdyby se násilím udržovala v povznesené náladě. Pomalu vstal a řekl: „Jak jinak to chceš udělat?“

Konečně se uklidnila. „Když jsem řekla, že tě přenesu, nevyjádřila jsem se úplně přesně. Spíš se s tebou spojím a přemostím tvoje omezení. Spolu otevřeme brázdu a spolu se přeneseme. Podmínkou je harmonizace trajektorie a cíle. Vyladění těla, mysli a ducha.“

Dokonale Zacha vyvedla z míry.

„Udělám to já, protože nikdo jiný tu není,“ vysvětlovala dál. „Technicky přes tebe přeliju svou magii, čímž vykompenzuju tvé zablokování obojkem.“

Po zbytek noci se snažili naladit na stejnou úroveň a současně trénovali zacílení. Seděli těsně vedle sebe, opírali se zády o zeď, drželi se za ruce a zírali na model. Zach se snažil uložit do paměti co největší počet návazných propojení. Současně si představoval otevření brázdy z Essebi zacílené skrze předěl do místa určení. K tomu všemu se pokoušel sladit dýchání, tlukot srdce, s dýcháním a tepem Verony, aby mohli mentálně splynout. Ale něco bylo špatně. Zachova ruka, kterou svíral Veroninu dlaň, byla studená a zpocená. Jeho myšlenky mu utíkaly jako mravenci v trávě.

„Nesoustředíš se,“ zlobila se, „Jestli se neuvolníš, nikdy se to nepodaří.“

„Možná by pomohlo, kdybych tě objal,“ vydechl Zach.

„To jako proč?“

„Rozptyluješ mě,“ řekl kousavě. „Kdybych tě objal, nemusel bych si dávat pozor, že se o tebe mimoděk otřu a mohl bych se konečně soustředit. Alespoň doufám.“

„Když jinak nedáš...“ Přesunula se tak, že se mu zády opírala o hrudník, hlavu si uložila na jeho rameno. Usazenou v hnízdečku jeho stehen ji okamžitě pevně objal. „Teď pomalu a zhluboka dýchej,“ řekla. Její hlas se třepil rozpaky, ale statečně položila ruce na jeho paže.

Přitiskl se k ní ještě víc, což mělo za následek, že se mu všechna krev z hlavy nahrnula dolů. Neuniklo jí to. Zavrtěla se a zasyčela: „Jestli toho nenecháš…“

„Už budu hodný,“ šeptl. A skutečně byl, protože si v dané chvíli připadal opravdu dobře. Nejlíp.

„Opakuj po mně,“ rozkázala.

Přinutil se dávat pozor na slova, která v rytmickém sledu v souladu s dechy a nádechy pomalu plynula z jejích rtů. Oba soustředěně sledovali maketu předělu, mluvili a dýchali. Svět kolem přestal být důležitý. Zvuky se rozplývaly, barvy rozpíjely. Jemné brnění na kůži postupující od konečků Zachových prstů na rukách a na nohách mu dávalo naději, že se konečně oba blíží k hranici, která…     

„Prásk!“ Oba nadskočili, jak se prudce otevřely dveře z chodby. Jejich naladění bylo to tam. Ve dveřích stál Basileus. Chytil se rámu, jako kdyby se potřeboval něčeho přidržet. Hodně jízlivě se na Veronu zašklebil, přičemž Zacha ignoroval jako mnohdy předtím. „Připomínám tu schůzku se spojenci na Herbeně, má paní,“ řekl upjatě. „Už za hodinu. Je to zásadní pro naši věc, tak to nepodceňuj. Já ještě musím něco vyřídit na Kloraxu. Sejdeme se až na místě,“ dodal a prásknul za sebou dveřmi.

Zach byl z Basileova chování zmatený. Jeho defenzivní chování bylo v přímém rozporu s hrozbami o urvaných koulích z prvního dne. Co se s tím chlapem děje? Kdyby byla Verona Zachovou snoubenkou, a on by přistihnul jiného chlapa, jak se k ní takovým způsobem lepí, byl by mu rozbil hubu. I kdyby spěchal, i kdyby tu ženskou vůbec nemiloval. Už jen z principu. Zach by s nadšením přijal, kdyby se s ním chtěl Basileus porvat.  

 Verona se vymanila z jeho sevření a vstala. „Škoda, že nás přerušil. Byli jsme na dobré cestě. Dokončíme to hned, jak se z Herbeny vrátím.“

Zach rovněž vstal a chytil ji za rukáv, aby ji ještě na chvíli zadržel. „Opravdu si ho chceš vzít?“

„Dělám to pro Drav,“ povzdechla si. „Přísahala jsem při památce rodičů, že vrátím naší říši původní slávu. Dravové věří, že uspěju jen tehdy, když mi bude krýt záda silný muž. A Basileus je ze staré aristokratické rodiny. Jeden z posledních, co přežil Urvalovy čistky. Nejsem z něj nadšená, ale nemůžu to vzdát.“ Vytrhla se mu, jako kdyby ji popálil.

Na to neměl Zach co říct. I kdyby nebyl zatížený obojkem, bylo mu jasné, že jeho by dravové nikdy nepřijali. „Chápu,“ zasyčel. „Budu zatím trénovat aspoň zacílení.“

Usmála se. „Kdyby se ti to povedlo, tak se tam měj dobře.“

Obrátil oči v sloup. Dobrý vtip. Oba věděli, že s obojkem to sám prostě nedokáže. Udělal tři dlouhé kroky a znovu si ji přitáhl do náručí, ale teď byli tváří v tvář. Vzpomněl si, jak mu včera slíbila pusu na rozloučenou. „Pokud by se mi to přece jen povedlo, patřilo by se rozloučit, ne?“

„Ještě se neloučíme,“ odsekla, ale neodtáhla se.

 „Můžeme se rozloučit nanečisto.“ Nedal jí čas protestovat. Jak říkal dědeček, železo se má kout, dokud je žhavé. S neúprosnou naléhavostí se jeho ústa snášela k jejím rtům. Začal jemně, ale jakmile se zachvěla, využil toho, a zaútočil jazykem. Potěšeně zamručel, když se vypjala na špičky a vjela mu rukama do vlasů. Přitisknul si ji k sobě, aby věděla, jak zatraceně moc mu chyběla. Neprotestovala. Přijímala a vracela. Trvalo to jen chvíli, načež se od něj s povzdechem odtáhla. „Vážně musím jít.“

„Chci, abys věděla, že jsem tě nikdy nepřestal chtít,“ zasyčel. „Jenom tebe.“

Její oči se nikdy nezdály tak velké. Křehce se usmála. „Myslím,“ sykla, „že v jiném životě bych si na to dokázala… zvyknout.“

***

Celé hodiny se Zach mořil zíráním do pitomé prostorové mapy. Už se nemohl dočkat, až se Verona vrátí a budou to zase zkoušet spolu, protože si byl téměř jistý, že tentokrát se to podaří. Že by mohl skončit v katakombách na Nirruvienu? Takovou možnost si vůbec nehodlal připustit.

Tak ještě naposledy si zopakovat proporce rozmístění a pro dnešek konec.

Uíííííííííííííí… !!!!!

Mocná síla Zacha prudce uchopila a vlekla ho. Okolí se rozmazalo do barevných pruhů. Něco ho svíralo a současně trhalo na kusy. Prodíral se náhodnými škvírami v pleteni reality, řítil se pryč tak rychle, že nevěděl, kde začíná a končí. Tak nějak si představoval přechod přes předěl. Potíž spočívala v tom, že v té chvíli, kdy ho to sebralo, se na mapu vůbec nesoustředil. Bedrazitový obojek pulzoval a dusivě mu svíral hrdlo.  

To už přece zažil.

***

U paty Urvalova trůnu

Tvrdě dopadl na leštěnou plochu pod Urvalovým trůnem. Hrudník se mu sevřel hrůzou. A přece jediné, nač dokázal v té chvíli pomyslet, bylo, že je to nefér! Měl ještě osm dní!  Jakmile zvedl hlavu, okamžitě pochopil, že veškeré naděje jsou v háji.  Po Urvalově pravici stáli Jerejan s Krasenem, po levici Basileus s Fainem. Takže Basileus pracoval pro Urvala? Všichni na něj zírali jako na dobytče, které se rozhodli po zralé úvaze vyřadit. Překvapovalo ho, že si tu radost nechává ujít ten kretén Igor. Kdepak asi je?