Ani párem volů... (část jedenáctá)

08.10.2017 19:22

Zachary se po večeři vyráchal v bazénu a pak se položil na masážní stůl. Nechal Fainovy rozpustilé lazebnice, aby mu svýma kouzelnýma rukama hnětly unavené svaly. Jedna mu masírovala ramena, druhá bedra, přičemž ho občas plácla laškovně přes zadek, zatímco ta třetí se věnovala stehnům a pokračovala lýtky. Z atria se ozývala uklidňující líná hudba. Vůně masážního oleje konejšila k příjemné dřímotě. Smyslné dívčí doteky, jejich svůdné vzdechy a okatě nenápadné narážky na volný večer v souvislosti s velikostí Zachovy postele, dávaly jasný signál, co se bude dít dál. Stejně jako v minulých případech, Zach nepůjde spát sám. Pobaveně si pomyslel, že to Fain s tou péčí o jeho blaho bere opravdu z gruntu. V té chvíli mu bylo všechno jedno. Měl tak málo šancí užívat si odpočinek, že bral cokoliv, co se tak snadno nabízelo.

***

Bylo ráno a kdosi usilovně bušil na dveře. Zach se prudce posadil, a ulehčeně si oddechl, když zjistil, že je ve své dobře známé ložnici ve Fainově domě. Venku svítilo slunce jako v poledne. Nebylo divu, že děvčata, se kterými řádil hluboko do noci, už byla pryč. Vyždímaný jak citrón spal tvrdě a dlouho. Bušení neustávalo.

„Zachary?“ ozval se z chodby Fain, „musíš se obléct. Je tady princ Igor a chce s tebou mluvit! Čeká v knihovně, tak sebou hoď!“

Zach zaklel, svezl se z postele a sáhnul po županu. „Jistě strýčku,“ zahudral. „Za chvilku tam budu!“ Vpotácel se do šatny a nasoukal se do čisté uniformy. Vzpomněl si, že Fain včera zmínil, že je Igor naštvaný. Nejspíš proto, že už nebude mít příležitost tříbit si na Zachovi štiplavé sarkasmy.

Připravený na cokoliv vstoupil Zach do prastrýcovy knihovny. Igor odložil ilustrovaný program Sakénských šakalích dostihů a upřel na Zacha svůj obvyklý pohled, který používal u výslechů. Zach ucítil, jak se do něj opírá strýcova vůle a snaží se prorazit jeho zábrany a prozkoumat svrchní vrstvy jeho paměti. Zpevnil postoj a mlčky a téměř nestydatě útoku čelil. Jen tam stál a čekal, až to Igora přestane bavit. Studoval detaily jeho obličeje s takovou vervou, jako kdyby se viděli poprvé. Až na ty jizvy se jeho strýc nápadně podobal Jerejanovi a tím pádem i Zachovi. Měl vytáhlou kostnatou postavu a šedé oči. Jeho vlasy byly na rozdíl od Zachových a Jerejanových stříbřitě bílé. Ve tváři se mu bělaly tenké jizvy podobné pavučinám, pozůstatek po souboji s Merrikanskou obludou. Každé běžné zranění by se vyléčilo, ale na bytost třetího řádu z Metaprostoru, kupodivu, ani Igorovy schopnosti nestačily. Paradoxně ty jizvy Igorovi neubíraly na atraktivitě, spíš vzbuzovaly zvědavost a respekt. Další podivností byla Igorova křídla, o kterých si dříve Zach myslel, že jde o plášť. Nosil je viditelná a hmotná za všech okolností. Důvodem nebyla marnivost ale nezbytnost, jelikož se jednalo o následek nějaké havárie. Zdálo se téměř neuvěřitelné, že někdo honosící se přídomkem nejmocnějšího mága Urvalovy říše, nedovede ukrýt obyčejná křídla, ale Zach se tomu nesmál.

Ani tentokrát Igor Zachovy obrany neprolomil. Stáhl svou vůli a jeho tenké rty se mírně prohnuly v grimase vzdáleně připomínající úsměv. „Divím se,“ zasyčel, „že tě tu vidím, když podle Jerejana bys měl být dávno pryč.“

„Šel jsem se rozloučit se strýcem, sire,“ odpověděl prkenně Zach.

Igor téměř neznatelně zavrtěl hlavou. „No ovšem. Proč by ses taky chodil ukazovat do mé kanceláře, že? Jsem přece jenom tvůj šéf!“

„Měl jsem za to, že budete o předmětu mé mise informován od bratra, pane. Nechtěl jsem vás zbytečně připravovat o čas. Ale pokud je to potřebné, za měsíc, až přijdu podat generálovi hlášení, se zastavím i u vás.“

„Tak ty se zastavíš?“ povzdechl si Igor. Tvářil se stejně soucitně, jako když jednou komunikoval s příslušníkem zdegenerované populace primátů z Looseru. „Hm, to si tedy piš, že se zastavíš! Formálně jsem tvým šéfem pořád ještě já.“

„Toho jsem si dobře vědom, sire,“ odsekl Zach. Věděl, že tahá kadiru za ocas. Na pomyslné desetimístné stupnici šéfovy nasranosti by Igorovi přiřadil tak osmičku. Ale to neznamená, že si nechá kálet na hlavu. On za taškařice mezi Jerejanem a Igorem přece nemůže.

„Jerejan využil otcovy blahosklonnosti, když si tě uzurpoval pro sebe,“ poznamenal kontrolovaným hlasem Igor. Vstal, založil si ruce za záda, což vzhledem k tomu, že mu po zádech splývala složená křídla, působilo poněkud nezvykle a začal přecházet po knihovně. Jak tam chodil podél skříně s Fainovými právnickými knihami, občas po Zachovi hněvivě blýskl očima. „Ten blbec tě angažoval na rok. Celý rok bez dozoru. Děsím se pomyšlení, co za tu dobu stihneš natropit!“

Zach zaťal zuby a zavrčel: „Budu postupovat podle plánu, se kterým jsem generála seznámil. Pátrat po archívech, hledat informace o sociálních vazbách…“   

Igor se na něj výsměšně podíval. „A dozvíš se leda kulový. Předpokládám, že ti Fain prozradil, jak to s tím úkolem ve skutečnosti je. Jerejan nečeká a ani nechce, abys tu holku našel. Ale znáš to. Někomu ten úkol dát musel. Budiž. Drž se důsledně v muzeích a depozitářích. Hlavně se nepleť do věcí, kterým nerozumíš. Možná by sis měl za ten poslední rok života, co ti zbývá, ještě něco užít.“

***

Svět Nirruvien, za sedm měsíců

Zach čekal v předpokoji Jerejanovy kanceláře, aby podal pravidelné hlášení. Generál si odběhl do horních pater, nezbývalo, než mít trpělivost. Pobočník byl přímo zářným příkladem této ctnosti. Za hodinu pochroustal dvě balení lekesových tyčinek a vychlemtal tři kelímky bylinkové šlichty. Dokonce Zachovi dvě tyčinky nabídnul. Zach s díky odmítnul. Postačí, že Jerejan bude řvát, že nic nemá. Nebude mu ještě dávat záminku kvůli drobečkům na uniformě.   

Další měsíc byl ten tam a nic. Zachovi nevadilo, že má „nic“ týkající se Verony. Ale drásalo ho, že má „nic“ týkající se jeho cesty ke svobodě. Přehodnotil priority, a místo aby dál prohluboval studium magických posilovačů moci, zaměřil se na mechanismus bedrazitového obojku. Hledal způsob, jak se ho zbavit, nebo jak vyrušit jeho vliv. Všechno, co s tím souviselo, bylo z knihoven a archívů odstraněno. Pátral v nepřímých pramenech. To, co se zatím dozvěděl, mu přineslo jen zklamání.

Na Leberionu nosil náramek, který jeho schopnosti blokoval absolutně. Bedrazitový obojek to dělal selektivně. Mohl sice používat křídla, dokázal otevírat brázdy, trhat a opětovně scelovat prostor, ale k magické síle, která byla od narození jeho součástí, měl omezený přístup. Stačil na záležitosti, které měl v popisu práce jako voják v jednotkách Urvalových psů. Dokázal vyčarovat vrhací ohnivou střelu, nakrátko pomocí iluze změnit podobu, znal pár triků jak uhranout smrtelníka, nebo přivolat ku pomoci divokou zvěř, ale to bylo vše. Nebylo v zájmu říše, aby zrovna on disponoval hlubokými znalostmi, proto mu nedovolili vystudovat lyceum.  

Obojek měl, naneštěstí, ještě další mnohem děsivější funkci. Dokázal v případě potřeby nositele „přitáhnout“ ke Zdroji, k monolitu bedrazitové rudy otesaného do tvaru podstavce, na které stojí Urvalův trůn. Že funguje bezchybně, si Zach ověřil v ten den, kdy ho Igor sebral Denervosovi. Tehdy se mu dostalo první audience. Vzpomínka na jediné osobní setkání s Urvalem, byla tak hořká, že se ji Zach úporně snažil vytěsnit. Ale nikdy to nedokázal. Pronásledovala ho a drásala, ať už v bdělém stavu nebo ve spánku. Musel se smířit s tím, že se jí nikdy nezbaví. O to úpěnlivěji toužil po svobodě.  

Mezi obojkem a starým Zachovým náramkem musí být analogie. Zacha vztekalo, že se Archena nezeptal, na jakém principu náramek fungoval. Bylo zarážející, jak snadno mu Archen náramek sundal, zatímco jemu se to nikdy nepodařilo, i když to dřív z čiré zvědavosti zkoušel. Stejně tak nedokázal Zach sundat bedrazitový obojek.

Až z ručně naškrábaných poznámek na předsádce knihy o magických formulích, kterou získal v Aššúzu, si nepřímo odvodil, že jak náramek, tak obojek mohly být stvořeny „na míru“ jako magický fokus. To by znamenalo, že je dokáže sundat jedině ten, kdo je nasadil. Pokud by tomu tak bylo, je to v háji, protože Zachovi obojek nasadil strážce vězení a krmič krys, Denervos. Tím se Zachovy šance podstatně zhoršovaly.

Halas z chodby Konida přinutil prázdné kelímky shrnout do šuplíku. Vzápětí se přiřítil Jerejan, jemu v patách se drželi princ Igor a major Denisen. Jerejan v pravici třímal svůj hrůzu nahánějící řemdih. Mával s ním tak nonšalantně, jako kdyby to byl péřový vějíř. Ostnatá koule pohupující se na řetězu opisovala velkolepou osmičku a v krajní poloze se povážlivě blížila do oblasti Denisenova klína, takže kysele se šklebící major neustále ustupoval. Ta zbraň měla historii. Jerejan si na ní hodně zakládal a rád o ní mluvil. Rukojeť ohlazená častým používáním prý pochází z kosti nefalšovaného Quosibana. Ostnatá koule krihonitovým řetězem k ní připojená je vyřezaná v jednoho kusu axionitu.  Zbraň obklopuje chvějivý obláček šedého světla, svědčící o tom, že je nasycená starou quosibanskou magií. Jerejan rád dával k dobrému, že právě tímto řemdihem rozsekal na kousky jejího předchozího držitele a svého někdejšího velitele, Archenova druhorozeného syna Herdekena. Okolnostmi, za jakých k tomu došlo, se už nechlubil. Předtím než Herdekena zamordoval, ho totiž otrávil a potupně svázal. Nemusel tu situaci nijak připravovat, protože ti dva byli před převratem dobří přátelé. Alespoň Herdeken si to původně myslel.

„Ha!“ zařval Jerejan, jakmile Zacha spatřil.  

Zach vstal. Byl připravený na Jerejana, ale ne na zákeřného Igora. Ať řekne cokoliv, všechno bude špatně. Takže odložil proslov o průběhu pátrání v dravských archívech, který si nachystal a řekl:„Hlásím, že nic nemám, sire.“ 

„Nic?“ zahřměl Jerejan. Vypadal, že se silou mocí snaží maskovat svou spokojenost.

Zach pokrčil rameny. „Zatím.“

„A co jsi celou tu dobu dělal?“ ozval se Igor. „Sypal slepicím?“

„Studoval jsem sociální vazby hledaného subjektu, sire,“ odpověděl Igorovi mrtvolným tónem Zach. „V zapečetěném archívu v troskách  na Klebiu, v trezoru muzea historie v Aššůzu, a v soukromé sbírce Nadace lorda Herkena.“ Všechny tyto destinace opravdu navštívil, dokonce kvůli alibi zběžně proletěl i prameny mající souvislosti s Veroninou rodinou. „Souhrnnou zprávu jsem už odevzdal Konidovi, sire,“ dodal škrobeně. Tím Igorovi naznačil, že momentálně se zodpovídá Jerejanovi.

Jerejan se rozmáchl řemdihem a zasekl kouli do stěny naleštěné skříně na spisy. Když si všiml, jak Konidos zastrčil hlavu mezi ramena, spokojeně se rozchechtal. Se svým chováním řeznického psa si vychutnával, že v této fázi je šéfem on.  

Igor zbledl a znechuceně se na Zacha podíval. „Je patrné, že jsem se s tebou pachtil marně. Zjevně se ti stýská po Denervosově nápravné kůře,“ zasyčel. „Jestli ji nenajdeš, tam dole tě ty servilní kecy přejdou.“     

„Radši mazej, parchante, než z tebe bratr ohodí parkety,“ zahučel kousavě Jerejan.

„Díky, sire,“ sykl s pohledem upřeným kamsi do stěny Zach.