Ani párem volů (32)
Říše Mlžného roje, Leberion:
Archenův statek našli v troskách. Zacha bolelo u srdce, když to viděl. Panský dům, chlévy, sklady i sýpky, všechno vydrancované a vypálené. Zbytky pobořené stodoly a zčernalých trámů se žalostně tyčily k zamračenému nebi. Studna na nádvoří byla zasypaná odpadem, na břehu zamrzlého rybníka se povalovaly kosti narychlo poražených dobytčat. Celé kravské a prasečí hlavy zčásti ohlodané od lišek a kun. Vzduch byl suchý a mrazivý. Valnou většinu chmurných pozůstatků milosrdně pokrývala vrstva přemrzlého sněhu. Vypadalo to, že k masakru došlo někdy počátkem zimy a od té doby tu nikdo nebyl. Ticho jako na hřbitově, jen z polí se ozvývalo krákání vran.
„Pro naše účely dostačující,“ bručel Igor. „Vlastně ještě lepší, než kdyby bylo všechno při starém.“ Rázoval mezi troskami, podrážkami vysokých nablýskaných bot drtil vrstvu namrzlého sněhu, až to skřípalo.
„Tu studnu na dvoře bychom měli vyčistit,“ poznamenal věcně Zach.
„Nechápu, proč.“
„Čistá voda je pro lidi životně důležitá,“ odsekl Zach. „My se tu zdržíme sotva pár dní, ale oni se sem na jaře vrátí. Ozimy jsou zaseté. Přijdou, aby je sklidili a už zůstanou. Opraví domy a přivedou dobytek. Se vším si poradí, ale s nakaženou vodou ne.“
„A to říkáš ty, zastánce přirozeného vývoje,“ prskal ironicky Igor.
„Přirozené by bylo, kdyby tvůj otec nezamordoval bohyni Alvenu a nenechal celý Leberion Gerimu. Jeho Hurtoni by neměli tu drzost překročit hranice.“
Divadlo „Zlatá prkna“, Obetion - dva dny poté.
Sál duněl potleskem. Herci se klaněli před staženou oponou, na jejich hlavy pršely květiny, drobné mince i šperky. Premiéra nejnovějšího kusu slavného dramatika Lorda Drásala „Láska a zrada“ splnila očekávání. Hlavně závěrečná scéna, kdy za vůdcem povstalců, princem Zachirem, noc před popravou přijde jeho první láska, královna Vurona. On jí odpouští, že ho zradila, ona mu sděluje, že to dítě, které porodila králi, je ve skutečnosti jeho. Jedno oko nezůstalo suché.
Krasen si stáhl kapuci hlouběji do čela a po špičkách se kradl z pozorovatelny za osvětlovacími stojany. Jako vždy plánoval zmizet dřív, než ho nějaký pohotový pisálek pozná.
Proplétal se dusnými prostorami mezi kulisami a nejspíš se už těšil, až si venku na čerstvém vzduchu otevře brázdu. Vtom jeho rameno sevřela čísi pevná pěst. „Pozdrav tě všichni běsi, Lorde Drásale.“ V šeru rekvizitárny se zalesklo stříbro, rudá kulička utrebu našla svůj cíl. Krasen upadl do bezvědomí.
Leberion – statek v Konodii
Ve stodole na mlatě, ve stínu zachovalých obvodových zdí, leželi vedle sebe v komatu bůh lesních zvířat Jarvil a bůh dramatu Krasen. Jejich kůže byla temně fialová pod vlivem démonů z červených kuliček utrebu. Zach nasadil do stříbrné tyčinky zelenou kapsli a foukl, aby Krasena probudil. Musel mířit přesně. Měli těch kuliček jen pár a ještě budou nějaké potřebovat.
Utreb si vyzvedli v Igorově tajné skrýši v jeskyni na Pervedosu. Pohotovostní balíček obsahoval jen po šesti nábojích od každé barvy. Byla tam spousta dalších zbraní a zákeřných nástrojů, které se používají při diverzi a špionáži. Kontaktní jedy, drogy zabírající i na bohy, larvy infonových parazitů v kazetě obložené chladicím zařízením, jehož zdroj vydrží celá desetiletí, instantní kletby, vibrodýky, dokonce i jeden okren, který Igor kdysi ukořistil v Metaprostoru. Ale žádný z těch nástrojů jim pro to, co plánovali, nebyl k užitku. Kromě utrebu, přirozeně.
Temně fialová pokožka Krasenova obličeje začala blednout, jak zelený utrebový démon neutralizoval narkotizační účinky kletby svého červeného kolegy. Krasenova víčka se zachvěla.
„Lorde Drásale, přeslavný mistře, otevři své vzácné oči a pocti vděčné obecenstvo svou přízní!“ zvolal pateticky Igor.
Krasenovy oči se prudce otevřely a jeho tvář se zavlnila čistou hrůzou. Mohl hýbat jen svaly na obličeji, ale ne celou hlavou. V rychlém sledu předvedl celou škálu grimas, od počátečního zděšení, přes radostné překvapení až po uctivou opatrnost. Ve své nucené nehybnosti si nemohl všimnout druhého zajatce, o to více poplašeně těkal pohledem ze Zacha na Igora, kteří se tyčili nad ním.
„Vy dva,“ hekl, „žijete?“
Igor se na Zacha pobaveně zašklebil. „Vidíš? Měl jsem pravdu. Denervos to ututlal.“
„Žijete,“ bafnul ohromeně Krasen. „Chcete dostat Urvala? Pusťte mě a pomůžu vám. Uděláme tu revoluci spolu. Nikdo neumí ovlivnit masy lépe než já!“ Z jeho hlasu prosakovala úzkost, jak se prvotní zděšení přetavilo v horečnatou snahu zachránit si krk.
„Podrazáky neberem,“ řekl Igor.
„Nemůžete mě zabít,“ zaskřehotal Kresen. Očima prosebně zabloudil k Zachovi. „Jsem tvůj přítel. Pomáhal jsem. Posílal jsem balíčky.“
„Mně jsi neposlal ani jeden,“ zavrčel Igor.
„Za ty balíčky díky,“ řekl odměřeně Zach. „Chvilku mi trvalo odhalit, proč jsi to vůbec dělal. Naočkoval tě Fain nebo přímo Urval. Poslední chabý pokus přinutit mě ke spolupráci. A taky ti to posloužilo jako reklama pro ten tvůj nový dramatický klenot. Ukázal jsi mě jako roztomilého idiota. Lidé si nad mým hořkým koncem popláčou, ale nakonec si řeknou, že trouby, který se nechal tak snadno zlikvidovat, škoda není.“
Krasen zakoulel očima. „Jenom jsem plnil rozkazy. S hrou a dokonce i s těmi balíčky.“ Úpěnlivě se podíval na Igora: „Kdybych mohl, poslal bych i tobě, bratře, přísahám.“
„Jo, to určitě,“ zabručel Igor.
V Krasenových očích se zaleskly slzy. „Nikdy se mi nelíbilo, co po mě otec s Fainem chtěli,“ zakňoural, „ale kdybych se vzepřel, zabili by mi Jarvila. Celou Herbanu by vyhodili do vzduchu! Co jiného jsem měl dělat, když jsem ho chtěl zachránit?“
Zach zaťal pěsti a přidržel si je u boků, aby mu jednu nevrazil. Dalo se čekat, že se Krasen bude obhajovat tím, že ho vydírali. Nejspíš ani nelhal. Zach by ho snad i politoval, kdyby sám mnohokrát nebyl svědkem tragédova elánu a nasazení, s jakým Urvalovo zadání plnil. Krucinál, on si to přece užíval! Takový plaz se uplatní v každém režimu. Ochotně poslouží každému, kdo na něj zadupe. A pokud z toho sám pro sebe navíc vytříská obdiv davů, tím snáze si to zdůvodní. Zach ho možná někdy v budoucnu využije pro své cíle stejně, jako to dělal Urval, protože navzdory prohnilému charakteru, je Krasen mimořádným umělcem. Ale důvěřovat mu nikdy nebude.
Dokonce Igora přesvědčil, že bude užitečné odchytit i Jarvila, protože právě v jeho osobě spočívá Krasenovo slabé místo. Když to celé na Bet-Daranu plánovali a Zach navrhl využít nejen Krasena, ale i jeho milence, zůstal na něj Igor pobaveně zírat. Tak špinavou taktiku bych od tebe nikdy nečekal, poznamenal. Učil jsem se od toho nejlepšího, řekl na to Zach. Tak proč jsi ze sebe dělal takového ňoumu? durdil se strýc. Protože se mi ty praktiky, byť jsou efektivní, prostě nelíbí, odpověděl Zach. Proč by se angažoval v aparátu Urvalovy říše, když s ním zacházeli jako s otrokem? Proč by se měl snažit Igora ohromit svým inteligentním duchem, když mu povraždili celou rodinu? Ale ano, moc dobře věděl, že bez špinavých intrik Urvala z trůnu nedostane a bez zastrašování, vydírání a poprav si ten trůn neudrží. Čeká jej cesta smrdutým bahnem a pokud se z něj i dostane, už nebude stejný jako dřív.
Vraní krákání ze zasněžené zahrady Zacha přinutilo vrátit se k současnému dění. Teď konečně musí Krasenovi položit otázku, která jej připravuje o spánek od útěku za Předěl. „Kde je Verona, Sene?“
Krasen podrážděně odfrkl: „Oficiálně ji odsoudili k sežrání na roštu. Ale kdyby to skutečně udělali, něco by prosáklo ven. A ono nic.“
„Kdy a kde jsi ji naposledy viděl?“ chtěl vědět Zach.
„Těsně po tom, co tě zavřeli. Jerejan s Basileem ji vedli k Urvalovi. Bylo až legrační, jak kolem ní poskakovali a jak na sebe při tom štěkali. Takové drama jsem si nemohl upřít, tak jsem se držel v doslechu. Oba tvrdili, že na ni mají nárok a chtěli, aby Urval ten nárok potvrdil. Rozlítilo je, když je Urval nechal čekat na chodbě. Dělali takový rámus, že je nakonec pustil dovnitř. Netuším, co upekli, protože jsem měl domluvenou schůzku s Jarvilem a musel jsem jít, ale jisté je, že se po ní slehla zem.“
Zach skrze zaťaté zuby frustrovaně zasyčel, jak se snažil potlačit paniku. Znovu cítil potřebu toho samolibého idiota praštit. Přímo zadupat do země. Ale to by ničemu nepomohlo. Setkal se s varovným Igorovým pohledem a vzpomněl si, co mu strýc neustále opakoval, když to plánovali: Musíme postupovat krok za krokem. Krátce Igorovi přikývnul a vyklidil mu pole.
„Takže s Jarvilem vám to pořád klape,“ poznamenal Igor. Řekl to lehkým konverzačním tónem, jako když spolu za starých časů čekávali v otcově předpokoji a z nedostatku jiných podnětů plácali o maličkostech.
Krasenova hezká ústa se prohnula do úsměvu. „To tedy ano.“
Igor spočinul pohledem na druhém spícím zajatci, o jehož přítomnosti Krasen dosud nevěděl, a vědoucně se zasmál. Načež zasypal bratra desítkami dalších otázek na nudné věci týkající se chodu císařova paláce. Zajímal se, kdo teď sedí na policejním velitelství. Tázal se na Jerejana a vojenské operace. Chtěl vědět, čím se zabývá císařův tajemník. Ověřoval, zda stále platí, že ministři se jednou za deset dní scházejí u císařova stolce. Krasen disciplinovaně a ochotně odpovídal, nejspíš v naději, že ho pak bratr pustí.
Potom Igor s výslechem skončil. Dramatický umělec ani nestačil protestovat, když jej Zach na Igorův pokyn rudou kapslí opětovně uspal.
„Neměli bychom je něčím přikrýt?“ staral se při pohledu na dva spící bohy Zach. Zvířata, i když je cítila, jim ublížit nemohla. Smrtelníci, kteří by sem od obchodní stezky zabloudili, si jich nevšimnou, dokonce, ani kdyby přes ně klopýtali. Přesto mu připadalo nepřirozené nechat je tam jen tak v takové zimě.
Igor ho obdařil excelentním úšklebkem. „Kdyby tu zůstala nějaká postel, vsadím se, že bys je do ní strčil a přikryl až po brady. Budou v pořádku. Účinky pominou do šesti, sedmi dnů. Až se vzbudí, bude po všem.“
„Nebo budeme mrtví,“ dodal Zach.
