Ani párem volů - část čtrnáctá

27.10.2017 15:38

 

Verona jednala přesně tak, jak slíbila. Vzala Zacha zpátky na Essebi. Jejich přistání v hlubinném přístavišti, toho času jediném místě, kam se dalo do podzemí přenést hyperprostorovou brázdou, vyvolalo poprask. Dravové po zřícení části podzemního komplexu předpokládali, že princezna je uvězněná pod kameny a horečnatě ji hledali. Když se pak náhle vynořila z brázdy na doskočišti, ve společnosti chlapa v uniformě nenáviděné Urvalovy smečky, byli strážní přístaviště celí říční ho okamžitě zlikvidovat. Dřív než by Zacha roztrhali na kousky, na ně Verona zařvala: Stát! Je to spojenec a je pod mou ochranou!

Po závalu se povstalci přestěhovali do dalších volných prostor podzemí. Místo hladkých mramorových stěn tu byly nahrubo otesané koridory, osvětlené baňkami s ohnivými elementály. Verona Zacha vedla vylámanými ve skalách. Dravové  se jako lavina valili za nimi. V prostorné jeskyni, která určitě pamatovala Dwu Nakharovo Ohnisko odporu, se kolem kamenného stolu s mapami tísnili vojenští velitelé. Zach některé od vidění znal, protože před tím, než se vzbouřili, byli v Jerejanově armádě. Toho, který se k Veroně rozběhl jako první, znal dokonce osobně. Byl stavěný jako ostatní příslušníci jeho rasy. Hranatý v ramenou a štíhlý v pase, svalnatý jako býk, se silnými čelistmi predátora a jiskrně modrýma očima. Plavé vlasy v odstínu stříbřité šedi měl spletené do dlouhého pevného copu. Ukázalo se, že právě on je vrchním velitelem povstaleckých sil. Basileus dravský bůh Války, praprasynovec samotného Dwu-Nakhara a někdejší císařův místodržící v provincii Drav, se na Veronu zubil jako na hrnec zlata, který vyoral v polní brázdě. „Má paní!“ zahlaholil. „Jste v pořádku? Duše vyvanulých předků budiž pochváleny, že mě vyslyšely a mou snoubenku mi navrátily!“ Hnal se k ní tak vehementně, že kdyby Zach neustoupil stranou, byl by ho smetl.

Snoubenku? Zach překvapeně nadskočil. Proč mu to neřekla? Ale na druhé straně, neměla důvod s ním probírat osobní věci. V žilách mu bublal vztek. Jak jen mohla? Jak se mohla svázat s takovým grázlem?

Verona se nechala obejmout a pak začala Basileovi vysvětlovat, co se s ní dělo, a že s únoscem uzavřela spojeneckou dohodu. Podrobnosti toho ujednání si naštěstí nechala pro sebe. Dodala, že princ Tenevien je pod její ochranou. Tím naplno přenesla pozornost na Zachovu osobu. Dravové kolem nich začali nenávistně syčet. Nějaký cizák unesl jejich nejcennější skvost a ještě jim při tom pobořil domeček. Parádní černá uniforma kapitána Urvalovy smečky, kterou měl Zach na sobě, jen přilévala olej do ohně.

Basileus se na Zacha podíval, jako kdyby mu bral míru na rakev. „Teneviene,“ vyštěkl. 

„Basilee,“ opětoval pozdrav Zach. Ne, neměl Basilea rád a rozhodně to nehodlal zastírat.

Basileus ustrnul pohledem na Zachově krku, kde se pod stojáčkem uniformy leskl okraj bedrazitového obojku. „Děkuj osudu,“ zasyčel, „žes ji přivedl zpět. Kdybys to nebyl právě ty, na místě bych tě zadupal do země. Ale duše vyvanulých předků nás nabádají k soucitnosti. Zejména vůči ubožáků a ztroskotancům jako jsi ty.“

Ticho, kdy všichni čekali, zda Tenevien na provokaci zareaguje, narušila Verona. Formálním tónem a hlasem ostrým jako břitva prohlásila, že takové urážky vůči hostu zakazuje. Zopakovala, že princ Tenevien jí žádné příkoří nezpůsobil. Zdůraznila, že kdyby pro ni Jerejan poslal kohokoliv jiného, najisto by tu teď nestála. Mezitím, co mluvila, Basileus jemně sevřel její ruce v dlaních a zacvrlikal, že v takovém případě je vše v pořádku. Pak princeznul zahrnul záplavou podrobných informací o provozu podzemního města.

Zach ho sledoval a nevěřil vlastním očím. Ironií bylo, že s Basileem se znali celá léta. Jako císařův místodržící chodil Basileus na velitelství Tajné policie k čtvrtletním raportům. Podle předpisů odevzdal hlášení a pak čekal, než si ho Igor přečte pro případ, že by měl doplňující otázky. Basielus to čekání pokládal za šikanu a si vyléval zlost na tajemníkovi. Oblažoval ho  nabubřelou kritikou týkající se nízké efektivity státního aparátu. Cíleně vedl nejapné monology na téma nedostatečné kvalifikace personálu, který by se lépe uplatnil kydáním hnoje či pasením koz na Leberionu. Zacha vytáčelo, jak Basileus vystavuje na odiv, že on na rozdíl od Zacha v „tom“ umí chodit.

Další příležitostí Basilea poznat měl Zach na poradách u majora Denisena, kterých se účastnil v roli Igorova pozorovatele. Potentáti kolem stolu šustili lejstry, kolem se motali číšníci, úředníci a různí podržtažkové. Celý ten pomocný ansámbl sestával z běsů a démonů z podrobených světů, jejichž rodiče Urval v lepším případě sesadil a poslal do exilu, a v horším případě popravil. Jednání bývala zdlouhavá a únavná. Bylo zarážející sledovat, jak přezíravě a hrubě se dravský místodržící Basileus ke všem těm asistentům, úředníkům a číšníkům chová. Dědeček Zacha učil, že povahu člověka poznáme podle toho, jak ten člověk jedná s nejníže postavenými. U bohů tomu nebylo jinak. O to více Zacha překvapilo, že vzbouřenci Basilea v pozici vrchního velitele vůbec uznávají, přestože mu v dobách, kdy sloužil Urvalovi, nemohli přijít na jméno. Nejvíc jej ale provokovalo, že mu věří Verona. Copak nevidí, co je ten chlap zač? To podle jeho rozkazů se dravští bohové při guerillové válce se Smečkou chovali na svých světech vůči smrtelníkům jako hovada.

Basileus zatím Veroně dál důkladně popisoval, jakým způsobem napravují škody ve zborceném segmentu podzemí, kam přestěhovali zásoby, které klenby pro jistotu vyztužili a které prostory za opravu nestojí. Soustředil se jen na ni. Ne tak jeho krajané. Podrážděně se pošťuchovali a nesouhlasně syčeli. Kdyby měli v očích dýky, byl by jako jehelníček.

Pak si ten hajzl Basielus přitáhl Veroninu ještě blíž a vtiskl jí polibek na čelo a zavrněl: „Jsi zajisté unavená, má paní. Janice ti ukáže tvé pokoje. Poněkud strohé, ale dá se to vydržet. Tví poddaní dělali maximum, aby ses cítila pohodlně.“ Mávl na kohosi v davu. Mezi hřmotnými postavami ve válečných brněních se propletla pěkná žena středního věku a za ní se draly další. „Moje princezno!“ zahlaholila. S povzbudivým úsměvem objala Veronu kolem ramen, aby ji odvedla pryč, zatímco ty ostatní se rojily kolem. Dav dravů kolem Zacha se s výhrůžným syčením postupně uzavíral. Přemýšlel, jestli stihne vytáhnout z bot dýky dřív, než se na něj vrhnou. Nic jiného k obraně neměl. Na poslední chvíli se princezna Janici vytrhla a rázovala zpět. Ukázala na Zacharyho a řekla: „Princ Tenevien půjde se mnou.“

Basielus se na ni krotce usmál: „To myslíte vážně, drahá? Existuje nějaký důvod, abyste ho nadále držela ve své blízkosti? Použil snad na vás nějakou kletbu, která vás nutí ho následovat?“

„Nic takového,“ štěkla podrážděně Verona. „Prostě jsme uzavřeli dohodu. Ručím za jeho bezpečí a radši si to osobně ohlídám.“

Basileus se Veroně s pokorným výrazem uklonil. „Jak si přejete, má paní. Ale nejdřív mi dovolte, abych spojence, vyslechl. Pokud ho najal Jerejan, jeho informace o pohybu císařských vojsk by mohly být čerstvější, než ty naše…“

Verona se zamračila. „Proti tomu nic nemám.“ Unaveně se na Zacha usmála: „Pověz jim všechno, co o Jerejanově ofenzívě víš. Hned potom probereme náležitosti našeho plánu.“ Zach z toho měl divný pocit. Na jedné straně Basileovi nevěřil, na druhé straně nechtěl před Veronou vypadat jako sralbotka. A proč vlastně? Jsou jen spojenci. Dřív, než se odhodlal cokoliv namítnout, obrátila se Verona na Basilea: „Jakmile skončíte, doveď spojence do mých pokojů.“

Jerejan si položil dlaň na hruď, uctivě se uklonil a řekl: „Slibuji, má paní, že ho tam hned po výslechu dopravím.“

Zach naježeně sledoval, jak princezna obklopená hloučkem služebných odchází směrem k jedné z chodeb. Ona vážně věří, že jí ho Basielus přivede živého? Dav kolem něj sršel potlačovanou záští.

Klapání dámských botiček odeznělo v dálce. Basileus se na Zacha konečně zpříma podíval. Vypadal, jako kdyby se mu splnil vytoužený sen. „Odveďte našeho hosta do vyšetřovny,“ zašeptal.   

Zeď z těl sršících nepřátelskou magií se přiblížila. Les rukou Zacha znehybnil. Kdosi mu přehodil kus hadru přes ústa, aby nemohl křičet, ruce za zády sevřelo chladné železo. Došlo mu, že poslední chvíli k obraně právě promeškal.

***

Nebyl tu stůl s židlemi, ani papír a psací náčiní. Do místnosti vylámané v kameni ústila jediná chodba. Ze stropu visely težké řetězy, v železném koši umístěném pod větrací šachtou doutnaly žhavé uhlíky. Jerejan počkal, až vojáci dovlečou Zacha doprostřed místnosti, vytáhl meč vyčnívající z pouzdra nad levým ramenem a mách jím ke stropu: „Pověste ho za nohy. Chci to udělat úhledně.“

Vojáků bylo devět. Dva povalili Zacha na zem, tři z nich se sklonili k jeho kotníkům, aby je omotali řetězy. Další postávali kolem Basilea. S rukama svázanýma za zády neměl Zach moc možností, jak jim v tom bránit. Začal kolem sebe alespoň kopat. Podrážel dravům nohy a narážel do jejich popadaných těl hlavou, rameny, zády a zadkem. Mezitím, co se kolem něj ti popadaní mleli, vrhli se na něj ti čtyři, co doposud stáli bokem. Kopali ho do hlavy a řvali, přičemž se někomu podařilo nabrat přezkou na botě cíp toho hadru, kterým mu zavázali ústa. Zach sebou mlátil jako ryba na suchu ve snaze jim zabránit, aby ho znehybnili. Bil se jak lev a řval cosi o zasrané zradě a o zaprodané cti. Věděl, že to jen prodlužuje, ale když už má zemřít, nedá se jim lacino, to tedy ne…

Kakofonii nadávek, bolestného skučení a vzteklého řevu proříznul Basileův výkřik: „Tak dost, idioti! Použijte magii! Copak nevidíte jeho obojek?“ 

Vzápětí se na Zacha snesla sprška fialových blesků. Křečovitě se vzepjal, jeho páteř se prohnula jako luk, načež se zaduněním dopadl na kluzkou podlahu.  Zůstal bez dechu ležet naznak, ruce za zády bolestivě zkroucené, neschopný dalšího pohybu. A Basileus se k němu pomalu blížil a jeho obnažený meč se v kalném světle běsích lamp rudě blýskal. Dravové se mezitím zvedali ze země a ustupovali, aby měl jejich velitel k řezničině dostatek místa. Zach věděl, že hledí do jícnu smrti. Možná je to tak lepší, než kdyby ho znova dostal císař. 

„Pohleďte, jak je ten Rhianův bastard houževnatý,“ ušklíbnul se Basileus. „Ale my si s ním poradíme. Pošleme ho tam, kde…“

Zmínka o bastardovi Zacha vzpamatovala. Blýskl očima po dravech a zařval: „Vyřiďte princezně, že jsem ji varoval! Jestli vám záleží na budoucnosti, ochraňte ji před Basileem! Vězte, že kdo zradí jednou, zradí podruhé! On ji podrazí stejně jako teď, když jí slíbil, že mě k ní po výslechu dopraví!“ 

Nejvyšší velitel si dřepl, aby na Zacha lépe viděl a udělal udivený obličej. „Ale já princezně nelhal. Neřekl jsem, že tě k ní dopravím v celku.“ Klesl pohledem na čepel svého meče a zamyšleně dodal: „Hádám, že tak pět, šest kusů bude stačit.“ Vpíjel se Zachovi pohledem do očí a bylo znát, jak si to užívá. „Jestli chceš, abych to ukončil rychle, tak popros,“ zaševelil.

Zach s vypětím všech sil nadzvedl hlavu, aby se podíval na stojící dravské vojáky. Vypadali zaraženě. „Nečinně čumící,“ vypravil ze sebe, „jste stejní zrádci jako on.“ Pak nechal hlavu padnout na podložku a dávivě se rozkašlal. V duchu si nadával, jak byl hloupý, když se do tohoto podniku pustil. Měl ten poslední rok života prochlastat s Krasenem a prošukat s děvkami.

„Popros,“ opakoval umíněně Basileus.

„Vyliž si prdel,“ zakrákoral skrze stažené hrdlo Zach.

Basileus pružně vstal a napřáhl se.

Zach zavřel oči.

„Ale Její Výsost říkala,“ ozvalo se váhavě od vojáků, „že s ním chce mluvit.“

„To je pravda, generále,“ potvrdil už rázněji kdosi další. „Říkala to.“

Někdo se pobaveně uchechtl. „Vždyť je to finta! Škádlení před výslechem! Generál by přece nešel proti princezně!“

„No, jo, ten výslech,“ přidal se někdo další. „Naše poslední zprávy jsou staré čtvrt roku.“

Zach oči zase otevřel. Sledoval, jak se Basileus znovu podíval na obnaženou čepel a pak na své důstojníky. Jeho oči neklidně těkaly. Zdálo se, že je na vážkách. Nejspíš mu došlo, že kdyby Zacha přece jen rozsekal, narušil by tím důvěru a ohrozil by stabilitu svého postavení.  Tak pomalu, jak to jen šlo, zasunul meč zpět do ramenní pochvy. „Firede, Kazzusi,“ křikl, „odneste ho na marodku a dejte ho do pořádku. Leoho, vy běžte s nimi a zapište, co poví o Jerejanových pozicích. Potom mi ho přiveďte, abych ho mohl živého a neporušeného předat princezně.“

***

Na marodce Zacha ponořili do nádrže s magií nasyceným regeneračním rosolem. Zatímco se do jeho končetin vracel cit, diktoval majoru Leohovi, co o postavení Jerejanových jednotek zaslechl, když byl naposledy u raportu. Císařští pochopili, že se vzbouřenci někde ukryli a stáhli se za hranice provincie na světy kolem. Teď jen čekají, až dravové vystrčí nos. Prozradí je energetické stopy, které budou v řídce obydlené provincii jasně patrné. Nehrozí, že by si ty stopy mohli splést s činností smrtelníků. Jejich civilizace jsou po likvidaci Vivanské federace udržovány na ranně industriální vývojové úrovni. A teď, po čistkách Urvalova komanda se mnohé vrátí k páce a nakloněné rovině. Jakákoliv aktivita povstalců v Dravské soustavě tak bude nápadná asi jako výbuch světlice v temném sklepě. Zach majorovi hodně natvrdo předestřel, jak mizerné vyhlídky povstalci mají. Ne že by ho to těšilo.

Major to všechno s kamennou tváří zapsal, aniž by cokoliv komentoval. Podle hlasu to byl jeden těch, kteří Basileovi připomněli, že princezna na cizince čeká. Zach nedokázal rozlišit, zda ti, kteří generálovi zabránili ho rozsekat, tak učinili proto, aby mu pomohli, nebo jsou to jen krystalicky nevinní snaživí blbci. Ale soudě podle toho, co o věděl o historii dravů, sázel spíše na to první.

Jakmile Leoh se zápisem odešel, začaly se Zachovi v konejšivém objetí teplého rosolu klížit oči. Démoní zdravotník ho probudil, když byla hmota téměř vychladlá, z čehož si Zach odvodil, že spal docela dlouho. Nechali ho se umýt a dali mu čistou šedivou uniformu ze starých armádních zásob. Potom ho eskortovali k Basileovi. Zastihli jej v malé jeskyni nedaleko generálního štábu. Místnost tonula v přízračném světle lesklé plochy magického zrcadla. Trůnilo na vyvýšeném podstavci. Kolem spolu s Basileem stály tři civilně oblečené dámy a drmolily udržovací kletby. Odhalené části jejich těl pokrývaly drobné pleťově zbarvené šupinky, což je řadilo do rodiny démonů agedea. Plocha zrcadla byla větší než necky, ve kterých se na Leberionu pere prádlo. Ke spuštění takového monstra je zapotřebí hodně energie a to vysvětlovalo, proč démonky vypadají tak unaveně a jejich hlasy znějí tak vynervovaně. Magická zrcadla se krmí interní magií bohů, nebo kletbami démonů jako v tomto případě. Igor kdysi v dobrém rozmaru prohodil, že existují i zrcadla fungující na vitální energii smrtelníků. Ale protože ti lidé po procesu většinou umírají, je jejich provoz málo efektivní.

Na obrazové ploše se míhaly nadýchané bílé mraky a pod nimi běžela písčitá krajina. Zach si z toho odvodil, že Basileus kontroluje pozice císařských podle propozic, které obdržel od majora Leoha. Když generál zaznamenal Zachův příchod, poplácal nejbližší démonku po rameni. Čarodějky ukončily litanii syčivým Kssst a zrcadlová plocha potemněla, stejně tak prostor v jeskyni.

„Jakpak ses vyspinkal, Teneviene?“ zahlaholil s falešnou bodrostí generál. Plácnul Zacha po rameni a manévroval ho ven.

„Skvěle. Díky za optání,“ odsekl Zach a s odporem se od Basilea odtáhl. Takové manýry prostě nesnášel. Zaťal zuby a následoval generála křivolakými tunely, které se v různých místech větvily. Kdyby tudy musel jít sám, nejspíš by se ztratil.

Basiela asi napadlo totéž. „Orientace ve starých chodbách je krapet nepřehledná,“ podotkl. „Dokud tu budeš, nechoď nikam bez doprovodu. Nemůžeme přece dovolit, aby se tak významný spojenec naší princezny někde v díře zhroutil vyčerpáním. I když, ty jsi byl tři roky u Denervose. Máš s dírami zkušenosti… No, i tak se o tebe postaráme. My dravové máme velkorysost v krvi. Děláme vše pro rasu. Velké věci, ale i ty malé. Zachránit svět před vivanskou nákazou, nebo se postarat o ty méně nadané…“

Basileus dál mlel a opájel se vlastní dokonalostí, ale Zach už ho neposlouchal. Nutil se, aby zůstal v klidu, protože věděl, že s obojkem proti němu nemá šanci. Cítil se zahanbeně a hloupě. Bylo to dokonce mnohem horší, než když se do něj navážel Igor. Aprávě tento panák má monopol na Veronu. Snoubenec. Hnus.

Konečně se spoře osvětlená chodba rozšířila a vyústila na rozsáhlé prostranství, kde panoval čilý ruch. Byly tu davy smrtelníků. Jako na tržišti se posunovali kolem stolků s potravinami, a od démonů přebírali zeleninu, maso a chleba. Basileus se mezi nimi s klidem Zachem proplétali, protože bohové jsou pro větčinu lidé neviditelní. Zach měl příležitost si je prohlédnout. Byli nejrůznějšího věku – od dětí po starce. Vypadali trochu otřeseně, ale jejich oblečení nebylo roztrhané ani špinavé. Mohlo jich tu být snad několik stovek. Za jídlo děkovali. Prosili démony, aby jejich vděčnost dravským bohům vyřídili. Tyto lidi dravové stačili evakuovat, než byl povrch totálně zničen. A právě oni – věřící – chrání dravské bohy od vyvanutí.

Na opačném konci podzemního náměstí se nacházela další chodba, u které hlídkovala dvojice dravských vojáků. Verona musí být někde tam. Pár kroků před vchodem se Basileus zastavil a chytil Zacha za rukáv. „Ještě moment,“ zasyčel. Jeho hezký obličej se stáhl do nenávistné masky. „Měl bys vědět, Teneviene, že o tom vašem platonickém románku ze starých leberionských dob ledacos vím. Ona sama mi o něm řekla. Byla to její práce a ty ses projevil jako totální jeliman a sedl jí na lep. Zapiš si za uši, že na ni prostě nemáš. Ona je moje. Nic na ni nezkoušej. Jinak ti urvu koule a nacpu ti je do prdele.“ 

„Zbytečné obavy,“ houkl kousavě Zach. Napadlo ho, že Basileus se těmi kecy jen snaží zamaskovat vlastní nejistotu. Tušení, že Verona z toho svazku nijak nadšená není, se jen potvrdilo. „Je to přece tvá snoubenka,“ dodal ještě. „Vybrala si tebe. Jak by se mohla zajímat o mě, že.“