Ani párem volů... (část čtvrtá)

05.06.2017 21:46

Nirruvien, po třech letech

Další kovový rošt byl zaneřáděný více než ten předchozí. Ulpělé a zaschlé zbytky krve a přilepené cáry tkání. Na takový už voda nestačí. Zach vzal drátěný kartáč a začal nečistoty seškrabovat. V kalném světle, které vydávala vlákna všudypřítomné mexeritové plísně, s pruhem látky uvázaným přes obličej, aby se alespoň trochu chránil před odporným hořkosladkým zápachem, pracoval důslednými natrénovanými pohyby místo vedle místa. V sevření kamenných stěn hluboko v podzemí bylo vlhko a dusno. Kartáč skřípal po železe a aspoň trochu tlumil zvuky doléhající do dílny z okolních chodeb. Křik, skučení a pištění a rachocení. Zach zavřel oči v úsilí představit si něco jiného než tu ponurou šeď, která jej obklopovala. Sluneční paprsky prosvítající skrze korunu zlatého kaštanu… Koňská hříva vlající ve větru… Veronin úsměv… Vůbec netušil, jak dlouho už je tu zavřený. Možná, že odnepaměti a všechny ty osoby, události, barvy a svěží vzduch si jenom vysnil. Možná má Denervos pravdu, když mu tím děsivým šelestivým hlasem donekonečna opakuje, že žádný Leberion neexistuje a celý jeho dosavadní život je klam. Nejsssi niccc, než otrok v majetku císssaře. Kusss zzzhilého masssa prosáklý zkažžženou krví. Nedůležžžitý a sssnadno nahraditelný nássstroj…

Velitel tohoto nápravného zařízení, bůh Hrůzy, Denervos, bral svou práci vážně. Sám sebe nazýval vychovatelem a vězňům říkal chovanci. Pravidelně obcházel cely a uděloval výchovně-nápravné rozhovory. Minimálně jednou za sedm dní si udělal čas i na Zacha. Přestože Zach nebyl trvale zamčený v řetězech, dostávalo se mu stejného „dobrodiní“ jako ostatním. Denervos mu přednášel o Říši Mlžného roje a o státnické velkoleposti císaře Urvala ab-Nirruviena a nezapomínal obšírně popisovat nicotnost jeho nepřátel. Potom dával kontrolní otázky. Pokud Zach neodpověděl naprosto přesně, udělal Denervos zklamaný obličej a povolal strážné s karabáči. Bůh Hrůzy nikdy nikoho netrestal osobně. Pokaždé odešel, než exekuce započala, protože prý nesnášel pohled na krev. Nejhorší bylo, že Zach se na jeho vizity jistým úchylným způsobem těšil. Byl tak vyhladovělý po smysluplné konverzaci, že ocenil jakýkoliv sofistikovaný rozhovor. A právě tehdy dělal ty nejhorší chyby. Nejvíc Denervose naštval, když do odpovědí na kontrolní otázky nějak nechtěně zapletl postřeh ze své minulosti, kterým deklaroval, že nějakou minulost vůbec má. Jsssi Nikdo! syčel Denervos. Ješšště jednou se opovážíššš vymýšššlet ty nesssmysssly a já ti sssundám obojek a konečně tě hodím krysssám! To s tím obojkem říkal Denervos často a rád, protože Zachovi kdysi dávno přislíbil, že mu ho sundá v den jeho smrti.

A právě tyto Denervosovy podrážděné reakce Zacha udržovaly v naději, že se ho bůh Hrůzy snaží zastrašit a hlavně zblbnout. Protože kdyby byl Zach skutečně tak bezvýznamný, proč by se s ním Denervos s takovou vervou zabýval? Proč by plýtval časem svým a časem strážných? Proč by mu dával bedrazitový obojek? Z řečí a personálu a strážných se Zach dovtípil, že je to vzácný magický artefakt nedozírné ceny. Naposledy ho prý použili někdy před šedesáti lety za občanské války. Denervos Zacha upozornil, že kamkoliv daleko by odtud utekl, díky tomu obojku by si ho přitáhli zpět. Zach zatím neměl možnost si to ověřit, protože kdykoliv se odvážil vyjít z dílny, třeba jen do skladu, kam odnášel očištěné rošty a odkud si nosil kartáče a čisticí prášek, pověsili se mu na paty dva strážní hlídkující na chodbě za dveřmi. Nikde jinde, dokonce ani na chodbě u vězeňských cel, strážní trvale nehlídali. Jen u Zachovy dílny se střídali nepřetržitě. Zach doufal, že jednou se jeho smůla unaví a on se dostane na chodbu v době, kdy bude nehlídaná. Potom se vypraví nahoru bez ohledu na riziko, že ho při tom chytí. Ověří si, co je pravda a co lež. Při nejhorším si alespoň vyzkouší, jestli ten pitomý obojek funguje nebo ne. Faktem bylo, že nešel sundat, ačkoliv se Zach opravdu snažil. 

Pod vlivem těchto neveselých myšlenek dál vytrvale seškraboval ocelovými štětinami přisušené tkáně, až zaslechl rytmické dunění. Dusání několika párů těžkých bot. Takový rámus dělají strážní, protože Denervos našlapuje tiše jako kočka.  Znamená to, že sem vedou někoho nového? Další nepřítel říše, jehož pozůstatky ulpělé na kovovém roštu skončí pod Zachovým kartáčem.

Místo aby se dunění přeneslo směrem k celám, zdálo se, že se blíží právě sem. Zach se kolem sebe v panice rozhlédl. Rošt, který měl na starost předtím a který ještě nestačil odnést, se leskl čistotou. Ten druhý, na kterém právě začal, bude vyžadovat minimálně dva dny. Snad jim postačí jenom ten jeden…

Když komando vpadlo do dílny, zastihlo Zacha v plném pracovním nasazení. Držel hlavu dole, aby to nedopadlo jako posledně, kdy se odvážil na příchozí podívat a psychotický Denervosův zástupce si to vyložil jako provokaci. Zach neměl nejmenší zájem seznámit se znova s ohnivým karabáčem tím spíš, že spáleniny od posledně se ještě nezahojily.   

„To je on?“ Ten hlas Zach nepoznával. Zněl kovově a škrobeně.

„Ano, můj princcci. Je tu třřři roky, a přřřesto se ničččemu nenaučččil. Žžžádná sebereflexxxe. Žžžžádná úcccta. Stačí sotva na čiššštění roštů. Sám vidíššš, jaká je to bída. Uzzznej, že očekávat něco kloudného od takového ssstvoření by byla pošššetilossst,“  zasyčel Denervos.

„Je patrné, že sis dal s jeho nápravou spoustu práce, drahý příteli,“ poznamenal uznale cizinec.

„Jenom proto, že jsssem byl povinen sssplnit císssařův příkazzz,“ řekl upjatě Denervos. „Ale mezzzi námi dvěma, Igore, uzzznej, žžže to byl zzztracený čas.“

Zachův hrudník se stáhl náhlou bolestí. Mohl si tisíckrát plánovat, že na to nebude reagovat. Že ať udělá cokoliv, jenom si tím vyslouží další trest. Denervosovo hodnocení jeho kvalit ho dávno nepřekvapovalo, ani neuráželo. Co ho ale vyvedlo z míry, byl ten časový údaj. Znamená to, že je tu tři roky? Pouhé tři roky? Takže předtím byl někde jinde? Co když Leberion existuje? Co když to, co Denervos nazývá Zachovými pomatenými představami, jsou ve skutečnosti vzpomínky? Na Archena. Na Alvenu. Na Veronu! Šokovaně zvedl hlavu, aby se na příchozí podíval. Bez ohledu na to, co ho to bude stát.

Zběžně přejel pohledem po svém veliteli. Denervos vypadal stejně jako obvykle. Oblečený ve splývavém sametovém kaftanu šarlatové barvy, v pase staženém širokým zdobeným opaskem, obutý v pohodlných měkkých pantoflích s gumovou podrážkou. Jeho domácký úbor působil ve zdejším prostředí jako pěst na oko. S nebesky modrýma očima, zlatě zářivými bezchybně učesanými vlasy rozprostřenými na ramenou, dokonale souměrným hladkým obličejem a elegantně tvarovanými údy by mohl bůh Hrůzy stát modelem nejslavnějším malířům a sochařům. Až na tu vadu řeči působil Denervos absolutně dokonale, nebýt mrazivého chladu, který z něj čišel.

Zach se ale zaměřil na neznámého muže po jeho boku. Byl vysoký a hubený, zahalený v dlouhém černém plášti. Obličej brázdily tenké bílé jizvy. Šedé oči se leskly jízlivým zájmem. Zach cítil, jak se do něj opírá jeho vůle a jak se mu dere do hlavy v úsilí prozkoumat nejtajnější hlubiny jeho vědomí. Připadal si bezmocný a obnažený jako kus masa na talíři. Byl šokovaný, že se ten cizinec zcela bez skrupulí probírá jeho vzpomínkami jako v šuplíku se spodním prádlem. Prohlíží si past na strašidla, kterou vykopal pod hruškou na zahradě, když mu bylo šest. Ochutnává Alvenina višňová cukrátka a obdivuje si při tom nemravné obrázky schraňované ve stodole pod balíkem slámy. Dýchá mu za krk při šmírování pacholka, který si to v přístěnku na nářadí rozdává s kuchařkou. Cítí jeho rozpaky a stud a zvědavost.

Při pomyšlení, jaká trapná tajemství ten vetřelec odkrývá, se Zach otřásl odporem a hanbou. V té chvíli se v něm cosi probudilo. Aniž by věděl, co vlastně dělá, se proti tomu vpádu ohradil. V reakci na to se cizí magie překvapeně zatetelila a pak zabrala ještě víc. Jako když beranidlem bušíte na hradní bránu. Zach odolával, ale bolelo to a pálilo více, než světelné biče a ohnivé karabáče. Pustil kartáč a zlomil se v pase. V křečích zkroucený do kuličky padl k zemi a syčivě lapal po dechu. Už o tom chlapovi slyšel. Nemůže to být nikdo jiný, než císařův nejstarší syn, princ Igor, šéf Tajné policie, nejmocnější čaroděj říše.  

„Jak se jmenuješ?“ pronesl melancholickým zadumaným tónem princ.

Zach se opřel rukama o slizké kamenné dlaždice a vydrápal se do kleku, aby se ujistil, že ta otázka patřila jemu. Tazatel na něj dál upřeně hleděl, což se dalo vyložit tak, že opravdu očekává odpověď. Zach otevřel pusu a zase ji rychle zavřel. Je to snad nějaký chyták? Jméno? Má ho přece zakázané! Nesmí ho používat s odkazem, že si ho vymyslel stejně jako svou báječnou minulost. Denervos na tom zákazu důsledně trvá a neustále si prostřednictvím kontrolních otázek prověřuje jeho dodržování. V rozpacích si sáhnul na svůj obojek, snad aby si potvrdil, že ho pořád ještě má. 

„Jsi hluchý?“ štěkl Igor.

„Jen blbý,“ ozval se poťouchle Denervos. „Nemá žžžádné jméno. Jeho rozzzum je tak mdlý, že by sssi ho nezzzapamatoval. Já ti to přeccce říkal…“

Princovy tenké rty se pohrdavě zkřivily. „To se potom nedá nic dělat,“ zabručel a otočil se k odchodu.   

V Zachovi bouchly saze. Všechen dlouho potlačovaný vztek se dral ven. Najednou mu bylo jedno, co mu udělají. Těsně předtím, než Igor opustil dílnu, zařval: „Zachary! Jmenuju se Zachary! Zachary Rhian Zennon ab-Tenevien! A nenávidím vás! Nenávidím vás všechny!“

„Ssstrážžže!“ zaševelil Denervos.

Z temného výřezu pootevřených dveří se vyvalili dva hromotluci s napřaženými biči. Svět kolem se roztříštil do ostrých drásavých hran. Nebylo poznat, kde je nahoře a kde dole, čas pulzoval v jednom jediném Teď. Muselo to trvat celé věky. Když to konečně přestalo, Zach pod sebou ucítil studené kamenné dlaždice. Třásl se a kašlal krev. Snažil se dýchat. Ze zkušenosti věděl, že i ty největší rány se brzy samy zavřou. Stačilo jen nehýbat se a dát tomu čas. Otevřel oči a uviděl boty. Čtyři páry bot. To znamená, že ještě neodešli. Skrze hučení krve v žilách se k němu prodraly útržky slov a pak celé věty…

„…takže by bylo dobré, kdyby říši splatil tu námahu, kterou na jeho nápravu vynaložila.“

„Ssse vššší úctou, můj princi, já sss tvým názzzorem nesssouhlasssím.“

„Se vší úctou, můj příteli, já už se s tím nějak vyrovnám.“

„Bez císssařova výssslovného povolení ti ho vydat nemůžžžu…“

„S otcem promluvím. Ještě dnes. Je dost dobře možné, že ho bude chtít vidět.“

„Tedy ho nechám umýt, aby neurazzzil císssařův jemnocit.“

„No to žádném případě! Chápu, že jsi estét, Denervosi a že ti záleží na dobrém jméně tvého ústavu, ale toto je speciální případ. Copak si to neuvědomuješ? Kdyby ho císař uviděl vymydleného a nepoškozeného, určitě by došel k závěru, že jsi ho tu rozmazloval! A to by se asi pořádně naštval, nemyslíš? Císařovu nelibost bych ti opravdu nepřál, drahý příteli.“

***

Byli dávno pryč. Zach stále ležel na zemi jak pohozený hadr a civěl do šera. Nejspíš na chvíli usnul, protože rány už nebolely, jen slabě brněly. Podíval se na své ruce a hrudník. Jeho halena byla roztrhaná, ale trhliny v kůži pod rozcupovanou tkaninou už byly zacelené. Za pár hodin zůstanou jen bílé linky a do několika dnů zmizí i ty. Napadlo jej, co to musela být za bytost, co způsobila jizvy na Igorově tváři, že se ani po letech nezahojily.   

Pomalu se odhodlával, že se zvedne z podlahy, když ho cosi uchvátilo a smýklo s ním proti zdi. Jenže místo nárazu byl vláčen dál. Prodíral se skrze hmotu a prostor a byl by řval hrůzou, kdyby toho byl schopen. S tupým žuchnutím ho to vyhodilo na nějakou zářivě naleštěnou černou plochu. Vzepřel se na loktech a zvedl hlavu. Ocitnul se v rozlehlém sále s vysokými okny vyloženými barevnými skly, skrze které sem pronikalo světlo zabarvené na tisíce způsobů. S úžasem se kolem sebe rozhlížel, protože nikdy dřív nic velkolepějšího neviděl. Rychle mu došlo, že sem byl přenesen díky obojku, čímž má potvrzeno, že za zatracená věc funguje opravdu spolehlivě.

Přímo před ním se tyčil podstavec z matně černého kamene s obrovským rubínové rudým trůnem, na němž spočíval muž, jehož hlava a hruď tonuly v mlhavém modrém oparu. Byl střední postavy se stříbřitě šedýma očima a hřívou bělostných vlasů sepnutou čelenkou z matně černého kovu. Kolem se vyskytovaly i další osoby, ale veškerou Zachovu pozornost uzurpoval Urval ab-Nirruvien. Jeho dědeček. Jakmile se mu ale Zach zadíval do očí, tak podobných jeho vlastním, jeho ušlechtilé rysy se stáhly nevolí.

„Tak to je on?“

Zacha překvapilo, že císařův hlas zní tak klidně, téměř vlídně. 

„Ano, sire,“ ozval se Igor, „je trochu rozklepaný, jak vidíš, ale není to nic, co by se nedalo napravit.“

Zach si s bolestnou naléhavostí uvědomil, jak asi vypadá. V zakrvácených roztrhaných hadrech, rozpláclý na břichu u císařových nohou. Po letech mučení a převýchovy se cítil jako zvíře, které před porážkou ještě naposledy provedou po dvoře, aby jeho maso mělo lepší říz.

„Jeho krev je zkažená,“ namítl konverzačním tónem Urval.

„To nepopírám, můj pane. Ale pořád je mnohem silnější, než krev ostatních psů. Při správném vedení svou práci udělá.“

Zachovi přišlo tehdy skoro legrační, jak se o něj „rodina“ stará. Kdyby mohl, byl by se hystericky rozchechtal. Místo toho se dávivě rozkašlal.

Císař se znechuceně ušklíbnul. „S tím obojkem… hm… stejně nepřežije výcvik.“

„A já se s tebou vsadím, že ano, můj pane.“

„No tak dobře. Ale jestli uspěje, zařaď ho tam, kde ho nebudu mít na očích.“

„Jistě, drahý otče, o to se postarám.“

Ruka dosud měkce spočívající na područce rubínového trůnu se zvedla a elegantně mrskla prsty. „Hm. Tak si ho tedy vezmi, Igore. Ale pořád si myslím, že hážeš perly sviním.“

***

Dál šlo všechno ráz naráz. Igor štěknul nějaký rozkaz a vojáci seřazení za trůnem se Zacha chopili a vlekli ho pryč. Po dlouhém pobytu ve stísněných podzemních prostorách, byl Zach omámený tou spoustou místa a světla. Jak se s ním všechno točilo, viděl hlavně barevné čmouhy, ale slyšel dobře. 

„Co s ním hodláte udělat, výsosti?“

„Dopravte ho do tábora na Medvědí horu, poručíku. Průvodní dopis pro majora Skuse máte připravený v recepci.“

„Ale nový výcvikový turnus na Medvědí hoře začne až za deset dní…“

„Aha. No, to vlastně není na škodu. Tak ho zatím přeneste do Ořechové ulice ke dveřím vévody Faina ab-Teneviena. Je to jeho prastrýc. Vyřiďte mu, ať dá příbuzného dohromady, že si ho za deset dní zase vyzvednete.“ 

Zach už z klevet personálu v katakombách věděl, že bratr jeho dědečka Archena, Fain, se po válce podrobil novému císaři a teď mu slouží jako tajemník. Kdyby bylo na něm, nikdy by Faina osobně nekontaktoval, protože k němu necítil důvěru. Ale teď to vypadalo, že mu nic jiného nezbude.

Vojáci Zacha částečně vlekli a částečně postrkovali hlučnými ulicemi. Zach si mohl vykroutit krk, protože městskou zástavbu znal pouze z knih. Zastavili před obrovským domem postaveným z rudého poloprůsvitného kamene a zatloukli na vrata. Vyřezávaná vrata se obratem otevřela a z nich vyběhl štíhlý a vytáhlý chlápek s krátkými sytě měděnými vlasy vyčesanými do bodlin. Na sobě měl přiléhavé nohavice z lesklé ostře zelené látky a černou elegantně nařasenou košili. Voněl nějakým vzácným kořením. Zach si nejdřív myslel, že je to nějaký extravagantní sluha. Změnil názor, když viděl, s jakým sebevědomím ten chlápek s vojáky jedná. Jeho povědomá tvář byla hladká jako tvář jinocha, jen oči byly vážné a staré. Vlastně nevypadal nijak překvapeně. Jakmile si od důstojníka vyslechl Igorův vzkaz, zaměřil se na Zacha.

Spráskl ruce a účastným tónem zvolal: „Můj ubohý chlapče! Co ti to jen udělali?“ Šlehl nevlídným pohledem po vojácích a houkl: „Můžete jít. Vyřiďte Jeho Výsosti, že se o něj postarám.“ Pak vzal Zacha za předloktí a táhnul ho dovnitř. A jak spolu kráčeli, Fain mával rukama a mluvil, zatímco vnitřní stěny interiéru včetně nábytku a dalšího zařízení v pokojích před nimi ustupovaly a poskytovaly volný průchod. Zach na to jen ohromeně zíral. Tak toto je dědečkův bratr. Když umí tohle, čeho všeho byl schopný dědeček?   

„…ty jejich rádoby výchovné metody zabírají možná na démony a běsy,“ říkal právě Fain. „Ale stejně jsem se o tebe bál. U všech pramenů, Zachary! Byl jsi skoro ještě dítě, když tě dostali,“ lamentoval, zatímco jej vedl kamsi do nitra domu a pod jeho gesty se všechno kolem rolovalo a skládalo se jako plátno po nakropení. „Denervos, mě k tobě nikdy nechtěl pustit. Prosil jsem císaře, ale zakázal mi o tobě mluvit. Přesto jsem doufal, že to zvládneš! Jsi přece Tenevien!“ Fain se náhle uprostřed nějakého sálu zastavil. Zach ho napodobil a mimoděk si všiml, že stěny a zařízení už se nehýbou. Pak se k němu Fain otočil a chytil ho za ramena. V očích měl slzy. Jeho tvář byla vážná, rty se mu v rozrušení chvěly. „Jsi moje jediná rodina, Zachu,“ šeptnul. „Měl jsem tě rád dávno předtím, než jsem tě poznal. Je mi moc líto, že jsi tím musel projít. Přísahám, že teď se všechno zlepší. Když mi dáš šanci, pomůžu ti najít místo v tomto světě. Vrátím ti postavení, které ti právem náleží. Jenom musíš být trpělivý. A ještě jedno si pamatuj: Nikomu nevěř. Byť by se k tobě choval jako tvůj nejlepší přítel. Nikomu. Nevěř.“

Zach byl v rozpacích. Tak dlouho se k němu chovali jako v odpadu, že teď absolutně netušil, jak by měl reagovat. Jenom tam stál, mlčel a supěl nervozitou.

A potom ho Fain pevně objal.

Bylo to tak bezprostřední, že Zach odsunul svou předpojatost a pochybnosti stranou a s vděčným povzdechem svého prastrýce přijal.

Načež ho Fain zahnal do lázně, dal mu připravit pokoj s obrovskou pohodlnou postelí, nechal mu přinést oblečení ušité z nejluxusnějších látek, krmil ho a napájel, a téměř neustále mluvil. Zach byl z té prudké změny natolik dezorientovaný, že by byl býval na neustále žvanícího a neustále jej někam postrkujícího Faina dávno zaútočil, kdyby jej nedojímal Fainův sebevědomý optimismus a kdyby ho nedržela na uzdě jeho podobnost s dědečkem. Fain měl stejně jako Archen oči barvy tmavého jantaru. Jeho postava byla o něco štíhlejší a vyšší než Archenova. Ve tváři neměl vrásky a jeho vlasy nebyly šedé. Zach na prastrýce zíral jako na zjevení. Další obživlá legenda. Jeho mysl se postupně vyjasňovala…

Prastrýc neměl ženu ani děti, proto Zacha zahrnul maximální pozorností. Zach sotva chápal, co se s ním děje. Nebyl zvyklý na rovnoprávnou konverzaci. Lekal ho každý prudší pohyb. Dělalo mu potíže formulovat běžná slova. Každý náznak zájmu o jeho osobu si vykládal jako útok a šikoval se k obraně. Veškeré sociální dovednosti, které si do svých sedmnácti let stačil osvojit, z něj Denervosovy nápravné praktiky sedřely jako vápennou omítku z hrubé kamenné zdi. Připadal si jako dům, který zničilo zemětřesení. Zůstala torza zdí, odřených a zbědovaných.

Díky Fainově péči a nejspíš i díky jeho neúnavné vyřídilce se Zach nakonec vzpamatoval. Dokonce odložil stranou své pochybnosti stran Fainovy upřímnosti. Rozhodl se, že mu nepřísluší Faina soudit. Dokonce se rozpomenul na základy společenského chování. Postupně se z těch rozdrolených zbytků zdí opět stával dům, i když už ne tak pěkný, jako byl ten původní.

Zach strávil ve Fainově domě deset blažených dní a pak ho povolali k výcviku.

***

Ve výcvikovém táboře Urvalových psů na Medvědí hoře dělal Zach všechno proto, aby se do vězení nemusel vrátit. Tady se mu nikdo nesnažil namluvit, že jeho minulost neexistuje. Naopak. Oni se v ní přímo vyžívali: Nejsi nic jiného, než trpěný produkt mesaliance císařovy pomatené dcery, Tenevinene. Jenom bastard. Ale my z tebe tu zkaženost dostaneme.

 

Zach všechny provokace ignoroval, dřel, trénoval a studoval. V turnusu bylo deset kadetů a jedině Zach byl čistokrevný bůh. Obecně totiž platilo, že pro bohy je angažmá v Urvalově smečce podřadné. Smečka se rekrutovala výhradně z levobočků bohů s běsy nebo s démony. Pro tyto míšence nepatřící ani mezi božskou elitu ani do středního stavu, představovala kariéra v Urvalově smečce solidní životní perspektivu. Zach by mezi nimi jako čistokrevný výrazně vynikal v každém ohledu, kdyby ho ovšem neomezoval bedrazitový obojek. S ním se ocitl na stejné úrovni jako ostatní. Takto nedokázal víc, než osvojit si ty nejobecnější základy magie. Naučil se otevírat dimenzionální brány nebo vytvářet iluze účinné na smrtelníky nebo nejnižší běsy, a to bylo asi tak všechno. Přesto se snažil, a vedl si dobře.

Moc dobře si uvědomoval, že se ocitl ve světě, který zkonstruovali jeho nepřátelé. Ještě stále neměl představu, co se svým životem udělá. Ale v současné situaci by byl klidně skočil do jícnu soptícího vulkánu, jen aby zvýšil svoje šance. Neměl potřebu někomu něco dokazovat.  Když na něj volali „Bastarde“, nechávalo ho to klidným, protože věděl, že je to lež. Choval se pragmaticky a rval se jen tehdy, když nebylo zbytí. Vlastně dělal vše pro to, aby Igorova iniciativa nevyšla naplano. Jenže to by nesměl být Igor, aby to Zachovi nekazil. Pravidelně tábor navštěvoval, a dopodrobna se na Zacha informoval. A pokud zjistil, že jeho chráněnec v nějaké disciplíně jen malinko zaostává, okamžitě nabádal důstojníky, aby k němu byli přísnější. Princovy inspekce byly vedením tábora přijímány jen se špatně skrývanou nevolí a tím, kdo to pokaždé odnesl nejvíce, byl Zach.  

Po roce Zachary absolvoval. Přes veškerou nevraživost vedení získal nejvyšší bodové ohodnocení v turnusu. Jako takový byl podle pravidel okamžitě povýšen na kapitána, což přijal s hořkou ironií. Místo aby si jako ostatní absolventi vybral dovolenou a relaxoval u prastrýčka Faina, dostal předvolání na velitelství Tajné policie. Předevčírem jsem dal popravit svého asistenta a potřebuju náhradu, oznámil mu Igor. Nastupuješ ihned.