Ani párem volů (9)
Kdo jsem a kam jdu:
Na Zachův stůl přiletěl zaprášený sytě zelený svazek. Kniha byla poničená. Vypadávaly z ní listy, zažloutlé a umoulousané, popsané hranatým konvejským písmem.
„Kebhesi Kodex s komentářem,“ zaznělo od dveří. Igor s rukama založenýma na prsou se opíral o veřeje. „Obsahuje shrnutí krize kolem Vzpoury živoucích od Kli-sea Varadena. Přelož to a udělej abstrakt. Zaměř se zejména na kapitolu nazvanou Strategie proti uchvatitelům a pak na pasáže popisující personální složení Ohniska odporu. Na obtížnější výrazy si vezmi Krombochův slovník. Je v archívu v sekci C3. Dívej se do spodních pater šteláře, jako kdybys hledal zaběhlou slepici. A ne aby sis vymýšlel nová slova jako minule. Máš na to dva dny.“ Vzápětí byl Igor pryč. Někdy se pohyboval tak rychle, že jeho příchod i odchod ostatní nezaznamenali.
„Jistě, sire,“ odpověděl pohřebním tónem Zach. Nemělo smysl se bránit, že na takovou práci nemá potřebnou kvalifikaci a že to v termínu nestihne. Šéf by mu odpověděl, že ignorant jeho kalibru by se měl zalykat vděkem, že dostává příležitost si vzdělání o té hrozivé vzpouře doplnit.
Zach vzal Kebhesi kodex do rukou. Obsah se týkal událostí, o kterých se v kadetce učil jen zběžně. Mnohem více o tom věděl od Faina, protože se to týkalo jeho oblíbeného historického období. Oč v té vzpouře šlo? Došlo k ní dávno předtím, než Archen založil Říši Mlžného roje. Tenhdejší univerzum sestávalo s tisíců světů a soustav. Civilizace nesmrtelných se navzájem nestýkaly, spíše spolu bojovaly. Mezi myriádami světů se vyskytl jeden, jehož bohové byli líní a o své smrtelníky se nestarali. Lidé na ně přestali věřit a tito bohové vyvanuli. Následkem té ztráty lidé uvěřili, že jedině taková existence je skutečná a správná, kdy individuum zaniká, ale vědomosti se předávají prostřednictvím kolektivní paměti do dalších generací. Uznávali jedině život členěný zrozením a umíráním. Aby se odlišili, sami sebe nazvali živoucími. Zaměřili se na vědu a techniku. Naučili se měnit svou biologickou podstatu, aniž by při tom využili magii. Vyvinuli stroje, ve kterých se přemisťovali z jednoho světa na druhý, zakládali kolonie, těžili suroviny. Bohové z okolních soustav na ně hleděli s pobavením. Technologie jim připadaly exotické a osvěžující. Nevšimli si, že živoucí souběžně s technologiemi šíří ideologii, podle které jen smrtelné bytosti s uzavřeným životním cyklem mají právo na životní prostor, zatímco nesmrtelní by měli být zničeni.
Za necelých sto let se „Enkláva Živoucích“ rozbujela do útvaru zahrnujícího desítky soustav. Při expanzi si pečlivě vybírali jen světy bez bohů. Likvidovali, zotročovali a vyháněli původní dlouhověké obyvatelstvo, démony, jinády, vartareny, běsy. Nikoho to nezajímalo, dokud živoucí z Enklávy nevyrazili do boje proti bohům. A tehdy se ukázalo, že živoucí mají zbraně, na které je magie krátká.
Nesmrtelní se vzpamatovali na poslední chvíli, v den Velkého Zlomu. Sjednotil je Tartaren dru-Essebi, král z božské rasy dravů. To on přišel s nápadem použít proti živoucím jejich vlastní metody – technologii. Trvalo téměř sto let, než se nesmrtelným podařilo drzé živoucí porazit. Tartaren v bojích padl. Vzpoura živoucích a následné války způsobily univerzu takové ztráty, že historickou epochu, která následovala, nazvali Dobou Temna.
Současné civilizace smrtelníků si na vzpouru nepamatují. Nesmrtelní je drží pod kontrolou, aby se historie neopakovala. Pokaždé, když se lidé s technickým pokrokem dostanou ke spalovacímu motoru, jsou zastaveni a vráceni o několik staletí nazpět. Stačí menší zemětřesení nebo potopa. Dozor zastřešuje Úřad pro dohled nad aktivitami smrtelníků, založený v Tenevienské éře.
Zach neměl tušení, k čemu Igor ten překlad z konvejštiny potřebuje, když v archívu na horní polici leží verze téže knihy vytištěná v mnohem lépe srozumitelné netejštině. Opatrně nastrkal vypadlé listy nazpět do desek a šoupnul knihu do šuplíku. Přesně za hodinu odchází. Nastupuje na dlouho odkládanou dovolenou! V návalu zodpovědnosti měl cukání to šéfovi připomenout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Pokud Igor na tu dovolenou zapomněl, určitě mu to dojde, když se Zach zítra ráno nedostaví. Snadno si odvodí, že překlad dostane za dva dny po Zachově návratu a ani o minutu později.
Po roce buzerace první skutečné volno! Zach už se nemohl dočkat. Konečně se podívá do Krajkového pralesa na Šedé Mlhavé, projde Bránou Povznesených na Rozumiemu, prohlédne si jijincové laguny na Firochu.
Nehledal exotiku, ale informace. Na Šedé Mlhavé žije poslední zachovalá populace krystalických petrofiontů. Je to trvale se obrozující inteligentní superorganismus a obrůstá celou planetu. Protože má tendenci expandovat do prostoru, je Šedá Mlhavá ohrazena perleťově zbarveným silovým polem, z něhož se odvíjí její název. Na Rozumiemu jsou trosky civilizace mudrů. Tato vzácná rasa uhlíkatých hominidů zanikla během válek s živoucími, ale její hlasy a zvuky jsou stále dostupné. Nejsou za tím žádní duchové. Jde o mnohokrát násobenou ozvěnu zvukových záznamů, ze starých ale dosud funkčních technických zařízení, která jsou zavátá pískem. S trochou trpělivosti lze poslouchat rozhovory i dlouhé příběhy. Zdrojem energie těch zařízení je samotné jádro planety. Zach o petrofiontech z Šedé Mlhavé a mudrech z Rozumiemu přečetl snad všechno, co se dalo v Igorově archívu najít. Důležité pro něj bylo, že jazyk „mudrovských ozvěn“ je starší formou obecně používané Inidejštiny a jazyk petrofiontů z Šedé Mlhavé je jeho variací.
Od první chvíle, co u Igora nastoupil, hledal cokoliv, co by mu pomohlo rozšířit vzdělání z kadetky. Cítil, že potřebuje pochopit, na jakých principech tento svět funguje, protože jinak se z místa nepohne. A kam že se chtěl pohnout? Tím si zatím nebyl tak docela jistý.
Když se Zach se svými cestovními plány nedávno svěřil Fainovi, ten se chytal za hlavu. Šedá Mlhavá a Rozumiem? Ty světy patří do režimu řízené klauzury. Nikdo vyjma osob císařem prověřených na ně nesmí. A co je tam tak zajímavého, že to musíš vidět osobně? Vždyť si o tom můžeš něco přečíst… Co kdybychom si objednali apartmá v Paláci Blaženosti na Kroxu? Nebylo by to příjemnější, než obrážet nepřístupné destinace a hledat na nich… co vlastně?
Zacha ani nenapadlo Fainovi své důvody přiznat. Už tak se musel smířit s tím, že mu Fain bude na cestách dělat společnost. Nemůžu tě nechat toulat bez dozoru, hochu. Vůbec netušíš, jak intenzivně tě všichni ti zastydlí kariéristi kolem trůnu sledují. Zach se s tím smířil, ale co se týká cestovních plánů, trval na svém. Prastrýc tedy přišel s kompromisem: Když jinak nedáš, zastavíme se na Šedé Mlhavé cestou na Krox. Aspoň se osobně přesvědčíš, že tam nic k vidění není. Povolení seženu s odkazem na kontrolní činnost. To by mohlo projít.
Šedá Mlhavá – svět modré krajky
Zach se opíral o kostěné výrůstky nahrazující zábradlí a sledoval konstrukce síťových krystalických struktur hluboko pod ním. Nacházel se na těle obřího placatého vzdušného rejnoka, kostěný lem na jeho obvodu zde nahrazoval zábradlí. Tvor rodu modranka nazvaný příhodně Oblačná plošina byl vyšlechtěný v líhních na Proliferu. Měl rozměry nirruvienského Dolního náměstí. V běžném režimu plachtil vysoko ve stratosféře těsně nad omezujícím silovým polem, kterým byla Šedá Mlhavá obalená. Odtud se několikrát denně spouštěl skrze bariéru těsně nad povrch planety, aby personálu umožnil kontrolu Krajkového pralesa. Na plochém hřbetu Oblačné plošiny se nacházela obytná budova, laboratoř a dokonce i malá zahrada. Vše pro pohodlí císařských pozorovatelů. Zach se při pohledu na pečlivě obdělané zeleninové záhony nemohl ubránit otázce, jak asi to polní hospodaření na rejnoka působí. Nešimrá to?
Znovu zaměřil pozornost na petrofionty tam dole. Jako kdyby přes hory a doly někdo rozhodil krajkovou záclonu a různě si shrnul a zpřehýbal. Větvení minerálních trámců působilo na první pohled křehce, ale spojené v síti vypadalo nezvykle stabilně. Z pravidelně se opakujících geometrických vzorů občas vyšlehla sprška temně modrých jisker.
Zach si netrpělivě přešlápnul a otočil se směrem ke skupině pozorovatelů kolem Faina. Personál stanoviště návštěvu císařovy pravé ruky uvítal pod dojmem, že se císař zajímá o výsledky jejich práce. Ochotně Fainovi referovali, co se v Krajkovém lese děje: Řídíme se metodikou rákena Jodifiena o klidovém režimu. Základní podmínkou je s objektem nekomunikovat a nepodněcovat jeho vnitřní procesy. A vidíte, že máme výsledky. Petrifikační aktivita rok od roku klesá. Jiskření je mizivé. Přírůstky pleteně jsou výrazně nižší než naměřený rozpad přestárlých trámců. Za poslední roky jsou výsledky kontrolního vzorkování téměř shodné. Tady z Oblačné plošiny můžete vidět vše, co stojí za pozornost!
Jenže to Zachovi nestačí. Odhodlaně se vydal ke skupině, poklepal strýci na rameno a řekl: „Zaletím se podívat zblízka, pane.“ Nedal nikomu čas na námitky, přehoupnul se přes zábradlí, rozvinul křídla a letěl. Nebral ohled na to, že za ním ti z plošiny cosi křičí. Nepočítal s tím, že se jim to bude líbit. Drzé čelo lepší, než poplužní dvůr, říkával Archen.
Úmyslně to vzal zeširoka a místo, aby přistál dole pod plošinou, zamířil za obzor. Když ho od plošiny dělil horský hřeben, klesl dolů. Vybral si místo, kde byly mezery mezi trámci největší. Dal si záležet, aby se samotné konstrukce petrofionta nedotýkal. Stál na skalnatém terénu po pás obklopený nehybným šedobílým krajkovím. Modré jiskření, které sledoval shůry, ustalo. Chvíli stál a mlčel. Dával organismu čas, aby si na jeho přítomnost zvykl. Kamenná síť kolem působila jako neživá věc. Nevybleskla ani jiskřička. Když usoudil, že je to dost, řekl: „Durázaná, av-samhá, duánzaná ev-siorete,“ což v inidejštině znamenalo: Vidím vás a vy vidíte mě. Tento pozdrav používal Archen, když se vítal s Alvenou pokaždé, když na statek přijela. Zach dědečka tak dlouho otravoval s dotazy, co ta tajemná slova znamenají, až mu to jednou Archen neochotně pověděl a dodal, že tak se mluví na plodinové burze v Inidei. Už ale neprozradil, že Inidea není na Leberionu, ale na úplně jiném světě. Až mnohem později se Zach v jedné z knih, které si tajně nosil z Igorova archivu, dočetl, že tento pozdrav tenevienští převzali právě od petrofiontů.
Pořád se nic nedělo. Ticho jako na hřbitově. Zach tedy pozdrav zopakoval a dodal, že se jmenuje Zachary Rhyan Zennon ab-Tenevien a že se přišel představit jako potenciální spojenec. Zase žádná reakce. Kde vlastně vzal tu jistotu, že se s ním budou chtít bavit? Petrofionty drželi pod bariérou šestadvacet let. O něco déle, než byl on sám na světě. To Urval je uvěznil. Jinak by se prý organismus rozšířil na jiné světy a zaplevelil by celé soustavy, jak to dělají fytobionti. Jenže to zdůvodnění nesedí. V Tenevienské éře petrofionty nikdo neomezoval. Přesto Zach nenašel v knihách jedinou zmínku o tom, že by někde působili problémy. To znamená, že dědeček s nimi vyjít dokázal. Zach se rozhodl je kontaktovat. Podle modelu nepřítel mého nepřítele je můj přítel.
Nad vrcholem hory na obzoru se objevil obrovský šedivý stín. Zach si otráveně povzdechl. Možná hází hrách na stěnu. Co když to celé překombinoval? Co když petrofionti po třiceti letech klauzury mluvit zapomněli? Co když dočista zblbli?
„Už si pro mě jdou,“ řekl inidejsky a připadal si jako by mluvil s cihlovou stěnou. „Nevadí. Snad příště.“ Asi bude lepší, když se vrátí dobrovolně, než aby pro něj někoho poslali. Zhmotnil křídla, aby se vznesl.
V té chvíli změnila krajka v jeho bezprostředním okolí barvu z nevýrazné šedé v sytě temně modrou a rozzářila se modrým světlem. „Tenevien?“ znělo to tiše a šepotavě. Jako tisíce povzdechů současně. A pak se strhla komunikační mela. Hlasy se různily a navzájem překřikovaly.
„Není to Tenevien! Má znaky Nirruvienů. Je to poskok tyrana.“
„Je to Tenevien. Naděje na záchranu. Přišel se představit.“
„Další mrzká léčka. Nástroj naší zkázy.“
„Nabízí spojenectví. Poslal ho Archen!“
Obří břicho Oblačné plošiny už zastínilo slunce. Zach apaticky sledoval, jak se majestátní tvor blíží. Hlasy v krajce se dál tichounce hádaly mezi sebou. Zdálo se, že si vystačí. Pozorovatelé o tom vlastně mluvili, když Fainovi vysvětlovali Metodu „Klidového režimu,“ spočívající v nezasahování do stávajícího stavu. Po letech výzkumů zjistili, že pokud nechávají organismus v izolaci od ostatního světa, jeho vnitřní aktivita se zpomaluje. Až nyní Zach pochopil, jak byla ona izolace absolutní. Podle toho, co teď slyšel, petrofionti nemají tušení, že je Archen mrtvý. Možná proto reagují tak rozporuplně. Rychle vzhlédl k nebi. Ještě než se plošina dostane na doslech, zkusil to znova: „Neposlal mě Archen. Jsou to čtyři roky, co ho uštvali Urvalovi Psi. Sloužím Nirruvienům, ale nedělám to z vlastní vůle. A jsem tady, protože…“
Další jeho slova zanikla v zuřivé reakci. Žádné nenápadné poblikávání, ale gejzíry modrých jisker. Už ne šepot, ale řev: „Uštvali ho? Jak? Kam pohodili ostatky? Kde jsou ostatky?“
Hlasy se slévaly a mísily tak, že většině z výkřiků Zach ani nerozuměl. Nechápal sice, proč to chtějí vědět, ale aby jim vyhověl, řekl: „Dědečkovy ostatky jsou slisované ve Vítězném oblouku. Má tvar brány do Urvalova paláce v jeho sídelním městě. Nenávidím ten oblouk a nenávidím Urvala.“
„Co my s tím?“
„Nechci takový život.“
„Tak uteč, mládě. Vybuduj si existenci jinde.“
Zach si rozepnul stojáček uniformy a poklepal na bedrazitový obojek. „Víte, co to je? Jsem přivázaný k Urvalovu trůnu. Udělali ze mě otroka. Nemůžu utíkat stejně, jako nemůžete vy. Chci na svobodu stejně jako vy. Naše zájmy jsou shodné. Můžeme se vzájemně podporovat. Společně můžeme Urvalova pravidla změnit.“
Krajka modře zaplála. „Co tedy potřebuješ?“
„Potřebuju vědět, jak se zbavit obojku. Souvisí to s magií, ke které nemám přístup.“
„O tom nic nevíme,“ ozvalo se pohrdavě. „Nejspíš nějaká novota z ciziny.“
„Tak mi aspoň řekněte,“ nevzdával to Zach, „jak Urval přemohl Archena. V knihách stojí, že je nejsilnějším bohem v univerzu Mlžného roje. Ale on tu sílu sebral Archenovi v bitvě u Klikaté hráze. Někdo mu musel poradit, jak to má udělat. Potřebuju vědět, kdo.“
„Jak to máme vědět?“ zašuměli nevrle petrofionti. „Nebyli jsme tam! Ale ještě než nás Urval úplně odřízl od zdrojů, něco jsme o tom slyšeli. Mluvilo se o cizí magii. Hledej mága, který hodně cestoval. Někoho, jako je Igor ab-Nirruvien, nebo ten exulant, co před sto lety přišel z Metaprostoru. Denervos se jmenoval. Dalším kandidátem je Archenův bratr Fain, jehož přítomnost cítíme tam nahoře pod mraky.“
Zach zaklonil hlavu. Plošina se přiblížila tak, že už byly patrné malé postavičky nahýbající se přes kostěné zábradlí. „Když se Archen s Urvalem spolu utkali, obklopovala Urvala modro stříbrná záře. Co to bylo?“
„Mohlo to být cokoliv!“ zašuměla sborově krajka. Pak se hlasy rozdělily. Současně jich promlouvaly stovky a každý říkal něco jiného. Zachary se snažil je rozlišit a alespoň něco si zapamatovat.
„Aura nepřemožitelnosti z opasku bohyně Reduty z Formikenu. Opasek se ztratil dávno před Sacénskými válkami.
„A co sessiliony z Vajhamu? Miniaturní živelní běsové, co tvorům jako ty zalézají pod nehty.“
„Haffonti z Tauraí, co cizopasí v mentálních polích nesmrtelných.“
„…Sivenští… šlakový…“
„…z vedonských…nejspíš…“
Zach se přistihl, že se drží za obojek a zatíná nehty do kůže ve snaze dostat se pod něj. Cítil, jak mu z ran teče krev. Syčivě dýchal skrze zaťaté zuby. Nemohl to všechno obsáhnout, ať se soustředil sebevíc. Věděl, že kdyby neměl obojek, dokázal by zachytit mnohem víc.
Náhle se do jeho vědomí vnutil další hlas a zněl jako tisíc bubnů současně: „ZACHARY! OKAMŽITĚ ODTAMTUD ZMIZ!“ Byl to Fain. Vznášel se ve vzduchu poměrně vysoko nad Zachovou hlavou. Celý rudě svítil a vypadal rozzlobeně. Nejspíš použil nějaký druh zesilující magie, protože jeho slova Zacha fyzicky bolela. Jako kdyby ho zaživa krájela rozžhaveným drátem. Zach se podíval na rozprostřenou krajku. Mezitím co Fain ječel, vrátila se k nudně šedé barvě. A mlčela. Ani slovo. Ani jiskřička.
„POLEŤ KE MNĚ!“ durdil se Fain. „HNED!“
„Jednou se vrátím,“ zašeptal Zach, odrazil se a vyletěl směrem k Fainovi.
***
