Ani párem volů (34)
V čelistích spící bestie:
Tlumeně osvětlenými chodbami a sály kráčel nejoblíbenější císařův syn, generál Jerejan, doprovázený svým starším bratrem Krasenem a za nimi se jako živá věc táhl oblak odporného puchu. Oba vypadali tak naštvaně a odhodlaně, jako kdyby holýma rukama rozsápali běsného draka a navíc se vyráchali v jeho výkalech. Strážní, které dvojice míjela, si vyměňovali šokované pohledy. Vidět ty dva pohromadě bez toho, aby na sebe nenávistně štěkali, bylo neslýchané. Ale tohle? Vojáci hlídkující u vstupu do Jerejanova apartmá na ně překvapeně vykulili oči.
Teď jen, aby neměli čas se zamyslet nad tím, jak se tu jejich velitel ocitl, když měl být dávno uvnitř a v posteli, a aby jim nepřišlo divné, že Krasen má viditelná křídla, přestože se o něm nesla řeč, že je neumí používat. Jerejan se zastavil, upřel na toho s vyšší hodností pohled plný opovržení a zasyčel: „Neumíte pozdravit, majore? Chcete se vrátit do kadetky, aby vás naučili salutovat?“
Voják trhaně umístil dlaň na hrudník a srazil paty. „Sláva Urvalovi!“ zakrákoral a dodal: „Ooomlouvám se, sire. Netušil jsem, že jste odešel. Měli mi to nahlásit. Osobně z toho vyvodím důsledky.“ Váhavě přejel pohledem po generálově páchnoucím oblečení a dodal: „Nějaké další rozkazy, sire? Přejete si, abych svolal pohotovostní štáb?“
Jerejan nešťastníka obdařil zlostnou grimasou a zařval: „Cooo? K čemu štáb? K čemu poplach, když jsem zase všechno vyřešil sám! A zatímco jsem já v boji s diverzantem nasazoval krk, vy jste byl kde? He? Stál jste tu jak rýč! Nebo jste si honil ptáka? A teď, když je po všem, místo abyste cudně mlčel, ještě se snažíte mi svou neschopnost strkat pod nos! Takto se k povýšení nedoplazíte, vy břídile!“
„Ooomlouvám se sire,“ opakoval tumpachově major.
„Vaše omluvy jsou říši u krysí prdele!“ vřískal Jerejan. „Že byste se obtěžoval a otevřel mi ty dveře?“
Hrůzou zkoprnělý důstojník okamžitě vyslovil odemykací formuli.
***
Jerejan, ačkoliv měl nedaleko dům s hejnem manželek a konkubín, tady v paláci bydlel sám. A pobýval zde častěji než u svých žen, aby byl – jak rád opakoval, císaři blíže po ruce. Oba pozdní návštěvníci nemuseli ani do ložnice. Našli generála v salonu. Ležel rozvalený na otomanu a chrápal. Ve vzduchu se vznášel nasládlý odér cihusového šustí. Na koberci u pohovky se v obláčku zneklidňující šedé tmy povaloval Jerejanův trofejní řemdih.
Zachary ukázal na řemdih a tázavě se na Igora podíval. Přišli sem jenom kvůli té zbrani. Počítali s tím, že ji Jerejan dobrovolně nedá a byli připraveni ho omráčit, ale to vlastně není potřeba.
Ale strýc – ačkoliv vypadal jako Krasen, předvedl obvyklý „Igorovský“ škleb a zavrtěl hlavou. „Radši to udělej. Pro jistotu.“
Zach sáhl do kapsy pro stříbrnou tyčinku a foukl do Jerejanovy tváře rudou kuličku utrebu. Běsí entita se zanořila do těla, kůže zasaženého zbrunátněla a jeho dýchání se zjemnilo. Igor chvíli šmejdil po bytě, pak tiše písknul. Zach uchopil bezvládného generála za kotníky a táhnul ho směrem k místnosti, odkud se ozývalo tlumené šoupání nábytkem.
Ocitl se v nějakém bizarním skladišti. V policích se blýskalo šest velkých magických zrcadel a spousta zrcadélek malých, v baňkách s hrdly zatavenými olovem se ponořené do čiré kapaliny vznášely mrtvolky nedonošených běsích plodů. V axionitových miskách se vršily hromádky roztodivných semen, v průhledné kazetě se v závěji popela třpytilo stříbrné vejce. Nejpodivnější úkaz skrývala vitrína z tlustého křišťálového skla, ve které sebou mrskaly růžové rosolovité puchýřky, jen o něco větší, než žabí vajíčka. Shlukovaly se do větších útvarů a zase rozpadaly. Když se na ně Zach důkladněji podíval, rejdění rázem ustalo. Jejich hladký a lesklý povrch zmatněl a vyrýsoval se na něm reliéf. Zach podrážděně zamžikal, protože v tom krátkém okamžiku měl pocit, že ho ty entity vzaly na vědomí a že ho pozorují. Při představě, že by ty bytosti mohly mít vědomí a že jsou v té bedně zavřené kdoví jak dlouho, se Zachovo hrdlo stáhlo a on se rozkašlal. Oči měl plné slz. Ve stísněné prostoře už tak naplněné nevábným odérem linoucím se z Krasenova saka, se mu dělalo mdlo. Chtěl se od té podívané odvrátit. Dokonce si vybavil Igorovy lekce na téma Hromadný telepatický atak a jak se mu bránit, ale nedokázal to. Jen tam stál a potýkal se s dusivým kašlem.
Probrala ho až Igorova ruka, která tvrdě stiskla jeho rameno a smýkla s ním do strany. „Kolikrát ti mám opakovat, že si máš udržovat rozhraní v pohotovosti?“
„Cco tto jje?“ vypravil ze sebe Zach.
„Polymorf z Pochranu. Pochází z Metaprostoru a nejspíš je po něm sháňka. Ale teď není čas se s ním zdržovat.“ Igor ukázal na těžkou dřevěnou truhlu, jejíž víko zatím otevřel. Ruličky pergamenu, které v ní byly, skládal do police k zrcadlům. Když se dobral až na dno, radostně si odfrkl. Vytáhl z truhly meč, tolik se podobající tomu, který Zach důvěrně znal. Blýskal se, jako kdyby ho před chvílí vyleštili. Na čepeli se skvěly rytiny rozježených bodláků s pichlavými lodyhami a ostře pilovitými listy.
„Takže Jerejan lhal,“ poznamenal Zach.
„Myslel jsem si to,“ broukl Igor. „Nezapomeň, že Bodlák zabíjí jenom draky. Technicky se může postavit proti Kopřivě, ale boha nezabije. Stejně si ho radši vem.“ Zašátral na dně truhly a vytáhl zaprášenou pochvu s řemením. Potom bezvládného Jerejana společnými silami do truhly nacpali a zaklapli víko. V salonu Igor pomohl Zachovi navléknout pochvu s mečem na záda, pak se sehnul pro řemdih, mlčky ho Zachovi podal a rázoval pryč. Zach zbraň, která kdysi patřívala Herdekenovi, potěžkal v ruce a přidal do kroku, aby strýci stačil. Opravdu neměli času nazbyt. Urvalovi špehové v řadách Jerejanových důstojníků už možná touto dobou císaři meldují, že jeho dva synové byli viděni pospolu za nezvyklých okolností.
Opustili Jerejanův byt, kývli předpisově salutujícím vojákům u dveří a vydali se do ryze soukromého křídla paláce, kde se nacházely císařovy osobní pokoje, studovna, zbrojnice, zvěřinec, pokladnice i pokoje jeho aktuálních konkubín.
***
„Předehru bychom měli,“ poznamenal pochmurně Igor, „teď hlavní dějství.“
Vstoupili do ohromné sloupy podepřené vstupní dvorany. V jejím středu se za kulatým pultovým stolem v nepřetržité službě střídali tajemníci z rasy bahenních běsů. Jednalo se o potomky boční větve vyvražděné vládnoucí linie z Po-ovikanu. Všichni se narodili v zajetí a byli vychováváni k absolutní oddanosti císaři. Ačkoliv s nimi císař zacházel jako s otroky, jejich prastaré šlechtické tituly jim z nějakých poťouchlých důvodů ponechal a důsledně dbal, aby je ostatní dvořané, vojáci a administrativní zaměstnanci paláce dodržovali, což všichni plnili, až na Jerejana. Zach je znal z časů, když tu čekával na Igora. Věděl, že není radno před nimi pouštět pusu na špacír, protože každou sebemenší blbost pečlivě vyhodnocují a sepisují do hlášení, jehož obsah je určen výhradně císaři. O jejich poslušnosti nebylo pochyb, protože kdyby kterýkoliv z nich zazlobil, jejich příbuzní na Po-ovikanu by to krutě odnesli. Dnes stál za pultem mrzutě naladěný baron Vartaren. Hrabal se v hraničce lesklých papírů a se zaměstnaným výrazem si cosi mumlal. Za jeho zády se podél stěn mihotali a jemně šepotali sotva viditelní děsivci, připravení se vkrádat do mentálního pole příchozích a vycítit sebemenší projev nervozity. U trojice dveří vedoucích do útrob císařova hájenství hlídkovali Urvalovi elitní psi. Oficiálně platilo, že stráže mají za povinnost stát v pozoru a v neustálé bdělosti sledovat vše kolem. Ale v tuto pozdní noční hodinu to ani ti nejsnaživější nepřeháněli. Dva jen tak stáli pohodlně opření o veřeje a „relaxovali“ se zavřenýma očima, další držel v rukách jehlicový hlavolam, zbývající dva se o čemsi polohlasně přeli. Nad celým osazenstvem se pod stropní klenbou líně a nehlučně vznášeli ohniví hadi.
Zachary scénu vyhodnotil dřív, než by se jeden dlouze nadechl. Jakmile se puch, který oba příchozí provázel, ve dvoraně rozšířil, veškerý šum ustal. Pozornost strážných se zaměřila na výtečníky, kteří to nadělení dovlekli.
Byla řada na Zachovi, aby opětovně předvedl, jak dobře si zapamatoval Jerejanovy manýry. Upřeně se podíval na tajemníka, pevněji sevřel násadu řemdihu a spustil: „Musím mluvit s otcem, Vartarene! Teď hned, nebo tady toho idiota na místě rozkrájím do žrádla harpyjím! Takový bordel, jaký způsobil. On a ty jeho stupidní veršovánky!“
„Hej, hej, hej, jenom se z toho nepodělej!“ zamroukal Igor ala Krasen. Posměšně se pitvořil a pohupoval na patách. „Dělal jsem jenom to, co mi otec předem odsouhlasil! Nic tak hrozného se nestalo!“
„Nic hrozného?“ zařval Zach, rozmáchl se řemdihem a zarazil kouli do recepčního pultu mezi povalující se lejstra. Křach. Od místa, kam se ostny zasekly do žulové desky, se začala šířit síť prasklin. „Já ti dám, nic! Zase sis to přizpůsobil tak, jak se to hodí jenom tobě!“
Vartaren vyplašeně nadskočil. „S dovolením, Vaše Výsosti,“ vyjekl, „Jak jste si zajisté ráčili povšimnout, je hluboká noc. V tuto hodinu váš osvícený otec odpočívá. Nebylo by vhodnější počkat, až se Jeho císařská Milost probudí?“ Tvářil se tak úpěnlivě, že bylo možné číst jeho strach. Co by s ním asi rozběsněný Urval udělal, kdyby ho probudil kvůli pitomosti? Pod vlivem spásné myšlenky, se Vartaren křečovitě zazubil: „Co kdybyste se odebrali do lázní, pánové? Než se dáte do pořádku, bude váš vznešený otec zajisté vzhůru.“
Zach a-la Jerejan pod vlivem té dobré rady na moment ustrnul v pohybu, pak zapáčil, vytrhl ostnitou kouli řemdihu z kamenné desky a strčil násadu Vartarenovi těsně pod nos. Koule na řetězu se povážlivě zhoupla a donutila tajemníka s heknutím uskočit. Jakýsi voják ode dveří se pobaveně uchechtl.
„To doporučení si zastrč do prdele, hnido!“ zasyčel generál, kupodivu přitom neřval, jak bylo jeho zvykem. „Nebudu čekat, až se otec probudí. Ta věc se musí řešit hned!“
„Jenom tatínka pěkně vzbuďte, barone,“ ozval se jásavě Krasen. „Ať vidí, jak zodpovědně jsem jeho zadání splnil. Kdyby mi to můj tupounský bratr nezkomplikoval, mohlo se to…“
„Už ani slovo, ty idiote!“ zarazil Krasena Jerejan. „Je to tajné!“
Krasen rozhodil rukama kolem. „A co jako? Všichni tady mají bezpečnostní prověrku. Klidně jim to můžu celé převyprávět. Jak jsem šel do…“
„Dost!“ křikl Jerejan. Chytil Krasena pod krkem a třásl s ním jako s péřovou duchnou. Zvládal to jednou rukou, zatímco v té druhé stále držel řemdih.
„Phhrottestuji! Phhrottestuji! Zvůle! Brutální násilí!“ chrčel přidušeně Krasen.
Vartaren to celé sledoval. Jeho dlaně se potily a oči zoufale těkaly. „Když je to tak závažné, pánové,“ zahuhňal. „Půjdu a ohlásím vás.“
Jerejan aniž by bratra pustil, si opřel řemdih o hranu pultu a s ohrnutým dolním rtem zabručel: „Myslíte, že mě to baví? Že se mi líbí, když se náš svět otřásá v základech?“ Tento proslov byl zacílen k širokému osazenstvu dvorany. Jerejan tím mužstvu mezi řádky naznačoval, že jeho konání má závažný, přísně tajný kontext a hluboce zneklidňující společenský dosah. Takové „sdílné“ chvilky míval Jerejan pokaždé, když cítil potřebu se politicky zvýraznit.
„Zvůle! Brutální násilí!“ šprajcoval se Krasen. Nejspíš proto, že Jerejan sevření jeho hrdla poněkud povolil, mu bylo lépe rozumět.
V napjatém tichu upřel generál kalné oči na tajemníka a řekl: „S ohledem na tvou připosranost, se otci ohlásím sám.“ Pak se otočil a významně se podíval na Krasena. „A tady ten břídil jde se mnou. Co jde? Poletí!“
Jerejan smýkl Krasenem k těm nejhonosněji nazdobeným dvoukřídlým dveřím.
„Íííííí!“
Mistr ječel a letěl jako dělová koule. Kdyby strážní přede dveřmi zavčasu neustoupili, byl by je porazil jako kuželky. Takto měl Krasen volnou dráhu, dveře svým tělem rozrazil a zmizel v útrobách císařského předpokoje. Jerejan mu byl patách. Vklouzl za ním a zabouchl dřív, než jej tam stačili vykulení vojáci následovat. Krasen natáhl ke dveřím paže a vychrlil ze sebe sérii blokovacích kleteb. Na dveře a na stěnu kolem se jako třpytivá záclona snesla silová bariéra. A další. A další. Trojitou zábranu neprorazí ani pulsační dělo z Bitumenových zbrojíren. Něco takového dokáže uplácat banda sehraných čarodějů a trvá jí to minimálně týden. Stejně tak dokáže něco takového banda čarodějů zrušit.
Téměř vzápětí se zpoza zdi ozval řev následovaný údery a bušením, jak se vojáci, strážní hadi, všichni ti děsivci a ouřadové konečně vzpamatovali a pustili se za nimi.
Pozdě. Než dají dohromady dostatečně mohutnou palebnou sílu, nebo seženou ty čaroděje, bude po všem.
