Ani párem volů (8)
Zborcená iluze:
Krátce potom, co Zach zkrotil nevraživost v oddíle vůči své osobě na únosnou míru, znova potkal osobu, o kterou se tak dlouho a zoufale strachoval. Igor trval na tom, aby jej Zach doprovázel na jednání do horních pater paláce. Nosil složky se spisy a psací potřeby a většiny rokování se osobně účastnil. Výjimkou byla slyšení u císaře, protože Urval dal najevo, že mu jeho nechtěný vnuk nesmí na oči. Hned při první takové příležitosti zanechal Igor Zacha v recepci císařova sekretariátu, aby na něj počkal. V prostorném sále byl mumraj. Kromě tajemníka, který se činil za recepčním pultem, zde hlídali ozbrojení vojáci, poloprůhlední emoce odčítající děsivci a všehoschopní létající hadi. Z jejich pohledů, zvědavých dotazů a syčení, ze kterých prosakovala špatně skrývaná jízlivost, se Zach cítil jako nahý v trní. Rozhodl se utéct do chodby, kterou s Igorem přišli. Posloužil si výmluvou, že si bude prohlížet obrazy na stěnách. Plátny opěvujícími Urvalovy hrdinské skutky byla chodba vedoucí z veřejně přístupných prostor paláce přímo přecpaná. Zach se dušoval, že zůstane na doslech, ale jen co byl venku, vykašlal se sliby a kráčel, kam ho nohy nesly. Hlavou mu vířily neveselé myšlenky týkající se jeho trapné existence. Den po dni mu angažmá v aparátu císařovy státní správy stále víc vadilo. Někdy měl pocit, že už to nevydrží a skočí některému z těch nadutě se tvářících panáků po hrdle. Jak byl hluboko ponořený do sebe, ztratil přehled, kolikrát odbočil doprava a kolikrát doleva, až se ocitnul ve slepě zakončené chodbě. Otočil se nazpět ve snaze se zorientovat, ale jen dál bloudil. Všiml si, že osoby, se kterými se potkává, už nepatří k prověřeným návštěvníkům veřejně přístupného traktu paláce. Místo toho narážel na sloužící nebo úředníky, což mohlo znamenat jediné. Dostal se do míst ryze soukromých. Při představě, že by ho tu jeho laskavostí překypující císařský dědeček mohl načapat osobně, přidal do kroku. Zkoušel různé dveře, průběžně do nich nahlížel. Viděl skladiště ubrusů, nahlédl do leštírny váz, dokonce nakouknul do údržbářské dílny. Kupodivu, všichni ti služební běsové a démoni, co tu se zaměstnanými grimasami kmitali, se mu klidili z cesty, jen co ho zdálky spatřili. Zacha napadlo, že snad pro tu uniformu s odznakem Igorova oddílu. Jeho čas se krátil, protože Igorova porada brzy skončí. Ale ani ho nenapadlo se někoho zeptat na cestu.
Nakonec se dostal do zvláštní haly zalité ostrým bílým světlem. Nacházely se v ní desítky a desítky nehybných nesmírně krásných soch nahých mužů a žen. Exponáty naaranžované v nejrůznějších pózách vypadaly jako živé, jen promluvit. Jejich povrch byl chladný a tvrdý. Nebylo poznat, z jakého materiálu jsou vytesány. Některé sochy měly na sobě tenké praskliny. Černé rozeklané a větvící se. Z jejich nitra se linula slabá oranžová záře. Jak na ně Zach hleděl, necítil se dobře po těle. Až tehdy si uvědomil, že se ocitl v Urvalově pověstné Galerii soch. V prostorách, kam měli povoleno vcházet jen nejoddanější. Při představě, jaký by měl průšvih, kdyby ho tu někdo přistihl, se rychle proplétal mezi nehybným zástupem k obvodové zdi. Napadlo jej podívat se z okna. Snad podle stromů a záhonů pozná, ve které části palácového komplexu se nachází. Okno bylo jediné a obrovské a mělo tvar polovičního kruhu. To okno vídal ze zahrady nesčetněkrát. Věděl, že je blízko permanentně hlídané chodbě oddělující veřejné prostory od císařova soukromí. Takže recepce je blízko. Někde tady musí být ještě jedny dveře. Kráčel podél stěny, aby se nemusel prodírat zneklidňujícím davem a hledal, až našel.
Blížící se ostré ťukání ho dostihlo pár kroků přede dveřmi. Byl by stačil utéct, ale strnul jak sochy kolem, když tu osobu spěchající k témže dveřím, poznal. Svět se s ním zatočil. Místo do kalhot a haleny byla oblečená do fialové róby z těžké drahé látky a nepohodlných špičatých bot, jejichž podpatky dělaly ten rámus. Vlasy neměla zapletené do copu, ale svázané do komplikovaného účesu, zdobeného zlatou síťkou s fialovými kameny. Přestože vypadala jako královna, rysy její tváře byly Zachovi důvěrně známé. Její tymiánová vůně ho praštila jako kladivem. Kolik nocí o ní snil? Kolik nocí se mučil starostmi, co se s ní stalo po tom, co Alvenu popravili? A teď stojí přímo před ním. Živá a zdravá a krásná. Nedokázal souvisle myslet. Jen na ni dál civěl zcela ohromený jejím půvabem. Nevěřil, že se ještě někdy bude cítit tak šťastný jako v té chvíli.
Ale ona na něj hleděla jako na švába ve spíži. Ústa se jí zlostně stáhla. Zase mě pronásleduješ?
Zach nechápal, proč se na něj tak mračí. Zaťal čelist a vydechl: Ver?
Přimhouřila oči v úžasu. Rysy jejího obličeje se zavlnily zděšením. Ty... nejsi... Jerejan.
V té třeskuté chvíli Zachovi došlo, že to ona způsobila všechny jeho problémy. To ona je zodpovědná za Archenův a Alvenin život. A že si ho právě spletla s někým jiným stejně jako ti sloužící, které doposud míjel. Jeho srdce zabolelo, když pochopil, jak strašně se v ní zmýlil. Ne. Jsem ten druhý, zaskřehotal.
Pod tíhou jeho pohledu se zachvěla. Podívala se na jeho výložky a její tvář se vyhladila do nehybné masky. Aha, no už to vidím. Přeji… pěkný den, kapitáne, vypravila ze sebe. A odběhla.
Zach tu skutečnost několik dní zpracovával. Teprve tehdy se začal pořádně zajímat o své okolí. Stačilo jen se potulovat s nastraženýma ušima po administrativních podlažích. Ukázalo se, že Verdevonna, jak se ta zrádná mrcha skutečně jmenuje, je častým předmětem klevet. Oficiálně patří ke dvoru Jerejanovy první manželky Montbrecie, ale ve skutečnosti dělá pro oddělení vojenské kontrarozvědky a jejím úkolem je odhalovat zvědy vysílané cizími mocnostmi. Proslýchalo se, že císař má pro ni zvláštní slabost a že v její společnosti pobývá mnohem častěji, než ve společnosti jiných žen. Bezpochyby pro její četné talenty.
Tradovalo se, že Verdevonna pod sukní skrývá dýky. Jehlicemi, co má ve vlasech, je schopná otevírat zámky. Pod kameny prstenů nosí jed a drogy. V dámských šatech s pletí poprášenou zlatým pudrem a s účesem zdobeným drahokamy zastiňuje i ty nejkrásnější z císařových konkubín. Ale většina jedovatých květin je krásná.
Od té doby ji Zach vídal docela často. Držel se od ní co nejdál, vzteklý, že ji nedokáže vyhnat z hlavy a že o ní přes všechno, co mu způsobila, pořád sní.
Vítězný oblouk
Zach se vracel z vojenského tábora na Medvědí hoře, kam jej Igor poslal se vzkazem. Přistál v nirruvienském Dolním městě, nechal zmizet křídla a zamířil k vysoké hradbě, za kterou se rozkládal palácový komplex Horního města. Dominoval mu Urvalův palác sestávající z propojených budov, nádvoří, zahrad, mostů a lávek, věží a hlásek. Vypínal se do výšky a zanořoval do hloubky. Většina staveb byla ze zeleného, rudého a modrého poloprůsvitného kamene. V noci stavby připomínaly drahokamy plápolající vnitřním světlem. Vysoko nad střechami krytými pláty perletě se na stráži vznášeli okřídlení ohniví hadi. V palácovém komplexu nebylo možno se pohybovat jinak než pěšky. Pokud by se zde kdokoliv pokusil otevřít magickou brázdu nebo použít křídla, hadi by ho bleskem srazili k zemi.
Sevřel čelist, když se mu otevřel výhled na zlatě pableskující Vítězný oblouk ztělesňující jediný veřejný vstup do Horního města. Oblouk byl vybudovaný na počest Urvalovy korunovace. Průčelí monumentu zdobily světélkující reliéfy nahých postav císařových nepřátel. Ani jedno tělo nemělo hlavu. Byla natěsnána a propletena do sebe navzájem, údy zprohýbané v nepřirozených úhlech. Na běžné kolemjdoucí působily ty výjevy nehybně, jako kdyby byly vytesány z kamene. Ale při podrobnějším zkoumání mohl vnímavý pozorovatel rozpoznat, že se ta těla pomalu, nesmírně pomalu pohybují. Zach měl tu smůlu, že on ty pohyby dokázal vnímat. Proto věděl, že legenda hlásající, že Vítězný oblouk je sestavený ze skutečných těl poražených bohů, je pravdivá. Bytosti bez hlav jsou zakleté mezi životem a smrtí. Neživé a přesto ne úplně mrtvé. Někde tady jsou „vystaveni“ Zachův otec, matka a strýcové. A nedávno přibyli Archen a bohyně Alvena. Šuškalo se, že jejich hlavy má u sebe Urval a že s nimi po nocích dokonce diskutuje.
Pod obloukem ve svižném a plynulém sledu dovnitř a ven procházeli bohové, démoni, běsové, občas i smrtelní mágové. Nikoho ani nenapadlo se na výzdobu fasády podrobněji zadívat. Zach si nemohl pomoct, on se o to pokoušel stále. Pokaždé, když tudy procházel, pocit dušení zesílil. Opatrně si sáhnul na krk a zkontroloval, jestli má stojáček kapitánské uniformy dobře zapnutý a jestli je bedrazitový obojek zakrytý. Uniforma mu dávala šanci zapadnout. Protože kapitánů Urvalových psů bylo dvanáct, stejně jako bylo dvanáct jednotek, ale jen o jednom z nich se šuškalo, že nosí obojek.
Nasadil prázdný výraz a zapojil se mezi dav proudící do paláce. Kromě vojáků a hrstky služebných démonů se s nikým nebavil. Jen zasalutoval dvěma důstojníkům, kteří se zřejmě vraceli z kasáren k rodinám do Dolního města.
Jedna z chimér, strážících po stranách oblouku, na Zacha výsměšně zacvakala ostrým zobákem, druhá zachrastila řetězem ukotveným v kostce bedrazitu zapuštěné v dlažbě. Zach zvolnil krok, zašátral v levé náprsní kapse, vytáhl čtyři cukrátka zabalená v jasně červeném papíře a ledabylým pohybem je utrousil na zem mimo chodník, kam ještě mohla dosáhnout. „Hezky se rozdělte,“ šeptnul a pokračoval dál.
Ještě před rokem po něm ty opeřené, šupinaté a ochlupené bestie plivaly žíravé sliny a častovaly ho nadávkami. Stalo se to krátce po tom, co absolvoval výcvik a co ho Igor zaměstnal. V hlavě měl zmatek a na hrudníku ho trvale bolelo. Připadal si tehdy, jako kdyby nosil na zádech horu kamení. Vše se ještě zhoršilo, jakmile uviděl Vítězný oblouk a pochopil, co se v něm skrývá. Všechny jeho vnitřní děsy se vyvalily na povrch. Vzpomínky na idylické roky na Leberionu se nemilosrdně mísily s děsivými zážitky z přepadení statku a traumaty z vězení. Výčitky, že nedokázal ochránit Archena a že se nedokázal ubránit zajetí a že dopustil, co mu ty tři roky ve vězení dělali, nemilosrdně bodaly. Takže tam jen stál a třásl se, zatímco davy ho nevšímavě míjely.
A tehdy po něm chiméry poprvé vyjely. Podívejme se, kdo to k nám přišel! Urvalův nejposlušnější pes, mladý Tenevien! Těšíš se na dědečka? Dostaneš pár kopanců do žeber! Nezapomeň slušně poděkovat!
Zach neměl tušení, co proti němu mají. Slyšel o nich. Jerejan je přinesl z Metaprostoru a věnoval je Urvalovi darem. Císař je plánoval vycvičit pro lov běsů. Odmítaly spolupracovat. Tak přitvrdil a použil hrubou sílu. Magická stvoření následkem toho „výcviku“ přišla o rozum. Urval je nechal přikovat k Vítěznému oblouku, aby aspoň vyvolávaly hrůzu. Zach ale nevěřil, že jsou opravdu šílené. Už podle toho, jak cíleně si vybíraly právě jeho. Nakonec došel k závěru, že ty dvě nenávidí každého, ale on je jediným členem Urvalovy rodiny, kterého mohou urážet bez rizika trestu. Časem se naučil uskakovat před jedovatými plivanci včas. Někdy se mu dokonce podařilo proběhnout pod obloukem tak rychle, že si ho bestie všimly, až když byl na druhé straně. O to víc mu to vynahrazovaly, když se vracel zpět. Nelíbilo se mu, že na něj takovýmto způsobem upozorňují. Byl by chodil do paláce jinudy, kdyby to šlo. Postupně se smiřoval s novým životním stylem a hledal způsob, jak se s prostořekými chimérami srovnat. Dokonce je poprosil, aby si ho nevšímaly. Jen přilil olej do ohně: Už jsi tu zas, bastarde? Jdeš se lísat k dědečkovi? Jdeš si pro výprask, kupko sraček?
Ironické na tom bylo, že Zach na tom nebyl o nic lépe než chiméry. Ony byly na řetěze, jeho držel na uzdě obojek. Stejně jako chiméry musel plnit příkazy osob, které nenáviděl a pobývat v prostředí, které nesnášel. Po čase se mu podařilo vymyslet, jak potvory umlčet. Použil způsob, jakému ho učil Archen: Když nad někým nemůžeš vyhrát, nabídni mu obchod. Nakonec to bylo lehčí, než čekal. Z mizerného kapesného pořídil bednu sladkostí a začal stvoření uplácet medovými lízátky a višňovými cukrátky. Kamarádství to sice nebylo, ale plivance a nadávky přestaly.
