Ani párem volů - část devatenáctá

16.11.2017 00:17

„Hej! Teneviene! S tebou mluvím! Jaký epochální nápad mi nabídneš teď, he?“

Zach si povzdechl, zvedl hlavu, kterou si doposud opíral o kolena a pořádně se na Igora podíval. „Z jednoho vězení jsme se už dostali,“ prohodil. „Můj dědeček vždycky říkal, že koho mají oběsit, ten se neutopí.“

„Žádné výčitky?“ vyrazil ze sebe Igor.

„A pomohlo by to něčemu?“ ušklíbnul se Zach.

„Prostě jsem se nechal unést,“ vyjekl příbuzný. V té chvíli vypadal podivně zranitelný. „Kdysi jsem tu několik let žil,“ zabručel roztržitě. „Jako špion a potom jako diplomat. Potkal jsem osobu, která žravku využívala k likvidaci nepřátel. Proto naprosto přesně vím, jak se nakažení chovají a že vypadají přesně jako zdejší královna. Když jsem Iseyaně nabídl, že ji toho parazita zbavím, myslel jsem to vážně…“

Zach nevěřícně zavrtěl hlavou. „Takže žravka opravdu existuje?“

„Jistěže ano. Patří k infonovým nákazám a přenáší se verbálně formulovanou kletbou. Do třiceti dnů vyvolá žravou psychózu. Postižený má nutkání se neustále krmit a není schopný tomu odolat.“

 „A jak tehdy dopadl ten intrikán?“ chtěl vědět Zach. „Víš, ten, co žravku používal už před sedmi sty lety?“

„Intrikánka,“ povzdechl si Igor. „To je dlouhý příběh.“

„Času máme dost,“ řekl jízlivě Zach.

„Je to víc než tisíc let,“ začal vyprávět Igor, „co do našeho univerza vtrhli metaprostořané a začali obsazovat světy na periferii. Dnešní říše Mlžného roje tehdy ještě neexistovala. Naše univerzum sestávalo z mnoha soustav, které spolu čas od času bojovaly. Proto si vetřelců dlouho nikdo nevšímal, dokud se nezačali více roztahovat. Tvůj dědeček byl jeden z mála, kdo se jim postavil. Nejdřív na ně šel po dobrém, ale tím jim jen dodal víc kuráže. Jednalo se o vojáky poražené armády, jejichž soustavu vítězové rozbili na prach. Neměli jednotné velení a neměli co ztratit. Neplatilo na ně nic než hrubá síla. Archen dal dohromady vojáky nejsilnějších ras a všechny nájezdníky povraždil.  Na základech té vítězné armády Archen založil říši Mlžného roje a postavil město Tenevien. Dobrých tři sta let byl na předělu klid. Naši měli tolik práce s rozvojem císařství, že to ani moc nehlídali.“

„Ale pak se vetřelci objevili znova,“ napověděl Zach.   

Igor přikývl. „Archen na ně poslal mého otce. Urval byl tehdy jeho vazalem a zezačátku mu oddaně sloužil.  Byl připravený všechny metaprostořany povraždit jako minule, ale tentokrát mu to Archen nedovolil. Přikázal mu, aby část vetřelců nechal uniknout, a aby je pronásledoval s cílem zjistit, z jaké soustavy pocházejí. Urval většinu nájezdníků pobil a část jich skutečně nechal utéct zpátky za předěl. Jerejan a já jsme dostali za úkol se jim přilepit na paty. Sledovali jsme je až na Vahan. Je to svět s vojenským režimem profitující z obchodu s morfovanými démoními vojáky. Pokud vím, dnes je Vahan zásluhou Čtyřdohody v politické izolaci, ale tehdy to tak zdaleka nebylo. Na Vahanu jsme se s Jerejanem neshodli na dalším postupu. Já jsem navrhoval dál zkoumat terén, bratr jim tam chtěl něco vyhodit do vzduchu na výstrahu a vypadnout. Proto jsme se rozdělili, aby každý slídil na vlastní pěst. Jerejan nezklamal. Pobořil jejich generální štáb, sebral první dvě zajímavé bytosti, na které narazil, a šupem se vrátil domů.“

„Chiméry!“ dovtípil se Zach.

„No jasně,“ syknul Igor. „Ten blbec úplně kašlal na to, jaký poprask vyvolá. Vahan, to je jedno velké cvičiště doplněné o laboratoře a líhně. Běžně tam udržují na celém světě umělé nulové pole, aby jim chovanci neutíkali dřív, než je prodají. Prostorovou brázdu je možné otevřít jen na oficiálně vyhrazených portech. Přesně tak jsme se tam dostali. Vydávali jsme se za kupce. Udělili nám registrační cejch s platností na devět dnů. Po té, co se ode mne Jerejan odloučil, zbořil ten největší barák a ukradl chiméry, prostřílel se na jeden z volných portů, otevřel si brázdu a utekl. V té době už se vahanci rojili jak sršni, takže jsem tam zůstal jak nahý v trní. “ Igor se hořce usmál. „Později se bratr pokorně dušoval, že si to tehdy neuvědomil, ale já moc dobře vím, že mi to udělal schválně. Vahanci na neznámé diverzanty uspořádali hon. Kontrolovali každého, kdo se jim jen trochu nezdál. A tehdy jsem se seznámil s Assi-Sionou. Představila se jako obchodnice. Řekla, že právě dostala povolení k odchodu a nabídla mi, že mě ukryje mezi svůj doprovod.“

„Assi-Siona?“ zamumlal Zach.

Igor se zašklebil. „Ukázalo se, že pochází z Dervosu a že je dcerou mořské bohyně Siony. To ona mě pak seznámila se skollským králem Reiem a robustuanskou královnou Varvanou. Byly to časy, kdy skollové, roubustuané, mizeonci a erektiadé formovali Čtyřdohodu, díky které se dnes v Metaprostoru udržuje jakýs takýs systém.“

„Co je k tomu dohnalo?“ zajímal se Zach. „Ve škole nám říkali, že mizeonci a erektiadé spolu bojují bezmála tisíc let. Mají bilaterální konflikt, ale sedí spolu ve Čtyřdohodě? To zní divně.“

„Ba právě, že proto,“ kývnul Igor. „Krátce předtím, než jsem sem přišel, se mizeoncům a erektiadům při jedné šarvátce nechtěně podařilo zcela vyhladit populaci na Bredeonu. Žili tam bytosti třetího řádu staré jako svět. Jachadei dokázali snad všechno, nač si vzpomeneš. Zpomalovali a zrychlovali běh času, uzlovali vlákna v tkanivu reality. Byli přísně neutrální a žili si sami pro sebe. Do běhu okolního světa nezasahovali, přestože mohli. Jen v případě nějaké katastrofy v sousedství, například pandemie, živelného kataklyzmatu, pomohli. Ztráta jachadei otřásla celým Metaprostorem a donutila zdejší potentáty nastavit pravidla. Takže ano, erektiadi a mizeonci sedí spolu s robustuany a skolly ve Čtyřdohodě, ale to jim nebrání dál pokračovat v letité válce, pokud se perou jen mezi sebou a neotravují tím ostatní. Ale abych se vrátil k věci. S pomocí dervosské královny jsem dostal možnost s exponenty čerstvě založené Čtyřdohody jednat. Jako vyslanec císaře z říše Mlžného roje jsem je informoval o událostech, ke kterým došlo na předělu poprvé před třemi sty lety a opětovně zcela nedávno. Pochopitelně mi tvrdili, že za to, co se stalo před sedmi sty lety, nenesou odpovědnost, a ten nedávný incident je akcí nekontrolovaných živlů. Dal jsem jim na vědomí, že císař Archen nemá zájem na válce, ale že každého vetřelce, který přejde předěl s dobyvačnými úmysly, tvrdě potře. Požadoval jsem, aby si doma udělali pořádek, protože jinak ho uděláme my a v tom případě bychom přestali brát ohled na detaily.“

„Velmi diplomatické,“ poznamenal kousavě Zach.

„Kupodivu na to slyšeli,“ ohradil se Igor. „Tehdy jsem v Archenově zastoupení uzavřel se Čtyřdohodou tu smlouvu o smíru, která je respektována ještě dnes, přestože Archen už je... pryč.“

„Vraťme se k Assi-Sioně,“ skočil Igorovi do řeči Zach. „Už vím, kde jsem to jméno viděl. V Letopisech Mlžného roje je příběh o bojích na Klikaté hrázi. Píše se tam, jak vojska říše Mlžného roje odrazila nájezdníky z Metaprostoru. Nějaké šupinaté gryfy, které najala královna Assi-Siona.“

Igor zakoulel očima. „No jo. Fariban z Kedvelu to sepisoval se stoletým zpožděním. Nasekal tam spoustu nesmyslů. Když se mi ta kniha poprvé dostala do rukou, strašně jsem se rozčílil, a přinutil jsem Faribana uvést ty fantasmagorie na pravou míru. Proto se dnes veřejně ví, že za tím druhým výpadem zpoza předělu stála Assi-Siona. To ona si ty vahanské žoldáky koupila. Nebyla to náhoda, že jsem ji potkal právě na Vahanu. Chtěla další várku.“

„Co dervosská bohyně v Říši Mlžného roje hledala?“ zajímal se Zach.

„Pátrala po světě, na který by mohla přemístit řízek Merrikanské obludy.“

„Řízek?“  

„Část chapadla, ze kterého by asi za tisíc let ve správných podmínkách vyrostl nový tvor. Jak nejspíš víš, Merrikan je bytost třetího řádu. Absolutně nezničitelná. K životu potřebuje svět s teplým klimatem a s horninou, která je pórovitá a přesto nenasákavá. Ne, že by v Metaprostoru takové neexistovaly, ale Assi-Siona měla dobrý důvod zasadit řízek stranou civilizace, protože nechtěla riskovat, že na to exponenti Čtyřdohody přijdou. Koupila otrocké vojáky z Vahanu a poslala je hledat takový svět za předělem. Konala v naději, že někde na periferii zaostalého Equízia bude malá Merrikan v bezpečí.“

Zach nad tím chvíli přemýšlel. V přípravce smečky jim bušili do hlav, že Merrikanská obluda je jediná na světě. Tvor prorůstající domovskou planetu sestávající z tisíců chapadel, nebezpečný tím, že oběť polapí a vysaje z ní magii a informace a z rozložených organických zbytků staví další chapadla. Také je učili, že je to nevyzpytatelné, zákeřné a zcela šílené monstrum, které představuje trvalou hrozbu pro celý svět a že je velké štěstí, že sídlí v Metaprostoru. Další narážku spojenou s Merrikanskou obludou Zach slýchal od personálu na ministerstvu Tajné policie v Nirruvienu. Byly to škodolibé legendy o tom, že Igor ab-Nirruvien přišel k jizvám na své tváři díky líbánkám s Merrikanskou obludou. V dobách, kdy Zach ještě sloužil Urvalově administrativě, by ho ani nenapadlo, se na to Igora zeptat. Ostatně, strýc dělal tehdy vše proto, aby jejich vztahy udržel na pracovní rovině. Dařilo se mu úspěšně předstírat, že si Zacha na ministerstvu drží jako svůj soukromý boxovací pytel. Uvěřili mu to všichni včetně Zacha samotného. A když o tom Zach uvažoval s odstupem času, tak ani teď neměl představu, proč se o něj Igor vlastně postaral, když s ním nijak v budoucnu nepočítal. Nezahrnul jej do svého spiknutí. K čemu ho tedy potřeboval? Zach si v nejtemnějších chvilkách lámal hlavu nad tím, co by se asi stalo, kdyby se Igorovi podařilo z Urvalovy pasti vyklouznout. Kdyby se mu povedlo Urvala přesvědčit, že to vše byla léčka nachystaná jen a jen na Basilea. Protože potom by v base neskončil Igor, ale Basileus. Ale ať už by šel za nepodařenou vzpouru bručet ten nebo ten, Zacha by stáhl sebou tak jak tak. Nechal by ho Igor zemřít? Takové otázky mu kroutily vnitřnostmi. Jak se má dívat do očí někomu, komu nemůže věřit? Cítil, jak si ho Igor pátravě prohlíží, jako kdyby tušil, nač myslí. Násilím se přinutil k současné konverzaci. „Co chtěla Assi-Siona s mladou Merrikanou dělat?“ otázal se. „Využít ji jako zbraň?“

„To je trochu složitější,“ řekl ponuře Igor. „Původně byla Merrikanská obluda užitečná a zcela příčetná. Její prvotní potravou byly informace. Zpracovávala je a uchovávala už od počátku věků. Staří vahanští bohové ji proto využívali jako živoucí kroniku. Bez obav s ní disputovali a řešili hluboké filozofické otázky existence. Historikové stávali na seanci s Merrikanou fronty. Pak se jeden pitomý znuděný bůh rozhodl, že už ho to na světě nebaví. Místo aby spořádaně vyvanul a rozpustil svou interní magii do hmotné matrice rodného světa, rozhodl se odejít s parádou. Nikomu neřekl ani slovo. Vystál si frontu na kolokvium s Merrikanou, a přímo uprostřed trsu chapadel vyvanul.“ Igor se zašklebil. „Merrikanská obluda až do té chvíle magické tvory nežrala. Obecně se tradovalo, že jí nechutnají. Ale tento bonbónek v podobě pomýleného boha slupla jako malinu. Nasála do sebe nejen informace z jeho paměti, ale především pořádnou porci jeho interní magie. A od té doby se začala měnit. Místo aby dál vykládala jen historii, začala předpovídat budoucnost. To byla událost! Akademikové a všemožní teoretikové se mohli nadšením zbláznit. Dokud nezjistili, že ty věštby dělají uzlíky v pravděpodobnostním poli a ohrožují samotnou existenci reality. Maléru se chopili kujóni ze Čtyřdohody v čele s historikem Sarvonem Arci-Quinnem. Nejdřív se pokusili Merrikanu zabít.“

„Zabít?“ broukl Zach. „Myslel jsem, že to nejde.“   

Igor jej obdařil soucitným pohledem. „Stejně to zkusili. Průběžně Merrikanu bombardovali tím nejtěžším arsenálem, který tehdy měli k dispozici, ale docílili, že se pominula úplně. Podařilo se sice urvat nějaká chapadla, ale jinak to vypadalo, jako když blechy zaútočí na žulovou kostku. Když si ověřili, že bytost třetího řádu zabít nelze, přestali ji krmit. Žádné informace, žádné organické zbytky a rozhodně žádná magie. Metodou pokus – omyl zjistili, že těžce snáší teploty pod bodem mrazu. Tím dostali obludu do stáze. Udržují ji a její okolí trvale podchlazené. Střídají se na tom všechny armády Čtyřdohody. Ale jak to tak chodí, nějaká urvaná chapadla se dostala na černý trh.“

„A kousek získala Assi-Siona, a rozhodla se vypěstovat vlastní exemplář,“ pochopil Zach. „Pořád ještě nevím, k čemu,“ dodal kousavě.

„Assi-Siona bývala kdysi strašně zapálená do historie. I ona stávala frontu na kolokvia s Merrikanou. Měla tu smůlu, že se dostala na řadu těsně potom, co Merrikana spolkla toho boha a co začala věštit. Assi-Siona se od Merrikany dozvěděla cosi,co se týkalo její existence. Pořádně ji to vyděsilo. Než se z toho šoku vzpamatovala, přišlo se na to, jak jsou ty věštby ničivé a Čtyřdohoda další konzultace zakázala. Assi-Siona měla původně v plánu za Merrikanou zajít a přesvědčit ji, aby tu předpověď týkající se její budoucnosti změnila...“

„To by šlo?“ vybafnul Zach.

„Za jistých okolností ano,“ odsekl Igor.

„Za jakých?“

„Změnila by se nejen budoucnost bohyně Assi-Siony, ale i budoucnost celého Metaprostoru. Při takové paušální úpravě ovšem hrozí, že se předivo Pravděpodobnostního pole zašmodrchá a celé univerzum se zhroutí do sebe.“

Zachovi to připadalo přitažené za vlasy. „Sám jsi řekl, že chvíli trvalo, než exponenti Čtyřdohody poznali, co se děje. Těch osob, co se jim dostalo nevyžádané věštby, muselo být víc, ne?“

„Taky že ano,“ připustil Igor. „A Metaprostor se z toho dodneška vzpamatovává. Každý tvor v univerzu má nekonečné množství potenciálních budoucností. To, která z nich se nakonec prosadí, závisí na nekonečném množství faktorů. Ale bytost třetího řádu dokáže s vysokou pravděpodobností odhadnout, která varianta se uplatní. Dokonce existuje hypotéza,“ Igor si drásavě povzdechl, „že právě Merrikana se dokáže vpravit do role terminálního dispozitora. Může se stát určujícím faktorem.“

„Chceš říct, že moje budoucnost záleží na blahovůli nějaké prehistorické obludy?“ rozohnil se Zach.

„Šílené obludy. Hypoteticky ano. A nejen tvá,“ ušklíbnul se Igor.

„Hypoteticky,“ zasyčel Zach, „je to absolutně hypotetická kravina!“

„Assi-Siona byla odhodlaná Merrikanu přesvědčit, aby její budoucnost změnila. Snažila se dostat k opětovné konzultaci, ale tou dobou už začala Čtyřdohoda  Merrikanu ostřelovat z pulzních děl. Tak proto si královna koupila alespoň ta chapadla.“

„Chtěla si vypěstovat vlastního dispozitora,“ dovtípil se Zach.

„Přesně tak.“

 „Proč ji nikdo nezastavil? Proč Čtyřdohoda dovolila, aby se s chapadly vůbec kšeftovalo?“

„Protože to v té době nikdo nevěděl,“ opověděl ponuře Igor. „Celé to prasklo až po mnoha letech, a protože by z toho byl skandál, zametlo se to pod koberec. Řízek byl Assi-Sioně zabaven a uveden do stáze. Bohyně dostala důrazné napomenutí, ale to je asi tak všechno, protože osoba, kterou péčí o řízek pověřila, mezitím pláchla přes předěl a požádala tam o azyl. Jediný svědek, který mohl proti Assi-Sioně svědčit byl pryč.“

„Nebyl to náhodou Denervos?“ vybafnul Zach.

Igor udělal překapenou grimasu. „Trefa. Zatímco já byl tady, vlísal se ten ten všivák k mému otci a ten se za něj u Archena přimluvil.“

„Nevěřím, že by dědeček…“

„Tvůj dědeček panoval velké říši. Měl kolem sebe osoby, kterým věřil. Neměl důvod Denervose odmítnout, když se za něj Urval zaručil. Možná měl být při výběru spolupracovníků obezřetnější, ale celá dlouhá staletí mu to vycházelo.“ Igor si drásavě povzdechnul, jako kdyby ho to téma rozrušovalo. „Raději bych se vrátil k Assi-Sioně, když dovolíš. Vyšla z toho jak lilie. Už nikdo dál neověřoval, jestli si někde kousek chapadla přece jen neulila. Ona je…kluzká stejně jako ty škeble, z jejichž ulit se těží na Dervosu perleť. Já měl to štěstí nebo tu smůlu, že si mě oblíbila. Poznali jsme se v situaci, která nás stmelila. Myslela si, že jsem stejný jako ona a ukázala mi své metody. Několikrát jsem byl přímo u toho, když používala žravku k likvidaci politických konkurentů. Postižení většinu energie vynakládali na uspokojování hladu a už neměli sílu interpelovat Radu mudrců, aby královnu korigovala. Nikde jinde jsem neviděl tolik morbidně tlustých osob, jako na Dervosu té doby. Dokonce jsem Assi-Sionu upozornil, že by měla užívání tohoto nástroje omezit, než si to někdo dá do souvislostí.“ Igor se odmlčel a protáhnul. Jeho řetězy zachrastily. Ozvala se dunivá rána, jak jeho pěst udeřila o zeď. „Královnička Isyana je silná osobnost,“ zabručel, „když je schopná i navzdory žravce vládnout a činit rozhodnutí. Hloupá rozhodnutí, ale i tak.“

Zach na Igora zaraženě hleděl. Popravdě, ani jej nepřekvapovalo, že se na takových hnusárnách podílel. O jeho morálce neměl iluze, ale udivilo jej, jak hořce se u toho šklebí. Jako kdyby se sám sobě vysmíval. „Zní to šíleně,“ prohodil.

Igor se rozesmál. „Je mnoho šílenějších věcí, holobrádku. Archen by mohl vyprávět. Proto jsem se tolik vztekal, když vyšlo najevo, že tě naučil leda kydat hnůj…“

„Říkej si, co chceš,“ zavrčel Zach. „Dal mi krásných pár let. Kdybych neměl vzpomínky na Leberion, dávno bych krysám dovolil, aby mě sežraly.“

Jeho slova zanikla ve skřípotu těžkých veřejí. „Co? Krysy? Kde?“ Do cely vklouzla drobná postava v rozevlátém plášti.