Ani párem volů - část dvacátá druhá

01.12.2017 11:47

Po tom památném tahání červů je Treya ubytovala ve svém domě v centru, aby byli královně blíže po ruce. Užívali si bet-daranského pohostinství plnými doušky. Treya je sebou brala na výstavy a do divadel, vláčela je na návštěvy u přátel, předvedla jim manufakturu na zpracování perleti a dokonce je zavedla na univerzitu, kde je představila mágům, jejichž neschopnost jí Igor tak rád mlátil o hlavu.

Trochu diplomacie neuškodí

„Musel jste Tessyanovi říkat, že je ta nákaza jeho vina?“ obořila se Treya na Igora. „Vzal si to osobně,“ lamentovala. „Teď, abych měla strach, že se vypraví na Dervos.“

„Takové pěkné chlapce si Assi-Siona dává k svačině. Buď skončí v její posteli, nebo v tlamě jejího mazlíčka Launy, nebo jedno po druhém. V každém případě  ho Assi-Siona zmanipuluje a očaruje a zničí.“

„Tak s ním promluvte!“ zaúpěla Treya. „Řekněte mu, co dervosanka udělala vám!“

„Mám se jinému chlapovi chlubit vlastní hloupostí?“

„A mě jste se pochlubit mohl?“ Treya podezřele snížila hlas.

Zach byl v místnosti přes chodbu, ale jejich hádku slyšel i přes dvoje dveře a trhala mu uši. Ne, že by ty dveře byly tak vetché, ale bez bedrazitového obojku byl mnohem vnímavější. Právě si plánoval zajít na univerzitu a zúčastnit se seminářů a přednášek, protože on toho má na rozdíl od Igora hodně co dohánět. To, že bet-daranští mágové nepoznali vzácnou infonovou nákazu, přece neznamená, že jsou úplně neschopní.   

Vykročil z pokoje do chodby a zaklepal na protější dveře, aby hostitelce ohlásil, že odchází. Uvnitř bylo horko jako v roztopené peci. Zach už dokázal rozeznat „horko“ a horko. Bylo to jiné „horko“ než od ohně nebo od slunečních paprsků. Toto bylo horko sálající z nahromaděné magie. Smrtelníci nebo nižší démoni ho nevnímají, cítí jen těžko definovatelné napětí.  

Ti dva byli natolik zaměstnaní jeden druhým, že jeho příchod vůbec nevzali na vědomí. „Mě ano, a Tessyanovi ne?“ útočila dál Treya.

„To je něco jiného,“ odpověděl rozhořčeně Igor. „Potřeboval jsem, abyste mi uvěřila. Vy jste dáma! Dalo se předpokládat, že budete mít porozumění!“

„Aha, takže protože jsem dáma,“ odpověděla Treya a ještě více snížila hlas, „dá se předpokládat, že jsem naivní blbka, která každému na všechno skočí!“

„U všech sůsích blech!“ zaklel Igor. „Copak jsem lhal? Kdybych se rozhodl, že vám budu lhát, dělal bych to tak elegantně, že byste mi to vy, agentka královské kontrašpionáže, sežrala i s navijákem!“

„Vyyyy, jedeeen, arogantní… “

„A co kdybych si s kapitánem promluvil já?“ ozval se Zach ve chvíli, kdy se Treya pracně nadechovala a hledala další urážlivé slovo. „Myslím tím, jsme skoro stejně staří. A je o mě známo, že jsem nevzdělaný diletant a vyrostl jsem mezi dobytkem. Kapitán určitě nebude mít dojem, že se nad ním snažím povyšovat tak, jako si to trvale myslí, když s ním komunikuješ ty, strýčku.“

Igor se zatvářil překvapeně, načež váhavě přikývnul.

„Výborný nápad!“ rozzářila se Treya. Chytila Zacha za předloktí a spikleneckým tónem poznamenala: „Buďte k tomu chlapci vlídný, princi Teneviene. Znám ho od plenek. Je čestný a přímý. Dokonce tak moc, že někdy vypadá jako pitomec. Přiznávám, že mám pro něj slabost, protože jsem ho vychovala. Švagrová je sice hodná osoba, ale je až příliš zaměřená na svou uměleckou kariéru. Tessyanova pozice velitele královniny ochranky byla vždycky obtížná, a teď když se královna uzdravuje, to bude ještě horší.“

„Nechápu, proč,“ zabručel Zach.

Treya si těžce povzdychla. „Těsně předtím, než Isyana onemocněla, ucházeli se o ni snad všichni druhorození princové z okolních soustav. Ale jakmile začala nabírat váhu, do jednoho se odplazili. Teď to začne nanovo a královně nezbude, než si z nich konečně vybrat. Nemůže dál zůstávat neprovdána. Její nemoc ohrozila stabilitu monarchie. Zachrání nás jedině sňatek se silným a perspektivním partnerem, potažmo spojenectví s jeho domovským světem. Tato realita, které se nedá vyhnout, je Tessyanův problém. Ten hoch je královně mnohem více oddaný, než by příslušelo kapitánovi její stráže, jestli mi rozumíte.“

„No, podle toho, co jsem viděl, bych řekl, že máte pravdu,“ připustil Zach, přičemž se Igor za jeho zády skepticky uchechtl.

„Můj synovec si, samozřejmě, uvědomuje, že jeho postavení mu nedává nejmenší šanci,“ pokračovala zkroušeně Treya. „Náš rod je starobylý a vážený, nepatří k těm, ze kterých se rekrutují králové. Nehledě na to, že budoucí manžel panovnice musí přijít z ciziny. Tessyan to ví. Nikdy by si nedovolil jednat s Isseyanou jinak, než jak se sluší. Ale až se tu zase objeví nápadníci, bude zoufalý. A jak jej znám, začne podnikat kroky k vlastní záhubě.“ Treya se vyčítavě podívala na Igora. „Obávám se, že potřeba vyšetřit příčinu Isseyaniny nemoci, případně konfrontovat dervosskou královnu, mu dodá skvělou záminku.“   

Zach zakoulel očima. „No, pokud je váš synovec odhodlaný zemřít hrdinskou smrtí, nebude snadné ho od toho odradit. Ale slibuji, že udělám, co budu moci, abych jej od toho doradil.“ Obrátil se na Igora: „A pokud bude Tessyan na tom vyšetřování trvat, alespoň ho dovleču k tobě, abys mu pověděl všechno, co o té dervosanské zlomůře víš. Tady není místo pro pýchu, strýčku.“

„Echm, echm, echm,“ rozkašlal se Igor, čímž se z jakékoliv reakce nebo slibu vykroutil.

***

„Myslím, že k infekci došlo na Kavanu před třemi lety,“ řekl pochmurně Tessyan poté, co jej Zach vytáhl do města. Procházeli se po nábřeží. Od přístaviště, které měli na dohled, se k nim linulo skřípání kladkostrojů, pomocí kterých tu nakládali zboží na nákladní lodě. Z fasád domů vykukovali drndalové a cvakali drobnými zoubky. Zach ani nepočítal s tím, že se kapitán nechá k rozhovoru na to ožehavé téma zlákat tak snadno. Nejspíš to bylo tím, že v současnosti na nic jiného nemyslel. Jeho předchozí nevraživost vůči cizincům byla ta tam. Dokonce několikrát opakoval, jak nesmírně je Igorovi na princeznino vyléčení vděčný. „Isseyanu na Festival Fialových mračen doprovázeli tři z potenciálních ženichů,“ pokračoval. „Jeden hlídal druhého, druhý třetího, aby si nikdo neukradl víc její pozornosti než ti ostatní. Připadal jsem si jak páté kolo u vozu, kterým, ostatně, jsem. Má paní mě několikrát poslala s nějakým vzkazem ohledně pozvánky na večeři a tak, a já neměl důvod to odmítnout, protože kolem ní dál zůstávali mí muži. Až teď, když jsem je podrobil výslechu, vyšlo najevo, že v době, kdy jsem byl mimo, došlo k setkání s dervosskou královnou. Hedis z Wemuru, jeden z nápadníků, se s Assi-Sionou znal a obě panovnice představil. Trvalo to necelou hodinu. A během té doby… “

„Létala královna na ten festival pravidelně?“ zajímal se Zachary.

Tessyan se zašklebil. „Byla tam poprvé a jenom proto, že nápadníci tolik naléhali. Prý, kdo nebyl na Kavanu, neví, co je to hudba. Isyana nikdy na umění moc nebyla. Je spíše studijní typ. Miluje knihy. Encyklopedii Metaprostoru od Sarvona Arci-Quinna má trvale na stole v pracovně. Její rodiče zahynuli při výbuchu na Lauranu. Byli na inspekci zkušebního provozu hutí na krihonitovou rudu. Dodneška se neví, co se tam vlastně stalo, protože celý satelit vyletěl do vzduchu a žádné důkazy nezbyly. Isyana zdědila trůn v jedenácti letech a měla co dělat, aby se do toho vpravila. A vedla si velice dobře. Pokud si s něčím nevěděla rady, neměla problém vyhledat pomoc. Měla skvělý čich na osoby kolem. Když jí někdo lezl do zadku, rychle se ho zbavila. Bylo jí všude plno. Stíhala předsedat Radě starších, osobně řídila vztahy s cizinou, pravidelně jednala s obchodními korporacemi. Dokonce i to univerzitní vzdělání si stačila průběžně doplnit. V patnácti, nejspíš v průběhu té návštěvy Kavanu, onemocněla. Další tři roky to s ní vypadalo hrozně.“ Tessyan s nešťastným výrazem rozpažil a naznačil tvar koule. „Neměnila se jen fyzicky, ale hlavně mentálně. Veškerý její temperament, veškerou sílu jiskrného ducha, pohltila potřeba se krmit. Cítil jsem, že je z toho hluboce zoufalá, ale neměla ani tolik energie, aby to dávala najevo. Ale i když se obtížně pohybovala, a i když se musela nepřetržitě krmit, dokázala pracovat a řídit říši.“     

Jak to Zachary poslouchal, docházel k závěru, že ten chlápek mu připomíná jeho samotného, když na Essebi marně vzdychal po Veroně. Bylo jasné, že kapitán je až po uši zamilovaný do ženské, na kterou z formálních důvodů nedosahuje. Teď ještě, jak zařídit, aby se kvůli tomu nezničil? Zach si nedokázal představit, že by existovala nějaká síla, která by ho odradila od naděje, že jednou Veronu získá a tady ten zoufalec je na tom stejně. 

„Slyšel jsem, že královna je den ode dne zdravější,“ prohodil.

„Ovšem,“ řekl hořce Tessyan. „A hlavně krásnější. Rada starších už poslala memorandum do okolních světů. Vymysleli legendu, že příčinou nemoci byla opakovaná intoxikace lavanzinem při studiu chemie. V tom prohlášení je zdůrazněno, že onemocnění nebude mít vliv na potomstvo. Co nevidět se dostaví ženiši a královna se za jednoho z nich provdá.“ 

„Nemyslím, že to půjde tak rychle,“ namítl Zach. „Nejdřív musíme zkontrolovat, že je žravka definitivně pryč.“

 „Zpráva o královnině vyléčení se najisto dostane i k Assi-Sioně,“ poznamenal skřípavě kapitán. „Moc bych se divil, kdyby to nechala jen tak. Proto tam půjdu a tu mrchu zabiju. Hned, jak budou námluvy obnoveny.“

Od nákladního přístaviště se dostali k zelenému pásu s lavičkami a květinovými záhony. Zach se na jednu z laviček posadil. „A nebylo by vhodnější,“ namítl, „se nejdřív soustředit na ty ženichy? Vždyť to byl nejspíš jeden z nich, kdo královnu Assi-Sioně předhodil.“

Tessyan se svezl na druhý konec lavičky a rychlým pohybem vytáhl z vysoké boty tenkou dýku. Její jílec byl omotaný matně šedým tlustým drátem. Černá čepel pohlcovala světlo tak intenzivně, že se zdálo, že okolní jasnou zeleň potáhla šedivá záclona. Tessyan dvakrát otřel čepel o látku kožených kalhot a řekl: „Jsem jenom kapitán královniny stráže,“ zabručel. „Lustrovat její nápadníky mi nepřísluší.“

„Copak tobě by nevadilo, kdyby se královna provdala za Assi-Sionina poskoka?“ podivil se Zach. Podle výrazu v Tessyanově tváři se dalo odhadovat, že ten chlap by nejraději ty nápadníky odkrágloval všechny.

„Mám důvěru v její úsudek,“ řekl prkenně Tessyan. „Je dostatečně chytrá, aby vybrala dobře. A pokud mezi amanty opravdu číhá Assi-Sionin poskok, co myslíš, že je důležitější? Zlikvidovat poskoka nebo osobu, která ho řídí? Kdybych toho agenta zabil, ta můra by poslala dalšího. Třeba už ne nápadníka, ale co já vím, nějakého akademika, nebo encyklopedistu. Na takové si Isyana čas vždycky udělá.“

„Opravdu zajímavá dýka,“ poznamenal lehce Zach. Deset let v Urvalově smečce ho naučilo mít ke zbraním respekt. A tento kousek si podle své hrozivé aury respekt zaslouží.

„Je to dar od tety Treyy. Kdyby měla vlastní děti, patřila by jejímu nejstaršímu synovi. Je to trhací dýka. Normálně je určená k trhání prostoru, ale stejně dobře poslouží k likvidaci obtížně zničitelných příšer jako je třeba Assi-Siona.“

„Něco takového v Říši Mlžného roje nemáme,“ řekl Zach. „Jak to funguje?“

Tessyan Zachovi popisoval, že dýka je tvarový zářič. Ve správných rukou se její magie spojí s magií držitele. Správně hozená umí narušit předivo veškerenstva a otevřít průchod do vzdálených končin Metaprostoru. Jestliže jí stojí v cestě živoucí tvor, dýka ho rozpárá tak mimořádně, že jeho rozdělené části přilnou k odchlípeným okrajům prostorové trhliny. Pokud je zasaženým tvor bez interní magie, zemře okamžitě. Jestliže je to bytost typu Assi-Siony, je zapotřebí držet trhlinu otevřenou o něco déle, což se dá ovlivnit energií, s jakou byla dýka vržena.

Zach si pomyslel, že trhací dýka je sice užitečná hračka, ale na mazanou potvoru z Dervosu nejspíš stačit nebude. Nebyl by asi problém dýku na Assi-Sionu hodit. Mnohem těžší bude zařídit, aby nestačila učinit žádné protiopatření.  

***

Na ostří domnělých křivd

„Jak to šlo s kapitánem?“ zabručel Igor. Skláněl se nad nějakým rozměrným umaštěným svitkem a hrozivě se mračil.  

„Je v tom až po uši,“ broukl Zach. „Chystá se na Assi-Sionu s trhací dýkou. Naštěstí je ochotný počkat, dokud nepotvrdíš, že je Isyana definitivně vyléčená.“  Ukázal na písemnost na stole. „Co je to za pergamen? Vypadá, jako kdyby si v tom někdo zabalil svačinu.“

„Kopie zápisu z jednání smírčí komise, kterou mizeonci, erektiadi, sunniseni a robustuané svolali po zničení Bredeonu. Tehdy byla v troskách bredeonské metropole Rean-Kwanteru ustanovena Čtyřdohoda. Ten dokument je starý sedm století a pořád platí.“

„A co je na tom špatně?“

Igor zaťukal nehtem na odstavec na konci obsáhlého textu. „Jde o soupis dílčích opatření, která exponenti plánovali realizovat v budoucnosti. Je toho spousta: Frekvence dalších jednání, způsob ochrany periferie, náležitosti embarga na vahanské technologie, způsob kontroly a povaha sankcí vůči světům, které budou vyvíjet feentexové zbraně… Já u toho jednání byl krátce přítomný. Jako pozorovatel. Dokonce jsem dal několik návrhů a teď vidím, že je tam i zapracovali. Ale u všech plánovaných opatření chybí, kdo za jejich realizaci ponese odpovědnost a vůbec tam nejsou termíny, ve kterých se budou vyhodnocovat. Za celých sedm set let se autoři tady toho pamfletu nedokázali znovu oficiálně sejít a vyříkat si, co z těch plánů se splnilo a co ne. Jediná věc, která opravdu funguje, je dohled nad Merrikanou. Na tom se podílejí všichni a hlídají se u toho navzájem.“

„Aha,“ houkl Zach. „A co s tím máme společného my?“

Igor se narovnal a rozhodil rukama. „To se ptáš vážně? Vždyť je to šlendrián nejhrubšího zrna!“

Zachovi konečně došlo, co Igora žere. Ten chlap miluje systém a řád. Na svém úřadě v Nirruvienu vládl pevnou rukou, ministerstvo fungovalo jako dobře namazaný stroj. Když teď vidí, jak něco, na čem se podílel, zdegenerovalo na soupis neplodných proklamací, může vyletět z kůže. „No a?“ poznamenal poťouchle. „Je to jejich zdejší šlendrián.“

Strýcova tvář se zvlnila rozhořčením. Rysy ztvrdly, čelisti se bojovně zaťaly. Už otevíral ústa, aby řekl něco pořádně jedovatého, ale vzápětí se zarazil a krotce zamrkal, jako kdyby mu došlo, že jeho argumentace obsahuje díry, které předtím nevnímal. „Vlastně máš pravdu,“ řekl smutně. „Je to jejich univerzum. Co se budeme rozčilovat? Máme vlastní starosti.“  

Překvapený Zach se opřel o zeď, čímž narazil ramenem do kovového stojanu s vyhaslými olejovými lampami. Měl co dělat, aby konstrukci zachytil dřív, než by se zřítila. Bylo to poprvé, co Igor, i když nepřímo, uznal jeho názor. A bylo patrné, jak je to pro něj těžké. V té chvíli se Zach rozhodl konečně otevřít téma vrtající mu v hlavě od útěku z Denervosových lázní. „Když už mluvíš o našich starostech, strýčku,“ poznamenal a s jistou dávkou hořkosti sledoval, jak jeho hlas nervozitou přeskakuje, „ještě jsme o nich nemluvili. Zatím jsme ani neporovnali, v čem se tvé a mé představy o budoucnosti shodují a v čem se liší.“

Igor ab Nirruvien sebral svitek ze stolu a začal jej stáčet do ruličky. Jeho tvář připomínala kamennou masku. „Já vím,“ zabručel. „Co udělat s naším univerzem? Myslel jsem, že bude lepší dát si od toho pauzu.  Možná by stálo za to, se tu na pár let zdržet.“

Zach sledoval, jak Igorovy dlouhé štíhlé prsty ruličku obemkly. Strýc to lejstro svíral téměř něžně. Bylo jasné, jak rád by se do těch opatření pustil osobně. Byl by přímo ve svém živlu…

„A co se na to vykašlat úplně, strýčku?“ zvolal štiplavě Zach. „Proč by ses měl zabývat nějakým blbým Equíziem, když se můžeš starat o Metaprostor? Je tady přece tolik skvělých zmatků, kterým je třeba dát systém a řád! Proč by ses měl starat o důsledky řádění equíziánského císaře! Nevadí, že je to šílenec a tyran! Nevadí, že jenom ty jsi jeho právoplatný následník! Proč by ses obtěžoval s nějakým blbým equíziánským trůnem?“ Zach schválně použil pro Říši Mlžného roje název používaný v Metaprostoru. Sarkasmus z jeho slov jen stříkal. „Ať si můj povedený dědeček dál ničí každého, kdo projeví špetku vlastního rozumu! Na fasádě Vítězného oblouku je pořád místa dost! A kdo neskončí ve Vítězném oblouku, doplní morbidní Galerii soch! A co Denervosovy krysy? Taky musí něco žrát, že?“          

Igor ruličku opatrně zasunul do dřevěného pouzdra a položil ho na stůl. Pohodil rukou k polštářovému hnízdu v rohu pokoje a štěkl: „Dobrá, něco ti k tomu povím. Radši se na to posaď.“

Zach měl sice tisíc chutí z pokoje vypadnout, ale potřeba konečně si to celé vyjasnit, byla větší. Takže se s kyselým úšklebkem svalil do polštářů a zabručel: „Jsem jedno ucho.“

Igor se opatrně posadil na odkládací stolek. Tvářil se bezvýrazně, křídla mu splývala přes jeho hrany. Záda měl jako pravítko. „Ještě jsem ti vlastně neřekl, proč jsem tě tehdy sebral Denervosovi.“

„Proč?“ zaskřehotal Zach.

„Byl jsi zdevastovaný na těle i na duchu. A pod krustou bolesti, nedůvěry a zášti se skrýval vyděšený a trestuhodně naivní kluk. Nevzdělaný a naprosto nedotčený elementární magickou průpravou. Přesto všechno jsem se rozhodl tě použít. Protože jsi Archenův vnuk. A taky Urvalův vnuk. Ideální materiál. Měl jsem v plánu tě vychovat a připravit pro tvůj úkol.“

„Jaký úkol, sakra?“