Ani párem volů (6)
Dál šlo všechno ráz naráz. Igor štěkl nějaký rozkaz a vojáci seřazení za trůnem se Zacha chopili a vlekli ho pryč. Po dlouhém pobytu ve stísněných podzemních prostorách, byl Zach omámený tou spoustou místa a světla. Jak se s ním všechno točilo, viděl hlavně barevné čmouhy, ale slyšel dobře.
„Co s ním hodláte udělat, Výsosti?“
„Dopravte ho do tábora na Medvědí horu, poručíku. Průvodní dopis pro majora Skuse máte připravený v recepci.“
„Ale nový výcvikový turnus na Medvědí hoře začne až za deset dní…“
„Aha. No, to vlastně není na škodu. Tak ho zatím přeneste do Ořechové ulice ke dveřím vévody Faina ab-Teneviena. Je to jeho prastrýc. Vyřiďte mu, ať dá příbuzného dohromady, že si ho za deset dní zase vyzvednete.“
Zach už z klevet personálu v katakombách věděl, že bratr jeho dědečka Archena, Fain, se po válce podrobil novému císaři a teď mu slouží jako tajemník. Kdyby bylo na něm, nikdy by Faina osobně nekontaktoval, protože k němu necítil důvěru. Ale teď to vypadalo, že mu nic jiného nezbude.
Ruina k opravě
Vojáci Zacha částečně vlekli a částečně postrkovali hlučnými ulicemi. Zach si mohl vykroutit krk, protože městskou zástavbu znal pouze z knih. Zastavili před obrovským domem postaveným z rudého poloprůsvitného kamene a zatloukli na vrata. Vyřezávaná vrata se obratem otevřela a z nich vyběhl štíhlý a vytáhlý chlápek s krátkými sytě měděnými vlasy vyčesanými do bodlin. Na sobě měl přiléhavé nohavice z lesklé ostře zelené látky a černou elegantně nařasenou košili. Voněl nějakým vzácným kořením. Zach si nejdřív myslel, že je to extravagantní sluha. Změnil názor, když viděl, s jakým sebevědomím ten chlápek s vojáky jedná. Jeho povědomá tvář byla hladká jako tvář jinocha, jen oči byly vážné a staré. Vlastně nevypadal nijak překvapeně. Jakmile si od důstojníka vyslechl Igorův vzkaz, zaměřil se na Zacha.
Spráskl ruce a účastným tónem zvolal: „Můj ubohý chlapče! Co ti to jen udělali?“ Šlehl nevlídným pohledem po vojácích a houkl: „Můžete jít. Vyřiďte Jeho Výsosti, že se o něj postarám.“ Pak vzal Zacha za předloktí a táhnul ho dovnitř. A jak spolu kráčeli, Fain mával rukama a mluvil, zatímco vnitřní stěny interiéru včetně nábytku a dalšího zařízení v pokojích před nimi ustupovaly a poskytovaly volný průchod. Zach na to jen ohromeně zíral. Tak toto je dědečkův bratr. Když umí tohle, čeho všeho byl schopný dědeček?
„…ty jejich rádoby výchovné metody zabírají možná na démony a běsy,“ říkal právě Fain. „Ale stejně jsem se o tebe bál. Tedy o tvůj rozum. U všech pramenů, Zachary! Byl jsi ještě dítě, když tě dostali,“ lamentoval. Zatímco Zacha vedl kamsi do nitra domu, pod jeho gesty se všechno kolem rolovalo a skládalo jako plátno po nakropení. „Denervos, mě k tobě nikdy nechtěl pustit. Prosil jsem císaře, ale zakázal mi o tobě mluvit. Přesto jsem doufal, že to zvládneš! Jsi přece Tenevien!“ Fain se náhle uprostřed nějakého sálu zastavil. Zach ho napodobil a mimoděk si všiml, že stěny a zařízení už se nehýbou. Pak se k němu Fain otočil a chytil ho za ramena. V očích měl slzy. Jeho tvář byla vážná, rty se mu v rozrušení chvěly. „Jsi moje jediná rodina, Zachu,“ šeptnul. „Měl jsem tě rád dávno předtím, než jsem tě poznal. Je mi moc líto, že jsi tím musel projít. Přísahám, že teď se všechno zlepší. Když mi dáš šanci, pomůžu ti najít místo v tomto světě. Vrátím ti postavení, které ti právem náleží. Jenom musíš být trpělivý. A ještě jedno si pamatuj: Nikomu nevěř. Byť by se k tobě choval jako tvůj nejlepší přítel. Nikomu. Nevěř.“
Zach byl v rozpacích. Tak dlouho se k němu chovali jako v odpadu, že teď absolutně netušil, jak by měl reagovat. Jenom tam stál, mlčel a supěl nervozitou.
A potom ho Fain pevně objal.
Bylo to tak bezprostřední, že Zach odsunul svou předpojatost a pochybnosti stranou a s vděčným povzdechem svého prastrýce přijal.
Načež ho Fain zahnal do lázně, dal mu připravit pokoj s obrovskou pohodlnou postelí, nechal mu přinést oblečení ušité z nejluxusnějších látek, krmil ho a napájel a téměř neustále mluvil. Zach byl z té prudké změny natolik dezorientovaný, že by byl býval na neustále žvanícího a někam jej postrkujícího Faina dávno zaútočil, kdyby jej nedojímal jeho sebevědomý optimismus a kdyby ho nedržela na uzdě Fainova podobnost s dědečkem. Fain měl stejně jako Archen oči barvy tmavého jantaru. Jeho postava byla o něco štíhlejší a vyšší než Archenova. Ve tváři neměl vrásky a jeho vlasy nebyly šedé. Zach na prastrýce zíral jako na zjevení. Další obživlá legenda. Jeho mysl se postupně vyjasňovala.
Prastrýc neměl ženu ani děti, proto Zacha zahrnul maximální pozorností. Zach sotva chápal, co se s ním děje. Nebyl zvyklý na rovnoprávnou konverzaci. Lekal ho každý prudší pohyb. Dělalo mu potíže formulovat běžná slova. Každý náznak zájmu o jeho osobu si vykládal jako útok a šikoval se k obraně. Veškeré sociální dovednosti, které si do svých sedmnácti let stačil osvojit, z něj Denervosovy nápravné praktiky sedřely jako vápennou omítku z hrubé kamenné zdi. Připadal si jako dům, který zničilo zemětřesení. Zůstala torza zdí, odřených a zbědovaných.
Díky Fainově péči a nejspíš i díky jeho neúnavné vyřídilce se Zach nakonec vzpamatoval. Dokonce odložil stranou své pochybnosti stran Fainovy upřímnosti. Rozhodl se, že mu nepřísluší Faina soudit. Dokonce se rozpomenul na základy společenského chování. Postupně se z těch rozdrolených zbytků zdí opět stával dům, i když už ne tak pěkný, jako byl ten původní.
Zach strávil ve Fainově domácnosti deset blažených dní a pak ho povolali k výcviku.
***
Ve výcvikovém táboře Urvalových psů na Medvědí hoře dělal Zach všechno proto, aby se do vězení nemusel vrátit. Tady se mu nikdo nesnažil namluvit, že jeho minulost neexistuje. Naopak. Oni se v ní přímo vyžívali: Nejsi nic jiného, než trpěný produkt mesaliance císařovy pomatené dcery, Tenevinene. Jenom bastard. Ale my z tebe tu zkaženost dostaneme.
Zach všechny provokace ignoroval, dřel, trénoval a studoval. V turnusu bylo deset kadetů a jedině Zach byl čistokrevný bůh. Obecně totiž platilo, že pro bohy je angažmá v Urvalově smečce podřadné. Smečka se rekrutovala především z levobočků bohů s běsy nebo s démony. Pro tyto míšence nepatřící ani mezi božskou elitu ani do středního stavu, představovala kariéra v Urvalově smečce solidní životní perspektivu. Zach by mezi nimi jako čistokrevný výrazně vynikal v každém ohledu, kdyby ho ovšem neomezoval bedrazitový obojek. S ním se ocitl na stejné úrovni jako ostatní. Takto nedokázal víc, než osvojit si ty nejobecnější základy magie. Naučil se otevírat dimenzionální brázdy nebo vytvářet iluze účinné na smrtelníky nebo nejnižší běsy a to bylo asi tak všechno. Přesto se snažil.
Moc dobře si uvědomoval, že se ocitl ve světě, který zkonstruovali jeho nepřátelé. Ještě stále neměl představu, co se svým životem udělá. Ale v současné situaci by byl klidně skočil do jícnu soptícího vulkánu, jen aby zvýšil svoje šance. Neměl potřebu někomu něco dokazovat. Když na něj volali „Bastarde“, nechávalo ho to klidným, protože věděl, že je to lež. Choval se pragmaticky a rval se jen tehdy, když nebylo zbytí. Vlastně dělal vše proto, aby Igorova iniciativa nevyšla naplano. Jenže to by nesměl být Igor, aby to Zachovi nekazil. Pravidelně tábor navštěvoval a dopodrobna se na Zacha informoval. A pokud zjistil, že jeho chráněnec v nějaké disciplíně jen malinko zaostává, okamžitě nabádal důstojníky, aby k němu byli přísnější. Princovy inspekce byly vedením tábora přijímány jen se špatně skrývanou nevolí a tím, kdo to pokaždé odnesl nejvíce, byl Zach.
Po roce Zachary absolvoval. Přes veškerou nevraživost vedení získal nejvyšší bodové ohodnocení v turnusu. Jako takový byl podle pravidel okamžitě povýšen na kapitána, což přijal s hořkou ironií. Místo aby si jako ostatní absolventi vybral dovolenou a relaxoval u prastrýčka Faina, dostal předvolání na velitelství policie. Předevčírem jsem dal popravit svého asistenta a potřebuju náhradu, oznámil mu Igor. Nastupuješ ihned.
