Ani párem volů (7)
Skrze zuby a drápy:
Princ Igor byl ten nejchladnější čumák, kterého kdy Zach potkal. Elegantní a precizní císařův prvorozený zastával post šéfa říšské policie a návdavkem měl pod palcem organizační záležitosti týkající se Urvalovy smečky. Jako takový byl přímo prototypem vzorného syna. Věděl o všem, od všeho měl klíče. Nikdy neřval a nikdy nemluvil sprostě. V každém, s kým jednal, dokázal vyvolat dojem, že je jedinečný. Přestože se obecně proslýchalo, že osoby, které Igor označil za nebezpečné říši, se nenápadně ztrácejí, těšil se nebývalému respektu. Zach dobře věděl, že pod slupkou elegance a zdvořilosti Igor skrývá aroganci a znechucení. A Igor od počátku poznal, že Zach jeho maskování odhalil.
Snad právě proto se Igor před Zachem nepřetvařoval a jednal s ním, podle své přirozenosti, tudíž jako s obtížným hmyzem.
Tak se podíváme, jestli dokážeš i něco jiného, než honit krávy...
To jsi vymyslel vlastní hlavou, nebo je to z příručky o chovu prasat?
Zvláštní bylo, že Igor se tak choval jen, když spolu byli sami. Na veřejnosti se Zachem jednal stejně noblesně jako s ostatními, kdy i s tím posledním otrokem zacházel jako s majitelem realit.
Zach si dlouho lámal hlavu, z jakého důvodu ho Igor dostal z vězení, když mu současně vytrvale dával najevo, jak moc je z něj znechucený. Po čase se smířil s hypotézou, že Igor na něj pohlíží jako na užitkový předmět nebo nástroj. Tím, že Zacha angažoval, si jen plní nutkání docílit co nejvyšší efektivity. Neplýtvat zdroji. To bylo jeho krédo. S odstupem času si Zach uvědomil, že tuto teorii mu Igor osobně potvrdil v onen den, kdy Zacha zaměstnal jako asistenta, kdy mimo jiné prohlásil: Už ses flákal dost, Teneviene. Je na místě, abys říši tu námahu s tvou nápravou, patřičně vynahradil.
Jako Igorův tajemník se kapitán Tenevien začlenil do speciální jednotky přidělené k velitelství říšské policie. Tato jednotka byla sice součástí Smečky, ale jako jediná trvale podléhala jen Igorovi. Ve vojenských a policejních kruzích se těm dvanácti Igorovým psům neřeklo jinak, než Banda Kriplů. Tradovalo se totiž, že do ní Igor nabírá jen takové kusy, o které Urval nestojí.
Předchozího kapitána dal Igor popravit za vynášení informací, potažmo za ohrožení bezpečnosti říše. V reálu ten zoufalec odpověděl na pár zdánlivě nevinných otázek, které mu položil jakýsi podržtaška z ministerstva války. Šuškalo se, že generál Jerejan měl z uklouznutí Igorova podřízeného nefalšovanou radost. To potvrzovalo hypotézu, že tímto způsobem si Urvalovi synové mezi sebou vyřizují účty. Všichni očekávali, že novým kapitánem oddílu se stane dosavadní pobočník, danarský princ Khorr. Ale Igor upřednostnil Zacha.
Zach měl ty nejlepší úmysly gardě velet, protože se nechtěl vrátit k Denervosovi. Přistupoval k tomu způsobem, jaký odpozoroval od Archena při řízení čeledě na statku. Vyžadoval disciplínu, očekával solidnost, nevyžíval se v peskování kvůli zbytečnostem. Přesto narážel na odpor, nejapně maskované urážky, jízlivosti, naschvály a zesměšňování. Zpočátku si myslel, že se to poddá, ale bylo to pořád horší. Jeho pobočník Khorr se toho tažení osobně neúčastnil, ale vypadal, že se tím docela baví. Dříve, než si napětí v oddíle všimne Igor, prohrabal mu Zach šuplíky. Podařilo se mu najít osobní složky jedenácti gardistů. Ani ho nepřekvapilo, že ty svoje mezi nimi nenašel.
A jak ty složky studoval a jak se seznamoval s historií těch mužů, nabýval stále větší jistotu, že po dobrém s nimi nic nezmůže.
Tak například Olexan z Vikary: Poslední z rasy formidů, kterou spolu s dalšími smetly Živanské války. Vikarští bohové dokázali tvarovat předměty kolem tak lehce, jako jiní dýchají. Olexan byl nalezen na mrazivém satelitu Urro, kde o samotě v uměle navozeném spánku přežíval sedm století. Náhodou jej tam objevil Archenův syn Heredeken. Pomohl mu vrátit se do života, poskytl mu domov a zázemí. Po převratu a po princově potupné smrti dostal Olexan od Urvala na vybranou. Buď mu odpřísáhne poslušnost a zařadí se do jeho Smečky, nebo bude o hlavu kratší. Navzdory tomu, že staří vikarští bohové vyznávali jedinou ctnost a tou byla čest, vybral si Olexan život. Po celou dobu další existence se za to rozhodnutí trestal tak, že otravoval život všem v dosahu. Pro jeho nesnášenlivou povahu mu přátelé říkali Rapl a bylo s podivem, že vůbec nějaké přátele měl. Ostatní ho nejspíš obdivovali za nevšední dar sarkasmu. Za kázeňské přestupky byl nakonec přeřazen do Bandy Kriplů. Dalo se snadno dovodit, co to s Olexanem udělalo, když se zčista jasna v oddíle objevil Herdekenův synovec – Zach, který mu připomínal nejtemnější chvíle jeho novodobé historie. Olexan si nejspíš myslel, že Zach mu má jeho převlečení kabátu za zlé. Proto nevynechal jedinou příležitost, kdy se do něj mohl navážet.
Dalším výtečníkem, který strašně rád dělal všechno přesně naopak, než jak Zach přikázal a ještě dělal hloupého, byl Passen Čmuchal Vrtichvost. Tento kříženec vlčího měniče dokázal s nevšední přesností identifikovat mistry manipulativní magie, k čemuž mu napomáhal excelentní čich. Čmuchal toho moc nenamluvil, ale parťáci si ho cenili, protože na něj byl spoleh. Problém nastal, když mu ruply nervy. V jeho složce stálo, že během deseti dnů povraždil šest set obyvatel hlavního města fan-fanského království. Passen byl plodem nemanželského poměru bohyně Běsnění Lery z Tohuu a korunního lykanského prince z Fan-fanu. Když se princ o existenci nechtěného synka dozvěděl, unesl vlče matce a prodal je do cirkusu. To vše ze strachu před pomstou trojice svých legálních extrémně žárlivých manželek a taky z obavy, že ze spojení dvou tak agresivních ras vyroste stvůra, která by ho mohla zničit. Aby se malý vlček nemohl proměnit do humanoidní formy, nasadil mu axionitový obojek a kupci důrazně doporučil, aby jej „tomu zvířeti“ nikdy nesundával. Jenže Passen rostl a obojek mu byl brzy malý. Majitel cirkusu nechtěl přijít o kšefty. V obavě, aby se mu exponát neudusil, obojek odemkl. Passen majitele okamžitě roztrhal a jakmile si lízl teplé krve, dostal běsnicí záchvat. Vyrazil na palác svého otce a cestou masakroval všechny, kteří mu zkřížili cestu. Poté, co otce zabil, roztrhal všechny své polosourozence. Když vytřídil ještě další členy rozvětvené rodiny, konečně se zklidnil. Následně se přihlásil u císaře v Nirruvienu a dožadoval se služby v armádě. S jeho personálním profilem a sklonem ke vznětlivosti, skončil ve Smečce a po několika incidentech v Bandě Kriplů. Jestliže se právě Passen tak rád navážel do Zachova obojku, dělal to proto, že on sám něco podobného nosil dobrých dvacet let.
Herod Malean pocházel z rodiny Křivorohých démonů. Za účast v experimentech vedoucích k vymření lidské populace v soustavě Laskavý Kruh, Archen poslal do exilu celý klan. Horšího trestu nebylo třeba, protože na světě bez smrtelných uctívačů, ze kterých by si Křivorozí doplňovali hladinu interní magie, uvadali, až seschli a rozpadali se v prach. Jedině Herod přežil, protože se naučil splývat s místními bahenními polypy a živit se jejich naředěnou interní magii. Po smísení své a cizorodé energetické entity, měl Herod potíže udržet stálý tělesný tvar. Trvalo to věky, ale vypracoval se. Potom se vypravil do Tenevienu pro pomstu. Byl přistižen a za nedokonaný atentát na císaře byl odsouzen k trestu smrti. Vyšlo najevo, že ani Archenovým kopřivovým mečem jej popravit nelze, protože Herod už nebyl obyčejným Křivorohým démonem, stal se chimérou. Archen uznal, že takového talentu by byla škoda a zmírnil trest na pouhé nucené práce. Zcela negramotného a kulturně zanedbaného Heroda poslal uklízet do univerzitní knihovny. Během několika desetiletí se Herod dovzdělal a postupně se vypracoval na experta teorie zločinu, dokonce tento obor i vyučoval. Po převratu jej Urval povolal do Smečky, ale protože ho Herod provokoval znepokojivými otázkami, skončil na policejním velitelství. Čím Heroda vytáčel právě Zach? Sirotek bez vzdělání a bez kvalifikace mu připomínal jeho vlastní minulost, za kterou se styděl.
Další zajímavý příběh se skrýval za osobou pobočníka Khorra. Jaho matkou byla rozmarná Rann, královna slunné Danárie. Tato blízká přítelkyně císaře Archena se špatně zamilovala. Poskytla azyl uprchlíkovi z Jícnu Zkázy, kam dal Archen pozavírat poslední přeživší Bílé Latredy, odsouzené za masakr na Kia-anu. Archen se o uprchlíkovi dozvěděl, až když byl ženatý s Rann a měli spolu pětiletého syna. Podle zákona, měl Latreda za útěk z internace okamžitě exemplárně popravit. Ale kvůli danárijské královně dělal hluchého i slepého. Po několika letech začal onen tolerovaný latredský princ chystat povstání. Tehdy už Archen neměl jinou volbu, než jeho i Rann popravit. Jejich sotva odrostlého syna Khorra poslal dobývat axionit do Jícnu Zkázy. S možností návratu se nepočítalo. Veškerá interní magie kopáčů axionitu se spotřebovává na obranu proti jedovatým paprskům tamějšího slunce, až dojde docela. Byl to právě Igor, který se u Archena přimluvil, aby dal Khorrovi šanci. V dopise, jehož kopii Zach ve složkách našel, to Igor zdůvodnil potřebou efektivně využívat zdroje. Archen dovolil Khorrovi vystudovat Vojenskou akademii a následně jej zařadil do pravidelné armády. Po Urvalově převratu se dalo čekat, že ti, kteří byli u Archena v nemilosti, se ocitnou na vrcholu. Ale Urval Khorra s ohledem na špatnou pověst předků z otcovy strany nechtěl. Pro vojáky, jejichž rodiny nějak zklamaly vládnoucí mocnost, založil Smečku – útvar rychlé spotřeby. Do ní zařadil jak Archenovy staré oponenty, tak i ty svoje. Ironií bylo, že Smečka nakonec ve výkonnosti císařskou armádu překonala. Poté, co se Smečka transformovala v nejelitnější jednotku říše, musely z ní zmizet ty nejkřiklavější kusy. Příliš jedinečné, příliš nebezpečné a stále extrémně výkonné kousky byly uklizeny do Bandy Kriplů.
Zach z přečteného pochopil, že každý chlap z Bandy Kriplů má dobrý důvod nenávidět celý svět. Na něj se dívají jako na utřinosa. Nevěří, že ho dědeček nechce. Předpokládají, že ho jen testuje. Až ho dostatečně vyválí v bahně, vezme ho na milost, protože krev není voda. Jedni Zacha nesnášejí kvůli Archenovi, druzí kvůli Urvalovi. Nemají strach, že je za kverulování někdo potrestá. Žijí v dojmu, že se od nich očekává, že dají mazánkovi do těla.
Zachova sebedůvěra a hrdost se dávno válely kdesi v leberionském příkopě, ale nemohl těm pacholkům dovolit, aby mu skákali po hlavě. Pochopil, že jeho pokusy o slušnost jsou chápány jako slabost a že po dobrém ničeho nedosáhne. Uvědomil si, že pokud ten problém nevyřeší, nezbyde mu nic jiného, než zahrabat se sto metrů pod zem a zemřít hanbou.
Rozhodl se udělat přesně to, čemu se dříve vyhýbal. Začne si respekt vynucovat silou. A vezme si na paškál pěkně jednoho po druhém. Jakkoliv je omezený obojkem, jeho šance v boji jeden na jednoho jsou pořád slušné. Všechny potyčky nasměruje do kasárenské tělocvičny, kde po půlnoci už nikdo není. Rozhodně nechce, aby se o tom dozvěděl šéf.
***
„Něco jste potřeboval kapitáne?“ Passen Vrtichvost alias Čmuchal se opíral o úzkou kovovou kladinu určenou k nácviku boje ve složitém terénu. Byl do půl pasu nahý. Paže měl založené na hrudníku, čímž perfektně vynikly jeho vypracované bicepsy. Tvářil se jako ztělesněná nevinnost, dokonce se zubatě usmíval, ale podle toho, co slyšel od ostatních, musel vědět, oč jde. Byl připravený se porvat a těšil se na to.
„Promluvíme si o tvé liknavosti,“ řekl Zach. Měl zaťaté pěsti od chvíle, kdy to tělocvičny vstoupil.
„E?“ vybafnul Passen.
„Včera jsi opětovně hodil testační sadu do kouta v laboratoři, ačkoliv jsem ti výslovně připomenul, že patří do skříně. A nezapsal jsi výsledky měření do protokolu.“
Lykan nakrčil nos a drze se usmál. „Bylo to negativní. Ta bréca byla čistá, tak nač protokol.“
„Ne bréca, ale žadatelka o císařskou audienci nebo prověřovaná osoba,“ pronesl nízkým hlasem Zach. Ani se nenamáhal dodat, že povinnost zapsat výsledek do protokolu platí i v případě, kdy se magická manipulace neprokáže. Čmuchal to moc dobře věděl a za předchozího kapitána to nejspíš i dělal. V poslední době se takových provokací dopouštěl běžně, ale teprve dnes to Zach využije jako záminku k rvačce.
„Tak to se hluboce omlouvám, chlapečku,“ ušklíbnul se Passen. Zíral skrze škvíry přivřených očí a čekal, až po něm Zach vyjede, stejně jako už vyjel po Raplovi a Kiasarovi a dvojčatech z Volexu. Z těch potyček si Zach nasbíral sadu modřin, tržných ran i naražených žeber. Hojil se rychleji než protivníci, ale protože toho bylo moc, pozornosti okolí to neuniklo.
Zach se s odpovědí neobtěžoval. Napřáhnul a praštil toho bastarda přímo do zubaté čelisti. Klouby měl v jednoum ohni. Jeho rána byla tak tvrdá, že lykanský míšenec přepadl přes kladinu a skončil potupně pod ní.
„Tohle byla první splátka za tvoje nejapné naschvály a debilní poznámky, čokle,“ zapředl mazlivě Zach. „Teď ti ještě vrátím ten zbytek."
Lykan vyplivnul krev a v mžiku byl na nohách. Jeho čelisti se prodlužovaly, rty se napínaly a přeměňovaly do zvířecí mordy, údy se prodlužovaly a obrůstaly srstí. Místo aby se proměnil v roztomilého vlka, zvolil mnohem děsivější dvounohou a zubatou bojovou formu, „Táhni do prdele, fracku!“ zasyčel. Vyrazil dopředu způsobem, jaký tu ještě nebyl. Nabral Zacha hrudníkem a odeslal ho přes celý sál, až ho nabodl na železný stojan, na který se připevňovaly terče.
Zach neváhal ani minutu. Sáhl za sebe, odlomil trn z konstrukce, a s železem v mezi žebry a s rukama od krve se vyřítil proti výhrůžně nahrbenému lykanovi. Jasněže věděl, že ta krev ho rozběsní, ale stejně by k tomu dříve či později došlo. Tak proč ne teď?
Během sekundy popadl Passena za mohutnou hřívu za temenem a dal mu hlavou do citlivého vlčího nosu, následkem čehož to oba dva schytali gejzírem krve. Lykanova reakce byla stejně rychlá. Zach najednou ucítil jeho koleno v tříslech. Chytil se za koule a zvracel. Bílá žhavá bolest, rozmazané vidění.
Passen zavrčel. „Nebudu aportovat pro zasranýho císařskýho fracka!“
„Aportovat?“ hekl Zach. Silou vůle překonal bolest. Jak byl zkroucený na podlaze, smýkl sebou vřed, chytil Passena za kotník a strh ho k zemi. „Myslíš, že jsem si to vybral, kreténe?“ zasyčel. „Myslíš, že mě to baví?“
Váleli se po zemi, chrčeli. Jeden druhého se snažili přiškrtit, oháněli se pěstmi. Všude byla krev. „Tak aportovat?“ opakoval Zach. Konečně se mu povedlo mohutnějšího lykana zalehnout. Zafixoval mu koleny stehna a přidržel paže nad hlavou. Sledoval, jak se pod ním třese vztekem a jak se zvolna vrací do původní podoby. Přiblížil ústa k jeho napůl lidskému uchu. „Jestli nepřestaneš prudit,“ zasupěl, „tak to s tím aportováním vezmu vážně.“ Naposledy se podíval do těkajících žlutých očí a potom se odvalil.
Passen neřekl ani popel a zmizel jak pára nad hrncem. Zach ležel na zádech a dýchal. Vzduch v tělocvičně byl cítit potem a krví a vibroval magií. Všechno ho bolelo, ale zároveň se cítil báječně. Civěl nahoru na kazetový strop. Barevné obklady splývaly do podivných vzorů. Zdálo se mu, že v nich formuje tvář dívky, kterou kdysi v jiném životě zatáhl do sena a které bláhově slíbil, že se s ní ožení. Zvedl ruku. Pokusil se dotknout její tváře, ale odněkud z chodby se ozvaly kroky a hlasy. Zamžikal a ten kouzelný smutný obraz byl ten tam.
***
Obdobně jako Passena si Zach podával ostatní exoty. Každý na něj zkoušel něco nového a on byl stále víc potlučený. Khorra si nechal až nakonec. Pobočník to pojal prakticky a rovnou si na pohovor přinesl dva soubojové meče. Zpočátku na sebe spíš vrčeli a vyměňovali si urážky, než aby se do sebe pořádně pustili. To bylo Zachovo štěstí. Dřív, než dostal od Khorra na zadek, je načapal Igor. Pod pohrůžkou léčení u Denervose je přinutil skončit. Jeho zásah byl podivný, protože normálně do kasáren nechodil. Zach měl podezření, že to někdo napráskal. Ale proč by to kdokoliv dělal? Cítil se jako idiot, protože mu vadilo, že by si Khorr mohl myslet, že Igora ze strachu z potupné porážky zalarmoval on sám.
Khorr ale nedal ani slovem najevo, že by si něco takového myslel. Naopak, jeho chování, ač stále odměřené, se zlepšilo. Stejně tak se uvolnila nálada v oddíle. Nikdo Zachovi nenabízel místo v partě, nikdo ho nezval na kuželky, ale ty poťouchlé poznámky a naschvály skončily.
Kromě povinných hodin na cvičišti, trávili exoti z Bandy Kriplů více času v kancelářích než v terénu. Zach jako tajemník policejního velitelství pobýval nejčastěji s Igorem, ale po většinu služby si připadal jako nicotný poskok. Igor ho sebou tahal jako trofej, nebo mu zadával úkoly, které by mohlo vyplnit i dítě. Jako třeba přenést složku z jednoho oddělení do druhého. Zaletět na tržiště do Dolního města a zjistit, v jakých relacích se pohybuje cena křepelčích vajec. Vypátrat, do kterého města se přestěhoval bývalý zahradník a otázat se jej, na který záhon zasadil cibulky pitínií. Vyřídit novému zahradníkovi, aby vytrhal plevel ze záhonu růží pod oknem císařovy čítárny. Uspořádat knihy v policích říšského policejního archívu podle roku vydání a za týden je přeskládat podle iniciál autorů. Zjistit, co bude k obědu...
Zach ty pitomé příkazy plnil bez řečí a do puntíku, nikdy nedal najevo, co si o tom myslí. Nedělal si iluze. Věděl, že se ho Igor neujal proto, že by k němu cítil sympatie. Igorovi spíš dělalo dobře, když mohl Zacha zadupávat do země a opakovaně mu připomínat, jak je nevzdělaný a neschopný. Stejně jako mnozí jiní i Igor Zachovi neustále připomínal jeho „ostudný“ původ. Nedělal to tak okázale a hrubě jako třeba nejmladší císařův syn, generál Jerejan, ale o to víc citelně. Dokonce se zdálo, že mu dělá potěšení ty sofistikované urážky vymýšlet.
Teneviene! Tento papír jsi měl dát Ewerichovi. Ne tamten! Já vím, že je to pro někoho, kdo celý život kydal hnůj, těžké. Tak mě sleduj: Oba papíry mají na sobě klikyháky. Říká se jim písmo…
Někdy míval Zach pocit, že tím princ testuje, kolik provokací a urážek ještě snese. Dřív si dělal naděje, že ho to časem přestane bavit, ale to se nestalo.
