Ani párem volů (37)
V hlavě měl podivně prázdno. Cítil se otupěle a smutně. Toužil po jediném. Položit se na záda, zavřít oči a spát. Jeho pohled padl na oba meče, které předtím položil na zem. Někde u zdi se válel řemdih. Vzpomněl si, co mu Igor vyprávěl o vedlejších účincích posvěcených zbraní. Přinutil se narovnat záda, nadechl se, promnul si obličej. Vlivem grilování se v pokoji znovu oteplilo. Za krkem ho svědil pot. Nebo to bylo něco jiného? Cosi tichounce šelestilo. Skoro to připomínalo škrabkání krysích drápků po kamenné podlaze. Přerušil zírání na Urvalovy pozůstatky a rozhlédl se kolem.
A sakra. Ze zdí, ze stropu i z podlahy se drala chapadla. Stovky. Tisíce. Merrikana přece běžně bydlí v dutinách horninového podloží. Prorůstá třeba celou planetou, její výběžky se nad povrchem vlní jako zralé klasy. Urvalova ložnice a nejspíš i přilehlé prostory to přirozené prostředí napodobují.
Podíval se ke krbu, kde ležel Fain. Jeho mrtvolu pokrýval černý stříbrně jiskřící a bobtnající kopec. SPAPÁME. SPAPÁME. SPAPÁME!
Zach už najisto věděl, s kým má tu čest, proto ho už nepřekvapovalo, že Merrikana komunikuje. Matečný jedinec byl přece vysoce inteligentní. Toto je nedorostlé děcko, ale je sedm století staré. Pod příkrovem apatie si uvědomoval, že by se patřilo zregenerovanou Merrikanu zastavit dřív, než si dá k večeři i jeho. Hm. Ale proč vlastně? Byl tak unavený…
Otočil se ke dveřím, kam odtáhl kusy Igorova těla. Chapadla už dostala i jeho. Zach smutně sledoval, jak se černé tlusté výběžky plazí po něčem, co mu ještě před chvílí zasvěceně nadávalo do vidláků. Jeho hrudník byl stažený smutkem. Chtělo se mu brečet a nadávat současně. Ale co už s tím? Merrikana opětovně zaplňovala teplý a vlhký prostor ložnice. Vzduch přímo pulzoval cizí nahromaděnou energií, jiskřil magií.
Zach si zívnul a zamžikal. Teď ho ta potvora sežere taky. No a co? Však to nějak dopadne. Krasen o ní napíše nějakou hru a Jerejan… Jerejan by mohl být problém. Je dost tupý a vzteklý, aby… Srát na to.
SPAPÁME! SPAPÁME! SPAPÁME!
S povzdechem se natáhnul na zem, protáhl si unavené paže a nohy. Ať se jím to vesmírné batole klidně udusí. Znova mu klesla víčka, ale tentokrát to nechal to být. Měl toho dost. Celý jeho život byl výsměch. Prvních sedmnáct let žil jako ve skleníku, dalších sedmnáct se marně pachtil za mihotavým nereálným snem. Jeho škodolibá mysl nezaváhala a okamžitě mu ten přelud ukázala. Z černi vybleskla půvabná bledá tvář dravské princezny. Verdevona zabořená v kupce voňavého sena s větvičkami vojtěšky zapletenými ve vlasech. Tak skutečná. Trvale přítomná na pozadí všeho, co dělal. Byla jako to plátno pod nánosem barev, co drží obraz pohromadě. Protože vzpomínky na ni Zacha bolely, snažil se je překrývat čímkoliv jiným, co bylo k dispozici. Byl přesvědčený, že jejich čas zase přijde a potom splní, co jí kdysi s velkou parádou slíbil. Jak byl tehdy legrační! Nejdřív jí nařídil, aby si už nikoho nehledala. Pak jí oznámil, že se s ní ožení. Za takových deset let, až se vrátí ze světa. A ona se rozesmála a řekla mu, že ho nechce ani za deset, ani za tisíc let. Při pomyšlení, že už ji nikdy neuvidí, Zacha bodlo u srdce. Nelíbilo se mu to. Otevřel oči, zvedl se na loktech. Chapadla všude kam se podíváš.
V hlavě měl prázdno jako v sýpce na konci jara. Napadlo jej, že přesně tak asi vypadá „absence kreativní fantazie,“ kterou popisoval Igor. Neříkal něco o tom, že se to dá překlenout? Mysli na to, co by udělal někdo, komu věříš. Co by asi teď udělal on? Ach jasně: Vyčaroval by zimu a výhonky by znovu uspal.
Zach si představil, jak to s Igorem trénují. Jak se stěny, podlaha i strop pokrývají ledem… Konečně se vzduch v místnosti začal ochlazovat. Dosud čilá chapadla malátněla, jejich pohyby byly trhané jako v křeči.
NE, NE, NE!
Zach se chytil za hlavu a zaskučel. Nápor cizích myšlenek bušil jako kovářovo kladivo. Nedbal na to a dál mrazil.
Chapadla se vzepjala a komíhala se nepatrně ze strany na stranu, jako to dělají hadi. NE SPÁT! NE SPÁT! NE SPÁT!
„Přestanu, když dáš pokoj,“ řekl nahlas Zach. Napadlo jej, že bytost Třetího řádu, sedm set let stará, už by mohla být schopná se dohodnout. Neobtěžoval se vysílat myšlenky, protože ta potvora rozumí i tak. Na důkaz dobré vůle s ochazováním přestal a dodal: „Schovej se do kamene.“
Chapadla rovně se tyčící ke stropu se nesouhlasně otřásla.
NUDA! V KAMENI NUDA.
TATÍNEK NECHÁVAL U SEBE.
TEPLO A SVĚTLO A CUKRÁTKA.
CHCEME ZASE! CHCEME TATÍNKA.
NENÍ TATÍNEK? CHCEME NOVÉHO!
Výběžky rozložené na Igorových ostatcích se zkroutily do esíček, jako kdyby na sebe chtěly upozornit. SPAPÁME.
Zach přestal s ochlazováním a po čtyřech se dovlekl k Igorovým ostatkům. „Faina si klidně sežer,“ zasípal Zach, „ale tohoto ti, kurva, nedám!“ Vztekem se celý třásl. Se skřípajícími zuby ty teplé černé výhonky z Igora smetl a začal části těla skládat k sobě. Alespoň ho dá do takového stavu, aby ho mohl důstojně pohřbít. Počínal si stejně jako na Bet-Daranu, když dával dohromady vrak nákladní lodi. Zaměřil se na okraje řezných ran a představoval si, že se tkáně scelují. Cévy a kosti se spojují…
Okrajem zorného pole sledoval, jak ho ta mnohotvará pubertální bytost pozoruje. Byl připravený ji znovu zmrazit, ale zdálo, se v dané chvíli jí stačí, se dívat. Opatrně převalil vyhaslé tělo na břicho, podal si křídlo a přitiskl je k pahýlu na hřebeni lopatky. Soustředil se na spojovací linii a čekal, až se okraje scelí. Totéž opakoval s druhým křídlem. Uličnicky se uchechtl při pomyšlení, jak by asi ten starý mrzout zuřil, kdyby mu ta křídla přidělal obráceně. Vzápětí mu došlo, že je to vlastně jedno, protože dotyčný už jeho snahu neocení. Když bylo tělo v celku, znovu ho vrátil na záda. Igorova tvář poznamenaná sítí tenkých bílých jizev působila nezvykle smířeně. Až nyní Zach zaznamenal, že se nad tělem tetelí stejná zlatá záře, jako předtím nad Fainem. To světlo vydává Kopřivou roztrhané individuální vědomí sycené magií. Lítostivě si povzdechl při pomyšlení, jaká je to škoda. Kdyby tak existovala síla, který by ty chomáčky dala zas dohromady…
Konce výběžků, které byly k Zachovi nejblíž, se stočily, jako kdyby ukazovaly přímo na Igora. NOVÝ TATÍNEK? Ve způsobu, jakým byl dotaz vyjádřen, se dalo rozeznat jakési napjaté očekávání. Chapadla se nadšeně zavlnila. TEPLO A SVĚTLO A CUKRÁTKA!
Zach měl v prvním popudu chuť zabrat a definitivně otravné mládě uspat mrazem. Ale dřív, než s tím začal, mu došlo, jak je ten zdánlivě nehorázný požadavek nevinný. Představil si, že tohoto nad limity chápání nadaného a zvídavého tvora drželi sedm set let v kamenném vězení. Skrývali jeho existenci. Jediným zdrojem informací mu byl Urval. Zamyslel se na tím, jak moc mají mladá Merrikana a on společného. Jeho také dlouho skrývali. Ale život na Leberionu byl ve srovnáním s existencí v těsném kamenném bunkru uprostřed císařského paláce mnohem veselejší. Podíval se na černé netrpělivě se komíhající výběžky s novým porozuměním a řekl: „Je mrtvý!“ houkl. „Nemá v sobě magii, se kterou bys mohla kooperovat.“ Rozhodil rukama a ukázal na chomáček záře, který se tetelil nad Igorovým tělem. „Je rozbitý, vidíš?“
Všechna chapadla v místnosti se synchronizovaně pohnula směrem k nim. TSSSS. ROZBITÉ? OPRAVÍME. TEPLO A SVĚTLO A CUKRÁTKA!
„Co jsou cukrátka?“zeptal se.
CUKRÁTKA. CUKRÁTKA. CUKRÁTKA, meldovala Merrikan.
Vybavily se mu medové špalíky zabalené v červených papírcích, kterými uklidňoval chiméry. Anebo višňové bonbóny, které mu nosila Alvena, když byl malý. „Vysvětli význam. Jsou cukrátka sladká? Jsou ke spapání?“
Stvoření se netrpělivě otřáslo. NE PAPÁNÍ. CUKRÁTKA O SVĚTĚ. O SVĚTLE. O ČASE. O ŽIVOTĚ.
Šokovaně se nadechl. Když vyrůstal, těšil se, až mu Alvena přinese cukrátka, ale neradoval se ani tolik z jejich sladké chuti, jako spíš z toho, s čím byla spojena. Že si s ním bude Alvena vyprávět. O světě, o světle, o čase, o životě. Znamená to, že pod slovem cukrátka, myslí Merrikan podněty? Informace, které touží získat od bytosti, která jí dovolí sdílet magii? Zaťukal na Igorův hrudník a zeptal se: „Můžeš ho opravit?“
ROZBITÉ OPRAVÍME. TEPLO A SVĚTLO A CUKRÁTKA!
Uvažoval, co má dělat. Co kdyby to opravdu fungovalo? Ale taky se může stát, že Merrikan Igora ovládne. Co když nějak zmanipuluje jeho vůli? Kdyby se naučila využívat jeho schopnosti, mohla by z toho být akopalypsa jak malovaná… Střídavě těkal pohledem mezi očekávajícími chapadly a bezvládným tělem. Igor si přece už jednou s Merrikanou poradil. V Metaprostoru čelil šílenému a prastarému exempláři a přežil. Zach usoudil, že by to mohl s tím mládětem zkusit. Kdyby se to přece zvrtlo, je tady on, aby to zastavil. „Dobře,“ hekl. „Dej ho dohromady. Ale nesmíš ho spapat!“
NE SPAPAT. OPRAVIT, potvrdila Merrikan.
Těžce vstal a poodešel, aby udělal místo. Proplétal se celým lesem vztyčených chvějících se výběžků.
TEPLO A SVĚTLO A CUKRÁTKA! Zaburácela nadšeně Merrikan. Chapadla se pohnula a natěsno obklopila Igorovo tělo. Zach viděl jedině změť chapadel a v nich svítící chomáček Igorovy magie. Štvalo ho, že přesně netuší, co se v té houštině děje. Slyšel čvachtání a mlaskání a šelestění. Mohlo to znamenat cokoliv. Buď Merrikan strýce oživuje nebo ho právě „papá.“ Chapadlové křoví osvítily zlaté záblesky.
CUKRÁTKA!!! burácelo stvoření. A znělo to naprosto nadšeně. CUKRÁTKA!!!
Pak se ozval drásavý řev: „Dóoost! Nééé! Okamžitě mě pusť!“
Zach se prodral blíž. Naklonil se, aby viděl, co se děje a nasucho polknul. Igor se vznášel metr nad zemí. Chapadla prorůstala jeho tělem, které se nekontrolovatelně zmítalo. Zářil jako nově narozená hvězda a postupně se rozsvěcovala i chapadla. Zlatá světelná vlna postupovala od Igora ke krajům místnosti. Chomáček jeho magie se znova stal součástí jeho bytosti. „Už mě pusť, ty zvíře!“ hekal Igor. „Strašně to lechtá!“ stěžoval si.
Zach se samou úlevou rozchechtal.
„Slibuju, že příště si s tebou pohraju víc,“ vztekal se Igor, „ale teď buď hodná holčička a schovej se do klícky, aby tě tu nenašli ti hloupí vojáci, co tu za chvilku budou!“
Vzápětí to v chodbě vzdáleně zaburácelo. Urvalova ochranka nejspíš sehnala patřičnou munici a vlamovala se dovnitř.
Chapadla zablikaka a tak rychle, že to vypadalo jako přelud, se stáhla do stěn. Ložnice byla prázdná, jen u krbu ležela nějaká slizká hromádka a na posteli se černal ohořelý škvarek. Zach zvedl ze země Kopřivu. Igor už držel v ruce Bodlák a podával mu řemdih.
