Ani párem volů (33)
Zpěvohra o třech dějstvích – předehra:
Bůh dramatu Krasen a jeho důvěrný přítel, bůh lesní zvěře Jarvil, se snesli na náměstí Svornosti přímo před Vítězný oblouk. Bylo pozdě večer. Vzduch voněl podzimem. Mračna na nebi hrozila deštěm. Po rozlehlé vydlážděné ploše se proháněl vír a šustil napadaným listím. Nikde ani živáčka, jen u pilířů oblouku podřimovaly obě chiméry. Dokázaly rozpoznat i ty nejzáludnější formy magického maskování. Odchytily tak spoustu agentů znepřátelených politických formací z periferie. Za každý úlovek dostávaly odměnou čestvě vyvržená ovčí játra.
Krasen vypjal prsa a máchl křídly, které navzdory zavedeným zvyklostem nenechal zmizet a vykročil směrem k oblouku. Chiméry se zvedly, výhrůžně zasyčely a vzepjaly tak vysoko, jak řetězy dovolovaly. Bylo jen otázkou času, kdy rozpoznají, že příchozí jsou zabalení v matoucím hávu a začnou vřískat. Přilákají tím pozornost strážních hadů, co se vznášejí mezi mraky nad Horním městem.
Na tři kroky od místa, kam až mohly obludy dosáhnout, se Krasen zastavil a smetl z klopy rubínově rudého saka pomyslné smítko. Jarvil s pohledem upřeným do průchodu pod zaklenutím, sáhnul do kapsy a hodil na obě strany po hrsti cukrátek, které sebral v divadelní šatně na Obetionu. Obludy překvapeně zasyčely, vyvalily obrovské kulaté oči a zavětřily. Jarvil by se v té chvíli skoro vsadil, že ho pod tou matoucí clonou poznaly. Ta nalevo zamlaskala a ta napravo zacvakala zuby. Pak se na cukrátka s vervou vrhly, až papírky lítaly.
Krasen tlumeně zaklel, drapnul Jarvila za ruku a táhnul ho průchodu. Svorně pod Vítězným obloukem proběhli a zanořili se do ulic Horního města. Ostrou chůzí pokračovali směrem k paláci císařova tajemníka, Faina ab-Teneviena.
„Uznej, že jsem měl pravdu,“ řekl kousavě Jarvil. Jeho společník totiž plánoval chiméry uspat utrebem. Tím by si ale omezili možnosti do budoucna. Ráno by z toho byl binec a ten zatím nepotřebují.
„Výjimečně,“ sykl Krasen.
Konečně se dostali k hlavnímu vstupu do Fainova domu. Krasen zabušil na dveře. Netrvalo dlouho a hlavní Fainův majordom otevřel. V té chvíli se nálada příchozích zázračně vylepšila. Opírali se o veřeje i jeden o druhého a s širokými úsměvy se dožadovali návštěvy u sekretáře. Potřebují mu sdělit něco důležitého, ba přímo velkolepého.
„Pán není doma,“ odpověděl komisně majordom.
„A kampak šel v tuto pozdní hodinu?“ podivil se Krasen.
„Je tomu už dvanáct dní, co nás ráčil navštíviti blahoslavený císař. Zdržel se na večeři a pak ho náš pán doprovodil do paláce. Později vzkázal, že ho císař pověřil zásadním úkolem. Doposud se nevrátil.“ Majordomus si nejistě přešlápnul. „Měl jsem za to, že o přítomnosti mého pána v císařově paláci víte.“
Krasen výhrůžně zvedl obočí. „Je veřejně známo, že jsem byl celé dva týdny mimo Nirruvien, příteli. Jen kulturní ignoranti nevědí, že jsem na Obedionu dohlížel na premiéru. No to jsou mi věci! Co se pamatuju, byl otec u Faina na návštěvě naposledy před dvaačtyřiceti lety, když sestra utekla s tím kriminálníkem.“
Majordomus se nešťastně zašklebil a pokrčil rameny. „Ano, Výsosti, vzpomínám si.“ Pak se démonova ústa stáhla do tenké linky, nejspíš jak mu došlo, že si tu pouští hubu na špacír před méně oblíbeným císařovým synem a jeho milencem. Ustoupil o dva kroky do otevřených dveří a dodal: „Zajisté se po návratu do paláce s mým pánem setkáte a sdělíte mu, co považujete za potřebné. Poroučím se, pá…?“
Krasen k majordomovi přiskočil, bodře jej poplácal po rameni a zahlaholil: „To nepochybně, příteli. Ale když už jsme tady, chtěl bych Jarvilovi ukázat ten archivní poklad, o kterém Fain pořád básní.“ Jak mluvil, zatlačoval nešťastného sluhu do útrob domu a Jarvil se držel za ním. „Tuším, že ho má ve studovně,“ prohodil Krasen. Hrnul se širokou vstupní chodbou a mluvil tak hlasitě, že nikdo v domě nemohl jeho přítomnost ignorovat. Ačkoliv se sloužící snažil cosi namítnout, Krasen ho nepustil ke slovu. Naklonil se k Jarvilovi: „Představ si, že ten filuta vlastní zaručeně pravé první vydání Kebhesi Kodexu. Má ten svazek vystavený pod křišťálovým poklopem ve studovně. Na obyčejném čtecím pultíku.“ Krasen se poťouchle uchechtl. „Věřil bys tomu?“ Dospěl k patě širokého schodiště. Máchl paží k bezmocnému sluhovi: „Můžeš nám přinést něco na zub, příteli. Třeba ty skvělé bobulové šátečky s krémem, co jsem u vás měl posledně.“
Jakmile se Krasenovi podažilo odeslat majordoma do kuchyně, zavřel se i s Jarvilem ve Fainově pracovně. Proběhli kolem pultíku s Kebhesi kodexem a rovnou k prosklené vitríně, ve které ležíval Kopřivový meč. Ale vitrína byla otevřená a meč byl pryč.
Oba hosté se na sebe ponuře podívali. „Že by náhoda?“ houkl kousavě Jarvil.
„Možná něco tuší, ale nic určitého,“ řekl Krasen. „Jinak by nás nenechali dojít až sem. Strážní hadi zůstali v klidu. Sám jsi to přece viděl. Musíme pokračovat. Uvidí se až podle toho, jak to vypadá u Krasena doma.“
„Co když tam na nás čekají?“ naježil se Jarvil.
Krasen plácnul do vitríny, až se otřásla a sklo, které ještě drželo v rámu, se s řinčením vysypalo. „To jsou ty tvé sedlácké chmury!“ prskl a zapitvořil se: „Co když bude pršet? Co když bude moc sucho? Co když přijdou kroupy? Nemůžou přece vědět, kdy a jak přijdeme, ani jak hodláme postupovat. Otec je hráč. A poslední dobou se strašně nudí. Bude celý bez sebe napětím, jakou strategii vymyslíme. V jeho aroganci je naše naděje.“
Jarvil si zhluboka vydechl. „Skoro to vypadá, že tuto naši zastávku předpokládal. Je to vzkaz. Vlastně nám dává na vybranou… Ještě pořád můžeme zmizet a celé to naplánovat jinak.“
Oba na sebe hleděli a čekali, co řekne ten druhý. Ticho narušily zvuky z chodby. Vzápětí do pracovny vešel majordomus následovaný trojicí běsek s plnými podnosy. „Krasen se smutně podíval na koláčky naskládané v úhledných řadách, ukázal na rozbitou vitrínu a zahlaholil: „Zdá se, že Fain měl při odchodu naspěch. Dejte to opravit, než někdo přijde k úrazu. V takovém nepořádku by nám asi nechutnalo. Raději se odporoučíme, ať při úklidu nepřekážíme…“
***
Bez toho, aby je někdo zdržoval, se Jarvil s Krasenem dostali na ulici. Jejich hlavy se zvedly ke strážným hadům. Jako zvlněná tlustá lana poklidně pluli mezi mraky. Nic nenasvědčovalo, že se děje něco výjimečného. Nastal čas pohnout se dál. Krasen se tázavě podíval na Jarvila.
„Dobře,“ zavrčel neochotně Jarvil. „Pokračujeme podle plánu.“
Mířili do Krasenova apartmá v císařském paláci. Mistra tam očekávali skalní obdivovatelé, aby mu, jak bývalo zvykem, pomohli oslavit premiéru. Bylo téměř k ránu. Krasen vešel do salonu a široce rozpažil, jako kdyby se chystal všechny gratulanty obejmout a zahlaholil: „Rád vás vidím, drazí přátelé! Moc se za to zdržení omlouvám.“ Otočil se a štíhlým prstem se stříbrně nalakovaným nehtem významně ukázal na Jarvila, který se tyčil za jeho zády. „Za všechno může tady ten. Pořád ne a ne vylézt z postele.“
Salonem se rozduněl pískot a smích. Následoval potlesk, při kterém se Krasen několikrát po sobě hluboce uklonil. „Ale já mu říkal,“ pokračoval v monologu, „že vás přece nemůžu zklamat. Jak vidno, nenudili jste se. Vína a paštiček je pořád dost? Zbylo i pro nás?“
Neodolatelný Krasen proplouval mezi hosty, objímal je, líbal a potřásal jim rukama a průběžně dával k dobrému pikantní podrobnosti z premiéry. Obšírně líčil, kdo se o přestávce opil, kdo s kým se spustil, kdo se porval a kdo co rozbil. Co měly na sobě herečky a co manželky a milenky sponzorů. Jeho přítel ověnčený obvyklým úsporným úsměvem, mu věrně sekundoval. Podával paštičky, přidržoval ubrousek a staral se, aby jeho sklenice byla stále plná. Těžko by jeden pohledal rozdílnější dvojici. Krasen oplýval chlapeckým šarmem a vyznačoval se sympatickou oválnou tváří, jemnými rysy a lehkou postavou tanečníka. Herbanský bůh lesní zvěře byl stavěný jako bitevní loď. Disponoval obrovskou fyzickou silou. Na rodné Herbaně krotíval zdivočelé sloní samce, přehrazoval řeky, kácel stoleté stromy, zasypával vulkány. Magii prý užíval jen výjimečně. Zlé jazyky šeptaly, že žádnou nemá, protože se mu vsákla do svalů. Jiné zlé jazyky k tomu dodávaly, že Jarvil tu sílu získal na úkor rozumu a výřečnosti. Pokud totiž komunikoval, tak výhradně v krátkých větách. Naštěstí tu byl Krasen, který jeho mlčenlivost bohatě kompenzoval.
Na první pohled se vše na večírku odehrávalo s obdobným průběhem jako už nesčetněkrát předtím. Pozornému divákovi by možná připadalo zvláštní, jak ochotně dnes ten sebestředný Krasen přestal mluvit o sobě, a místo toho přenesl pozornost na zdejší politiku a nedávná rozhodnutí svého bratra a otce, přičemž nešetřil vtípky na adresu jednoho i druhého. Velmi pozornému divákovi by mohla vrtat hlavou otázka, proč Jarvil, který byl běžně cítit listím a lesní hrabankou, dnes voní jako laciná pouliční štětka. Naštěstí se toho večera v okruhu Krasenových fanoušků takový šťoura nenašel.
***
Konečně byly všechny paštičky snědeny a z vína nezbyla ani kapka. Jeden za druhým se hosté vytráceli, až se odporoučel i ten poslední a v apartmá se rozhostil klid.
Jarvil, který doposud návštěvy vyprovázel, ztěžka klesl do křesla a zachrčel, jako kdyby jej zachvátila křeč. Rysy jeho tváře se zkroutily a přetavily. Velkolepé rozpětí ramen se zmenšilo, napěchované svaly na pažích a nohách se stáhly, pas se stal útlejším a zadek menším. Hranatá a krátká brada se protáhla. Oči změnily barvu z mechově zelené na stříbřitě šedou. Osoba doposud mající podobu obrovitého Javrila, se během nádechu a výdechu přetavila v štíhlého šlachovitého Zacharyho. Zatímco iluze Jarvila byla hladce oholená, Zacharyho brada se ježila třídenním strništěm.
Krasen alias Igor, který celou proměnu s klidem sledoval, vstal a zálibně se zadíval na stůl, na kterém se kupily prázdné talíře od paštiček, do výše se vršily mističky od cukrátek a v závěji drobečků se leskly prázdné sklenice. Uchopil do rukou zlatou nití zdobený okraj ubrusu a trhnul. Věci na stole se s rachotem shrnuly na jednu hromadu. S osvobozeným ubrusem přistoupil Igor k Zachovi a omotal plachtu kolem jeho ramen. Zašermoval Zachovi před obličejem, přičemž dvěma prsty naznačil fik fik, jako kdyby to byly nůžky. „Hezky seď a drž.“ Zabořil zeleně jiskřící prsty do Zachových vlasů a jal se zkracovat jejich délku. Závěrem mu upravil strniště na bradě po přesné kopie Jerejanovy bradky.
Stavěli na předpokladu, že Krasenovi obdivovatelé se rekrutují z méně významných dvořanů – míšenců bohů a běsů nebo démonů, kteří matoucí kouzlo neprohlédnou a vyšlo to. Ovšem v dalších fázích s tím počítat nelze. Na elitní Urvalovy stráže iluze nezabere. Je zapotřebí je zaujmout něčím výrazným, co jejich pozornost dostatečně rozptýlí a pak je třeba jednat rychleji, než tu kamufláž prohlédnou. Zach s Igorem se kvůli řešení tohoto problému hodiny přeli. Neexistovalo, že by si to mohli odzkoušet předem. Teď se ukáže, jestli to odhadli správně.
Jakmile Zach vypadal v každém detailu jako Jerejan, sundal si Igor elegantní Krasenovo sako a začal ho cupovat na cáry. Když na sobě roztrhal i košili, že mu sotva držela na těle, znova si poškozené sako navléknul. Zach mezitím zašel do chodby a z kazety na navštívenky, kam ho hned po příchodu uklidil, vytáhl malý pronikavě zapáchající balíček. Igor znechuceně nakrčil nos a zkřivil rty, když Zach provlhlé plátýnko rozbalil a začal jeho odporný a mazlavý obsah, sestávající z pozůstatků zdechlého psa, kterého vylovili z leberionské studny, vtírat do zbytků jeho zdevastované garderoby.
