Ani párem volů (35)
Otevřená náruč:
Nacházeli se v bílé chodbě vyložené hustým stříbrným kobercem s dveřmi po obou stranách. Pokračovali rovně do prostorné haly se spoustou divanů a stolků a velkých květináčů, ze kterých vyrůstaly štíhlé stromky s půvabně zvlněnými kmínky, které se pod klenutým stropem košatily do korun, ze kterých visely šlahouny poseté rudými, modrými a fialovými květy. Ve vzduchu se tetelila jemná vůně, teď notně přeražená zápachem vycházejícím z Igorova oblečení. Mezi větvemi stromů poletovali malincí sytě žlutí ptáčkové a skleněné zvonečky zavěšené na tenkých úponcích tiše cinkaly. Zach tam jen stál s otevřenou pusou, ohromený tou pokojnou náladou. Chtělo se mu schoulit do měkkých polštářů, zavřít oči, a…
Jenže Igor ho hrubě chytil za předloktí. „Tohle nás má jenom pozdržet,“ šeptl. Táhl Zacha mezi divany, proplétali se pod převislými kvetoucími úponky, až se dostali k velkým dveřím vytesaným ze dvou kvádrů poloprůsvitného rudého kamene. „Rudé dveře,“ šeptl, „ty hledáme.“ Třepl proti dveřím pěstí a fialově sršícím bleskem je rozbil. S ohlušujícím rachotem se desky rozsypaly na miliony drobných rudých krystalů. Ptáci ve větvích se poplašeně rozvřeštěli.
Ocitli se v místnosti bez oken, plné barevného světla. Celou jednu stěnu tvořila skříň s přihrádkami, ve kterých stály velké skleněné válce naplněné čirou kapalinou, v níž se vznášely hlavy. Zářící hlavy humanoindních bytostí. Jejich rysy byly zkroucené, oči pevně zavřené. V místech, kde byly lebky odděleny od těl se třepily cáry bledé kůže. Zach na ně bez dechu zíral. Spolkl hořkost, která se mu drala do úst. Ačkoliv mu z toho pohledu bylo zle, nedokázal se přestat dívat.
Dvě silné paže s ním smýkly stranou od té podívané. Igor ho držel za ramena a třásl s ním. „Nedívej se na to! Nesnaž se nikoho…hledat. Jinak to můžeme rovnou zabalit.“
„Proč jsi mi to neřekl? Proč?“ vypravil ze sebe Zach. Silou mocí se zaměřil na další stěny. Zdobily je vzácné obrazy zasazené v masivních rámech obložené drahokamy a perletí. Výjevy bojových scén zaplňovaly zdi do posledního místečka. Některé velké jako dveře, jiné o něco větší, než dětská dlaň.
„Je to tu nové,“ zavrčel Igor. „Předtím to měl v kabinetu. Nejspíš to sem přestěhoval kvůli nám. Chytré. Všechno tu předělal.“ Igor ukázal na obrazovou stěnu. „Něco z toho musí být vchod.“ Pokládal dlaně na rámy velkých obrazů a hledal otevírací mechanismus. Minuty se vlekly a pořád nic. Bušení v dálce, jak se k nim dobývali strážní z recepce, neustávalo. Igor zaklel, odstoupil a začal studovat vyobrazené motivy. Zaujatě zasyčel, když našel malý obraz s bitevním polem. Rám byl hladký a kovově stříbřitý. „Iridium. Váže verbální kletby.“ Přiblížil dlaň k rámu, ale místo, aby se ho dotknul, vyslal k němu modré paprsky z konečků prstů a šeptl: „Kvisen-teraach.“
Odemykací heslo, které použil, bylo tak univerzální, že ho znal i Zach. Nic se nestalo. Igor se zamračil a zašeptal: „Tuarten-terrach.“ Toho heslo bylo v seznamu těch nejčastěji používaných někde v první stovce.
Zach se netrpělivě ošil. Chce snad Igor vyzkoušet všechny kletby šestiset položkového seznamu? Oba věděli, že Urval má spoustu způsobů, jak se na ně připravit. A čas běží. „Co zkusit heslo z konce seznamu?“ navrhl.
Igor se na něj podíval, jako se dívá kohout na čerstvě vylíhlé kuře. Pokrčil rameny a řekl: „Aviren-terrach.“ Stěna s obrazy se zachvěla a rozpustila se.
Otevřela se před nimi další chodba, tentokrát s temně modrým kobercem. Její stěny byly černé a drsné, jako kdyby byly ze sopečného kamene. S puchýřky a prohlubněmi připomínaly bublající hladinu vřelé lávy, která rázem ztuhla.
„Zvláštní výzdoba,“ poznamenal Zach. „Má to nějaký symbolický význam?“
„Nevím,“ zabručel Igor. „Sem jsem se ještě nikdy nedostal.“ Ukázal na další dveře na konci chodby. Vypadaly obyčejně. Byly ze dřeva a měly obyčejnou kliku. „Myslím, že bude tam.“
Proběhli chodbou. Igor zkusmo vzal za kliku. Nebylo zamčeno.
Symfonie v purpurové a černé
Zach čekal všechno možné, ale něco takového vážně ne. Interiér místnosti působil jako ložnice, ale sestával ze stejného materiálu, z jakého byly stěny v chodbě. Dokonce i krb a lavice u zdí a postel byly z téhož matně černého kamene zvlněného oblými puchýřky a zprohýbaného kulatými důlky. Urval ab-Nirruvien, Klenot říše, seděl v posteli se zkříženýma nohama. Byl oblečený v lesklé světle modré košili a šedých kožených kalhotách, obutý ve vysokých holínkách. Na klíně měl cosi tmavého a naježeného. Vypadalo by to jako spící kočka stočená do klubíčka, kdyby z toho nevycházela teplá zlatá záře. Na zemi u vyhaslého krbu se válel další mnohem větší svítící objekt připomínající ranec šatstva. Byl v něm zaražený povědomě vyhlížející meč, jehož čepel byla potřísněná temně fialovou krví. Když se Zach podíval pořádně, seznal, že se jedná o zkroucené bezhlavé tělo, kolem kterého se roztéká temně fialová kaluž. V pokoji nesvítila jediná lampa, přesto tam bylo světlo jako o poledni. Až tehdy si Zach všiml, že lůžkoviny u císařových holínek jsou prosáknuté krví a to, co Urval drží v klíně, je hlava. Rozptýlené světlo bylo tak intenzivní, že efektivně tlumilo nenápadnou modrou auru, ve které tonula Urvalova postava. Na lavici u stěny se leskla další skleněná nádrž. Zatím prázdná.
Císař nevypadal překvapeně, spíš pobouřeně. Díval se jenom na Igora, i když Zacha určitě nepřehlédl. „Co je to za příšerný smrad?“
Igor se přeměnil do pravé podoby, přičemž zlikvidoval potřísněné svršky. Zdroj zápachu byl pryč, ale v ovzduší úporně přetrvával. Igor dokonce několikrát zamával křídly, aby ten odér z ložnice vyhnal do chodby. Pak se opřel o veřeje a založil si paže na prsou. „Taktická pomůcka k odvedení pozornosti.“
„Čekal jsem tě o něco dříve.“
„Takže Denervos se nakonec přiznal,“ konstatoval Igor.
Císařovy tenké rty se lehce prohnuly. „Ne dobrovolně. Špehové hlásili, že jste zemřeli oba v tentýž den. Poslal jsem Jerejana, aby to zkontroloval. Znáš to, vždycky něco zůstane. Ale Jere žádné ostatky nenašel. Ruply mu nervy. Hodil Denervose krysám, než jsem to stačil zarazit. Jerejan tvrdí, že jsi Denervose něčím uplatil a on vás obojků zbavil. Podle Faina jste utekli i s nimi. Prý sis někde v zapadákově ulil bedrazitový ingot o větším objemu, než je můj podstavec. Pro případ nouze. Byl přesvědčený, že dřív nebo později se přijdeš omluvit a znovu mi složíš přísahu věrnosti výměnou za to, že ti obojek sundám.“
„Ale ty bys mi ho nesundal,“ odpověděl mdle Igor.
Urval nehnul ani brvou. „Můžu já za to, že by to bez Denervosovy účasti nešlo?“
Igor se zašklebil. „I kdyby to šlo, neudělal bys to.“
Urval zakoulel očima. „To je čistě akademická debata, protože jsou obojky pryč. Takže pravdu měl Jerejan. Zajímalo by mě, co jsi Denervosovi slíbil. Prohledali jsme jeho pozůstalost. Kromě hromady rudých axionitů a konzervovaného polymorfa jsme nic nenašli. Vy dva jste se měli rádi jako Latred s drakem. Dobrovolně by to pro tebe neudělal. Jeho role v té lapálii je posledním kamínkem, který tvarem nesedí. Přiznávám, že to vyvolalo mou zvědavost.“ Císařův pohled se stočil k bezhlavému tělu u krbu a pak směrem, kde stál Zach. Ale nedíval se přímo na něj. Spíš na něco za jeho zády. Zach se otočil, připravený se bránit, ale nikdo za ním nestál. Stejně z toho neměl dobrý pocit, protože se mu zdálo, že se v koutě za Fainovým tělem cosi pohnulo. Byl to jen mžik. Asi nervy. Vzduch v pokoji byl stále cítit zbytky psí zdechliny. A bylo tu nezvykle teplo a dusno. Zach se přistihl, že zhluboka a ztěžka dýchá. Snažil se poslouchat, o čem se Igor s Urvalem baví, ale hlava mu praskala stovkami otázek. Jestliže Urval věděl, že přijdou, proč na ně čeká sám? Proč u sebe nemá svoje oddíly? Proč je na ně nepoštval ve chvíli, kdy vnikli do paláce?
„Jerejana už jsi odpravil, jak vidím,“ řekl Igorovi Urval. Jeho tvář – a byla to pohledná tvář, působila vyrovnaně a mírně. „A Krasena nejspíš taky.“ Použil mírně vyčítavý tón, jakým domlouváme zlobivému děcku.
„A Faina jsi zase uklidil ty,“ poznamenal kousavě Igor a ukázal na předmět v otcových rukách. Zach až tehdy pochopil, že ta hlava na Urvalově klíně patří Fainovi. Igor stál zcela nehybně, ale jeho oči rejdily po stěnách, stropu i podlaze. Kdyby to bylo možné, byl by z toho Zach vyvodil, že strýce něco poplašilo.
Urval pokrčil rameny. „Už mi prostě lezl krkem. To jeho uměle udržované nadšení ve světlé zítřky. Ta jeho věčně optimistická nálada. Do prdele s ním,“ broukl. „Zůstali jsme v tom sami, synu. Věděl jsem, že jestli se z té díry dostaneš, tak nás tohle nemine. Vždycky jsem s tím počítal. Buď ty, nebo já. Tví bratři,“ Urval si žalostně povzdychl, „řekněme si to na rovinu, nám dvěma nesahali ani ke kotníkům. Jsem unavený z té věčné obezřetnosti, co na mě zase vymyslíš. A neříkej, že ty ne. Není lepší konečně začít spolupracovat, než se vzájemně ničit? Co kdybychom tu lapálii se vzpourou a uvězněním pojali jako zkoušku, kterou jsi právě úspěšně složil? Co kdybychom se dohodli na střídání? Se vší slávou a patosem ti trůn na takových pět, šest set let předám. Ty uspokojíš potřebu po moci, já se zatím odklidím na Egeborskou riviéru. Garantuju ti, že po pár staletích toho budeš mít plné zuby. Rád mi to žezlo zase vrátíš. To je přece fér, no ne? Ty nebudeš nic riskovat. Já nebudu nic riskovat. Oba tím jen získáme.“
Zachovi se nelíbila ta sebejistota v císařově projevu. Urval vypadal, jako kdyby si byl tak jistý Igorovým souhlasem, že ani nečeká na odpověď. Podle Igorových reakcí bylo patrné, že situace se změnila. Zach v úsilí pochopit, co to znamená, zvědavě napínal uši, zatímco nutkavá potřeba okamžitě zaútočit, se zatlačená na okraj jeho pozornosti, vyčítavě vzpínala.
Igor se syčivě nadechl, jako kdyby ho zasáhla křeč. Rozhodil paže a ukázal na podivné stěny, strop a podlahu v místnosti. „Je tohle to, co si myslím? Proto se chceš přestěhovat na Egebor? Protože je tam vhodné horninové podloží a teplé klima?“
Zach absolutně netušil, o čem je řeč.
„Věděl jsem, že ti to dojde,“ uchechtl se potěšeně Urval.
„Je to ještě mládě, že?“ broukl obezřetně Igor.
Urval zkřivil rty do mírného úsměvu. „Má něco přes sedm století. Brzy bude připravená.“
Igor zvedl obočí. „Vážně to chceš udělat?“
„Ovšem!“ odsekl jeho otec. „Copak ty bys nechtěl mít zpátky Mavarii a děvčata? Mít šanci je zachránit? Stalo se to tak dávno, a přesto po nich pořád vzdycháš. A mohl bys mít i další děti…“
„A ty vlastně taky,“ skočil Urvalovi do řeči Igor. „Nač bys pak potřeboval mě?“
Urval udělal smířlivou grimasu. „Ale no tak. Krev není voda. A ty jsi pořád můj nejnadanější potomek. A ještě dlouho budeš ten nejzkušenější.“ Pak mávl rukou směrem k Zacharymu. „A co tu dělá on?“
„Napadlo mě, že ti udělám radost,“ pronesl krotce Igor. Vypadal podivně křehce. Jeho oči neklidně těkaly po černočerných stěnách, jako kdyby čekal, že se na něj každou chvíli zřítí. Teď už Zachovi nezbylo, než si přiznat, že se mu to nezdá. Vše je jinak, než bylo domluveno. Nebudeme se rozptylovat, plánoval Igor. Hned, jak tam vtrhnem, vyřadíš sessiliony jedním hromadným rázem. A než se otec vzpamatuje, usekneš mu hlavu. Já ti budu krýt záda. V případě potřeby zlikviduju stráže. Pamatuj si, že zabít Urvala musíš ty sám…
Nic z toho neopovídalo realitě, která se právě teď odehrávala.
Urval zamyšleně nakrčil čelo, šlehl pohledem k Zachovi a zavrtěl hlavou. „Nepovedené Zennonino děcko. Na jeho převýchovu jsi měl sedm let. A on? Nevymyslí nic lepšího, než spunktovat se s předem poraženými idioty. Fain ho chtěl využít k plození synů. Byl posedlý myšlenkou, že se v něm naše rody spojí. Síla a síla.“ Posměšně zkřivil rty. „Chtěl, aby se odkaz Tenevienů úplně neztratil. Nechal jsem ho při tom a měl jsem tak jistotu, že mi bude věrný. Jenže teď už ho nepotřebujeme.“
„Faina nebo Zacharyho?“ otázal se věcným tónem Igor.
Zach se na něj v šoku podíval. Igor se na něj lítostivě usmál a téměř neznatelně zavrtěl hlavou, jako kdyby tím chtěl říct, že šaškárna je u konce. V té chvíli si Zach připadal jako idiot. Vážně se Igor právě přidává na stranu svého otce? To mu celou tu dobu lhal? Jenom, aby ho sem dostal a věnoval ho otci jako dáreček k usmíření? No, jestli je to tak, zahrál to opravdu mistrně. A Zach mu to schlamstl. Je naivní blbeček. Nic víc. A za hloupost se platí.
„Oba,“ štěkl císař.
„Takže o můj dárek nestojíš,“ povzdechl si Igor. „A já se s ním tolik nadřel.“
V pokoji bylo dusno k zalknutí. Zach upřeně zíral do hrbaté černé stěny. Na hranici jeho zorného pole se cosi mihlo. A znova. Cosi těžkého, masivního se převalovalo podél zdí. Bylo to teplé a tak temné, že to pohlcovalo světlo. Když se podíval znova, nic tam neviděl. Jako kdyby tam něco bylo a nebylo současně. V pokoji se zešeřilo.
„Naopak,“ řekl blahosklonně Urval. „Jsem rád, žes ho přivedl. Jeho potenciál je mimořádný. Přesně takové má drobek nejradši.“
Zach cítil, jak se v něm shromažďuje vztek. Zaměřil se na modré hemžení kolem Urvalovy hlavy. Zhluboka se nadechl a zavřel oči a pak, v jediném mnohatisícovém magickém výšlehu, sessiliony pokosil jako stébla pšenice v obilném poli. Otevřel oči, sáhl za levé rameno, plynulým pohybem vytáhl Bodlák z pochvy. Teprve tehdy měl čas, se na Urvala podívat. Modrá aura byla pryč. Jeho psychopatický dědeček seděl v naprostém klidu. Doširoka se usmíval a tleskal. „Výborně!“ zahalekal. „Co je na řadě teď?“
Bez sessilionů je to jeden na jednoho. Kdyby se události odvíjely, jak měly, právě teď se měl Zachary na Urvala vyřítit, aby ho rozsekal na kusy. Ale ať se na to díval, z které strany chtěl, prostě se mu to nezdálo fér. Otec jeho matky se dál rozvaloval na matraci s Fainovou hlavou mezi koleny a usmíval se jako vesnický idiot. Že by přišel o rozum? Zach zaváhal. Ještě nikdy proti bezbrannému muži nešel. Položil řemdih, udělal tři kroky k Fainově mrtvole a vytáhl z ní Kopřivový meč. Bylo s podivem, že si ho Urval ještě nestačil vzít, protože Kopřiva platí na bohy, zatímco Bodlák jen na draky. Nebo je to taky lež? Další z mnoha lží, kterými ho Igor nakrmil? Ale když už měl oba meče v rukou, tak pitomý, aby Urvalovi nabídl Kopřivu, zase není. Skoro čekal, že Igor, jehož přítomnost cítil za zády, poznamená něco v tom smyslu, že hlupáci si za svou bídu mohou sami. Ale ten zrádce kupodivu zarytě mlčel. Zach udělal další tři kroky směrem k posteli. Uvědomoval si, že jedná pošetile, ale nemohl jinak. Opatrně obemkl Bodlák za čepel a podával ho Urvalovi tak, aby mohl uchopit rukojeť.
„Braň se,“ zasyčel.
