Ani párem volů... (část pátá)

26.06.2017 21:05

Princ Igor byl ten nejchladnější čumák, kterého kdy Zach potkal. Elegantní a precizní císařův prvorozený zastával post šéfa Říšské policie a návdavkem měl pod palcem organizační záležitosti týkající se Urvalovy smečky. Jako takový byl přímo prototypem vzorného syna. Věděl o všem, od všeho měl klíče. Nikdy neřval a nikdy nemluvil sprostě. V každém, s kým jednal, dokázal vyvolat dojem, že je jedinečný. Přestože se obecně proslýchalo, že osoby, které Igor označil za nebezpečné říši, se nenápadně ztrácejí, těšil se nebývalému respektu. Zach dobře věděl, že pod slupkou elegance a zdvořilosti Igor skrývá aroganci a znechucení. A Igor od počátku poznal, že Zach jeho maskování odhalil. 

Snad právě proto se Igor před Zachem nepřetvařoval a jednal s ním, podle své přirozenosti, tudíž jako s jako s obtížným hmyzem. 

Tak se podíváme, jestli dokážeš i něco jiného, než honit krávy... 

To jsi vymyslel vlastní hlavou, nebo je to z příručky o chovu prasat?

Zvláštní bylo, že se tak choval jen, když spolu byli sami. Na veřejnosti Igor se Zachem jednal stejně noblesně jako s ostatními, kdy i s tím posledním otrokem zacházel jako s majitelem realit.

Zach si dlouho lámal hlavu, z jakého důvodu ho Igor dostal z vězení, když mu současně vytrvale dával najevo, jak moc je z něj znechucený. Po čase se smířil s hypotézou, že Igor na něj pohlíží jako na užitkový předmět nebo nástroj. Tím, že Zacha angažoval, si jen plní nutkání docílit co nejvyšší efektivity. Neplýtvat zdroji. To bylo jeho krédo. S odstupem času si Zach uvědomil, že tuto teorii mu Igor osobně potvrdil v onen den, kdy Zacha zaměstnal jako asistenta, kdy mimo jiné prohlásil: Už ses flákal dost, Teneviene.  Je na místě, abys říši tu námahu s tvou nápravou, patřičně vynahradil.

Jako Igorův tajemník se kapitán Tenevien začlenil do speciální jednotky přidělené k velitelství říšské policie. Tato jednotka byla sice součástí Smečky, ale jako jediná trvale podléhala jen Igorovi. Ve vojenských a policejních kruzích se těm dvanácti Igorovým psům neřeklo jinak, než Banda Kriplů. Tradovalo se totiž, že do ní Igor nabírá jen takové kusy, o které Urval nestojí.

Předchozího kapitána dal Igor popravit za vynášení informací, potažmo za ohrožení bezpečnosti říše. V reálu ten zoufalec odpověděl na pár zdánlivě nevinných otázek, které mu položil jakýsi podržtaška z ministerstva války. Šuškalo se, že generál Jerejan měl z uklouznutí Igorova podřízeného nefalšovanou radost. To potvrzovalo hypotézu, že tímto způsobem si Urvalovi synové mezi sebou vyřizují účty. Všichni očekávali, že novým kapitánem oddílu se stane dosavadní pobočník, danarský princ Khorr. Ale Igor upřednostnil Zacha.

Zach měl ty nejlepší úmysly gardě velet, protože se nechtěl vrátit k Denervosovi. Přistupoval k tomu způsobem, jaký odpozoroval od Archena při řízení čeledě na statku. Vyžadoval disciplínu, očekával solidnost, nevyžíval se v peskování kvůli zbytečnostem. Přesto narážel na odpor, nejapně maskované urážky, jízlivosti, naschvály a zesměšňování. Zpočátku si myslel, že se to poddá, ale bylo to pořád horší. Jeho pobočník Khorr se toho tažení osobně neúčastnil, ale vypadal, že se tím docela baví. Dříve, než si napětí v oddíle všimne Igor, prohrabal mu Zach šuplíky. Podařilo se mu najít osobní složky jedenácti gardistů. Ani ho nepřekvapilo, že ty svoje mezi nimi nenašel.  

A jak ty složky studoval, a jak se seznamoval s historií těch mužů, nabýval stále větší jistotu, že po dobrém s nimi nic nezmůže.

Tak například Olexan z Vikary: Poslední z rasy formidů, kterou spolu s dalšími smetly Vivanské války. Vikarští bohové dokázali tvarovat předměty kolem tak lehce, jako jiní dýchají. Olexan byl nalezen na mrazivém satelitu Urro, kde o samotě v uměle navozeném spánku přežíval sedm století. Náhodou jej tam objevil Archenův syn Heredeken. Pomohl mu vrátit se do života, poskytl mu domov a zázemí. Po převratu a po princově potupné smrti dostal Olexan od Urvala na vybranou. Buď mu odpřísáhne poslušnost a zařadí se do jeho Smečky, nebo bude o hlavu kratší. Navzdory tomu, že staří vikarští bohové vyznávali jedinou ctnost, a tou byla čest, vybral si Olexan život. Po celou dobu další existence se za to rozhodnutí trestal tak, že otravoval život všem v dosahu. Pro jeho snášenlivou povahu mu přátelé říkali Rapl a bylo s podivem, že vůbec nějaké přátele měl. Ostatní ho nejspíš obdivovali za nevšední dar sarkasmu. Za kázeňské přestupky byl nakonec přeřazen do Bandy Kriplů. Dalo se snadno dovodit, co to s Olexanem udělalo, když se zčista jasna v oddíle objevil Herdekenův synovec – Zach, který mu připomínal nejtemnější chvíle jeho novodobé historie.  Olexan si nejspíš myslel, že Zach má má jeho převlečení kabátu za zlé. Proto nevynechal jedinou příležitost, kdy se do něj mohl navážet.   

Dalším výtečníkem, který strašně rád dělal všechno přesně naopak, než jak mu Zach přikázal, a ještě dělal hloupého, byl Passen Čmuchal Vrtichvost. Tento kříženec vlčího měniče dokázal s nevšední přesností identifikovat mistry manipulativní magie, k čemuž mu napomáhal excelentní čich. Čmuchal toho moc nenamluvil, ale parťáci si ho cenili, protože na něj byl spoleh. Problém nastal, když mu ruply nervy. V jeho složce stálo, že během deseti dnů povraždil šest set obyvatel hlavního města fan-fanského království. Passen byl plodem nemanželského poměru bohyně Běsnění Lery z Tohuu a korunního lykajského prince z Fan-fanu. Když se princ o existenci nechtěného synka dozvěděl, unesl vlče matce a prodal je do cirkusu. To vše ze strachu před pomstou trojice svých legálních extrémně žárlivých manželek a taky z obavy, že ze spojení dvou tak agresivních ras vyroste stvůra, která by ho mohla zničit. Aby se malý vlček nemohl proměnit do humanoidní formy, nasadil mu axionitový obojek a kupci důrazně doporučil, aby jej „tomu zvířeti“ nikdy nesundával. Jenže Passen rostl a obojek mu byl brzy malý. Majitel cirkusu nechtěl přijít o kšefty. V obavě, aby se mu exponát neudusil, obojek odemkl. Passen majitele okamžitě roztrhal, a jakmile si lízl teplé krve, dostal běsnicí záchvat. Vyrazil na palác svého otce a cestou masakroval všechny, kteří mu zkřížili cestu. Poté, co otce zabil, roztrhal všechny své polosourozence. Když vytřídil ještě další členy rozvětvené rodiny, konečně se zklidnil. Následně se přihlásil u císaře v Nirruvienu a dožadoval se služby v armádě. S jeho personálním profilem a sklonem ke vznětlivosti, skončil ve Smečce a po několika incidentech v Bandě Kriplů. Jestliže se právě Passen tak rád navážel do Zachova obojku, dělal to proto, že on sám něco podobného nosil dobrých dvacet let.   

Herod Malean pocházel z rodiny Křivorohých démonů. Za účast v experimentech vedoucích k vymření lidské populace v soustavě Laskavý Kruh, Archen poslal do exilu celý klan. Horšího trestu nebylo třeba, protože na světě bez smrtelných uctívačů, ze kterých by si Křivorozí doplňovali hladinu interní magie, uvadali, až seschli a rozpadali se v prach. Jedině Herold přežil, protože se naučil splývat s místními bahenními polypy a živit se jejich naředěnou interní magii. Po smísení své a cizorodé energetické entity, měl Herod potíže udržet stálý tělesný tvar. Trvalo to věky, ale vypracoval se. Potom se vypravil do Tenevienu pro pomstu. Byl přistižen a za nedokonaný atentát na císaře byl odsouzen k trestu smrti. Vyšlo najevo, že ani Archenovým kopřivovým mečem jej popravit nelze, protože Herod už nebyl obyčejným Křovorohým démonem, ale chimérou. Archen uznal, že takového talentu by byla škoda a zmírnil trest na pouhé nucené práce. Zcela negramotného a kulturně zanedbaného Heroda poslal uklízet do univerzitní knihovny. Během několika desetiletí se Herod dovzdělal a postupně se vypracoval na experta teorie zločinu, dokonce tento obor i vyučoval. Po převratu jej Urval povolal do Smečky, ale protože ho Herod provokoval znepokojivými otázkami, skončil na policejním velitelství. Čím Heroda vytáčel právě Zach? Sirotek bez vzdělání a bez kvalifikace mu připomínal jeho vlastní minulost, za kterou se styděl.  

Další zajímavý příběh se skrýval za osobou pobočníka Khorra. Jaho matkou byla rozmarná Rann, královna slunné Danárie. Tato blízká přítelkyně císaře Archena se špatně zamilovala. Poskytla azyl uprchlíkovi z Jícnu Zkázy, kam dal Archeb pozavírat poslední přeživší Bílé Latredy, odspouzené za masakr na Kia-anu. Archen se dozvěděl, až když ti dva byli svoji a měli pětiletého syna. Podle zákona, měl Latreda za útěk z vězení okamžitě exemplárně popravit. Ale kvůli danárijské královně se slitoval. Dělal hluchého i slepého jen do té doby, než proti němu onen tolerovaný latredský princ nezorganizoval povstání. Tehdy už Archen neměl jinou volbu, než jeho i Rann popravit. Jejich sotva odrostlého syna Khorra poslal dobývat axionit na Černý úhor. S možností návratu se nepočítalo. Veškerá interní magie kopáčů axionitu se spotřebovávala na obranu proti jedovatým paprskům tamějšího slunce. Byl to právě Igor, který se u Archena přimluvil, aby dal Khorrovi šanci. V dopise, jehož kopii Zach ve složnách našel, to zdůvodnil potřebou efektivně využívat zdroje. Archen dovolil Khorrovi vystudovat Vojenskou akademii a následně jej zařadil do pravidelné armády. Po Urvalově převratu se dalo čekat, že ti, kteří byli u Archena v nemilosti, se ocitnou na vrcholu. Ale Urval Khorra s ohledem na špatnou pověst jeho předků z otcovy strany nechtěl. Pro vojáky, jejichž předkové nějak zklamaly vládnoucí mocnost, založil Smečku – útvar rychlé spotřeby. Do ní zařadil jak Archenovy staré oponenty, tak i ty svoje. Ironií bylo, že Smečka nakonec ve výkonnosti císařskou armádu překonala. Poté, co se Smečka transformovala v nejelitnější jednotku říše, musely z ní zmizet ty nejkřiklavější kusy. Příliš příliš jedinečné, příliš nebezpečné a stále extrémně výkonné kousky byly uklizeny do Bandy Kriplů.  

Zach prošel všechny složky a pochopil, že každý chlap z Bandy Kriplů má dobrý důvod nenávidět celý svět. Na něj se dívají jako na utřinosa a mazánka. Nevěří, že ho dědeček nechce. Předpokládají, že ho jen testuje. Až ho dostatečně vyválí v bahně, vezme ho na milost, protože krev není voda. Jedni Zacha nesnášeli kvůli Archenovi, druzí kvůli Urvalovi. Neměli strach, že je za kverulování někdo potrestá, protože žili v dojmu, že se to od nich očekává. Zachova sebedůvěra a hrdost se dávno válely kdesi v leberionském příkopě, ale nemohl těm pacholkům dovolit, aby mu skákali po hlavě. Pochopil, že jeho pokusy o slušnost jsou chápány jako slabost a že po dobrém ničeho nedosáhne. Uvědomil si, že pokud ten problém nevyřeší, nezbyde mu nic jiného, než zahrabat se sto metrů pod zem a zemřít hanbou. 

Rozhodl se udělat přesně to, čemu se dříve vyhýbal. Začne si respekt vynucovat silou. A vezme si na paškál pěkně jednoho po druhém. Jakkoliv je omezený obojkem, jeho šance v boji jeden na jednoho jsou pořád slušné. Všechny potyčky nasměruje do kasárenské tělocvičny, kde po půlnoci už nikdo není. Rozhodně nechce, aby se o tom dozvěděl šéf.

***

„Něco jste potřeboval kapitáne?“ Passen Vrtichvost alias Čmuchal se opíral o úzkou kovovou kladinu určenou k nácviku boje ve složitém terénu. Byl do půl pasu nahý. Paže měl založené na hrudníku, čímž perfektně vynikly jeho vypracované bicepsy. Tvářil se jako ztělesněná nevinnost, dokonce se zubatě usmíval, ale podle toho, co slyšel od ostatních, musel vědět, oč jde. Byl připravený se porvat a těšil se na to.

„Promluvíme si o tvé liknavosti,“ řekl Zach. Měl zaťaté pěsti od chvíle, kdy to tělocvičny vstoupil.  

„E?“ vybafnul Passen.

„Včera jsi opětovně hodil testační sadu do kouta v laboratoři, ačkoliv jsem ti výslovně připomenul, že patří do skříně. A nezapsal jsi výsledky měření do protokolu.“

Lykaj nakrčil nos a drze se usmál. „Bylo to negativní. Ta bréca byla čistá, tak nač protokol.“

„Ne bréca, ale žadatelka o císařskou audienci nebo prověřovaná osoba,“ pronesl nízkým hlasem Zach. Ani se nenamáhl dodat, že povinnost zapsat výsledek do protokolu platí i v případě, kdy se magická manipulace neprokáže. Čmuchal to moc dobře věděl a za předchozího kapitána to nejspíš i dělal. V poslední době se takových provokací dopouštěl běžně, ale teprve dnes to Zach využije jako záminku k rvačce.

„Tak to se hluboce omlouvám, chlapečku,“ ušklíbnul se Passen. Zíral skrze škvíry přivřených očí a čekal, až po něm Zach vyjede, stejně jako už vyjel po Raplovi a Kiasarovi a dvojčatech z Volexu. Ze rvaček s nimi si Zach nasbíral sadu modřin, tržných ran i naražených žeber. Hojil se rychleji než protivníci, ale protože toho bylo moc, pozornosti okolí to neuniklo.

Zach se s odpovědí neobtěžoval. Napřáhnul a praštil toho bastarda přímo do zubaté čelisti. Začínal cítit klouby, i když se to všechno stalo v mžiku oka. Jeho rána byla tak tvrdá, že lykajský míšenec přepadl přes kladinu a skončil potupně pod ní.

„Tohle byla první splátka za tvoje nejapné naschvály a debilní poznámky, čokle,“ zapředl mazlivě Zach. „Teď ti ještě vrátím ten zbytek."

Lykaj vyplivnul krev a v mžiku byl na nohách. Jeho čelisti se prodlužovaly, rty se napínaly a přeměňovaly do zvířečí mordy, údy se prodlužovaly a obrůstaly srstí. Místo aby se proměnil v roztomilého vlka, zvolil mnohem děsivější dvounohou a zubatou bojovou formu, „Táhni do prdele, fracku!“ zasyčel. Vyrazil dopředu způsobem, jaký tu ještě nebyl. Nabral Zacha hrudníkem a odeslal ho přes celý sál, až ho nabodl na železný stojan, na který se připevňovaly terče.

Zach se železem mezi žebry neváhal ani minutu. Sáhl za sebe, odlomil trn uvízlý v zádech od konstrukce a s rukama od krve se vyřítil proti výhrůžně nahrbenému lykajovi. Jasně že věděl, že ta krev ho rozběsní, ale stejně by k tomu dříve či později došlo. Tak proč ne teď?

Během sekundy popadl Passena za mohutnou hřívu za temenem a dal mu hlavou do citlivého vlčího nosu, následkem čehož to oba dva schytali gejzírem krve. Lykajova reakce byla stejně rychlá. Zach najednou ucítil jeho koleno v tříslech. Chytil se za koule a zvracel. Bílá žhavá bolest, rozmazané vidění.  

Passen zavrčel. „Nebudu aportovat pro zasranýho císařskýho fracka!“

„Aportovat?“ hekl Zach. Silou vůle překonal bolest. Jak byl zkroucený na podlaze, smýkl sebou vřed, chytil Passena za kotník a strh ho k zemi. „Myslíš, že jsem si to vybral, kreténe?“ zasyčel. „Myslíš, že mě to baví?“  

Váleli se po zemi, chrčeli. Jeden druhého se snažili přiškrtit, oháněli se pěstmi. Všude byla krev. „Tak aportovat?“ opakoval Zach. Konečně se mu povedlo mohutnějšího lykaje zalehnout. Zafixoval mu koleny stehna a přidržel paže nad hlavou. Sledoval, jak se pod ním třese vztekem a jak se zvolna vrací do původní podoby. Přiblížil ústa k jeho napůl lidskému uchu. „Jestli neřestaneš prudit,“ zasupěl, „tak to s tím aportováním vezmu vážně.“ Naposledy se podíval do těkajících žkutých oší a potom se odvalil.

Passen neřekl ani popel a zmizel jak pára nad hrncem. Zach ležel na zádech a dýchal. Vzduch v tělocvičně byl cítit potem a krví a vibroval magií. Všechno ho bolelo, ale zároveň se cítil báječně. Civěl nahoru na kazetový strop. Bazevné obklady splývaly do podivných vzorů. Zdálo se mu, že v nich formuje tvář dívky, kterou kdysi v jiném životě zatáhl do sena a které bláhově slíbil, že se s ní ožení. Zvedl ruku. Pokusil se dotknout její tváře, ale odněkud z chodby se ozvaly kroky a hlasy. Zamžikal a ten kouzelný smutný obraz byl ten tam.

***

Obdobně jako Passena si Zach podával všechny zbývající exoty. Každý na něj zkoušel něco nového a on byl stále víc potlučený. Khorra si nechal až nakonec. Pobočník to pojal prakticky a rovnou si na pohovor přinesl dva soubojové meče. Zpočátku na sebe spíš vrčeli a vyměňovali si urážky, než aby se do sebe pořádně pustili. To bylo Zachovo štěstí. Dřív, než dostal od Khorra na zadek, je načapal Igor. Pod pohrůžkou odpočinku u Denervose je přinutil skončit. Jeho zásah byl divný, protože normálně do kasáren nechodil. Zach měl podezření, že to někdo napráskal. Ale proč by to kdokoliv dělal? Cítil se jako idiot, protože mu vadilo, že by si Khorr mohl myslet, že Igora ze strachu z potupné porážky zalarmoval on sám.

Khorr ale nedal ani slověm najevo, že by si něco takového myslel. Naopak, jeho chování, ač stejně odměřené, se zlepšilo. Stejně tak se vyčistila nálada v oddíle. Nikdo Zachovi nenabízel místo v partě, nikdo ho nezval na kuželky, ale ty poťouchlé poznámky a naschvály skončily.

Kromě povinných hodin na cvičišti, trávili exoti z Bandy kriplů více času v kancelářích než v terénu. Zach jako tajemník policejního velitelství trávil nejvíce času s Igorem. Po většinu služby si připadal jako nicotný poskok. Igor ho sebou tahal jako trofej, nebo mu zadával úkoly, které by mohlo vyplnit i dítě. Jako třeba přenést složku z jednoho oddělení do druhého. Zaletět na tržiště do Dolního města a zjistit, v jakých relacích se pohybuje cena křepelčích vajec.  Vypátrat, do kterého města se přestěhoval bývalý zahradník a otázat se jej, na který záhon zasadil cibulky pitínií. Vyřídit novému zahradníkovi, aby vytrhal plevel ze záhonu růží pod oknem císařovy čítárny. Uspořádat knihy v policích říšského policejního archívu podle roku vydání a za týden je přeskládat podle iniciál autorů. Zjistit, co bude k obědu... 

Zach ty pitomé příkazy plnil bez řečí a do puntíku, nikdy nedal najevo, co si o tom myslí. Nedělal si iluze. Věděl, že se ho Igor neujal proto, že by k němu cítil nějaké sympatie. Igorovi spíš dělalo dobře, když mohl Zacha zadupávat do země a opakovaně mu připomínat, jak je nevzdělaný a neschopný. Stejně jako mnozí jiní i Igor Zachovi neustále připomínal jeho „ostudný“ původ. Nedělal to tak okázale a hrubě jako třeba nejmladší císařův syn, generál Jerejan, ale o to víc citelně. Dokonce se zdálo, že mu dělá potěšení ty sofistikované urážky vymýšlet.

Teneviene! Tento papír jsi měl dát Ewerichovi a ne tamten! Já vím, že je to pro někoho, kdo celý život kydal hnůj, těžké. Tak mě sleduj: Oba papíry mají na sobě klikyháky. Říká se jim písmo…

 

Někdy míval Zach pocit, že tím princ testuje, kolik provokací a urážek ještě snese. Dřív si dělal naděje, že ho to časem přestane bavit, ale to se nestalo.

***

 

Zborcená iluze

Krátce po tom, co Zach zkrotil nevraživost v oddíle vůči své osobě na únosnou míru, znova potkal osobu, o kterou se tak dlouho a zoufale strachoval. Igor trval na tom, aby jej Zach doprovázel na jednání do horních pater paláce. Nosil složky se spisy a psací potřeby a většiny rokování se osobně účastnil. Výjimkou byla slyšení u císaře, protože Urval dal najevo, že mu jeho nechtěný vnuk nesmí na oči. Hned při první takové příležitosti zanechal Igor Zacha v recepci císařova sekretariátu, aby na něj počkal. V prostorném sále byl mumraj. Kromě tajemníka, který se činil za recepčním pultem, zde hlídali ozbrojení vojáci, poloprůhlední emoce odčítající děsivci a všehoschopní létající hadi. Z jejich pohledů a zvědavých dotazů, ze kterých prosakovala špatně skrývaná jízlivost, se Zach cítil jako nahý v trní. Rozhodl se utéct do chodby, kterou s Igorem přišli. Posloužil si výmluvou, že si bude prohlížet obrazy na stěnách, jichž byla chodba vedoucí z veřejně přístupných prostor paláce hojně obložená. Dušoval se, že zůstane na doslech, ale jen co byl venku, vykašlal se na plátna opěvující císařovy ušlechtilé skutky a kráčel, kam ho nohy nesly. Hlavou mu vířily neveselé myšlenky týkající se jeho trapné existence. Den po dni mu angažmá v aparátu císařovy státní správy stále víc vadilo. Někdy měl pocit, že už to nevydrží, a skočí některému z těch nadutě se tvářících poskoků po hrdle. Jak byl hluboko ponořený do sebe, ztratil přehled o tom, kolikrát odbočil doprava a kolikrát doleva, až se ocitnul ve slepě zakončené chodbě. Otočil se nazpět ve snaze se zorientovat, ale jen dál bloudil. Všiml si, že osoby, se kterými se potkává, už nepatří k prověřeným návštěvníkům veřejně přístupného traktu paláce. Místo toho narážel na sloužící nebo úředníky, což mohlo znamenat jediné. Dostal se do míst ryze soukromých. Při představě, že by ho tu jeho laskavostí překypující císařský dědeček mohl načapat osobně, přidal do kroku. Zkoušel různé dveře, průběžně do nich nahlížel. Viděl skladiště ubrusů, podíval se do leštírny váz, dokonce nakouknul do údržbářské dílny. Kupodivu, všichni ti služební běsové a démoni, co tu se zaměstnanými grimasami kmitali, se mu klidili z cesty, jen co ho zdálky spatřili. Zacha napadlo, že snad pro tu uniformu s odznakem Igorova oddílu. Jeho čas se krátil, protože věděl, že Igorova porada brzy skončí. Ale ani ho nenapadlo se někoho zeptat na cestu.

Nakonec se dostal do zvláštní haly zalité ostrým bílým světlem. Nacházely se v ní desítky a desítky nehybných nesmírně krásných soch nahých mužů a žen. Exponáty naaranžované v nejrůznějších pózách vypadaly jako živé, jen promluvit. Zach neměl čas si je podrobně prohlížet, ale zaznamenal, že jejich povrch byl chladný a tvrdý. Nebylo poznat, z jakého materiálu jsou vytesány. Některé sochy měly na sobě tenké praskliny. Černé rozeklané a větvící se. Z jejich nitra se linula slabá oranžová záře. Jak na ně Zach hleděl, pocítil tíseň. Až tehdy si uvědomil, že se ocitl v Urvalově pověstné Galerii soch. V prostorách, kam měli povoleno vcházet jen nejoddanější. Při představě, jaký by měl průšvih, kdyby tu právě jeho někdo načapal, se Zach rychle se proplétal mezi nehybným zástupem k obvodové zdi. Napadlo jej podívat se z okna. Snad podle stromů a záhonů pozná, ve které části palácového komplexu se nachází. Okno bylo jediné a obrovské a mělo tvar polovičního kruhu. To okno vídal ze zahrady nesčetněkrát. Věděl, že je blízko permanentně hlídané chodbě spojující veřejné prostory od císařova soukromí. Takže recepce musí být nedaleko. Někde tady musí být ještě jedny dveře. Kráčel podél stěny, aby se nemusel prodírat zneklidňujícím davem a hledal, až našel.

Blížící se ostré ťukání podpatků ho dostihlo pár kroků přede dveřmi. Byl by stačil utéct, ale strnul jak sochy kolem, když tu osobu spěchající k témže dveřím, poznal. Svět se s ním zatočil. Místo do kalhot a haleny byla oblečená do fialové róby z těžké drahé látky. Vlasy neměla zapletené do copu, ale svázané do komplikovaného účesu, zdobeného zlatou síťkou s fialovými kameny. Přestože vypadala jako královna, rysy její tváře byly Zachovi důvěrně známé. Její tymiánová vůně ho praštila jako kladivem. Kolik nocí o ní snil? Kolik nocí se mučil starostmi, co se s ní stalo po tom, co psi Alvenu popravili? A teď stojí přímo před ním. Živá a zdravá a krásná. Nedokázal souvisle myslet. Jen na ni dál civěl zcela ohromený jejím půvabem. Nevěřil, že se ještě někdy bude cítit tak šťastný jako v té chvíli.

Ale ona na něj hleděla jako na švába ve spíži. Ústa se jí zlostně stáhla. Zase mě pronásleduješ?

Zach nechápal, proč se na něj tak mračí. Zaťal čelist a vydechl: Ver?

Přimhouřila oči v úžasu. Rysy jejího obličeje se zavlnily zděšením. Ty... nejsi... Jerejan.

V té třeskuté chvíli Zachovi došlo, že to ona způsobila všechny jeho problémy. To ona je zodpovědná za Archenův a Alvenin život. A že si ho právě spletla s někým jiným stejně jako ti sloužící, které doposud míjel. Jeho srdce zabolelo, když pochopil, jak strašně se v ní zmýlil. Ne. Jsem ten druhý, zaskřehotal.

Pod tíhou jeho pohledu se zachvěla. Podívala se na jeho výložky a její tvář se vyhladila do nehybné masky. Aha, no už to vidím. Přeji… pěkný den, kapitáne, vypravila ze sebe. A odběhla.

Zach tu skutečnost několik dní zpracovával. Teprve tehdy se začal pořádně zajímat o své okolí. Stačilo se jen potulovat s nastraženýma ušima po administrativních podlažích. Ukázalo se, že Verdevonna, jak se ta zrádná mrcha skutečně jmenuje, je častým předmětem klevet. Oficiálně patří ke dvoru Jerejanovy první manželky Montbrecie, ale ve skutečnosti dělá pro oddělení vojenské kontrarozvědky a jejím úkolem je odhalovat zvědy vysílané cizími mocnostmi. Proslýchalo se, že císař má pro ni zvláštní slabost a že v její společnosti pobývá mnohem častěji, než ve společnosti jiných žen. Bezpochyby pro její četné talenty.

Tradovalo se, že Verdevonna pod sukní skrývá dýky. Jehlicemi, co má ve vlasech, je schopná otevírat zámky. Pod kameny prstenů nosí jed a drogy. V dámských šatech s pletí poprášenou zlatým pudrem a s účesem zdobeným drahokamy zastiňuje i ty nejkrásnější z císařových konkubín. Ale většina jedovatých květin je krásná. 

Od té doby ji Zach vídal docela často. Držel se od ní co nejdál, vzteklý, že ji nedokáže vyhnat z hlavy a že o ní přes všechno, co mu způsobila, pořád sní.

***

 

Vítězný oblouk

Zach se vracel z vojenského tábora na Medvědí hoře, kam jej Igor poslal se vzkazem. Přistál v nirruvienském Dolním městě, nechal zmizet křídla a zamířil k vysoké hradbě, za kterou se rozkládal palácový komplex Horního města. Dominoval mu Urvalův palác sestávající z propojených budov, nádvoří, zahrad, mostů a lávek, věží a hlásek. Vypínal se do výšky a zanořoval do hloubky. Většina staveb byla ze zeleného, rudého a modrého poloprůsvitného kamene. V noci stavby připomínaly drahokamy plápolající vnitřním světlem.  Vysoko nad střechami krytými pláty perletě se na stráži vznášeli okřídlení ohniví hadi. V palácovém komplexu nebylo možno se pohybovat jinak než pěšky. Pokud by se zde kdokoliv pokusil otevřít magickou brázdu nebo použít křídla, hadi by ho bleskem srazili k zemi.

Sevřel čelist, když se mu otevřel výhled na zlatě pableskující Vítězný oblouk ztělesňující jediný veřejný vstup do Horního města. Oblouk byl vybudovaný na počest Urvalovy korunovace. Průčelí monumentu zdobily světélkující reliéfy nahých postav císařových nepřátel. Ani jedno tělo nemělo hlavu. Byla natěsnána a propletena do sebe navzájem, údy zprohýbané v nepřirozených úhlech. Na běžné kolemjdoucí působily ty výjevy nehybně, jako kdyby byly vytesány z kamene. Ale při podrobnějším zkoumání mohl vnímavý pozorovatel rozpoznat, že se ta těla pomalu, nesmírně pomalu pohybují. Zach měl tu smůlu, že on ty pohyby dokázal vnímat. Proto věděl, že legenda hlásající, že Vítězný oblouk je sestavený ze skutečných těl poražených bohů, je pravdivá. Bytosti bez hlav jsou zakleté mezi životem a smrtí…Neživé a přesto ne úplně mrtvé. Někde tady jsou „vystaveni“ Zachův otec, matka a strýcové. A nedávno přibyli Archen a bohyně Alvena. Šuškalo se, že jejich hlavy má u sebe Urval a že s nimi po nocích dokonce diskutuje.

Pod obloukem ve svižném a plynulém sledu dovnitř a ven procházeli bohové, démoni, běsové, občas i smrtelní mágové. Nikoho ani nenapadlo se na výzdobu fasády podrobněji zadívat. Zach si nemohl pomoct, on se o to pokoušel stále. Pokaždé, když tudy procházel, pocit dušení zesílil. Opatrně si sáhnul na krk a zkontroloval, jestli má stojáček kapitánské uniformy dobře zapnutý, a jestli je bedrazitový obojek zakrytý. Uniforma mu dávala šanci zapadnout. Protože kapitánů Urvalových psů bylo dvanáct, stejně jako bylo dvanáct jednotek, ale jen o jednom z nich se šuškalo, že nosí obojek. 

Nasadil prázdný výraz a zapojil se mezi dav proudící do paláce. Kromě vojáků a hrstky služebných démonů se s nikým nebavil. Jen zasalutoval dvěma důstojníkům, kteří se zřejmě vraceli z kasáren ke svým rodinám do Dolního města. 

Jedna z harpyjí strážících po stranách oblouku na Zacha výsměšně zacvakala ostrým zobákem, druhá zachrastila řetězem ukotveným v kostce bedrazitu zapuštěné v dlažbě. Zach zvolnil krok, zašátral v levé náprsní kapse, vytáhl čtyři cukrátka zabalená v jasně červeném papíře a ledabylým pohybem je utrousil na zem mimo chodník, kam ještě mohla dosáhnout. „Hezky se rozdělte,“ šeptnul a pokračoval dál.

Ještě před rokem po něm ty opeřené, šupinaté a ochlupené bestie plivaly žíravé sliny a častovaly ho nadávkami. Stalo se to krátce po tom, co absolvoval výcvik a co ho Igor zaměstnal. V hlavě měl zmatek a na hrudníku ho trvale bolelo. Připadal si tehdy, jako kdyby nosil na zádech horu kamení. Vše se ještě zhoršilo, jakmile uviděl Vítězný oblouk a pochopil, co se v něm skrývá. Všechny jeho vnitřní děsy se vyvalily na povrch. Vzpomínky na idylické roky na Leberionu se nemilosrdně mísily s děsivými zážitky z přepadení statku a traumaty z vězení. Výčitky, že nedokázal ochránit Archena, a že se nedokázal ubránit zajetí a že dopustil, co mu ty tři roky ve vězení dělali, nemilosrdně bodaly. Takže tam jen stál a třásl se, zatímco davy ho nevšímavě míjely.

A tehdy po něm chiméry poprvé vyjely. Podívejme se, kdo to k nám přišel! Urvalův nejposlušnější pes, mladý Tenevien! Těšíš se na dědečka? Dostaneš pár kopanců do žeber! Nezapomeň slušně poděkovat!

Zach neměl tušení, co proti němu mají. Slyšel o nich. Jerejan je přinesl z Metaprostoru a věnoval je Urvalovi darem. Císař je plánoval vycvičit pro lov běsů. Odmítaly spolupracovat. Tak přitvrdil a použil hrubou sílu. Magická stvoření následkem toho „výcviku“ přišla o rozum. Urval je nechal přikovat k Vítěznému oblouku, aby aspoň vyvolávaly hrůzu. Zach ale nevěřil, že jsou opravdu šílené. Už podle toho, jak cíleně si mezi davy příchozích vybíraly k urážkám právě jeho. Nakonec došel k závěru, že ty dvě nenávidí každého, ale jeho si vybraly proto, že je jediným členem Urvalovy rodiny, kterého mohou urážet bez rizika trestu. Časem se naučil uskakovat včas před jejich jedovatými plivanci. Někdy se mu dokonce podařilo proběhnout po obloukem tak rychle, že si ho ty bestie všimly, až když byl na druhé straně. O to víc mu to vynahrazovaly, když se vracel zpět. Nelíbilo se mu, že na něj takovýmto způsobem upozorňují. Byl by chodil do paláce jinudy, kdyby to šlo. Jak čas šel, a on se stále víc srovnával s novým životním stylem, hledal způsob, jak se s prostořekými chimérami rozumně domluvit. Dokonce je poprosil, aby si ho nevšímaly. Jen přilil olej do ohně: Už jsi tu zas, ty bastarde? Jdeš se lísat k dědečkovi? Jdeš si pro výprask, ty kupko sraček?

Ironické na tom bylo, že Zach na tom nebyl o nic lépe než chiméry. Ony sice byly na řetěze, ale jeho držel na uzdě obojek. Na rozdíl od chimér musel plnit příkazy osob, které nenáviděl a v prostředí, které nesnášel. Po čase se mu podařilo vymyslet, jak ty drzé potvory umlčet. Použil způsob, jakému ho učil Ezechiel: Když nad někým nemůžeš vyhrát, nabídni mu obchod. Nakonec to bylo lehčí, než čekal. Z mizerného kapesného pořídil bednu sladkostí a začal stvoření uplácet medovými lízátky a višňovými cukrátky. Kamarádství to sice nebylo, ale plivance a nadávky přestaly.