Ani párem volů - část dvacátá čtvrtá

07.12.2017 21:22

Nazítří bylo Zachovi tak mizerně, že zůstal zavřený ve svém pokoji. Skutečnosti, o kterých si myslel, že jim rozumí, se ukázaly v jiné, markantně odlišné, perspektivě. Všechna nová fakta ho dusila a drásala. Nutila jej zabývat se záležitostmi, které dlouho držel stranou, protože nevěděl, jak se s nimi vyrovnat. Fainova zrada ho sice bolela, ale ta Krasenova ještě víc. Ani jednomu z nich nijak zvlášť nevěřil, ale měl je svým způsobem rád. Fainovi vděčil za vlídné přijetí, Krasenovi zase za podporu a pochopení. Všechno to byly iluze? Zach se topil v pochybnostech. Co je na něm špatně, že nikomu nestojí ani za špetku upřímnosti? A Verona? Kde té je asi konec?   

Služebné s jídlem posílal pryč. Igora, který mu bušil na dveře a bombardoval ho jízlivými poznámkami o přecitlivělých pasácích krav, posílal rovnou do háje. Na ustarané Treyiny otázky, zda nemá povolat lékaře, způsobně odpovídal, že jen potřebuje být sám.

 

Hlava mu třeštila rozporuplnými obrazy z minulosti a ozvěnami dávno vyslovených vět.

Je mi to líto, můj chlapče, řekl Archen, těsně předtím než ho psi dostali.

Bylo by dobré, kdyby říši splatil námahu, kterou na jeho nápravu vynaložila, prohlásil Igor.

Jeho krev je zkažená, konstatoval Urval.

Nikomu nevěř. Byť by se k tobě choval jako tvůj nejlepší přítel. Nikomu. Nevěř, varoval Fain.

Myslím, že v jiném životě bych si na to dokázala zvyknout, šeptala Verona.

 

Večer konečně vstal. Necítil se chytřejší, ale nějaký posun učinil. Vtrhl k Igorovi a řekl: „Tak dobře. Jdu do toho. Ale nečekej, že na ty tvoje intriky jenom tak zapomenu. A nemysli si, že o tobě a tvých motivacích nemám pochybnosti. Budu si na tebe dávat pozor.“

 

Igor rozvalený v polštářovém hnízdě odložil knihu a zatvářil se velice samolibě. „Pochybnosti jsou naprosto v pořádku, hochu. Kdybys je neměl, lámal bych si hlavu, kde jsem udělal chybu ve výchově. I když tím, že mi to tu ohlašuješ, si zrovna moc neprospíváš. Pamatuj, že když někomu úplně nevěříš, neměl bys mu to strkat pod nos.“

 

Zach neměl tušení, jestli to intrikán myslí vážně nebo žertem, ale odsunul to stranou. Posadil se na volné kanape a řekl: „Mám několik technických dorazů.“ 

 

Igor se v hnízdě narovnal, mírně máchnul křídly a vybafnul: „Sem s nimi.“

 

„Podle původního plánu jsi chtěl Urvala nalákat do šarvátky s Dravy, aby padl v bitvě. Je to tak?“ Když Igor přikývnul, Zach pokračoval. „Vzhledem k tomu, že se tvůj otec těší pověsti nepřemožitelného boha, zajímá mě, jakým způsobem jsi ho plánoval sejmout.“

 

Strýc se zamračil. „Nikdo není úplně nepřemožitelný.“

 

„Myslel jsem, že Urval ano,“ protestoval Zach. „Už proto, že si u Klikaté hráze přivlastnil Archenovu sílu a pořád ji má, ne?“

 

„Urval Archenovi všechno nevzal. Musel mu něco nechat, aby ho udržel naživu do popravy. Chtěl to s velkou slávou a hojnou účastí. Chystal první a poslední veřejné krysí hody v historii. Ten odklad se mu nevyplatil, jak jistě víš. A Archen se z nejhoršího vykřesal. Už nikdy nebyl tak silný jako dřív, ale na slušnou boží existenci to stačilo. Dokonce i ty oči mu narostly nové a stejné jako ty původní, jak mi nahlásila Alvena.“

 

„Pořád jsi mi neřekl, jak jsi chtěl Urvala zabít,“ připomněl Igorovi Zach.

 

„Obdobným způsobem, jakým on dostal Archena. Použil bych vajhamské sessiliony,“ odpověděl konverzačním tónem Igor. Byl ve svém živlu, když mohl dělat z ostatních pitomce. A ještě víc ho těšilo, když si toho ti pitomci nebyli vědomi.

 

Zach naštěstí jeho móresy znal a napálit se nenechá. „Děláš si srandu?“ Ze všech možných hypotéz, variantu týkající se sessilionů vyloučil jako druhou, hned po auře nepřemožitelnosti bohyně Reduty.

 

Igor se zlomyslně zašklebil: „Jsou to energetičtí parazité, útočí jako roj, modře vyzařují. Neříkej, že jsi o nich neuvažoval. Vím, že jsi je studoval. V Bebenině bestiáři sis o nich podtrhl větu, ve které stálo: Středně velký roj sessilionů odsaje energii i velkému drakovi. To je ovšem nesmysl. Ledaže by ten drak byl namol opilý. Na zdravé a bdělé jedince sessilioni neútočí. Potřebují trochu času, než se oběti prokoušou pod kůži. Archen byl střízlivý a silný. Jednoduše by je setřásl. Sessilioni jsou běsové o velikosti mušího hovínka. Nejsou to zabijáci, většinou oběť jen oslabí. Do jejich jídelníčku patří hlavně běsové a démoni, ale když mají hlad, spokojí se i se smrtelníkem. Právě smrtelníci jsou nejsnadnější obětí, protože pro ně jsou sessilioni neviditelní.“

 

„Proto jsem je taky z výběru vyřadil,“ ohradil se Zach.

 

„A to byla chyba,“ řekl Igor. „V knihovně v Aššůzu jsem pro tebe narafičil svazek o Vajhamských válkách. Dokonce jsem ho nechal otevřený na čtecím pultíku na nejdůležitější stránce. Ty sis prolistoval rodokmen královské linie z Dravu, opsal sis nějaké pasáže z učebnice magických formulí, ale toho, cos měl přímo pod nosem, sis nevšiml. Kdybys to udělal, dozvěděl by ses, že Vajhamští bohové, Bílí Latredové, sessiliony cíleně chovali a používali jako zbraň proti dračím bohům z Kia-anu. Bílí Latredové sessiliony ovládali zvukovými vlnami o nízké frekvenci. Díky nim zotročili magické bytosti na sousedních světech. Potom začali být nenažraní. Zakládali kolonie v dalších soustavách, porobené bohy prodávali smrtelníkům do axionitových dolů. Archenovi ruply nervy. Prohlásil, že takové móresy v říši trpět nebude a do posledního Latredy vyhladil.

 

Zach se podrbal ve vousech. „V Erratově obchodním deníku je jedna kapitola, která s tím asi souvisí. Errat napsal, že letěl z Herbany na Kresilion oklikou, protože doky na Jerebenu ovládli Latredové se svými roji. Nerozuměl jsem tomu.“

 

„Latredové používali speciálně vyšlechtěné roje. Jenom sessilioni z těchto linií reagovali na zvukové pokyny. Po vyhlazení Latrebů sessilioni zdivočeli a smísili se s nešlechtěnými roji.“

 

V Zachovi se probudily zkušenosti z hospodaření na statku. Šlechtění je dlouhodobý a poměrně náročný proces. „Chce říct, že Urval proti Archenovi použil vyšlechtěný roj? Kde by ho vzal? Musel by ho opětovně vyšlechtit. Získat specifickou linii, která by dokázala energii odsát a předat dál, by trvalo věky. Neměl na to čas, schopnosti ani trpělivost. Urval přece není vědec.“    

 

„Ale Fain ano,“ usadil ho Igor. Následně udělal Zachovi dlouhou přednášku.

 

***

Postav se k tomu jako chlap!

Dalšího dne sestoupili Igor se Zachem do sklepa Treyina domu, aby si beze svědků promluvili o magii. Usadili se ve skladu, kde v chladu a tmě zrály zásoby puškvorcového piva. Stěny rozlehlého sálu lemovaly naležato umístěné sudy ukotvené ve štěrkovém loži. Sudů bylo asi třicet a každý byl vyrobený ze dřeva stromů, které na Bet-Daranu nerostou a tak obrovský, že by se v něm mohla zabydlet desetičlenná rodina i se služebnictvem a domácími mazlíčky.    

„Příslušnící naší rasy nemohou existovat bez jisté bazální dávky magické energie,“ řekl Igor. „Nejde ji úplně vyčerpat. Dokonce i po smrti fyzického těla zůstávají v prostoru chomáčky, které se rozptýlí až po mnoha letech. Jsme magií zcela prosycení. Jen je třeba s tím umět pracovat.“ Igor ukázal na kamínky kolem sudů a řekl: „Naber tři hrsti a naskládej jeden na druhý. Zaměř se na představu, že pohromadě je udržíš tvá magie.“ 

Zach se těšil, že se konečně něco dozví o magii vyššího řádu. A místo toho tohle? Oblázky byly zjevně posbírané z pláže, ohlazené vodou, podobaly se zploštělým želvím vajíčkům. Daly se nahrnout na hromádku nebo rozprostřít po podlaze. Ale skládat jeden na druhý a postavit z nich věž? Bez lepidla sotva. Aby Igor neřekl, že se ani nepokusil, Zach jeden oblázek vzal a položil ho na kamenné dlaždice v centrálním koridoru. Uložil na něj druhý a snažil se v mysli vytvořit dojem, že navzdory minimální kontaktní ploše drží jeden kámen na druhém pomocí energie, kterou vysílá. Pořádně se soustředil, až ucítil stejný tlak uvnitř hlavy, jaký běžně zažíval, když otevíral brázdu nebo když se před smrtelníky balil do iluze a maskoval tím podobu. Ale nahoru položený kámen jeho úsilí ignoroval. Téměř ihned se po oblém povrchu sesunul dolů. Zach to zkusil znova. A znova. A znova. Hlava ho začínala bolet. Brzy toho měl plné zuby. „Nefunguje to,“ zasyčel.  

„Protože pochybuješ,“ štěkl Igor.

„Možná jsem poškozený. Však víš, ty mraky nad krajinou a tak. Neříkal jsi něco o dračích slzách?“

„Treya na tom pracuje. A my nebudeme čekat, protože se potřebuješ učit hned. Zážitky z vězení nemůžou blokovat tvůj výkon. Vzhledem ke tvému původu.“ 

Seděli na zemi ve tmě naproti sobě, mezi nimi hromádka kamenů. Bylo tam takové ticho, že Zach slyšel šumění krve ve svých žilách. „Třeba na to vážně nemám,“ poznamenal otráveně Zach. „Co když jsem jako Krasen?“ O Krasenovi se tradovalo, že opakovaně vyletěl u zkoušek z aplikované magie. Prostřední Urvalův syn si s toho udělal předost. Tvrdil, že všechen magický potenciál spotřebuje při umělecké tvorbě a že tím podstupuje oběť umění pro blaho svých obdivovatelů.   

Igor si poklepal kloubem ukazováku na čelo. „Všechno máš tady. Naučil ses otevírat brázdy. Spřádat matoucí kouzla. Bedrazitovému obojku navzdory. To znamená, že to zvládneš.“

„Byla to jenom nižší magie,“ oponoval Zach.

Igorova tenká ústa se pohrdavě prohnula. „Není žádná vyšší magie. Magie je naší součástí. Prosakuje z nás do okolí. Existují jen silní a slabí jedinci.“

„Tak asi patřím k těm slabším,“ odsekl Zach. Byl zklamaný a naštvaný, ale ne překvapený. „Archen to nejspíš věděl, proto mě s magií neotravoval.“ Opřel se rukama o zem, jak se chystal vstát.

„Stůj!“ křikl Igor. Obloukem přiskočil a srazil Zacha zpět k zemi. Do jeho čelisti udeřila Igorova pěst. „Braň se, sračko!“ Než se totálně zaskočený Zach vzpamatoval, dopadaly do jeho tváře další tvrdé rány. „Dokaž, z čeho, sakra, jsi!“ syčel strýc. „Dokaž mi, že jsem tě nepiplal zbytečně!“

Zmínka o „piplání“ Zacha probrala. Bouchly v něm saze a začal konat. Jednal pudově a hlavním motivem byl vztek. Až s odstupem doby si dokázal rekonstruovat, co vlastně udělal. Trvalo to sotva mžik. V paměti mu ulpěly výkřiky provázené skřípáním, duněním a zášlehy světla.

Výsledkem bylo, že se sám nacházel po kolena v oceánu rozlitého piva, na jehož hladině plavaly trosky sudů ze vzácného dovezeného dřeva. Ze tří desítek nezůstal pohromadě ani jeden. Zach by na to dopuštění civěl ještě dlouho, kdyby jej nevyrušilo přidušené klení. Ozývalo se shůry. Zvedl hlavu a uviděl Igora. Jeho strýc navzdory fyzikálním zákonů vězel přilepený ke klenutému stropu. Jeho obličej připomínal krvavou flákotu. Jedna ruka visela jen na pruhu kůže, z oblečení zbývaly cáry, ale oči se blýskaly ve zlomyslném nadšení. Jak si tam na tom stropě „ležel“, bylo patrné, že se už dává popořádku. Rozbité kosti srůstaly, maso se potahovalo novou kůží, dokonce i ty žalostné zbytky garderoby se zcelovaly, jako kdyby jejich čas běžel pozpátku. Když už Igor vypadal téměř stejně jako před Zachovým výbuchem, zaskuhral: „Že bys mě konečně sundal dolů?“ Jeho hlas vůbec nezněl naštvaně. Rezonoval zadostiučiněním, jako kdyby měl dotyčný z toho incidentu upřímnou radost.  

Zach neměl ani páru, jak by měl Igora sundat. Apaticky přikývnul, že to alespoň zkusí. Znova se soustředil tím samým způsobem jako už mnohokrát, když to trénoval v přípravce Urvalovy smečky. Náhlý výšleh bolesti směrovaný od kostrče až do mozku ho srazil na kolena do rozlitého piva.  Chytil se za hlavu a zachrčel: „Nejde to.“

„Musí to jít,“ zaznělo shůry. „Ty sám jsi mě sem přimáčkl a pořád mě držíš.“

Zach se zapotácel. „To je nesmysl. Ani nevím, jak bych to dokázal.“

„Přestaň se tak urputně snažit, jelimane. Jenom si představ, že mě spouštíš dolů. Lehce a jemně. Ne kladivem ale pírkem.“

Zach byl zmatený. Co po něm ten komisní blbec chce? Unaveně se posadil do kaluže piva, které se mezitím rozlilo do dalších chodeb. Zaklonil hlavu a podíval se na postavu nad sebou. Přemýšlel, jak by to bylo fajn, kdyby dokázal toho ničemu odlepit. Jo, udělal by to moc rád. Nechal by ho šplouchnout mordou do té břečky. Byl by to přiměřený trest za všechny ty jízlivé poznámky.

Žbluňk! Igor sletěl dolů a za mocného čvachtání a prskání se hrabal na nohy. „Už bylo na čase,“ zahudral. Mávl rukou kolem. „Tohle musíme Treye nahradit. Nemá cenu ty sudy opravovat a vracet pivo zpátky. Je to plné špíny. To žádná magie nespraví.“

***

Na další lekci si vyletěli do přírody. Igor nechtěl riskovat, že by příští Zachův exces zbořil Treyin dům. Ocitli se u jezera, jehož pláž se oblázky jen leskla. „Úkol je tentýž,“ řekl Igor. „Jenom se přestaň tolik snažit.“

Ještě téhož dne, co zdemolovali ten sklep, Zach pochopil, proč mu to předtím nešlo. Otevírat brázdy a spřádat matoucí kouzla se naučil s bedrazitovým obojkem. Byl zvyklý překonávat odpor, který obojek kladl. Vždycky musel vyvinout velké úsilí a pokaždé to bolelo. Myslel si, že je to normální. Na totéž si stěžovali i míšenci bohů, běsů a démonů, se kterými pobýval v kadetce. A teď bez obojku se Zach stále plácal v zajetém stereotypu. Používal kladivo tam, kde stačilo polechat pírkem. Bušil na odemčené dveře. Jen díky Igorově provokaci přestal přemýšlet a vztek jeho živelný potenciál uvolnil. „To nadělení ve sklepě je má vina,“ přiznal neochotně Igor. „Vůbec jsem si neuvědomil, jak je tvá technika vlivem bedrazitu pokřivená. Ale teď to napravíme. Místo aby ses úporně snažil, musíš se rozptýlit. Už vím, jak tě k tomu donutím.“

A Igor začal zpívat. Tentýž repertoár jako ve vězení. Zach měl tu nejlepší vůli úkol dokončit, jen aby to nemusel znovu poslouchat. Mechanicky skládal jeden kámen na druhý, ani si neuvědomoval, co vlastně dělá.

Výsledkem jeho píle byla věž křivolace se pnoucí k nebi vysoká jako vlajkový stožár. Oblázky poskládané jeden na druhém drželo jen Zachovo přání. Celá konstrukce se povážlivě kymácela, protože kameny se vzájemně dotýkaly jen zlomkem oblé plochy.

Igor konečně přestal zpívat. Zach se úlevou rozchechtal.

Křach. Třííísk. Prásk.

Konstrukce ze se řítila k zemi.