Ani párem volů... (část desátá)

26.09.2017 20:37

Když audience skončila, vypotácel se Zach skrze Konidovu kancelář na chodbu. Tam se opřel o stěnu a lapal po dechu. V hlavě mu hučelo a na hrudi ho tížil mlýnský kámen. Od masakru na Leberionu uplynulo celých deset let a přesto se cítil, jako by se to stalo včera. Výchovná kůra u Denervose ho naučila disciplinovaně skrývat pocity, a roky pod Igorovým vedením zase tlumit temperament, ale při vzpomínce na hořké zklamání, které mu Verona připravila, sebekontrolu ztrácel.

A oni teď po něm chtějí, aby ji chytil a přivlekl Urvalovi k nohám…

***

Hlasy a kroky blížící se zdálky ho přinutily se vzpamatovat. Odlepil se ode zdi a opustil podlaží armádního štábu. Schody vystoupal jako ve snách. Procházel vstupní dvoranou, mezi davy si razil cestu ven.

„Zachary?“ tiché zvolání by v šumu ostatních hlasů zaniklo, kdyby ho nedoprovázelo drobné bodání, jak mu Krasen magickými prsty na dálku zaťukal na rameno. Zach zvedl hlavu. Princ stál nahoře na galerii. Opíral se o zábradlí, a ukazoval palcem nahoru, což znamenalo, že Zacha zve do svého apartmá v nejvyšším podlaží paláce. Zach vůbec netoužil po společnosti, ale Krasen byl jediným členem Urvalovy rodiny, který se k němu choval slušně. V Krasenově apartmá byl chaos jako vždycky. „Co potřebuješ, Sene? Víš, že sem nahoru nesmím,“ durdil se Zach. Shodil z křesla hromadu knih, aby se měl kam usadit.

„Chtěl jsem tě na pozítří vzít do Ikerionského divadla,“ zaševelil šťastně Krasen a upravil si shrnutou manžetu, neboť i když byl komediantem, vždy chodil oblečený s vybraným vkusem. „Budou dávat premiéru mé nové hry. Igor má cosi na Herbaně, takže by ti to mohlo projít.“

„Moc rád bych šel,“ zalhal procítěně Zach, „ale nemůžu. Dostal jsem další úkol.“

„Tak brzy?“ podivil se Krasen. „Máš přece nárok na odpočinek! Ten Igor je ale zvíře!“

Zach zavrtěl hlavou. „Nevrátili mě zpátky k Igorovi. Zůstávám u Jerejana.“

„Chm,“ uchechtl se Krasen. „Nevím, který z mých bratří je vlastně horší…“

„Jeden horší než druhý, to je fuk,“ zamručel Zach a podal Krasenovi složené lejstro.    

Krasen se posadil a začal nahlas číst: „Verdevonna dru-Essebi. Charakteristika: bohyně. Zařazení: elitní agent. Pozice:Vnitřní ochrana císaře. Věk: osmadvacet standardů… A jejda,“ poznamenal zaraženě. „Co s tím?“

Zach pokrčil rameny. „Musím ji najít. Mám na to přesně rok. Jednou měsíčně budu Jerejanovi podávat hlášení.“

Krasen si elegantně podepřel bradu a zakoulel očima. Zach ho podezíral, že si ta getsa tajně zkouší před zrcadlem a nejspíš to tak bylo. „Je to elitní agentka a výstavní mrcha. Co když se ti to nepodaří?“

Zach ukázal k nablýskané parketové podlaze. „Potom mi můžeš posílat balíčky, abych měl čím nakrmit krysy. Limit je, tuším, jednou za měsíc.“

Krasen nakrčil čelo. „Počkej, to mě zajímá. Čistě ze studijních důvodů, chápeš. Píšu teď jednu hru. Myslel, jsem, že to s balíčky pro krysy je fáma. Ve skutečnosti jsou určeny pro věžně. Že ano?“

Zach si vjel prsty do vlasů. „Ne. Balíčky jsou skutečně určeny pro krysy. Personál věznice nakrmí krysy žrádlem z balíčku, a na pár dní ti dají pokoj, chápeš?“ To, že se proces rituální popravy jen o něco prodlouží, už nedodal. Nechtěl na to teď myslet.

„To je tak tragické! Ale inspirativní!“ zaúpěl teatrálně Krasen. „Ale ty tu ženskou najdeš, a všem nástrahám našich zákeřných příbuzných unikneš! A Lord Drásal o tom napíše skvělou hru.“

„Hlavně, že se bavíš,“ zabručel otráveně Zach. Nemohl Krasenovi říct, že jeho plány jsou naprosto jiné. Takový úkol byl pro něj vlastně darem z nebes. Navíc se mu podařilo Jerejana přesvědčit, aby mu dal přístup do zapovězených oddělení knihoven a archívů. Nevídaný úspěch! Svou žádost odůvodnil tak, že s pečlivě nacvičeným kyselým výrazem pronesl: Chystám se postupovat obdobně jako ona, když hledala mne, sire... čímž tu kreaturu dohnal k výbuchu smíchu a hlavně k udělení generální propustky  na období celého jednoho roku do všech archívů a knihoven v říši.

***

Jakmile Zach opustil Krasenovo apartmá, čekala ho nebezpečná cesta chodbami a schodišti horních podlaží císařova paláce. Měl výslovně zakázáno vstupovat do soukromých prostor Urvalovy rodiny. Běžně tento zákaz ignoroval, když chodil za Krasenem. Míjel vojáky, sloužící i dvořany a mračil se tak arogantně, jak to jen šlo. Nikdy se nikomu nedíval do tváře. S takovým přístupem si ho ostatní pletli s jeho strýcem Jerejanem, kterému se každý klidil z cesty. Občas se stalo, že si Zacha nějaký všímavý horlivec zařadil správně, protože jeho strniště mělo daleko k Jerejanově bradce a jeho kapitánská uniforma postrádala zlaté insignie. V takových případech dostával jeho šéf hlášení, která s nechutí jemu vlastní musel řešit. Stýská se ti po Denervosovi, ty idiote? rozčiloval se Igor. Konečně si uvědom, co jsi zač! V horních patrech nemáš co provokovat!   

Jindy míval Zach pocit, že kráčí minovým polem, ale tentokrát mu bylo jedno, kdo ho napráská. Igor na něj nemůže a Jerejan chce výsledky. Byl by se smál, ale jeho situace k smíchu není. Jeho čas je omezený. Buď se mu za rok podaří od císaře utéct, nebo ho zavřou do katakomb a dají sežrat krysám.

Konečně nechal za sebou palác a zamířil k domu svého prastrýce, Faina ab-Teneviena, boha Spravedlnosti a a Urvalova tajemníka. Faina navštěvoval, kdykoliv mu dali propustku z kasáren, a po té, co začal pracovat u Igora, se k němu dokonce nastěhoval. Přesto nedokázal o Fainově domu v Ořechové ulici uvažovat jako o domově…

Zach měl s hledáním Verony začít neprodleně po tom, co opustil Jerejanovu kancelář. Ale vzhledem k tomu, že si vyjednal poměrně volný režim, se rozhodl ještě k Fainovi zajít. Sloužící Zacha uvedl do prostorného budoáru, kde Fain podřimoval po obědě. Jakmile Zacha uviděl, vyskočil z polštářů jako bodnutý. „Zachu! To jsem rád, že jsi tady! Slyšel jsem, že jste se vrátili už před obědem! Čekal jsem na tebe, ale když jsi pořád nešel…“

„Zdržel jsem se u Jerejana,“ řekl Zach a nechal se obejmout. „Rád tě vidím, strýčku.“

Fain Zacha nakrátko sevřel v náručí a pustil. O krok ustoupil, kriticky se na něj podíval a zasyčel: „Vypadáš unaveně. Kdy jsi naposledy něco jedl?“

Zach se rozvalil na kanape, bezmocně se podíval do stropu a rozesmál se. „Abych pravdu řekl, ani se nepamatuju. Naposledy asi tady u tebe…“

„To je dobrého čtvrt roku!“ zhrozil se Fain. „Taková nezodpovědnost!“ Hned zavolal pokojskou a zahrnul ji příkazy. A ať se kuchařka neloudá! Můj synovec přímo padá hlady!

V tomhle byl Fain úplně stejný jako Archen. Jeho starost o Zachovu životosprávu byla komická, protože tady si na smrtelníky nikdo nehraje. Jenže Fain zastával názor, že Zach při otevírání hyperprostorových brázd přichází o energii, kterou kvůli bedrazitovému obojku nemůže doplňovat tak snadno jako to dělají ostatní. Byl přesvědčený, že Zach může tento hendikep kompenzovat, když bude využívat alternativní zdroje energie – jako je například lidské jídlo.  

„Však já už dohlédnu, aby ses vyspravil!“ sliboval Fain. „Vzkážu do lonýšových lázní, aby nám připravili letní dům. Přes den se budeme válet u jezera a po nocích budeme prohánět skalní běsky…“

„Zadrž, strýčku,“ přerušil ho Zach. „Jerejan mi dal další úkol. Odcházím už dnes.“

Fain rozhořčeně zvedl obočí. „Co s tím má co dělat Jerejan? Císař dnes konstatoval, že smečka zadání splnila. Dravští ztratili Klebius a někde se zakopali. Ke konečnému úderu císař vrací do hry armádu. Rozmístí hlídky po celém regionu. Jak povstalci vylezou z úkrytu, snadno je dorazí. Ty jsi z toho venku a vracíš se k Igorovi. Ale až po řádném odpočinku. Každý člen smečky, jakmile dokončí úkol, přece…“

Zach se hořce usmál. „Jako kdyby se mě někdy týkalo totéž, co ostatních.“  Potom Fainovi pověděl, čím ho Jerejan pověřil. A dodal, že má na to jenom rok.“

„Ten rapl!“ rozčílil se Fain. „Tak už je mi jasné, proč se mi včera vyhýbal a proč se Igor tvářil tak naštvaně. Jerejan na tebe přichystal léčku. Vůbec nečeká, že tu ženskou chytíš! Jak bys taky mohl? Máš jenom základní vojenský výcvik a tvoje schopnosti jsou blokované. Zatímco ona je zatraceně zkušená, vycvičená elitní agentka. Jerejan chce tvůj neúspěch využít jako záminku, aby se tě mohl zbavit. Nenávidí tě, protože se mu tolik podobáš. Udělá cokoliv, aby tě zahnal zpátky k Denervosovi. A to by byla tvá konečná, Zachary, to je ti doufám jasné.“

„Ale mě připadalo, že opravdu chce, abych Verdevonnu chytil,“ namítnul zaraženě Zach.

„Mýlíš se,“ odsekl Fain. „Verdevonna přišla do Niruvienu jako hubená malá holka. Na základě konsolidační dohody s poraženými Dravy byla zaslíbená princi Briselovi. Nějakou dobu o ní nebylo slyšet. Žila v odlehlém křídle paláce. Prostě se čekalo, až vyroste. Potom se nějakou náhodou setkala s Briselem a ten se do ní okamžitě zamiloval. Snad chápeš, že dravská princezna není jen tak někdo. Stojí za ní slavná historie její rasy. Nezapomeň, že právě dravové hráli hlavní roli při porážce Vivanské federace před dvěma tisíci lety. Brisel nemohl dostat atraktivnější nevěstu. Začali chystat svatbu. Několik dní před obřadem poslal Jerejan Brisela do Vegemonu, vyřešit jakýsi bezvýznamný spor. Brisel se tam dostal do šarvátky, a přišel o život. Dodneška se přesně neví, co se tam stalo.“

„Myslíš, že to Jerejan na Brisela narafičil? Dal zavraždit vlastního bratra?“

„Jisté náznaky by tu byly,“ zašklebil se Fain. „Jerejan se po Briselově smrti obrátil na císaře s žádostí, aby dal Verdevonnu jemu. Byla to svým způsobem troufalost, protože Jerejan tou dobou už dvě manželky měl a k tomu nespočet konkubín. Urval mu přesto Verdevonnu slíbil. Jenže pak si dal princeznu předvolat, aby jí to oficiálně oznámil. Jakmile ji uviděl a zjistil, jak je…působivá, souhlas daný Jerejanovi zrušil.“

„Poslal ji do lycea a pak na akademii,“ doplnil Faina Zach. „Stala se agentkou vojenské kontrarozvědky a začala dělat císaři ochranku.“ V duchu zuřil při představě, jakým způsobem  si Nirruvienové dravskou princeznu přehazovali po té, co jí popravili rodiče a vytrhli ji z domova.

„Hlavní na tom je, že Jerejan utřel hubu a dodneška to otci nezapomněl,“ přitakal Fain. „Nechá tě to děvče marně hledat. Po roce tě hodí krysám, čímž odkloní císařovu pozornost a otupí jeho hněv. Potom se hupky dupky pustí do hledání sám. Má úplně jiné možnosti než ty, proto ji dříve či později najde. A jakmile se tak stane, vynasnaží se, aby ji před císařem ukryl.“

Vešli sloužící s plnými podnosy. Zach mechanicky sledoval, jak mu nakládají na talíře, jak nalévají víno. „Díky, žes mi to tak pěkně vysvětlil, strýčku,“ povzdechl si a sáhnul po vidličce.

Fain třískl pěstí do stolu, až podnosy a mísy zadrnčely, a křikl: „Hlavu vzhůru, Zachary! Nedopustím, aby tě sežraly krysy! Při Archenově památce, já tě z toho dostanu!“

„Tak mi pověz, jak,“ zahuhňal Zach s plnými ústy.

Fain sáhnul po dortíku s karamelovou polevou a znalecky se na něj podíval. „To ještě nevím,“ zabručel. „Nejspíš se postarám, abys tu holku opravdu našel.“

Zach se na prastrýce ironicky zazubil. „Tak to jsi mě uklidnil.“

Ne, že by Faina podceňoval. Jako Urvalův tajemník měl prastrýc mnohdy lepší informace než šéf Tajné policie. Ale i kdyby Fain zítra přišel a mával mapou s křížkem značícím místo, kde se Verdevonna schovává, Zach by pro ni nešel. Ani by se nepokusil. To ale Fainovi přiznat nemůže a stejně tak mu nepoví, co bude dělat místo toho. Ať byl prastrýc sebevíc starostlivý a pečující, Zach se před ním držel na pozoru. Někdy se kvůli tomu cítil provinile a sám sobě nadával do nevděčníků. Uvědomoval si, že Fainovi možná křivdí, ale nemohl si pomoct. Důvodem jeho pochybností byly Fainovy občasné narážky na Archena. Pokaždé, když Fain dědečka zmínil, vyjadřoval se o něm s velkou úctou. Nikdy proti němu neřekl křivého slova. A přece se Zachovi zdálo, že někde za obzorem vyřčeného se v prastrýcových myšlenkách skrývá nějaký temný proud. Možná, že to byl jen obyčejný smutek, ale tím si Zach nemohl být jistý. Krátce po tom, co se Fain Zacha ujal, se na Archena vyptával častěji. Zajímal se o jejich život na statku, chtěl vědět, co Archen Zacha učil a jak mu vysvětloval historii říše. Zach ty otázky odbýval, protože vzpomínky ho zraňovaly. Uvědomil si ale jednu důležitou věc. Když mu Archen vyprávěl o bitvě u Klikaté hráze, zmínil se o zradě, která vedla k jeho pádu. Zach si to tehdy vyložil tak, že tím zrádcem byl Urval. Až později ho napadlo, že Urval musel mít nějaké spojence, bez kterých by se bitva vyvíjela jinak. A taky tu musel být někdo, kdo mu pomohl s magií. Mohl by tím pomocníkem být Fain? Bylo těžké se v tom vyznat, a ještě těžší bylo Fayinovi cokoliv uvěřit, přestože se k Zachovi choval tak laskavě.

Dalším důvodem Zachových pochybností byl podivný Fainův vztah k Urvalovi. Proč by si Urval u sebe celé věky držel bratra poraženého nepřítele? Z čirého pragmatismu? Zatímco Archen byl bojovník a praktik, Fain se proslavil jako mág, historik práva a rétor. Možná si ho Urval nechal kvůli jeho excelentním právním znalostem. Po té, co Archenovu říši rozvrátil, potřeboval někoho, kdo mu pomůže vybudovat nový funkční systém. Musel mít něco, na čem by se dalo stavět. A to mu poskytoval v hojné míře právě Fain… Zach by si raději ukousnul jazyk, než aby se na to Faina přímo zeptal, ale vrtalo mu hlavou, jak mohl Fain zahodit s takovým klidem veškeré staré vazby, aby se ochotně dal do služby muži, který nemilosrdně povraždil všechny členy jeho rodiny.

A posledním důvodem Zachovy ostražitosti byl Kopřivový meč. Tentýž Archenův meč, který léta poklidně visel v leberionské světnici nad krbem, o kterém dědeček říkal, že je památkou na jeho válečnický život za Šedým mořem.

Zacha ten meč odjakživa přitahoval. Snad jako každý kluk si ho chtěl potěžkat a vyrazit s ním na konec zahrady pokosit trsy lebedy, aby vyzkoušel jak je ostrý. Jednou, když byl Archen ve stodole, si Zach přisunul ke krbu židli, a pokusil se meč ze stěny sundat. Jenže nepočítal s tím, že bude tak těžký. Sotva se mu podařilo ho nadzvednout ze skob, ztratil rovnováhu a spolu s mečem sletěl na zem. Dědeček, který měl vždycky uši jako netopýr, to zařinčení musel slyšet. V mžiku byl ze stodoly zpět, aby Zachovi notně vyčinil. Ale nakonec mu dovolil si meč prohlédnout. Jílec byl na hrušce zdobený temně modrými kameny. Na čepeli byly vyryté ornamenty věnčené listy s ostrými pilovitými okraji. Zachovi bylo tehdy asi osm, ale kopřivové listy už poznal. Chtěl vědět, proč je na tak vzácné zbrani nakreslená obyčejná kytka, která nepříjemně pálí kůži a roste na každém hnojišti. Žádná obyčejná kytka, řekl uraženě Archen. Kopřiva je odolná a veskrze užitečná bylina. Z listů můžeš z uvařit léčivý čaj, z kořenů uvařit kaši, z vláken ze stonků upříst nitě a utkat látku. Je to rostlina bojovnice. Odhání mocnosti zla, pomáhá při uzdravování, odráží kletby. Najdeš ji v místech, kde ze země proudí síla. Spolu z řebříčkem tlumí strach. Je to můj, ryze můj, osobní symbol. Tady je napsáno mé osobní heslo, řekl a ukázal na znaky: Zlé spaluji, poskvrněné očišťuji.

A přesně tento meč s rytinami kopřivových listů teď ležel v zamčené vitríně ve Fainově pracovně. Fain Zachovi ale tvrdil, že je to jiná hodně podobná zbraň a že ten Archenův se při masakru na Leberionu ztratil. Jenže Zach si moc dobře pamatoval, jak Archen prohlásil, že Kopřivový meč je jediný svého druhu. Proč tedy Fain lhal?