Ani párem volů (39)
Popřevratová kocovina
Zachary se bez ochranky procházel Urvalovým apartmá. Bylo velkolepě rozlehlé. Salonky pro poslech hudby, konferenční sál, badatelské kabinety, archívy s nejcennějšími sbírkami, knihovny, pracovny, vyklizené budoáry konkubín, kouzelné zimní zahrady. Už dvakrát prošel kolem dveří, které vedly do Urvalovy Galerie soch, ale tam se podívat nešel. Stačilo, když si vzpomněl, jaké divné pocity měl minule. Jen ze samotných dveří na něj čišela tíseň. Neměl v úmyslu se sem nastěhovat, přestože se to očekávalo. Už jen pomyšlení, že by seděl za stolem, za kterým sedával jeho psychopatický dědeček, mu bylo protivné. Dalším důvodem byla Merrikan. Není žádoucí, aby se její existence rozkřikla. Horninová kapsle s dutinou, ve které se nacházela Urvalova bizarní ložnice, byla vestavěná do interiéru a pronikala skrze tři patra paláce. Jako kdyby nějaký obr vyřízl mezi zdmi, podlahami a stropy sférickou kapsu a do ní vložil dutou tlustostěnnou kouli z vysoce porézní horniny. Zach byl s Igorem zajedno. Čím dříve batole přestěhují, tím lépe. A potom by bylo nejlepší celý palác vyhodit do povětří a postavit nový…
Přes ptačí salón se stromy a žlutými ptáčky se pomalu vracel k recepci. Jeden by nevěřil, že od Urvalovy smrti uplynulo celých sedm dní. Znamenalo to týden nepřetržité práce. Protože kdyby Zach něco opomenul, mohlo by se mu to stokrát vymstít. Nejedl, nespal. Rozkazoval, hodnotil, přehodnocoval, nařizoval. Zapečetil policejní archív, způsobil personální zemětřesení v armádě, dělal změny ve Smečce, ve státní správě, provětral fundus protektorů provincií, obnovil vztahy s Konventem mágů, jednal v Technickém konsorciu, přijal akademiky z univerzity. Udělal si výlet na Šedou Mlhavou a promluvil si s Krajkovým pralesem. Předestřel petrofiontům návrh svěřit jim do opatrování pubertální multidimezionální obludu a nechal je o tom přemýšlet. Tentokrát nenařizoval, pouze žádal, protože to mohlo fungovat jedině, když se toho petrofionti chopí dobrovolně…
A pak tu byly ty záležitosti kolem Vítězného oblouku. Ukázalo se, že jakmile Urval zemřel, těla zakletá ve fasádě se uvolnila, popadala na zem a během několika hodin se za účasti vynervovaných chimér a vyděšených občanů říše rozplynula. Ne tak hlavy, které k tělům patřily a které se máčely ve skleněných válcích v Urvalově šteláři. Patřilo se ty hlavy identifikovat a důstojně je pohřbít. Zach chtěl, aby se o tom mluvilo. Přikázal přichystat pohřební obřad a nechal rozeslat pozvánky na světy, kde žili staří Archenovi přátelé. Památka jeho rodičů, strýců, dědečka, Alveny a dalších bude patřičně uctěna… Když už budeš zvát papaláše na pohřeb, vezmi to naráz s korunovací. Hlavně to udělej brzy. Tak do tří dnů, radil strýc. Čím víc budeš korunovaci odkládat, tím snáz se ti to celé rozsype! To nebyl špatný nápad. Naštěstí Igor efektivně pomohl s organizací. Zach necítil žádný triumf, když mu mág Astorius pokládal na hlavu těžkou císařskou korunu. Netetelil se blahem, neplanul zadostiučiněním, když se mu klaněli přední hodnostáři říše. Korunovace byla jen pouhou epizodou pohřebního obřadu, který byl srdcervoucí a znova otevřel staré rány. Jeho zármutek mírnila jen skutečnost, že hlava Verdevonny dru-Essebi nalezena nebyla.
Igor se až na ty události kolem pohřbu a korunovace na veřejnosti neukazoval. Zarytě odmítal převzít post policejního šéfa. Tvrdil, že on už si šmírování užil až nad hlavu a že si na to má nový císař sjednat někoho jiného. V Zachově společnosti pobýval, jen aby ho kritizoval. Ha! Tak ty bys chtěl zrušit Smečku? Zařadit psy do pravidelné armády? Výborný nápad. Ještě více takových! Jenom nevím, jestli si uvědomuješ, že právě rivalita mezi Smečkou a Říšskou armádou je motorem jejich výkonnosti a pojistkou loajality. Zejména psi jsou na svoje zařazení do Smečky pyšní. Dokonce bez ohledu na to, zda je tam rodiče prodali dobrovolně či pod nátlakem. Jsou zvyklí cedit krev jen a jen pro císaře, jsou naučení jednat pružněji a tvrději a na ostatní vojáky pohlížejí jako na měkoty. Když jim sebereš stavovské symboly, co jim pak zůstane? Tyto připomínky Zach vyslyšel a plány na reorganizaci Smečky přehodnotil.
Chceš vystrnadit děsivce, poslat pryč hady? No jasně! V situaci kdy je třeba deklarovat kontinuitu, zaváděj novoty! popichoval Igor.
Zach ale na vykázání hadů a děsivců mimo palác trval. Aby Igor nevyšiloval, ponechal hadům v kompetenci hlídání vzdušného prostoru nad Horním městem a děsivce poslal uklízet do katakomb. A že bylo co. Kotce s krysami navštívil ještě týž den, co mluvil k potentátům z periferních soustav. Musel sebrat všechnu odvahu, aby se k tomu přinutil. Spálil ty tvory na popel, přestože byly jen nevinným nástrojem. Byly jich stovky. Jejich zběsilé pištění mu ještě teď zní v uších.
Na zničení krys ani na vydání loveckého lístku na Basilea s Jerejanem neřekl Igor ani slovo, ale k jiným záležitostem kafral, jak to jen šlo. Chceš mi snad říct, žes poslal Smečku na Leberion až dnes? A to jako čekáš, že tam ti dva výlupci ještě budou? Že by tam na tebe v té stodole čekali? Copak ty si nepamatuješ, jaká je expirační doba utrebu? Tuto záležitost Zach skutečně zasklil. Na Krasena s Jarvilem si vzpomněl až včera, a to už ode dne, kdy je utrebem uspali, uplynulo sedm dní. Pro jistotu na Leberion poslal Bandu Kriplů, aby to ve stodole zkontrolovali. Když tam dramatika s milencem nenajdou, budou v hledání pokračovat na Herbaně, Obetionu a všude tam, kde má Krasen umělecké zázemí. Dříve či později ty dva najdou… Zach psům důrazně nakázal, aby Krasenovi s Jarvilem neubližovali. Ještě přesně nevěděl, co s nimi provede, ale mlhavé tušení už měl. Můj bratr je nespolehlivý, jeho charakter je plastický a jeho pracovní morálka pochybná, bručel Igor. Přesto naznačil, že by uvítal, kdyby s Krasenem Zach naložil shovívavěji, než se veřejně očekává.
K Igorově prospěchu nutno přiznat, že své připomínky uděloval telepaticky, takže ty jedovatiny nikdo kromě Zacha neslyšel. Alespoň jedenkrát denně se strýc zavíral u Merrikan, aby ji zásoboval cukrátky, ale především se poflakoval ve svém starém bytě v podkroví a hrabal se v lejstrech, která ukořistil z otcova archívu. Skutečnost, že Igorovy pokoje nedal Urval vyklidit, dokazovala, že se synovým návratem opravdu počítal.
Zachary opustil císařské apartmá a vstoupil do recepce. Dva vojáci čekající u dveří srazili paty. Zach se kolem sebe rozhlédl. Bylo uklidňující, že děsivci a strážní hadi jsou pryč. Za recepčním pultem řádil Konidos. Nový tajemník postupoval důsledně a metodicky. Vytahoval z šuplíků složky, vršil je na hromady a popisoval je číselnými kódy, které diktoval nervóznímu Vartarenovi. Hned po převratu Zach rodinu baheních děsů z císařovy recepce propustil a odeslal je domů na Po-ovikan. Všichni s radostí poslechli, jen baron Vartaren tu nabídku odmítl, řka, že někdo přece musí agendu císařovy kanceláře předat nástupci Konidovi. Zach měl sice značné pochybnosti o Vartarenově loajalitě, ale ten návrh měl něco do sebe, takže mu prozatím dovolil zůstat. Uvědomoval si, že Vartaren ví o správních mechanismech říše minimálně tolik, co Igor a že by se jeho pomoc mohla hodit. Na druhé straně, kdyby Vartaren chtěl, mohl by na poslední chvíli zničit spoustu důležitých dokumentů, aniž by to kdokoliv, včetně Konida, poznal. A proč by to dělal? I když je Urval mrtvý, jeho patolízalové se těší dobrému zdraví. Mnozí z nich nemají zájem, aby vyšlo na světlo, v jakých oblastech Urvalovi sloužili…
„…a poslední ze sekce třináct je rozhodnutí padesát šest,“ diktoval Konidos Vartarenovi. Když si všiml, že na něj Zach civí, šoupnul hrnek s bylinkovým čajem za stoh navršených složek a šustivý obal od frfňalího pagáčku, který se provokativně povaloval na pultě, strčil do kapsy. Jeho pohyby byly klidné, téměř pomalé. Pak teprve se Zachovi postavil čelem. „Nějaké další rozkazy, sire?“
Zach se kousal do rtů, aby se nesmál. Tento chlapík s nervy zocelenými Jerejanovým řvaním byl pro post tajemníka ten pravý. Máchl paží ke dveřím do kabinetu, ve kterém se skladovaly psací potřeby. „Promluvíme si.“
Konidos šlehl pohledem po vojácích, přísně se podíval na Vartarena a řekl: „Než se vrátím, dejte si pauzu, pane barone.“
V kabinetu bylo místo sotva na stůl a židli, všechen další prostor zabíraly police s balíky papíru a složek a obálek a krabicemi psacích potřeb. Zach se opřel o hranu stolu a čekal, až Konidos sundá balík z židle, aby se posadil. Ten chlap se choval, jako kdyby ho pozvali na piknik.
„Kolik času vám to ještě zabere?“ otázal se Zach.
„Samotná inventarizace ještě tak dva týdny, sire,“ odpověděl komisně Konidos. „Ale jedná se jenom o nejčerstvější agendu z posledních pěti let. Vše starší je v archívu. Pokud byste chtěl prozkoumat a přetřídit jeho obsah, nestačilo by ani sto let. Byl jsem se tam letmo podívat. Valnou většinu místa zabírají spisy z Archenových dob, ale jsou tam i dokumenty z Doby Tenma a něco dokonce z válek s živoucími. Takže není pravda, že cís… ehm, že váš předchůdce všechno zničil.“
„Klidně řekněte císař,“ zabručel Zach. „Mně to nevadí. Chci vás mít po ruce na jiné věci, takže ocením, když mi na ten archív někoho doporučíte. Nehledám ani tak výkonnost, jako spíš loajalitu, to je vám snad jasné.“
Konidos se váhavě poškrábal za uchem. „Najít někoho spolehlivého v dnešních časech nebude snadné, sire, ale vynasnažím se.“
„Mám ještě jeden dotaz,“ povzdechnul si Zach. „Hledám jednu dívku. Určitě jste o ní slyšel, nebo ji dokonce znáte. Verdevonna princezna dru-Essebi. Slehla se po ní zem poté, co mě a Igora dali zavřít. Netušíte, co se s ní stalo?“
Konidos se na židli ošil a zamrkal. „Slyšel jsem, že byla chycena na Herbaně společně s princem Igorem. Proslýchalo se, že ji císař dal hodit krysám.“
Zach zaklel. To odpovídalo tomu, co na Leberionu vypověděl Krasen. Ale i on připustil, že tomu konečnému řešení s krysami příliš nevěří. „Krasen,“ zabručel, „mi řekl, že ji naposledy viděl v chodbě vedoucí k Urvalově recepci. Byli s ní Basileus a Jerejan a štěkali po sobě. Když dal císař princeznu předvolat do pracovny, ti dva se tam vnutili taky.“
Konidos přikývnul. „Ano, to sedí. Pamatuju si na ten den jako včera. Šéf se vrátil od císaře a rozbil mi stůl. Řemdihem. Podle toho, co vykřikoval, ponechal císař Verdevonnu u sebe a jeho a Basiela vykázal pryč. Šéf byl naštvaný, protože nevěděl, co s ní otec plánuje.“
Zach zklamaně přikývnul. Už se zeptal snad každého. Vartarena jako prvního. Bývalý tajemník potvrdil totéž, co Konidos a předtím Krasen. Viděl, jak Verdevonu odvedli do císařovy pracovny. Zaznamenal, jak odtamtud vyletěli rozčílený Basileus s Jerejanem. Ale rozhodně si nepamatuje, jak princezna císařovo apartmá opustila.
Navrch huj, vespod fuj!
Igor se skláněl nad křišťálovou skříňkou, ve které se mihotavě tetelily stovky růžových rosolovitých kuliček. Zach tu bednu už viděl v Jerejanově kabinetu. „To je ten polymorf, že? Co s ním děláš?“
„Není kompletní,“ zabručel strýc. „Na to, aby se sám rozmnožil, už nemá dost energie. Myslím, že se mi snaží naznačit, kde je jeho zbytek. Dokud se nedá dohromady, není schopný normálně fungovat ani komunikovat.“
„Nepomohlo by, kdybys ho pustil ven?“ otázal se Zach. Vzpomněl si, jak Igor v Jerejanově komoře poznamenal, že křišťál polymorfa omezuje.
„Na to už je pozdě,“ odsekl Igor. „Je příliš oslabený. Teď je ta skříňka to jediné, co ho drží při životě. Konzervuje ho. Musím vypátrat, kam zašantročili jeho zbytek a teprve pak…“ Igor se zarazil, zvedl hlavu a pátravě se na Zacha podíval. „Co tu vůbec děláš? Potřebuješ něco?“
„Ani ne,“ houkl kousavě Zach. „Znáš to, strašně se nudím.“ Plácnul sebou do křesla, jehož potah byl tak oblýskaný a skvrnitý, že nejspíš figurovalo u zakládámí říše. Měl v plánu Igorovi poreferovat, jak pokročila jednání s Akademickým senátem univerzity, o čem se dohodli s přednostou Ústavu pro sledování aktivit smrtelníků, k čemu dostrkal předsednictvo Průmyslového konsorcia a jak se rozhodli petrofionti z Šedé Mlhavé. Zejména to pokládal za úspěch. Petrofionti vzkázali, že se na novou společnici těší. To všechno chtěl Igorovi říct, ale byl tak unavený, že se mu nechtělo ani mluvit. Povolil mentální zábrany a nechal myšlenky volně plynout v předpokladu, že si je Igor vytahá sám.
Ten starý intrikán nezávahal ani na chvíli. Posadil se do druhého podobně zdevastovaného křesla a tahal si novinky ze Zachovy hlavy tak jemně a lehce jako třešně z pudinku. Zach si zatím prohlížel bizarní interiér, který jej obklopoval. Zdálo se, že Igorova pracovna je zařízena samým haraburdím. Skříně omlácené, s povrchem tak matným, že nalakování zůstalo bájnou vzpomínkou. Tapety na stěnách se na mnoha místech odkupovaly a krabatily. Jejich vzorek byl zašlý prachem v barvě mezi zelenou a hnědou. Stůl, na kterém spočívala skříňka s polymorfem, vypadal, jako kdyby ho vyrobili na koleně a měl se každou chvíli rozpadnout. Materiál nejspíš ukradli z hromady odpadu určeného ke spálení. Jediným předmětem, který z obecného ošuntělého trendu vybočoval a který přímo hýřil barvami, byl velký obraz zasazený v rámu ze sopečného skla. Byl na něm namalovaný výjev z lesní mýtiny. Oranžové sluneční paprsky prodírající se skrze zelenomodré listoví mohutných starých stromů ozařovaly ženu a dvě děvčátka. Žena, asi jejich matka, ležela opřená o lokty, vzhlížela do korun a smála se. Větší z holčiček klečela v trávě a trhala modře kvetoucí květiny, ta menší hodila nějaké chlupaté kočkovité zvíře. Všechny vypadaly šťastně. Ze scény čišelo bezpečí a pohoda. Ten obraz určitě zachycoval rodinu, o kterou Igor přišel ve válce s Bílými Latredy. Když se Zach podíval důkladně, rozeznal slabou zelenou záři utrebového démona, který obraz chránil před zubem času.
O Igorovi bylo známo, že návštěvy nepřijímá. Příchozí, kteří byli tak úporní, že překonali stráže a další bezpečnostní bariéry a probojovali se až k Igorově soukromému bytu, byli odbaveni hned v předsíni. Vykopnuti na schodiště dřív, než by řekli švec. V dobách, kdy Zach dělal Igorovi tajemníka, se nedostal ani do té předsíně. Vždycky si myslel, že šéf návštěvy odmítá proto, že nechce, aby mu v bytě dělaly nepořádek. Zjevně je to úplně jinak. Zach se kolem sebe rozhlédl a ze rtů mu splynulo nechápavé „Tsss.“
Igor lehce vyklouzl ze Zachova vědomí a zamračil se: „Nějaký problém?“
Zach si byl jistý, že strýc moc dobře ví, nač kromě jiného ještě myslel. „Nikoliv,“ prskl. „Takže už víš, že na Šedé Mlhavé je vše připraveno. Můžeš tam Merri přestěhovat třeba hned. Docela mě zajímá, jak to chceš udělat technicky.“ Poťouchle se usmál. „Necháš ji do sebe vlézt jako posledně?“
***
