Ani párem volů - část dvacátá

19.11.2017 21:47

„Madam Treya?“ zacvrlikal Igor hlasem hebkým jako samet. „To je od vás hezké, že jste se zastavila. A s krysami si nedělejte hlavu, jen jsme vzpomínali na staré časy.“ Máchnul paží k blátivému jezírku, které Treya právě opatrně obcházela. „Bohatě postačí ta vaše marastnice,“ dodal sladce. „Divím se, že se ještě nevynořila.“

Treya se konečně dostala na místo, kde byla rampa u zdi dostatečně široká, aby si bahnem neumazala lem pláště. Bez rozpaků se svezla k zemi a řekla: „Žádná tu není. Kdyby vás šoupli k marastnici, už byste byli na kusy. Vy, Igore ab-Nirruviene, jste ten nejarogantnější hňup, kterého nosí tento svět. Jak jste mohl čekat, že královna zareaguje, když před celým dvorem na plnou hubu vybalíte nejpřísněji střežené státní tajemství!“

Zach si pomyslel, že se nedá mluvit o tajemství, pokud Isyana vypadá tak, jak vypadá.

„Takže vy o žravce víte?“ nadskočil Igor. „A nic s tím neděláte? Takový šlendrián!“

Treya udělala provinilý obličej. „Lámali si s tím hlavy nejváženější doktoři z univerzity. Mysleli jsme, že jde o nějakou genetickou zátěž, která se projevila s dospíváním. Že by mohlo jít o kletbu, naši mágové vyloučili hned zpočátku. O infonové kletbě jsme neuvažovali vůbec. Dejme tomu, že jste nám pomohli s diagnostikou.“

„A vy jste nás za to odsoudili k strašlivé smrti,“ poznamenal sarkasticky Igor. „Tím se všechno vysvětluje.“

„Zatím vás nikdo nežere, vtipálku,“ houkla kousavě Treya.

„Takže jste nám přišla oznámit co, madam?“ vložil se do jejich špičkování Zach.

Treya se ošila. „Hm. Zatím je váš případ otevřený. Musíte uznat, že po té ostudě bylo nutné vás uklidit z dohledu.“

„A nemohli jste nás uklidit na nějaké příjemnější místo, madam?“otázal se prkenně Zach.

„Ptám se na totéž,“ houkl Igor. „Už proto, že takto vám nemůžeme být při léčbě královny užiteční.“

„Jestli se chcete dostat ven, nic jiného vám ani nezbude,“ usadila ho Treya. Pak se její obličej zkroutil rozpaky. „Naše panovnice v současné chvíli není jaksi… schopná přemýšlet o celé záležitosti racionálně. Brečí a s nikým nechce mluvit. Pořád přitom jí, přirozeně. Až se vzpamatuje, až bude ochotná mě vyslechnout, pokusím se jí to vysvětlit. Ale nejdřív chci slyšet, co nabízíte.“

„Umím žravku dostat z těla ven,“ oznámil Igor.

Treya zvedla obočí. „Myslela jsem, že infonové kletby jsou vázané na iniciátora. Že bez osoby, která kletbu stvořila…“

„Ne nezbytně, pokud znáte iniciátorovy metody,“ zamručel Igor. Dříve, než stačila Treya něco namítnout dodal: „Jistěže, každý iniciátor má originální přístup. Ale vzhledem k souvislostem si troufám odhadovat, že přesně vím, o koho jde. Bet-Daran těží a vyváží perleť. Stejně jako Dervos. Monopol na tento byznys na Bet-Daranu má královna. Monopol na Dervosu vlastní Assi-Siona. A právě Assi-Siona používala žravku v mocenském boji zhruba před sedmi staletími. Divila byste se, madam Treyo, kolik se tehdy kolem dervosské královny točilo nadměrně otylých osob. Pak ji jakýsi užitečný idiot upozornil, že už to začíná být nápadné, a ona s tím přestala.“ Igor se hořce uchechtl. „Nevidím důvod, proč by Assi-Siona nemohla tento slizký způsob likvidace obchodní konkurence oprášit.“    

Bet-daranská kněžna polohlasně zaklela. Její hezky vykrojené rty se stáhly do tenké linky. „Kdybych věděla,“ zasyčela, „že jste měl nějaké kšefty s Assi-Sionou, přesvědčila bych bratra ten den, co jste se objevili, aby vás zamotal do krihonitové sítě a poslal Urvalovi zpět.“

Zachem otřásla zima, neboť se v cele znatelně ochladilo.

„A kdo by pak vyléčil vaši královnu, madam?“ rýpnul si Igor, a jeho oči až doposud matné a zapadlé v důlcích, zaplály temným světlem. „Ó jistě. Ti vaši úžasní mágové, kteří hned na začátku možnost infonové nákazy vyloučili.“ I jeho postoj se změnil. Seděl rovně a strnule, působil přísně a odhodlaně. „Přísahám, že za posledních sedm set let jsem s Assi-Sionou neměl vůbec nic společného. Kdyby to bylo v mých silách, udělal bych vše proto, abych svět její přítomnosti zbavil. Ta osoba je nebezpečná tím nejhorším způsobem! Jako jedovatá květina. Je přitažlivá. Je neodolatelná. Hýří barvami, přitahuje atraktivními tvary, opájí vůní. Ale na dně jejího kalichu se skrývá nejzákeřnější jed. Vím, o čem mluvím! Důvěrně tu mrchu znám! Ve své mladické naivitě jsem se s ní totiž oženil a nějakou dobu jsem v tom úchylném svazku setrval, než usoudila, že mě má dost a než mě uspala a než ze mě udělala čísi svačinu!“    

Zach se přistihl, jak na Igora zírá s otevřenou pusou. Rychle ji zase zavřel.

„Snad mi teď uvěříte, madam,“ pokračoval sžíravým tónem Igor, „že co se znalosti způsobů té dámy týká, nemám konkurenci. Kromě desítek dalších manželů, kdyby ovšem nebyli mrtví. Žádného z nich si nenechá dlouho. Slyšel jsem, že teď jich mívá i víc najednou. Chápu, proč to dělá. Aby nebylo tak nápadné, jak často je obměňuje. Takže vaší královně vyřiďte, že jí toho parazita zbavím. Ale jsem schopný to udělat jedině v plné síle. A to znamená, že mi nejdříve musí sejmout ten obojek.“ Pak se zarazil a šlehl pohledem na Zacha. „Přirozeně to platí i pro mého synovce. On mi s vypuzením žravky pomůže.  Je sice diletant, ale nemůže být horší, než vaši nedostižní mágové.“

Treya zachovala kamennou tvář, ale podle přimhouřených víček a pevně sevřených pěstí bylo znát, že ji Igorův výbuch vyvedl z míry. „Kde mám vzít jistotu, že hned nefrnknete? Klidně byste se na nás mohli vykašlat!“

„Slibuji, že odejdeme až poté, co královnu uzdravíme. Nezbude vám, než nám to věřit,“ broukl mrtvolným tónem Igor.

Zach se konečně zhluboka nadechl. Neuráželo ho, že ho Igor nazval diletantem. Měl přece pravdu. Dost se mu ulevilo, že na něj Igor nezapomněl. Snad poprvé, co strýce znal, ho vnímal jako živou a zranitelnou bytost.    

  

 

Není lázeň jako lázeň

 

„To je nějaký test?“ zavrčel Igor. „Nebo snad vtip?“

Zach stál po strýcově boku a stejně jako Igor třeštil oči na dvě kamenné nádrže s mramorovým okrajem zapuštěné v podlaze. Byly téměř po okraj zaplněné hustou šedou břečkou podezřele podobnou blátivému nadělení z jezírka jejich cely. Hladina se mírně pohupovala, jako kdyby v té hmotě něco plavalo.  

„Je to zcela seriózní postup,“ odvětila s nádechem škodolibosti kněžna. Naklonila se k nádržce a ponořila do břečky prst. „Kvarsinský bentos se vyskytuje jen ve dvou přísně střežených lokalitách na Bet-Daranu. Žije v něm vzácný druh plže, který metabolizuje bedrazit a používá ho k výstavbě tělesné schránky. Když se do bentosu ponoříte, finesta krutuana vaše obojky do několika dnů rozruší a stráví. Vašemu tělu se rámcově nic nestane. Zpočátku, mohou metabolické produkty působit dráždivě na kůži, ale jakmile se bedrazit dostatečně naruší, naskočí vaše interní magie a můžete se dát do pořádku... “

„Myslel jsem, že ta metoda bude magická,“ zabručel konsternovaně Igor. Když Zach viděl, jak se jeho strýc tváří, musel se kousat do rtů. Ani on si při službě na Igorově ministerstvu nemohl nevšimnout, jak moc je Igor posedlý hygienou. 

„Co se vám zase nelíbí, Nirruviene?“ načepýřila se Treya. Dali jsme si s tím spoustu práce. Jen těžba bentosu a jeho přeprava do metropole zabrala osm dní!“

„Cením si toho, madam,“ syknul Igor. „Jiný méně hnusný způsob byste asi neměli, že?“

Treyna bělostná pleť se zbarvila doruda. „To tedy neměli. Račte se svléknout, pánové. A hup do vany!“

***

„Teď chápu, proč nás předtím nenechali se umýt. Bylo by to zbytečné,“ brblal Igor.

Zachovi byla zima a střídavě se mu zvedal žaludek z toho zápachu a všudypřítomného šimrání po těle. Ponořený až po bradu přemýšlel nad tím, že by se určitě dala vymyslet jiná metoda, jak slimáčky dostat k obojku, kdyby se ovšem bet-darancům chtělo si s tím lámat hlavy.

Trvalo dlouhých čtrnáct dní, než se Treye podařilo královnu přesvědčit. Jakmile Isyana konečně souhlasila, odvedli je ze smradlavé podzemní špeluňky do soukromého křídla palácových lázní, aby je šoupli do té nechutné vazké hmoty, ve které se to hemžilo přilnavými jako prst velkými slimáčky. Byly jich stovky. Každý měl na těle malinkou zářivě modrou ulitku, která se s délkou jejich hodování na obojcích zvětšovala.

Igor po většinu času nadával nebo mlčel. Zach to po několika hodinách napjatého ticha nevydržel a zeptal se ho, jestli je pravda, co se v Nirruvienu povídá, že ty jizvy na jeho tváři mají spojitost s Merrikanskou obludou. Strýc byl dlouho zticha a pak řekl: „Původní exemplář byl tou dobou ve stázi. Udělalo mi to jeho mládě vypěstované dervosskou královnou, mou tehdejší ženou. Z toho plyne ponaučení, že ženským není co věřit.“

***

Máčeli se v břečce druhým dnem, oba už jen apaticky zírali do stropu a drkotali zuby. Včera je opětovně navštívila Treya. Ujišťovala se, zda jim nic nechybí. Tvářila se jako ztělesněná slušnost, ale oči se jí leskly pobavením. Čas, který jim věnovala, Igor využil k tomu, že jí podrobně vysvětlil, jak bude celý proces s likvidací žravky probíhat. Taky jí nadiktoval seznam potřebných pomůcek. Průběžně je chodili kontrolovat vojáci včetně trvale ostražitého a skeptického kapitána Tessyana.

Zach tupě zíral na strop obkládaný šedými dlaždicemi. Po obvodu byly lemované tenkými stříbrnými pásky. Když přivřel oči, geometrické obrazce se rozvlnily do blýskavých klikyháků… Tichounké mlaskavé zvuky a šelestění. Škrábání drápků o železný rošt. Mrskání pružnými lysými ocásky. Malinká chytrá očka a citlivé měkké čumáčky. Drobné tlamičky s otrými zuby, které se zakusují… Zmítal se a řval stejně jako pokaždé předtím. Věděl, že nemá šanci tomu utéct…

Připadal si jako v sudu, který se kutálí z nekonečně dlouhého úbočí. Otloukaný ze všech stran… Ne, nebyl v sudu! Ležel ponořený v nějaké nádrži obklopené ze všech stran chlápky, kteří ho chtějí utopit. Každý něco pokřikoval, slova se slévala do nepřehledné vřavy. Chytali ho za ruce a za nohy, ale on se jim vysmekával, jak byl mokrý a kluzký, odhodlaný se nedat jen tak…

Vstávej, kluku! Okamžitě se prober!

Konečně mu došlo, že usnul a zdálo se mu o krysách. Nejspíš sebou ve vaně mlátil a řval. Tessyanovi vojáci ho nechtějí utopit. Snaží se ho udržet v klidu, aby si něco nepolámal. Přestal se s nimi prát. A ejhle. Rozhostilo se ticho protkané několikanásobným funěním.

„Už ho můžete pustit,“ ozval se zpoza jejich zad Igor. Opravdu ho pustili a odstoupili. Zachary ji napočítal šet. Byli mokří, potřísnění rozmašírovanými měkkýši a vypadali hodně naštvaně.

***

Konečně bylo v koupelně zase ticho. „Omlouvám se,“ řekl Zach. Když Igor neodpovídal, pokračoval: „Slibuju, že znovu neusnu. Je mi to trapné.“ V potřebě zahnat myšlenky na hrůzu, kterou sebou trvale vláčí, začal rozpačitě blekotat: „Napadlo mě, že až se vrátíme a až porazíme Urvala, nechám si vymazat paměť. Jinak se do smrti pořádně nevyspím. Četl jsem, že Ciabai z rohu Modrých Medůz to prý zvládají dělat selektivně. Máš s tím nějaké zkušenosti strýčku?“    

„To už by bylo bezpečnější, aby ses nechal obejmout Merrikanou,“ zahučel přezíravě Igor. „Ciabai vymažou události z období, které jim zadáš, ale navíc zlikvidují i vazby na zkušenosti před a po. Naruší to osobnost a poškodí intelekt. Takže jestli ti nevadí, že pak budeš dobrý tak k otevírání a zavírání dveří…“

„Co mám, sakra, dělat, abych ty vzpomínky zadusil?“

 „Nedělají ti potíže vzpomínky. Ty jsou naopak nezbytné. Ničí tě strach na ně vázaný.“

„Dík za vysvětlení,“ sykl skřípavě Zach. No vážně. Koho by nepotěšilo, když mu někdo poví, že je posraný strachem? Ne že by to nebyla pravda.

„Tak já ti to vysvětlím trochu názorněji. Tak, aby to pochopil i chlapec, co vyrostl ve stáji,“ řekl sžíravě Igor. „Představ si, že vzpomínky jsou krajina. Louky, lesy, jezera, skály a údolí. Pod tím jsou hlína a kameny – které symbolizují pevný základ tvé osobnosti. Tvůj charakter, tvoje motivace, tvůj potenciál. Nad krajinou plují mračna. Honí se ve větru. To jsou tvoje emoce. Radost, zlost, sdílnost, odpor… V současné době jim dominuje hrůza spojená s mučením. Hrůza z toho, že není úniku. Mraky hrůzy jsou ty nejtěžší. Paralyzují všechno. Zaclánějí slunci, až je šero. Kontury krajiny se rozplývají, až k pochybnostem. Nakonec vidíš jenom ty mraky a skrze ně rozmazané bolavé vzpomínky. Nemáš šanci se přez ně dostat k hlíně a kamenům. Ke svému pevnému jádru…“

Zachary to poslouchal a cítil, jak prudce mu bije srdce. Něco takového od Igora ještě neslyšel. Jako kdyby slyšel báseň. Neměl slov.

„Možná by pomohlo to, co už jednou pomohlo mně,“ dodal krotkým tónem Igor. „Dračí slzy.  Nemažou vzpomínky, ale fixují emoce. Zataví je do krajiny. Jako kdyby se ta těžká mračna vypršela. Pořád tam jsou, ale už tolik neděsí, protože voda se vsákne do hlíny a kamenů a stane se součástí tvého jádra. A jestliže je toto jádro dostatečně pevné, neublíží mu to. Naopak ho to posílí.“

„To už bych jako nikdy nic necítil?“ ohradil se Zach. Při představě, že by se z něj stal stejný pazgřivec, jako je Igor, se celý naježil.

„Ale ne,“ uchechtl se Igor. „Když se to aplikuje opatrně, zafixují se jen konkrétní nechtěné zážitky. Nesmí se to přehánět, to nesporně. Až vyřešíme tu záležitost s Isyanou, nějaké slzy ti seženu. Nemůžu pořád hlídat, co natropíš, když usneš. Musel jsem na tebe řvát telepaticky, protože na normální křik jsi nereagoval. Ještě že jsi měl obojek, jinak bys ty vojáky všechny pozabíjel.“

***

Máčení v nádrži se stávalo nesnesitelným, nedalo se dělat nic jiného, než čekat. Zach přestal sledovat čas a vybavoval si pasáže z knih, které kradl z Igorova archívu. Zrovna uvažoval nad Seinovou teorií Vlivu fytobiontí expanze na vznik movabanových polí, když ucítil brnění v zádech. Páteří mu projel blesk. Zařval, vzepjal se nad hladinu jako luk a s mocným šplouchnutím dopadl zpět. Na moment se úplně ponořil a navzdory pudu sebezáchovy otevřel oči. A místo hnědé bahnité hmoty uviděl, že se vznáší v jasně průhledném médiu, ve kterém se mrskají myriády růžových tvorů s modrými ulitami. Hlava mu třeštila euforií, cítil se, jako bomba před výbuchem. Stačilo pouhé pomyšlení a vznesl se nahoru. Vystoupal nad hladinu a snesl se na kamennou podlahu. Oproti očekávání neměl na sobě ani stopu bahna. Jeho tělo bylo čisté, kůže bledá a suchá a teplá. Sáhl si na krk. Obojek byl pryč!

„Už jsem myslel, že z toho přijdu o rozum,“ ozvalo se mu za zády.

Ohlédl se a uviděl Igora, provizorně zahaleného do splývajících křídel, jak se natahuje k lavici, na které čekalo čisté oblečení. Strýc bral postupně ty kusy šatstva do rukou a znechuceně křivil rty. Košile utkaná z vláken bahenního mlže sytě fialové barvy a ostře zelené kamaše pletené z vodních travin a nakonec lýčené sandály spíše připomínající papuče, v jakých na Leberionu chodili potulní kramáři.

„Nejsme v cirkuse,“ odfrkl Igor. Odhodil šatstvo stranou, zavřel oči a cosi polohlasně zamumlal. Vzápětí se na jeho kostnatém těle zhmotnila lesklá černá tunika s průstřihy na lopatkách pro křídla a přiléhavé matně černé kalhoty a nakonec i vysoké pro změnu černé boty sahající do půli lýtek s hrubou podrážkou. Zach si pomyslel, že než se něco takového naučí on, uplynou staletí. S odevzdaným povzdechem zamířil k lavici, protože jemu to barevné nadělení musí stačit.

„Ani na to nesahej!“ houkl Igor. „Můj synovec tu nebude chodit jak komediant!“

***

Vojáci je opětovně eskortovali dlouhými chodbami, ale tentokrát se to obešlo bez kopanců. Dvořané a sloužící na ně cestou zvědavě civěli. Nejspíš je fascinovala skutečnost, že navzdory urážce majestátu jsou vetřelci stále ještě naživu a evidentně v dobré kondici. V předpokoji královnina salonu na ně čekal kapitán Tessyan. Měl na sobě zvláštní zbroj s perleťovým leskem zdobenou rytými symboly, ze kterých se linula měkká namodralá záře. Něco podobného Zach viděl v knize z Fainovy pracovny. V příslušné pasáži stálo, že tyto znaky fungují jako tvarové zářiče a posilují osobu, která je nosí. Jsou sestaveny individuálně na „míru“ a jejich účinek je značný, i když časově omezený. Jakmile si Fain tehdy všiml, co Zachary v jeho knihovně studuje, okamžitě uspořádal veselý piknik v zahradě se spoustou vína a hejnem ke všemu svolných děvčat. Když se Zach nazítří vzpamatoval z kocoviny a chtěl ke knize vrátit, už ji nenašel. Tehdy si to vysvětlil tak, že Fain šetří jeho city, protože s obojkem by se na žádná vyšší kouzla stejně nezmohl.