Ani párem volů (4)
Rozpuštěné mlhy minulosti:
Samozřejmě že byl Zach naštvaný. Ale tichá domácnost nevydržela dlouho. Archen doháněl vše, co léta zanedbával. A Zach si ověřoval, že to, o čem si myslel, že si vysnil, jsou zasuté vzpomínky na rané dětství. Alena Petrželáková není nikým jiným, než leberionskou bohyní Domácího krbu, Alvenou. Její višňový sad se rozkládá na satelitu Venn, na jednom ze tří měsíců kroužících kolem Leberionu. Tvorové, které smrtelníci na Leberionu vnímají jako silné černé koně tahající Alvenin povoz, jsou přeměnění démoni – sůsové z Metaprostoru, které jako válečnou kořist kdysi přidělil Alveně sám Archen. Pokaždé, co vůz odjíždějící ze statku zmizí za posledním zákrutem cesty, otevřou si sůsové trhlinu v předivu jsoucna a přenesou celou ekvipáž na Venn. Zach si málem ukousl jazyk, jak moc se chtěl zeptat na Veronu. Co je zač? Zná jména hvězd, jaká se používají v Tenevienu. Teprve teď mu dávalo smysl všechno, co od ní slýchal. Tak rád by se byl o ní dozvěděl víc, ale moc dobře si pamatoval, s jakým despektem o ní dědeček mluvil. Kdyby o ní začal, Archen by si dal dvě a dvě dohromady a určitě by se postaral, aby jim budoucí kontakty znemožnil.
Přes den při práci na poli Archen Zachovi vysvětloval, na jakých principech funguje svět, o kterém si myslel, že ho zná. Říše je složená ze soustav a ty zase z jednotlivých světů. Většina z nich je obydlená. Najdeš na nich smrtelníky, zvířata a rostliny, podobné jako na Leberionu, nebo tvory tak roztodivné, že pouhé pomyšlení na jejich tělesné uspořádání je zneklidňující. Krystalická společenstva petrofiontů, plazmatické ilaae, rostlinné fytobionty, vzdušné rejnoky. Někteří jsou krátkověcí a jiní žijí stovky let. Jedni jsou tak primitivní, že sotva vnímají vlastní existenci, jiní mají sklony se učit, modifikovat prostředí i svůj vývoj. Rasy vládnoucí rozumem bývají obvykle dravé. Požírají ty slabší, nebo je ovládnou. O magii vědí málo a obejdou se bez ní. Mimo ně v říši žijí další bytosti jako běsové, démoni a samozřejmě bohové, pro které je magie nezbytnou podmínkou existence. Běsové a démoni bývají smrtelníky často zaměňováni. Obě skupiny sice slouží bohům, ale jejich původ je odlišný. Běsové jsou produktem kolektivního vědomí přírodních společenství, zatímco démoni jsou výsledkem kreativity bohů. My, bohové, ač to zní těžko uvěřitelně, jsme duchovním výplodem smrtelníků. Tito prostí tvorové si nás vysnili. Zosobnili v nás svoje ideály a strachy. Dali nám moc ovládat přesně tu magii, jejíž existenci v pleteni jsoucna jen mlhavě tušili. To oni nás učinili nesmrtelnými. Původně jsme byli nehmotní, ale jak se jejich civilizace vyvíjely, naše obrysy se vyostřovaly, naše těla se oblékala masem, nakonec jsme se po vzoru nižších bytostí naučili i rozmnožovat, byť jsme za to zaplatili značným dílem prvotní síly, která se tak začala ředit a přelévat do našich potomků. Dělo se to dávno a smrtelníci si na to nepamatují. Jak by mohli, když žijí tak krátce. A ano, my bohové jsme udělali vše proto, aby ta vzpomínka z jejich kolektivní paměti zmizela úplně.
Zachovi se takové uspořádání nelíbilo. Připadalo mu jako poněkud exotická variace na poměry mezi lidmi a domácím zvířectvem. Taky to dědečkovi řekl.
Nemusí se ti to líbit, ale jsou to fakta. Pokud u takové představy zůstaneme, pokračoval Archen, jsou leberionští bohové Alvena a Geri vůči smrtelníkům ve stejném vztahu, v jakém jsou hospodáři vůči dobytku ve stáji.
Tehdy se Zach naštval. Prohlásil, že něco takového přece nelze srovnávat! Leberionští bohové se o lidi starají a ochraňují je. Neurčují, kdo půjde na porážku a kdo do plemenitby. Nenutí je tahat pluh ani je nezapřahají do vozu.
Ale kdysi to dělali, trval na svém Archen. V dobách, kdy potřebovali, aby v ně lidi věřili. Vládneme jim, usměrňujeme a udržujeme jejich civilizace nejen proto, že nám kdysi dali tu moc, ale zejména proto, že kdyby vymřeli oni, zanikli bychom i my, nebo aspoň většina z nás. Smrtelníci, byť slabí a hloupí, jsou naší silnou i slabou stránkou. Na to nikdy nezapomeň…
Večer, když už byli všichni lidé v postelích, seděli Archen se Zachem ve stodole a vylupovali z lusků fazole složené na velkých hromadách. Zach tu práci odjakživa nesnášel. Rok co rok dědeček z nějakých nepochopitelných důvodů trval na tom, že fazole uklidí jen oni dva, bez přispění ostatních. Pod záminkou rozptýlení při té monotónní práci, vyprávěl dědeček Zachovi staré legendy. Zach to bral jako nutné zlo, protože ty příběhy dávno znal. V různých obměnách je slýchal jako pohádky a poslední dobou si je čítal v Letopisech mlžného roje. Nikdy ho nenapadlo, že mu děda tímto záludným způsobem vtlouká do hlavy rodinnou historii.
Letos to bylo jiné. Zach ani nevnímal, že drtí lusky mezi prsty. Archenovo vyprávění oplývalo novými detaily, které si mohl dosadit do souvislostí. Moje žena Ranísa byla divoká a sladká. Vyvanula před třemi stovkami let, když se svět, který ji zrodil, zřítil do svého slunce. Ani moje láska ani láska našich dětí ji nedokázala zachránit, protože byla příliš spojená se smrtelníky, kteří se k ní upínali. Náš prvorozený se jmenoval Edir a byl maršálem císařské flotily. Zákeřně ho zavraždil Urval v průběhu bitvy u Klikaté Hráze. Prostředního Herdekena rozsekal Urvalův syn Jerejan poté, co ho otrávil a svázal. Mého nejmladšího, tvého otce Rhyana, roztrhali Urvalovi psi před čtrnácti lety.
Zach chtěl vědět, co Urvala k té strašné zradě vedlo, když předtím stovky let věrně sloužil říši.
Nirruvien v překladu z jazyka vohome znamená Ničitel, vyprávěl Archen. Ale původně se Urval jmenoval Seviniel, což v obecné řeči znamená Naslouchající. Byl bohem Porozumění na světě Tan. Poznali jsme se v Době Temna, krátce po ukončení Vzpoury živoucích. Seviniel měl nejvyšší postavení v pantheonu Tanské soustavy. Byl ženatý se sedmi bohyněmi a měl s nimi desítky potomků. Potom k nám přes předěl vtrhly hordy z Metaprostoru a začaly ničit všechno, co jim stálo v cestě. Svolal jsem vládnoucí bohy z nejmocnějších soustav, abych je přesvědčil, že musíme zformovat armádu. Moc se jim nechtělo, ale nakonec jsme se domluvili. Byli tam i takoví, kteří se nám vysmáli. Prohlašovali, že to nebezpečí přeceňujeme, že panikaříme. Byli přesvědčení, že se ti cizinci po čase někde usadí a dají pokoj. Mezi těmi, kdo situaci zlehčovali, byl i Seviniel. Přemýšlel a jednal podle své přirozenosti. Jako bůh Porozumění viděl v příchodu těch dobyvatelů spíše příležitost než hrozbu. Tvrdil, že on se dohodne s každým a nevidí důvod, proč by se nemohl dohodnout i s těmi cizinci. Byl skoro nadšený myšlenkou, že k nám cizinci přinesou nové úžasné postupy kreativní a sdílecí magie z vyhlášených laboratoří Vahanských bohů. Když se Seviniel vrátil domů, našel tam místo kvetoucího světa jen prašnou kouli plnou trosek. Smrtelníků, kteří v něj věřili, se zachránilo sotva pár desítek. Seviniel zůstal jediným bohem, který kataklyzma soustavy Tan přežil. Ti ostatní vyvanuli. Oslabený a témeř průsvitný se vrátil do Tenevienu a přidal se k armádě. Společně jsme metaprostořany vyháněli a jak jsme je zabíjeli, nasávali jsme jejich životní sílu. Seviniel a já jsme to dokázali nejlépe ze všech, snad proto, že naše magie byla založena na sdílení. Sevinielův domov byl zničen a proto zůstal v Tenevienu.
Změnil si jméno na Urval ab-Nirruvien a zasvětil svou budoucnost ochraně říše. Jeho původně pozitivní pohled na svět se zvrátil v pravý opak. Stal se z něj skeptik a remcal. Nic nebylo dost temné, aby to nemohlo být ještě temnější. Když se na to dívám s odstupem, mám dojem, že Urval tím sýčkováním sám sebe trestal za to, že nedokázal svůj svět zachránit včas. Říši byl jeho kritický postoj užitečný. V každé situaci dokázal vyhmátnout to nejhorší, měl dar vidět rizika v budoucím vývoji. Tím nás mnohokrát uchránil horších potíží. Časem se i on usadil. Jako můj místodržící působil v soustavě Laskavý Kruh. Vyhlídla si jej Baryona Důvtipná, tamní ochránkyně obchodu. Milovala výzvy všeho druhu. Byla odhodlaná mrzouta přeměnit ve vrkající hrdličku. Porodila mu čtyři syny a dceru. Následujících dvě stě let jsem Urvala vídal jen při pravidelných výročních poradách. Jednoho dne se ale v Tenevienu objevil bez ohlášení. Vypadal divoce a strhaně a měl s sebou i pětici svých potomků. Oznámil mi, že soustava Laskavý Kruh byla zničena. Jeho žena a další domácí bohové vyvanuli, protože smrtelníci na všech šesti obydlených světech podlehli epidemii černé hniloby. Ubytoval jsem Urvala a jeho děti v paláci a vyslal jsem na periferii vymřelé soustavy hlídky. Některé civilizace v sousedství už tehdy dokázaly cestovat mezi světy. Museli jsme zabránit, aby se nákaza roznesla dál.
Zach si vzpomněl, jak kovářovy děti onemocněly jakousi nakažlivou vyrážkou. To nejmenší tehdy zemřelo, ale ostatní se uzdravily. Zdálo se mu za vlasy přitažené, že by jedna nákaza mohla vyhubit lidi na šesti světech současně a hned se na to zeptal.
Nebyla to obyčejná nákaza, řekl Archen.Ti hloupí smrtelníci ji vytvořili uměle. Hledali pomocníka, který by zlikvidoval hmyzího škůdce, co požíral uskladněné potraviny. Volba padla na chlamstaly. Tento drobný hmyz se živil masem uhynulých zvířat. Smrtelníci je chtěli pozměnit, aby místo masa mrtvých konzumovali ty potravinové škůdce. Omylem stvořili organismus, kterému zachutnalo maso mnohem dostupnější - maso velkých zvířat. Namnožení chlamstalové za jediný den vyhladili všechna zvířata a následně se vrhli na lidi. Druhého dne pronikli plazmatickými koridory na další světy soustavy. Během sedmi dnů vyhubila černá hniloba milionové populace na všech obydlených světech Laskavého Kruhu.
Zach dědečka přerušil dotazem, jak je možné, že si toho Urval nevšiml. Byl tam jako císařův místodržící. Jeho povinností bylo ty světy chránit. To vůbec nic nedělal a jenom se díval, jak epidemie postupuje?
Dědeček krčil rameny. Naše informace o tom, co se tam semlelo, byly kusé. Urval nebyl ve stavu, aby mohl vypovídat. Až s odstupem času se mi doneslo, že do toho projektu a-la ničení potravinových škůdců, byla zapletená i Urvalova ambiciózní žena. Prý se po dvou stech letech spořádaného manželství začala nudit. Intenzivněji zasahovala do životů smrtelníků, získávala nové věřící a její moc rostla. Nakonec došla k závěru, že už jí manželství s věčně zapšklým Urvalem nemá co nabídnout a opustila ho. Dala se dohromady s bohem Mamonu. Když ti dva společně inspirovali smrtelníky k pokusům s chlamstaly, seděl Urval kdesi ve věži a trucoval. O nic se nezajímal, ani když ta epidemie propukla, zatímco jeho děti proti ní marně bojovaly. Tehdy mi bylo té rodiny líto, přiznal Archen. Snažil jsem se obnovit naše přátelství. Zahrnul jsem Urvala prací, aby neměl čas přemýšlet. To jsem ještě netušil, jak se mi odmění.
Po setmění vycházeli do polí a na stříbrných křídlech se vznášeli pod hvězdnatým nebem. Drželi se důsledně na Alvenou zaštítěném území. Stačilo, že na ně upozornil hnidopich Renek. Kvůli zmizení vojenského oddílu obvinil Archena z čarodějnictví. Žalobu dal doručit místodržícímu do Konodenu. Místodržící nebude psát dopisy do Hurtonie a obtěžovat s tím krále. Předá případ církvi. Preláti pošlou na Ezechielův statek vyšetřovatele. Tak do půl roku, než se rozkývají. Ale právě skrze církevní kanály by se o Archenově přítomnosti v Konodii mohl dozvědět Alvenin bratr Geri, jehož loajalita k Urvalovi je pověstná. Než by se to stalo, musí být Archen se Zachem z Leberionu pryč.
Každým dnem Archen čekal Alveninu návštěvu. Jako patronce Konodie jí ten incident s ohnivým sloupem nemohl uniknout. Ale ona nic. Archen se tedy vypravil na Venn. Bohyni doma nezastihl. Nechala mi vzkaz, referoval po návratu. Odletěla do Niruvienu na výzvědy. Máme sedět na zadku, než se vrátí a potvrdí, že je kolem Leberionu čisto. Vlastně nám nic jiného nezbývá. Je možné, že právě teď Urvalova Smečka krouží kolem. Psi čekají, až odtud vystrčíme nos. Sakramentsky se mi to nelíbí.
Od větrné smršti uplynulo několik dní, ale lidé na statku o ní nepřestávali mluvit. Greta s kovářkou navzdory hospodářově zákazu pozvaly kněžky bohyně Domácího krbu, aby onu zázračnou sošku bohyně Alveny prozkoumaly. V neděli ty svaté ženy ve slavnostně vyzdobené stodole odsloužily bohyni Alveně děkovný rituál za to, že všechny ochránila.
Zach si zvykal na staronovou perspektivu, ze které mohl sledovat svět. Pavučina rozprostřená ve větvích zlatého kaštanu přestala být obyčejnou pavučinou. Až teď Zach viděl, že od vláken viditelných okem smrtelníka se táhnou další, chvějivé a sotva patrné, nitky spletené z čiré energie, spojující všechny pavučiny na stromě a odvíjející se k pavučinám na jilmech u stodoly zase dál. A po těch magických drahách si to repetí pavouci, na jejichž chlupatých hřbetech se natřásají miniaturní stromoví běsové pokřikující na sebe pištivou řečí. Barvy, zvuky, tvary tak důvěrně známé, které Zach čtrnáct let vnímal jako smrtelník, se teď vyskytovaly v nesčetně širší škále. Rozptylovaly, provokovaly a vyvolávaly tisíce otázek.
Blýskání na časy
To dne Zach pomáhal svážet suché seno z luk do velkého seníku za humny. Celý den se sbíralo k dešti. Pozdě odpoledne už nad údolím visely těžké temně šedé mraky nacucané vodou. Předtím bylo několik dní větrno a slunečno. Déšť přijde vhod, ale nejdřív je zapotřebí uklidit to krásně usušené seno. Zach i pacholci se na loukách usilovně činili a před večerem dávali pod střechu poslední fůru. Všichni byli rádi, že to stihli ještě před bouřkou, žertovali a smáli se. Prázdný žebřiňák už zatlačili do kůlny, koně odvedli do stájí. Zach poslal muže k večeři a šel uklidit vidle, které někdo opřel o prkennou stěnu. Kráčel ke kůlně sousedící se seníkem, když tu se vzduch před ním zavlnil. Rozevřela se v něm trhlina, jako když nožem rozřízneš napjaté prostěradlo a z ní vyskočil Archen. Beze slova chytil Zacha za zápěstí a táhl jej směrem k panskému domu.
„Alvena se vrátila z Nirruvienu. Geri se objednal ke slyšení u policejního šéfa.“
„To si teda pospíšil,“ poznamenal Zach.
„Říšské policii šéfuje bratr tvé matky, princ Igor. Naštěstí je zaneprázdněný.“ Archen se škodolibě usmál. „Přijme Geriho nejdřív za tři dny. To už budeme pryč.“
„Odcházíme hned?“ vyjekl Zach.
„Teď je to nejlepší. Urval vyrazil dělat pořádek do soustavy Pevné pouto a všechny psy vzal sebou. Musíme zmizet, než se vrátí.“
„Kam?“
„Na Herban,“ zabručel Archen. „Mám tam známé ze starých dob. Jestli si chceš něco vzít s sebou…“
Nebe se rozsvítilo fialovým bleskem a vzápětí zaburácel hrom, ale nespadla ani kapka. Rozhostilo se ticho tak urputné, že všechny Zachovy instinkty velely sáhnout po vidlích, které před chvílí odložil. Vzduch byl nehybný a těžký. Dusno jako před bouří. Na první pohled vypadalo všechno normálně. Na tmavnoucím nebi se objevila první hvězda. Byla jasně fialová. Zachovi došlo, že to nemůže být hvězda, protože nad údolím visí bouřkové mraky. Rázem celé okolí tonulo ve fialovém světle.
Od stavení přibíhal zuřivě štěkající Krasavec. Zachariáš vstal. „Co to, sakra...“
Ezechiel zůstal strnulý jako živá socha. Jeho tvář se rozzářila, ale oči se zakalily. „Vypadá to, že Alvena dostala falešné informace. Urvalovi psi jdou pro tebe.“ Jeho hlas zněl věcně, jako kdyby plánoval zítřejší sklizeň lnu. „Tolik jsem doufal, že tě toho uchráním. Je mi to líto, můj chlapče.“
