Ani párem volů (36)
V té chvíli se z Urvalova těla vyvalily dva tlusté temné provazce.
Zach leknutím zařval, když rozpoznal, že to nejsou lana, ale chapadla.
SPAPÁME. SPAPÁME. SPAPÁME, zašumělo v Zachově hlavě a on dokázal jen ohromeně zírat.
Vlnící a teplá a odporně živoucí. To první s rychlostí blesku sáhlo po meči, který právě podával, to druhé mu vytrhlo meč, který svíral v levé ruce. Urval se spokojeně usmíval. Z jeho hlavy, krku, hrudníku, paží i nohou vyrůstala další temná obludně se mrskající chapadla. Oba meče rychle zmizely mezi jejich zákruty. Chapadla se stále prodlužovala a mohutněla, vlnila se kolem Urvalovy hlavy. Vzduch se tetelil horkem, v pokoji byla stále větší tma. Zach se podíval na svou dlaň, ze které crčela krev, jak ho řízlo ostří, za které držel Bodlák. Začala ho brnět kůže, zvedal se mu žaludek. Obklopil jej oblak Urvalovy síly. Ne, nebyla to jenom jeho síla. Bylo to něco komplexního – spojeného s energií té bytosti, která Urvalem prorůstala. Ucítil, jak se mu to vlamuje do vědomí, jak se to pokouší ohromit jeho vůli. Tak jako se v minulosti už mnohokrát postavil Igorovi, zaťal se i teď. Slyšel svůj chrčivý dech, cítil, jak mu krev vře v žilách. Cizí vědomí dál doráželo na jeho obranu. POJĎ SEM. POJĎ K NÁM. SPAPÁME! Zarývalo se mu to do vědomí a vábilo ho to k sobě. Hlava mu praskala bolestí. Bylo by snadné udělat těch několik kroků, aby to celé skončilo.
Toporně se shýbnul pro osiřelý řemdih. Ostnatá koule se topila v černém obláčku nashromážděné agresivní magie. Dokonce se zdálo, že se na řetězu vzpíná jako pes, co doráží na zloděje. Bude to stačit? Pes je příliš malý a zloděj obludně velký. Chapadla už byla tak dlouhá, že se jejich konce vlnily nebezpečně blízko Zachových ramen.
Urval se skřípavě zasmál. Jeho postava se stále více ztrácela.
SEM. BLÍŽ. SPAPÁME!
Zach se zaměřil na výhonky, které otravně dotíraly na jeho hlavu. Napřáhnul se a…
Jako studený světle modrý blesk se přiřítil Igor. Odhodil Zacha stranou a plavmým obloukem skočil přímo mezi chapadlana, ve kterých tonul jeho otec. Rozkomíhaná masa ho okamžitě obklopila. Dusné horko, které doposud tlačilo na Zachovy plíce, se vzedmulo a nahradil ho mrazivý chlad. Chuchvalec na posteli se křečovitě vzepjal, jako kdyby ho postříkali vitriolem. Litanie slibující konzumaci přestala. Hemžení výběžků se zpomalovalo, zauzlovaná ramena se třepotavě chvěla a pokrývala námrazou, až zcela zmrazená strnula v naprosté nehybnosti.
Sekej! Ozval se myšlenkou zevnitř chumlu Igor. Použij Kopřivu! Rychle! Sekej všechno!
Zach zaťal zuby. Než vyseká Kopřivu, musí stačit řemdih. Pustil se do díla. Řemdih spíš drtil a trhal, než sekal. Špinavá práce. Rozbíjel napůl zmrazenou temnou hmotu, rval kusy tkáně, odhazoval je za sebe a prolamoval se dál k jádru, které představovali Urval s Igorem.
V hlavě mu vytrvale bzučelo, jako by v ní sídlil roj sršňů. Po chvíli rozlišil slova a věty. Pochopil, že to na něj dorážejí Urvalovy myšlenky. Okamžitě s tím přestaň! Jsi můj vnuk! Můžeme se dohodnout! Igor je pomýlený! Je plný nenávisti! Když ho ode mne odtrhneš, získáš všechno, co jsem nabízel jemu! A ještě víc! Změníme minulost! Zařídím, aby tví rodiče nezemřeli. Z Archena udělám spoluvladaře...
Dál se oháněl řemdihem, Urvalovo dotírání ignoroval. S údivem zaznamenal, že usekané pahýly po dopadení na zem zázračně rychle rozmrzají. Jeden po druhém se vzpamatovávají a jako tlustí červi se plazí ke zdem a mizí v černých prohlubních. A taky si všiml, že celé stvoření, ať už je v celku nebo na kusy, existenčně těká. Zpočátku se zdálo, že jde o zrakový klam. Valnou většinu času mělo monstrum hmotný charakter, ale existovaly kratinké, sotva postřehnutelné intervaly, ve kterých se jeho hmota ztrácela kamsi mimo realitu. Všechny části toho stvoření v pokoji na střídačku buď byly, nebo nebyly a stejně tak oba ab-Nirruvienové. V záblescích, kdy se hmotná podstata těch tří spojených bytostí z pokoje vytrácela, nahradily je napůl průsvitné obrysy, kterými ostnatá koule prosvištěla jako by to byl vzduch. Co když se monstrum snaží právě tímto způsobem prásknout do bot? Škoda, že se mu to nedaří. Kdyby to Urvala odneslo, bylo by poklizeno.
Pěkně odolná potvora, pomyslel si Zach a konečně si dal dvě a dvě dohromady. Vzpomněl si, co mu Igor řekl o Merrikanské obludě. Bytost Třetího řádu žijící v různých existenčních rovinách současně. Prolamuje čas, dělá paseku v pleteni reality. V Pravděpodobnostním poli je jako doma. Metaprostořané ji udržují ve stázi pomocí chladu.
Pokud je to opravdu Merrikana, uvažoval Zach, nejde ji úplně zabít. Ale kde se tu vzala? A co ten příběh o řízku, ze kterého si dervosská královna Assi-Siona chtěla vypěstovat nového jedince? Denervos přišel z Dervosu. A předtím pracoval pro Assi-Sionu. Pak od ní utekl do Equízia. Zkamarádil se s Urvalem a ten ho doporučil Archenovi. Co za tu přímluvu Urval asi dostal? Řízek bytosti, která je v dospělém stavu schopná měnit předivo Pravděpodobnostního pole, překopat minulost a měnit realitu A proč by Urval něco takového chtěl? No to je přece jasné. Vymazal by ten den, kdy pronesl kletbu, díky níž jsou teď jeho synové neplodní.
Trvá víc jak deset staletí, než z jednoho řízku vyroste kompletní bytost schopná měnit realitu. Do té doby je nutno mládě krmit. Urval to bezpochyby dělal. A Zach? Měl být další chod.
Už věděl dost, aby porozuměl tomu, co by se mohlo stát, kdyby si někdo hrál s Pravěpodobnostním polem. Igor mu přece řekl, že Merrikana dokáže překopat minulost a změnit současnost, ale ne bez rizika, že se předivo zašmodrchá a celé univerzum se zhroutí do sebe. Zach s úlevou přijal, že Igor ho nezradil, jen se přizpůsobil nové skutečnosti. Takže se vůči Urvalovu svádění zatvrdil. Dělal hloupého, jako kdyby ty nabídky „neslyšel“.
Dál vytrvale bušil řemdihem, v hlavě mu hučelo. Cink! Radostně vydechl, když narazil na hlavici jednoho z mečů. Hodil řemdih do kouta, vytáhl zbraň ze ztuhlé hmoty, otřel ostří, aby zkontroloval, o jaký meč jde. Ukázala se rytina kopřivových listů. Začal tedy Kopřivou tu mnohotvarou těkající hroudu otesávat jako přemrzlou sněhovou kouli. Ačkoliv odkrouhané a odpadlé kusy tkáně na zemi rychle ožívaly a prchaly do úkrytu, jádro obklopující Urvala s Igorem stále sálalo chladem. Zdálo se, že Igor má zatím dostatek sil, aby otce udržel a chapadla letargizoval. Když se konečně mezi černými provazci objevila Igorova sněhově bílá kštice, Zach se zarazil. Hlava zaklíněná v černé zmrzlé tkáni sebou trhla a napůl se otočila. Stříbrné oči se zaleskly. „Sekej skrze mě,“ zaskřehotal.
Zabij jenom jeho! Mě ušetři! Urvalovy myšlenky už nebzučely. Burácely jako vodopád. Jenom já tě dokážu ochránit, až se můj mazlíček vzpamatuje! A že se vzpamatuje, na to vem jed! Ještě máš šanci se ke mně přidat, můj vnuku!
Zach se podíval na meč, který svíral v ruce. Už pochopil, že bez toho, aby rozsekal Igora, se k Urvalovi nedostane. Ale Kopřiva je meč na bohy! Strašně moc chtěl zamordovat Urvala, ale nelíbilo se mu, že to odnese i Igor. Poodstoupil a začal pozůstatky zmrzlé hroudy prohlížet, jestli někde neuvidí vyčnívat Bodlák. Skulptura, v této chvíli dosahující do úrovně jeho ramen, se otřásla a zasypala ho sprškou ledových krystalků. Vypadalo to, že pozůstaky bytosti Třetího řádu doposud držící pohromadě Urvala i Igora, se vymaňují z chladivého vlivu, že získávájí mírně navrch.
Igorova hlava zaklíněná mezi černou hmotou sebou vztekle trhla. Jeho tvář se zlostně stáhla. „Čekáš, až naprší a uschne, vidláku? Kopřiva je jediná možnost! Jestli to vzdáš, Urval to mládě využije! A ty víš, co se stane! Předivo se zauzluje. Ten bordel už nikdo nedá dohromady! A ty za to budeš odpovědný!“
SPAPÁME!
Zach zaťal zuby. Oči ho začaly pálit. Napřáhl se ze strany.
Nedělej to, Zachary! hřímal Urval. Zabij Igora! A já ti přísahám, že…
Ťal do míst, kde pod vrstvou osekaných chapadel odhadoval Igorův pas. Čepel rozkrojila Igorův trup vejpůl mírně šikmo pod žebry a s ním rozčísla i Urvala. A znovu. A znovu. Zbytky černé hmoty Merrikany dosud ztuhle ulpělé na obou tělech se zachvěly a pomalu odtékaly pryč. Mráz polevoval, torza už nemělo co držet u sebe. Zach podebral Igorovu hlavu pod bradou a zapáčil. Přes slzy skoro neviděl. Oddělil strýcovo torzo od Urvala a odsunul ho stranou. Bral další kusy a vršil je na hromadu. Nakonec posbíral Igorovy nohy a podařilo se mu vytáhnout z rozbředlé hmoty obě notně potrhaná křídla. O cosi při tom pochmurném díle zavadil a sledoval, jak se to kutálí ke stěně. Fainova hlava? Jako zázrakem neporušená. Ještě tohle. V černé slizké kaši, která mezitím vytekla z rozdrcených chapadel, se zablýsknul druhý meč.
S jedním mečem v pravé a s druhým v levé ruce se pustil do toho, co zbylo z Urvala. Střídavě se napřahoval a sekal. Pracoval důkladně a metodicky. Pak meče odhodil. Aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel, vyčaroval plameny, aby ty zbytky sežehl. Místnost se naplnila nasládlým zápachem spáleného masa. Nekonečně dlouho pak na tím škvarkem klečel, aby se ujistil, že je „to“ určitě bezpečně mrtvé.
