Ani párem volů... (část devátá)

05.09.2017 21:26

Po pěti letech

Systém Drav, svět Gluxor

 

Z rozvalin přístavního města vstříc chladnému nebi stoupal čpavý černý dým. Většina smrtelníků v děsu z hrozivého rámusu, který útok z výšin provázel, utekla do lesa. Jen hrstka v panice vběhla přímo do vln rozbouřeného moře.  Ti nejotrlejší se prodírali sutinami, hledali přeživší, nebo obírali bezvládná těla.

Z pozorovatelny na skalním návrší měl Zach dokonalý výhled. Znechuceně zasyčel. Jejich rozkazy byly jasné: Zničit každý svět, který dravské bohy uctívá. Valnou většinu smrtelníků vyhubit, protože čím méně jich zůstane, tím méně síly dravům zůstane. Ušetřit jen takové smrtelníky, kteří místo dravů začnou uctívat nirruvieny

Je ironií, že se dravové vůči svým vyznavačům chovají jako krysy. Pokaždé, když je Urvalovi psi na některém ze světů vyhmátnou, vyklízejí pole, a nechávají komandu smrtelníky císařským na pospas. Taková pustá devastace! Zacharyho stálo hodně námahy vymyslet, jak to udělat, aby se nemusel sám před sebou stydět. Na druhé straně musel tento nevděčný úkol splnit tak, aby byl Urval Ničitel ab-Nirruvien, král bohů, Světlo Spásy, Císař říše Mlžného roje, spokojen. Všechny chrámy dravských bohů na Gluxoru byly zničeny. Města byla pobořena, plantáže biverové třtiny lehly popelem, lodě z přístavů odfouknul uragán. Totální rozvrat. Alespoň navenek. Tajných skladů, které si smrtelníci vybudovali v horách, se bombardování ani netklo, o to se Zach postaral. Ale to nemusí nikdo vědět. Dokonce ani vojáci vlastní jednotky. Zach se podíval na horizont a hořce se usmál. Za hřebenem zalesněného pohoří se do vnitrozemí svažují měkké kopce zelených pastvin. Nebude těžké je rozorat a osít. Však oni si smrtelníci nakonec poradí. S povzdechem zvedl zrak k obloze, kde se pod nadýchanými oblaky v teplém vzduchu z doutnajícího města vznášeli jeho muži. Sledoval, jak se postupně přidávají další. Až jich bude jedenáct, připojí se k nim, aby otevřel bránu.

Roj pod oblaky houstl. Zach usilovně počítal, ale jak byli všichni v pohybu, šlo to těžko. Zhmotnil křídla, odrazil se a vzlétl. Jako malý kluk obdivoval okřídlené postavy na obrázcích knihy z dědečkovy truhly, a na lopatkách cítíval šimrání. Mohlo by se zdát, že pokud vás vychovávají jako sedláka, a pak na vás najednou vybalí, že jste bůh, budete v sedmém nebi. Ale vzhledem k okolnostem, při kterých k tomu došlo, se Zachovy vzpomínky na to období řadily do kategorie nočních můr. Kdykoli zavřel oči, vnucovaly se mu ty scény z Leberionu znova a znova. Urvalovi psi se na Archena vyřítili všichni společně a Zach tam jen ohromeně stál neschopný pohybu a civěl. Když bylo po všem, čekal Zach, že totéž udělají s ním. Ale oni ho odvlekli do Nirruvienu a zavřeli ho do nápravného zařízení boha Denervose. O bohu Čiré Hrůzy se šeptalo, že z něj bývá krapet nervózní i sám Urval. Na jeho postavu zahalenou do sametové řízy, na dotek jeho tenkých mrazících prstů a suchý šustivý hlas Zach nikdy nezapomene.

Ostrý vítr ho hladil na kůži, jak se rychle blížil k cíli. Muži podřízení Zachově velení, v půvabných obloucích kroužili kolem. Zach k nim choval profesionální respekt, ale s žádným se nepřátelil. I když mu byli vojáci z Bandy kriplů bližší, než psi z ostatních oddílů, byli i oni součástí Urvalovy smečky, připravení vykonávat císařovu vůli do roztrhání těla.

„Kdo chybí?“ křikl na svého pobočníka.

„Už nikdo, kapitáne,“ zněla odpověď.

Zach si v mysli představil „cestu“ vedoucí odtud přímo na nádvoří kasáren v Nirruvienu. Vzdálený rámus z pobořeného města přehlušilo tupé pulzování krve ve spáncích. Mával křídly a pomalu pravidelně dýchal, aby překonal bolest pulzující ve spáncích. Skrze přivřená víčka se soustředil na vybrané místo. Oslnivý fialový záblesk a pach ozónu přiměl mužstvo spokojeně zahulákat, když se ve vzduchu vykrojila zeleně ohraničená trhlina. Jde se domů! Jeden za druhým vlétali psi z Bandy kriplů do brázdy, kterou jim Zach otevřel.    

***

Nirruvien, metropole říše Mlžného roje

Přistáli na prostranství před Vítězným obloukem. Nechali zmizet křídla a kolem syčících chimér vešli do Horního města. Na nádvoří kasáren dal Zach vojákům rozchod. Sám se vypravil podat hlášení za generálem Jerejanem.

Před půlrokem vypukly nové nepokoje v Dravské provincii. Urval tam poslal Jerejana v čele poloviny Pravidelné armády a očekával hladké řešení. Jenže dravští bohové využili znalosti prostředí a přešli na partyzánskou válku. Přepadávali Jerejanovy jednotky ze zálohy, ničili jejich vybavení, a využívali zázemí smrtelníků. Vojáci byli jejich postupem vyvedení z konceptu. Naháněli je z jednoho světa na druhý podobni chromé selce chytající slepice po dvoře. Rozlícený Jerejan se vrátil do Nirruvienu a požádal císaře o souhlas s totálním vypálením soustavy. Urval syna obvinil z defétismu. Tisícihlavou armádu z Dravu odvolal a zapůjčil Jerejanovi své psy. Celou smečku čítající sto čtyřicet čtyři kusů, což zahrnovalo i Bandu kriplů a Zachovu maličkost.

Psi rozdělení do dvanácti komand za pár týdnů napáchali to, co tisícihlavá armáda nezvládla za půl roku. Jejich bojové metody se od těch vojenských zásadně lišily. Nebyli vázaní těžkopádným centrálním velením, jednali operativně podle úsudku svých kapitánů. Na rozdíl od spořádaných vojáků, se neštítili umazat. Bez rozpaků masakrovali smrtelníky, ničili infrastrukturu i zásoby. Ničili dravským bohům jednu tajnou základnu za druhou a nutili je stále utíkat, dokud je nezahnali na poslední svět, co jim zbyl.

V této fázi Jerejan psy odvolal. Očekávalo se, že vrátí do hry armádu, aby to byli jeho vojáci, kdo slízne smetanu a stejně tak se očekávalo, že k poslednímu zúčtování se zbytkem povstalců se podle tradice dostaví osobně i císař. 

Zachovi bylo jedno, kdo dravské bohy dorazí. Byl rád, že už s tím nebude mít nic společného. Jakmile podá Jerejanovi hlášení o vyřešení situace na Gluxoru, jeho angažmá u generála skončí. Potom se vrátí ke svému tajnému projektu - studiu magických posilovačů moci. Z výčtu možných nástrojů, které petrobionti vyjmenovali, už některé vyloučil a jiné přidal. Občas, když slídil v Igorově archívu po dalších knihách, podléhal panice. Co by se stalo, kdyby strýček na jeho nepovolené nájezdy přišel? Stojí mu to za to riziko? Za čím se pachtí? K čemu mu ta vědomost, co přesně Urval proti Archenovi použil, vlastně bude? Proč studuje teorii, když předem ví, že v reálu ji nikdy do praxe neuvede? Naštěstí mu ty záchvaty beznaděje nikdy dlouho nevydržely.    

Generální štáb Pravidelné armády sídlí v suterénu císařova paláce, v těsném sousedství Zachova kmenového pracoviště na Velitelství Tajné policie.

Prošel vstupní dvoranou paláce a zamířil k chodbám vedoucím do podzemí. Na stupních širokého schodiště klesajícího pod úroveň terénu se podél stěn mihotaly desítky  poloprůsvitných a nechutně přilnavých děsivců. Jejich úkolem bylo prověřovat. Dokázali se nechutně intimním způsobem přilnout k přicházející osobě a zachytit sebemenší projev nejistoty v mentálním poli. Jakmile usoudili, že příchozí je nad míru nervózní, nebo že jeho poslání není jednoznačné, zadrželi ho a poslali na prověrku do katakomb boha Hrůzy, Denervose.

Zach se zhluboka nadechl a rozepnul si stojáček uniformy tak, aby byl patrný jeho obojek. Teprve pak mezi děsivce vešel. Zklamaně se od něj odtáhli, protože obojek deklaroval, že jeho nositel prověrku u Denervose již absolvoval – a přežil.

Seběhl schody a zamířil do předpokoje generála Jerejana, prince ab-Nirruviena. Pevně doufajíc, že až Jerejanovi podá hlášení, bude s přídavkem nových výživných nadávek milostivě propuštěn a přeřazen i s celým oddílem Kriplů nazpět k Igorovi. Protože ať byl Igor jak chtěl hnusný, na jeho manýry už si Zach zvyknul a pořád byly lepší než ty Jerejanovy.  

***

Generálův pobočník Konidos se držel za hlavu a tvářil se, jako kdyby měl v zadku zastrčené povříslo. „Vy jste nám tu ještě chyběl!“ zaúpěl. Narážel na to, co oba dobře věděli, a sice že Jerejan je na Zachovu osobu extrémně alergický. Kdykoliv ho uvidí, rozčílí se jen z principu. „Nechcete přijít později?“

Z generálovy kanceláře se ozýval řev. Jak nevěděli?! Že by vás mohla oblafnout? Generál ryčel tak mocně, že jeho hlas rozvibroval hrnky na Konidově stole.

„Nejradši bych tam nechodil vůbec,“ ušklíbnul se Zach, „ale znáte předpisy.“

Konidos si otráveně odfrkl na znamení, že rozumí. Každý kapitán komanda byl povinen podat hlášení bezprostředně po návratu z mise. Jinak si říkal o potíže.

Zach se usadil na židli stojící co nejvíce v koutě, natáhnul si nohy, přivřel oči. Snažil se nevnímat Jerejanovo ryčení. Toho chudáka na koberečku příliš nelitoval. Jerejan ječel na každého. Hyperaktivní a superarogantní nejmladší Urvalův syn se choval, jako kdyby měl trvale průjem. Byl těkavý, nepředvídatelný a nesmírně otravný. Ostruhy získal ve válce u Klikaté hráze a díky tomu byl u otce zapsaný lépe, než jeho sourozenci, Igor a Krasen. Šuškalo se, že Jerejana císař protěžuje i proto, že jako jediný má alespoň dcery, přičemž zlé jazyky k tomu dodávaly, že ani ty dcery nejsou ve skutečnosti jisté.   

Myslíte, že když je to ženská, že nemá mozek? Ozvalo se znovu zpoza dveří. Tak ona vás poprosila, abyste jí umožnil intimní hygienu! Vy blbče! To je tak starý trik! No jasně, že zdrhla! To vy nemáte mozek, majore! Ha! Vy máte místo mozku hovno! Burácel generál.

Zacha ta konverzace proti jeho vůli zaujala. Zvedl hlavu a polohlasně poznamenal: „Proč řeší generál nějakého vězně? Není to práce šéfa Tajné policie?“

Konidos se zašklebil a zakoulel očima. „Hm. V zásadě máte… pravdu. Ale ta osoba, o které je řeč, byla v době zatčení pod generálovým…velením. Tudíž si to její… selhání… vzal generál na starost osobně.“

Zach potlačil škodolibý úsměv a přikývnul. Samolibý Jerejan si chtěl vychutnat osobu, co ho zradila. Teď, když mu upláchla, asi lituje, že ji nesvěřil Igorovi, který má přece jenom se zadržováním provinilců větší zkušenosti.

Dveře se rozlétly, objevil se v nich šéf oddělení pro Vnitřní záležitosti armády, major Denisen, rudý jako vlčí máky v pšenici.  S hlavou mezi rameny obdařil Zacha nenávistným pohledem a vypotácel se ven.

Pobočník s povzdechem vstal a šel Zacha ohlásit.

Zpoza dveří zaburácelo: „Vidlák? Sem!“

Zach nakráčel do strýcovy kanceláře a zavřel za sebou dveře. Dal si záležet, aby zachoval neutrální výraz. „Hlásím, že mocenská ohniska na Gluxoru byly zničena, sire.“

Jerejan vypadal, že ho předchozí výbuch zbavil nadbytečné tenze. Pohodlněji se rozvalil v křesle, s úlevným zachroptěním si položil nohy na stůl. Relaxoval, ale skrze škvíry přimhouřených očí Zacha stojícího v povinném postoji a předpisové vzdálenosti dlouho mlčky pozoroval. Zach už věděl, že nezbývá, než čekat, až to generála omrzí. Kdyby se ošil, nebo jen sklopil zrak, dal by mu záminku pro další buzeraci. Takže tam stál a zíral. Na vysokého bledého chlapa s kouřově šedýma očima, přísnou křivkou úst, elegantně tvarovanou bradkou a vojensky nakrátko ostříhanými černými vlasy. Co se fyzického vzhledu týkalo, byli si s Jerejanem natolik podobní, že měl Zach zakázáno nosit vousy a naopak přikázáno mít delší vlasy, aby nedocházelo k záměnám.

„Hm,“ zabručel Jerejan. „Co smrtelníci?“

„Jejich civilizace byla zničena. Už dravské nepodpoří.“

„Nechápu, proč si na tebe Igor pořád stěžuje, Teneviene,“ poznamenal nezvykle krotce Jerejan, „když je vidět, že na likvidaci hnoje jsi ten nejlepší. Tak, tak, gluxorští se naučí znovu svítit loučemi, a budou při tom uctívat ab-Nirruvieny.“

Kdyby šlo o akademickou debatu, Zach by namítnul, že Dravové původně jen chtěli to, co jim Urval před čtyřiceti lety řádnými dohodami zaručil. Ale byl tolik znechucený tím, jak nezodpovědně se dravové chovali ke svým smrtelníkům, že neměl důvod je hájit.  Stejně  o akademickou debatu nešlo. Tudíž Zach mlčel a čekal, s čím Jerejan vyrukuje.

Jerejan se zamyšleně podíval na červené složky ležící na jeho stole, zaťukal na ně nehtem a řekl. „Tady mám císařův rozkaz, kterým vrací Bandu kriplů pod Igorovu kuratelu.“

Zach čekal, že mu generál tu složku podá a pošle ho pryč, ale to se nestalo.

„Když se to spiknutí profláklo,“ pokračoval generál, „preventivně jsme pozavírali všechny, kteří tou dobou měli co dělat v paláci. Civilisty i vojáky.“

To Zach zaznamenal. Asi před rokem „zmizela“ ze dne na den spousta vojáků a úředníků. Tehdy ještě netušil, že všichni pocházejí z Dravské provinicie. Nevšimnul si, že by se někdo na svou pozici vrátil. Vzhledem k metodám, které tam „dole“ používá Denervos, se ani nedivil. 

„Spiklence tady v paláci jsme zlikvidovali dřív, než stačili nadělat škodu,“ pokračoval Jerejan a samolibě se usmál. Už nedodal, že těmi represáliemi katalyzovali masovou vzpouru v provincii Drav, ale Zacha ani nenapadlo mu to připomínat. Generál sundal nohy ze stolu a magickým gestem si přivolal lejstro, na kterém se teď skvěla šedá čmouha z jeho podrážky. „Je tu ale jeden případ, který se trochu...ehm, vymkl kontrole. Jeden vězeň během výslechu unikl. Dopadení komplikuje skutečnost, že ta osoba má výcvik agenta. Donedávna patřila mezi elitu. Máme důvod se domnívat, že to ona je hlavou celé rebelie. Tady jsou podklady.“

Zach si papír převzal a rychle přeběhl očima prvních pár řádků. Verdevonna dru-Essebi. Charakteristika: bohyně. Zařazení: elitní agent. Pozice:Vnitřní ochrana císaře. Věk: osmadvacet standardů...

Původ: Drav, metropole Essebi. Rodina: otec Utrel dru-Essebi, poslední král Dravů, bůh hojnosti, matka Eusel dru-Essebi, bohyně lovu.

Historie: princezna z rodu Dravů v souladu s Dohodami smlouvou č. XXLIII zaslíbena princi Briselovi ab-Nirruvien, vychovávána v sídle říše od věku 11-ti let. Ve věku 15-ti let zasnoubena. Po princově předčasné smrti při incidentu ve Vegemonu  adoptována císařem. Na vlastní žádost (ve věku 17-ti let) zařazena do vojenského lycea. Postup do elitní přípravky vojenské kontrarozvědky...“

Zach přestal číst. Už věděl dost. Nasucho polknul. Rychle složil papír na čtyřikrát, a zasunul si ho do kapsy, aby nebylo patrné, jak se mu třesou ruce.

„Nějaký dotaz?“ vyštěkl Jerejan.

Zach věděl, že ho ten pazgřivec celou dobu bedlivě sledoval. Pouštěl se na tenký led, ale musel to vědět. „Proč já, sire?“ hlesl. „To si to nemůže vojenská kontrarozvědka pokrýt sama?“

Jerejanova ústa se roztáhla do dravčího úsměvu. „Nemají dostatečný odstup ani motivaci. Zatímco ty...ano.“

Zach zaťal zuby. Moc dobře věděl, o jaké motivaci Jerejan mluví. Jeho životní příběh se dokonce dostal i do učebnic. Najít „parchanta“ císařovy dcery Zennony bylo úkolem, na kterém si agenti armádní kontrarozvědky roky lámali zuby. Až přišla pilná studentka-agentka Verdevonna. V rámci absolventské práce ji napadlo prověřit staré Archenovy kontakty. Získala důvěru leberionské bohyně Domácího krbu Alveny a téměř rok se starala o její „Mlžné koně“...

„Ani nepatřím do vašeho oddělení,“ zabručel roztržitě Zach. Nechtěl s tím mít nic společného. V náhlé panice plácal páté přes deváté. „Podle dohody se mám po ukončení mise vrátit na velitelství Tajné policie. Myslel jsem...“ Než to stačil dokončit, už věděl, že to přehnal.

Generálova tvář se zbarvila do nachova. „Tak ty sis myslel! Bastard se zmršeným rodokmenem nemá nárok si něco myslet! Budeš dělat, co se ti řekne, jinak ti ten hnůj, ze kterého jsme tě vytáhli, osobně nacpu do chřtánu! Dokud tu ženskou nechytíš, budeš se zodpovídat přímo mně. Je to i císařova vůle. Igor si snadno najde jiného kripla, o kterého si bude otírat boty. Pokud neuspěješ, stejně se k němu nevrátíš. Poputuješ totiž rovnou k Denervosovi, tak na to nezapomeň.“

„Chápu,“ procedil mezi zuby Zach.

„Ale ty uspěješ,“ ušklíbnul se Jerejan. „Jsi pro její dopadení ten pravý. Nemám pravdu?“

„Ovšem, sire,“ zasyčel Zach.

„Jaký postup navrhuješ?“ vybafnul Jerejan a zvědavě přivřel oči. Ani ho nenapadlo, že by měl dát Zachovi pár hodin na rozmyšlenou. Když si něco usmyslel, chtěl výsledky hned, nejlépe včera.

Zach vzal rozum do hrsti a začal generálovi přednášet plán, který se mu průběžně líhnul v hlavě.