Ani párem volů... (část dvanáctá)

10.10.2017 20:21

Přímo za dveřmi Konidovy kanceláře čekal Fain. Prastrýc vypadal rozrušeně. „Zachu, musíme si promluvit.“

„Co se děje, strýčku?“ ošil se Zach. Věděl, že Fain musel mít pádný důvod, aby na něj čekal, protože dolů chodil jen velice nerad.

„Ani jednou ses u mě nestavil,“ lamentoval cestou Fain.

„Omlouvám se,“ zahučel Zach. „Prostě jsem měl moc práce.“ Protože plánoval útěk, snažil se Fayinovi vyhýbat, aby mu tím později nezpůsobil potíže. Jenže teď je spolu vidělo tolik lidí, že by spíš vzbudilo pozornost, kdyby spolu neodešli.

Fain pokýval hlavou. „Vidím, ale mám něco opravdu důležitého.“ Obezřetně se rozhlédl kolem a dodal: „Probereme to v soukromí.“

Opustili prostranství před palácem a mlčky kráčeli k Fainovu domu. Zach cítil, že je Fain nervózní. Neměl potřebu s ním zapřádat hluboké rozhovory, protože si nebyl jistý, zda dokáže zamaskovat vlastní neklid.

„Zdá se, mi to, nebo je to fakt, že to s tím hledáním moc nepřeháníš?“ udeřil strýc na Zacha, jakmile se spolu zavřeli v pracovně.

„Nevím, jak to vypadá navenek,“ odpověděl Zach, „ale ujišťuju tě, že se neflákám.“ V tom nelhal, i když cíl jeho úsilí nemá s hledáním Verony nic společného.

Fain skepticky stiskl rty a pokrčil rameny. „No dobře. Jenom si myslím, že ti unikají důležité souvislosti. Císař prohlásil, že pokud Verdevonnu najdeš, dá našemu rodu šanci. Dovolí, abych tě oficiálně adoptoval. A potom by ses mohl oženit. Císař mi dokonce věnoval seznam potenciálních nevěst. Samé krásné, zdravé a plodné šlechtičny…“

„Plodné?“ řekl mdlým tónem Zachary.

Fayin netrpělivě nadskočil. Oči se mu rozzářily nadšením. „Copak to nechápeš? Zbavil by ses nálepky parchanta. Rod ab-Tenevinenů by mohl pokračovat! To je přece všechno, oč Archen usiloval!“     

Zachary chápal, co tím Fayin myslí, ale nebyl si jistý, zda Archen usiloval právě o toto. Za takovou cenu? Tak nějak mu bylo proti srsti, že by měl oficiálně a „za odměnu“ získat jméno, které mu právem patřilo. Vůbec se mu nelíbila představa, že by mu bylo „dovoleno“ se oženit s osobou schválenou císařem. A maximálně ho srala myšlenka, že by měl s takto vybranou osobou plodit potomstvo předurčené do císařových služeb.

Něco z jeho pocitů se mu asi odrazilo v tváři, protože Fayin řekl: „Tobě se takový vývoj nelíbí? Zachu, uvědom si, kolik mi to dalo práce, abych císaře přesvědčil. Do karet nám hraje fakt, že se ani jemu samotnému ani jeho synům nedaří mít syny nebo čistokrevné dcery. Igor je neplodný, Krasen je na chlapy. Jerejan má sice houfy dcer, ale všechny jsou to míšenky s běskami a démonkami.“

„Skoro to vypadá,“ poznamenal bezelstně Zach, „jako kdyby ab-Nirruvieny někdo proklel.“

„Tiše!“ okřiknul ho Fayin. Podle toho, jak zesinal, Zach pochopil, že dědečkovo vyprávění o kletbě je čistá pravda, kterou se vládnoucí rodina všemožně snaží ututlat. Jo, když jeden nesplní, co slíbil, může se nadít nepěkných věcí.

„Musíš tu holku najít,“ pokračoval Fayin a tvář se zvlnila prohnaným úsměvem. „Ona je klíč. Ke tvé svobodě i k záchraně naší rodiny.“ Z kapsy pláště vytáhl papírovou ruličku. „Tady máš koordináty místa, kde bys ji mohl najít. A tady,“ podával mu tenkou stříbrnou tyčinku, která se dala zasunout do vysoké boty, „je věc, díky které ji zkrotíš. Jen ji sem přines a Jerejan pukne vzteky. “

Zach zběžně přehlédl sérii čísel a zavrtěl hlavou. „Essebi? To musí být nějaká blbost. Tam přece zasahoval První oddíl. Elita všech elit. Pokud vím, spálili to tam na prach.“

Fain zakoulel očima. „Jistěže ano. Udělali to z exemplárních důvodů, protože právě na Essebi se v předtenevienské éře nacházelo sídlo dravského království. Jenže, já, starý harcovník, si pamatuju i to, čeho se mladší neměli možnost dopídit. Podloží světa Essebi je z krihonitové rudy a extrémně tvrdého krexitu. V hloubce dvanáct set jarvenů pod povrchem je provrtané tunely a umělými jeskyněmi. Je to prastarý a vysoce funkční komplex z časů Dwu Nakhara. Přesně tam dravové založili Ohnisko odporu a osnovali odboj proti Vivanské federaci. První komando smečky důkladně spálilo povrch, ale vsadím se o sochu Krasena, že o ty tunely ani nezavadilo. A jsem si skoro jistý, že právě tam se v současnosti soustředí zbytky dravské povstalecké armády, protože pod svícnem bývá ta největší tma.“   

***

Zach seděl na kamenné lavičce v parku na náměstí Svornosti. Mezi prsty žmoulal papírky z bonbónů, které naházel harpyjím. V botě ho tlačila stříbrná tyčinka, v kapse měl sáček s rudými, zelenými a modrými utrebovými náboji. Vypadaly jako semena hrachu, přesně tak zvrásněné. Bylo o nich známo, že figurují na seznamu přísně kontrolovaných zbraní. Každá kulička obsahuje komprimovaného běsa, vypěstovaného na chovné farmě a roky cvičeného pro specifický úkol. Po průchodu stříbrnou hlavní se utreb aktivuje. Prosákne do nového hostitele a poté, co splní definované zadání, disciplinovaně umírá. Utrebové byli kdysi obyčejnými živelnými běsy na Tichém Tvardu. Žili v poklidné symbióze se slepými vzdušnými rejnoky. Vsáknutí do jejich podstaty pomáhali rejnokům při orientaci, když brázdili tamější oblačná moře a za to se živili jejich zbytkovou magií. Schopnosti utrebů prolínat jinými entitami a manipulovat jimi, si naneštěstí povšimnul Lain z Pervedosu a začal s nimi experimentovat. Podařilo se mu je od hostitelů zpětně izolovat a vyvinout z nich odolný a tvárný kmen, který se vsakuje do oběti a specificky ovlivňuje její stav. Urval svět  Pervedos anektoval krátce po tom, co se vyškrábal na trůn, utrebové líhně zabavil a na využívání utrebových zbraní uvalil monopol. Zach se odmítl zabývat otázkou, jak asi Fain k utrebu přišel, protože by jej z toho darmo bolela hlava.

Blížila se půlnoc. Venku byli jen vojáci na hlídce a pouliční běsky. Z povzdálí sledoval, jak se harpyje pod vítězným obloukem o cukrátka hašteří. I jemu nabízejí cukrátko. Vypadá to, že obojku se tak rychle nezbaví. A pokud jim Veronu nedodá, zavřou ho do katakomb, a dopadne hůř, než ty harpyje.