Ani párem volů - část osmnáctá

13.11.2017 22:23

  

Nazítří se královna vrátila. Vzkázala, že je večer přijme. Tentokrát byli vyvedeni před dům a pod bdělým dohledem kapitána Tessyana posazeni do loďky, aby se plavili vodními kanály až do nitra města k oblému pahorku, na kterém se rozkládalo vladařské sídlo. Právě tam, kde se přesně doprostřed palácového nádvoří před pěti dny vynořili z prostorové brázdy. Zach si vzpomněl, jak mu Verona vyprávěla, že právě bedrazit představuje majoritní složku bet-daranského podloží. Všude jinde je ukrytý pod vodní hladinou. Vrstva bahna na dně se chová jako izolant, proto není tak snadné tento svět najít, pokud přesně nevíte, kde leží. Jen na malém místě v metropoli Kwan vystupuje bedrazitové podloží nad povrch. Zach s Igorem přistáli právě tam a nikde jinde, protože si je bedrazitová hornina k sobě přitáhla jako magnet.

Ukázalo se, že královna Isyana je sotva odrostlé dítě. Obklopená hordou dvořanů čekala na perletí vykládaném trůně a z podnosu, který u jejích kolen držela klečící hladově vyhlížející služebná, si brala jeden růžově zdobený zákusek za druhým. Jen za tu chvíli, než stačili Igor se Zachem přejít od dveří k soklu trůnu, stačila královnička spořádat tři. Žvýkala, až jí za ušima lupalo a tvářila se při tom tak otráveně, jako kdyby ji k tomu přežírání nutili. Zacha poněkud šokovalo, jak moc je oplácaná. Její ruměné tváře se nezdravě vydouvaly, brada se ztrácela v záhybech sádla. Královnino boubelaté tělo vězelo v krunýři šatů ušitých z tuhé lesklé látky, jejíž materiál měl zřejmě za cíl ty naducané tukové polštářky stáhnout a zamaskovat, ale výsledek spíše připomínal ponravu těsně před zakuklením. Jedinou skutečně přitažlivou součástí královnina zjevu byly hebké modrozelené vlasy poklidně splývající po masitých plecích.

U postavce trůnu se oba prosebníci zastavili, poklekli na jedno koleno a sklonili hlavy v uctivém pozdravu přesně podle instrukcí, kterými je předtím zásobil kapitán. Bylo na královně, aby je pozdravila jako první a aby jim dovolila vstát. Notnou chvíli bylo slyšet jen královnino mlaskání a funění provázející konzumaci dalšího zákusku.   

Zach byl na takové ponižující zacházení z Nirruvienu zvyklý, ale Igor ne a podle toho, jak křečovitě dýchal, ho to řádně štvalo. Právě ve chvíli, kdy Zach došel k závěru, že to žalostné stvoření na trůně je nejspíš špatný vtip, královna promluvila.

„Zachary Rhian Zennon ab-Tenevien a Igor Urval ab-Nirruvien. Poslední vnuk poraženého císaře ve společnosti syna jeho přemožitele.“ Její hlas zněl nezvykle svěže. Čišela z něj inteligence a zlomyslnost. „Jaké podivné spojenectví. Vstaňte vy dva a ještě jednou mi povězte, čeho si ode mne žádáte. Mluvit bude ten mladší.“

Zachary zaznamenal, jak Igor překvapeně zasyčel. Oba tedy vstali a Zach začal vysvětlovat. Nedbal na to, že královna tu historii už nejméně dvakrát slyšela, jednou od regenta a podruhé od jeho sestry. Něco mu říkalo, že se mu protentokrát vyplatí, když nebude šetřit podrobnostmi. Začal popisem svého dětství na leberionském venkově, neváhal vylíčit detaily dědečkovy výchovy a nezapomněl ani na Alveniny návštěvy. Pokračoval seznámením s Verdevonnou dru-Essebi a následně zátahem na Archena v důsledku Verdevonniny špionáže. Popsal pobyt v Denervosově hájenství a Igorovu intervenci, díky které se dostal do výcviku Urvalových psů a posléze do Igorovy Bandy Kriplů. Dlužno přiznat, že Igora vypodobnil jako prozíravého a laskavého muže, který se přes těžkosti kladené otcem a bratry, usilovně snažil pomoci osudem pronásledované černé ovci rodiny. Moc dobře si uvědomoval, že realita je poněkud méně nablýskaná, ale usoudil, že nebude od věci ji trochu vylepšit, pokud to pomůže. Důkladně rozebral dravské spiknutí, přičemž neopomněl vysvětlit Igorovu motivaci vystřídat svého tyranského otce. Jak dál mluvil a mluvil, čas běžel. Sotva stíhal vnímat okolí. Královna poslouchala, a aniž by z něj spustila svá malá do sádla zabořená očka, dál do sebe ládovala dortíky, které jí služky hbitě doplňovaly. Zach vlastně ani nepostřehl, že jemu a Igorovi někdo podstrčil židli, jak byl do toho příběhu zabraný. Konečně zakončil epizodou, kdy se v Denervosově ozdravovně s Igorem dohodli na společném útěku přes předěl. Zaregistroval, jak strýc po jeho boku drásavě vydechl úlevou. 

Isyana pomalu dožvýkala sousto, tlustým prstíkem shrábla trochu krému z horního rtu a potřásla hlavou. „Chápu to tak, že ode mne potřebujete, abych vám pomohla sundat bedrazitové obojky. Kdybych se k tomu uvolila, jako kompenzaci mi nabízíte? A jakou mi dáte záruku, že se to nedostane na veřejnost? Protože, pokud se vrátíte za předěl a pokud vás Urval zase chytí, bude z toho skandál univerzálního kalibru. Kdybych chtěla postupovat naprosto korektně, měla bych váš příchod ohlásit vládnoucí Čtyřkoalici a garantuju vám, že oni by vás poslali Urvalovi zpět. V rámci dobrých vztahů mezi univerzy, přirozeně.“

„Měl jsem za to, Vaše Milosti,“ ozval se skřípavě Igor, „že Daranská soustava si zakládá na nezávislosti. Čtyřkoalice je jen volným svazkem těch – ehm, v současnosti nejsilnějších říší Metaprostoru. Nemá právo diktovat svou vůli ostatním. Vyveďte mě prosím z omylu, pokud se mýlím.“

Kypré rtíky mladistvé královny se nebezpečně prohnuly. „Ne, nemýlíte se, princi. Ale to neznamená, že je pro Bet-Daran bezpečné jednat proti obecnému trendu anebo na sebe zbytečně upozorňovat.“

„Zaručuji vám, madam, že znovu se chytit nenecháme,“ řekl přesvědčivým tónem Igor.

Královna se jízlivě usmála. „Ale za předěl se vrátit chcete, že?“

„To jistě,“ připustil Igor.

„Nemůžete být lepší, než byl Archen. Ten starý lišák unikal dlouhých sedmnáct let. A pak ho Uralovi Psi stejně dostali. A on to vydržel tak dlouho proto, že mu zůstali spojenci ze starých dob. Jaké spojence máte vy, princi? Pokud je mi známo, vaše pověst v Equíziu je hrozivá. Vaši krajané vás mají rádi asi jako heranskou prašivinu. A váš mladý synovec? V jedné divadelní hře prý vystupuje jako prosťáček, kterého laskaví příbuzní z matčiny strany vytáhli z hnoje a on na ně místo vděku naházel špínu.“

„Nechytí nás, protože s tím ani nezačnou. Můj otec především vůbec neví, že jsme naživu,“ řekl Igor.

„Jak to můžete vědět?“ vyjekla královna. „Podle toho, co říkal váš synovec,“ ukázala na Zacha, „jste přicestovali přímo z vězení.“

„Ba právě. Z vězení, ve kterém nás pomalu popravovali. A už jsme oba měli namále. Pro boha Hrůzy bude mnohem jednodušší ohlásit Urvalovi, že jsme se konečně nechali sežrat, než aby přiznal pravdu. Denervos je úchylný psychopat, ale na své pověsti si zakládá. Je přesvědčený, že každý, kdo projde jeho rukama, a přesto se dostane svobodu, bude až do své nejdelší smrti hýkat hrůzou a k Nirruvienu se neodváží už nikdy přiblížit.“

„Přesto soudím, že bude pro všechny mnohem bezpečnější, pánové, když zůstanete tady. Udělím vám nějaký kousek souše, kde si postavíte dům. Můžete chytat ryby, lovit želvy, třeba se i oženit…“

Zach cítil, jak se mu do jícnu valí hořkost. Takže ona jim nabízí, aby se tu usadili? To samozřejmě znamená, že jim ty zpropadené obojky nesundá. O azylu taky nepadlo ani slovo. Tudíž je dál chce mít pod kontrolou, aby byli po ruce pro případ, že by se naskytla nějaká možnost jejich existenci zpeněžit.    

Královna mrskla prsty, služka s tácem hbitě odskočila, aby se mohla její velitelka zvednout z trůnu. Zapřela se rukama o područky křesla, ještě více zrudla a s výrazem uštvané stelné krávy se jala vstávat. „Tím dnešní audienci končím,“ dodala, jakmile se jí to podařilo. „Kapitán Tessyan vás nyní doprovodí zpět do vaší ubikace. Hned zítra vám sir Koy vybere nové působiště v obci Smrďucha v Jižních slatinách. Dostanete oprávnění k těžbě bahna na výrobu cihel, abyste si mohli postavit dům.“

Zach s Igorem rovněž vychovaně vstali, přičemž se na sebe vyjeveně podívali. Přece to tak nenechají! „Ještě strpení, Vaše Milosti,“ vyhrkl Igor. „Jednu věc jsme neprobrali!“

Královna se zarazila a s žuchnutím dosedla zpět do vypolštářovaného sedáku trůnu. „Jakou?“ Vypadala podrážděně a hladově, protože služka s dortíky už zmizela.

„Otázala jste se nás na kompenzaci. Nestihli jsme ten návrh předložit.“

Isyana podrážděně zvedla obočí. „To byla jen řečnická otázka, princi. Všichni přece víme, že vzhledem k vaší indispozici,“ ukázala Igorovi na krk, „pro mě nemáte nic, co by stálo za řeč.“

Igor nasadil výraz tvrdošíjného volka. Už v té chvíli Zach tušil, že je na obzoru malér. „Připouštím, že nemůžu čarovat,“ zavrčel jeho strýc. „Ale pořád ještě mám znalosti a zkušenosti, díky kterým poznám, že jste obětí ošklivé a zlomyslné kletby, madam. Tímto vám nabízím, že vás té kletby zbavím. Pochopitelně v případě, že nám pomůžete odstranit ty obojky.“

Zach s hrůzou pozoroval, jak královna v reakci na Igorovu nabídku přivřela oči a jak se její tučné prsty křečovitě zaťaly do područek trůnu. Přihlížející dvořané otevírali ústa v němém zděšení.

Královnina tvář se změnila v kamennou masku. „O čem to mluvíte, princi?“ Její hlásek zněl najednou tence a přiškrceně, jako kdyby patřil malému dítěti.

„O vašem hendikepu, madam,“ řekl upjatě Igor. „Je přece nad slunce jasné, že trpíte metafyzickou parazitární invazí. Původcem je Žravka Nesytná, suspecies Ifetey Vtěrné. Pokud je mi známo, na podobná svinstva se odjakživa specializuje Assi-Siona Dervosská. Podle toho, jak rozsáhle se ve vás Žravka zabydlela, soudím, že k infekci došlo poměrně dávno.“  Urvalův nejstarší syn konečně zaznamenal, že se atmosféra v sále významně změnila. V chabé snaze zachránit situaci, dodal: „Ne, že bychom se synovcem za vaši velkorysou nabídku usadit se na zdejším skvělém světě nebyli vděční, ale…“

Jeho další slova zanikla v poprasku, který se rozpoutal. „Fůůůj! Urážka!“ hřímali ze všech stran dvořané. „Za to zaplatí! Hoďte ho marastnici, Vaše Výsosti! Hoďte je oba marastnici!“

Zach sotva stíhal vnímat, co se s ním děje. Odkudsi se vyrojili vojáci, popadli jeho a Igora a za mohutného povyku s nimi smýkali chladnými chodbami pryč z prosvětleného sálu. Přirozeně se snažil bránit, ale co chvíli přiletěla zaťatá pěst, a praštila ho do obličeje nebo do ledvin. Pak ho čímsi těžkým udeřili do hlavy a svět zčernal.

***

Bet-daranské vězení bylo ještě horší než katakomby pod Urvalovým sídlem. Nacházelo se v jeskyních páchnoucích bahnem a hnilobou. Když se probrali, ocitli se v kobce, jejíž střed se svažoval do smrdutého blátivého jezírka. Jejich kotníky zdobily okovy z dovozového krihonitu připojené těžkými řetězy k okům zaraženým v bedrazitové skále.

„…taková ignorance! Líheň idiotů! Metaprostořané! Vždycky byli poněkud pozadu, ale že to s nimi půjde od desíti k pěti, toho jsem se nenadál. Ale za to může ta jejich neochota se systémově vzdělávat. Jsou roztříštění a zmatení! Kdyby se dohodli a společně založili mocenské centrum, vytvořili systém…“

Zatímco Igor celou dobu od chvíle, kdy se probral, polohlasně lamentoval, Zach mlčel. Ani se nesnažil strýce upozornit, že už je taky při smyslech. Dřív nebo později si toho ten excelentní diplomat stejně všimne. Zach si lámal hlavu nad tím, jak dokázal Igor s takovým způsobem jednání uzavřít příměří se Čtyřdohodou. Možná, že ho místní ve srovnání s Urvalem nebo Jerejanem brali jako to menší zlo.