Ani párem volů (3)
Bylo po žních. Od poslední návštěvy vdovy Petrželákové uplynuly čtyři týdny. Zach nepamatoval, že by je dědova přítelkyně někdy nechala tak dlouho bez své skvělé přítomnosti. Stýskalo se mu po Veroně, ale stále víc se smiřoval s možností, že odejde do světa dřív, než se ona objeví.
Toho dne časně zrána pomáhal Zach ve stodole při čištění vymláceného zrna.
Ani pořádně nevnímal, co dělá, natož aby poslouchal, o čem chlapi klábosí. Měl úplně jiné starosti. V noci, až všichni usnou, odejde. Netroufnul si to udělat dříve, dokud se nepřesvědčil, že je Ezechiel v pořádku. Ale od jeho „záchvatu“ uplynuly tři dny, a děd se od té doby choval normálně. Ezechielova podivná reakce ho vyděsila, ale nemůže jeho pokrouceným představám obětovat celý život. Půjde, než se zblázní taky.
Krasavcův štěkot zněl jinak, než obvykle. Přiběhla děvečka od krav a blekotala, že na humnech viděla vojáky. Od kovárny se přiřítil kovářův pomocník Eran a hned, že mu hospodář přikázal, aby Zacha doprovodil do sklepa. Chlapi na mlatu se začali nervózně pochechtávat a polohlasně si ze Zacha utahovat a rozebírat, jestli nezapomněl vzít sebou i plínky. Zacha štvalo, že s ním děda zachází jak s miminem, ale ani ho nenapadlo na ty posměšky reagovat. Zaťal zuby a poslušně i s kovářem sešel do sklepa. Ale místo, aby se ukryl do výklenku, postavil se k větracímu průduchu vedoucímu na dvůr a našpicoval uši. Podle dupání, frkání, rachocení a řinčení byla na statku snad celá Renkova posádka.
„Takže ty nevíš, kde je, hospodáři?“
Zachariáše polil studený pot. Ten hlas okamžitě poznal. Takže si pro něj přijel kapitán Vrus osobně.
„Proč bych měl? Nehlídám ho.“
„Chyba. Jeho Urozenost slíbila, že když ho přivedeme, dostaneme půl stříbrné koruny navíc. To za trochu hledání stojí. Bude lepší, když ho vydáš dobrovolně. Protože jinak ho začneme hledat my. Víš, jak to chodí při takovém velkém hledání, hospodáři. Kolik věcí se … nedopatřením… poničí.“
„Dělejte, jak myslíte.“ Ezechielův hlas zněl chladně a zcela nevzrušeně.
Vrus vydal sérii ostrých povelů a začala mela. Rány a skřípání, chechot a praskání. Celý dvůr tonul v záplavě zvuků. Až do sklepa doléhalo ostré ženské ječení, nadávání chlapů, poplašené kdákání slepic. Krasavcův zuřivý štěkot se změnil v táhlé skučení. Co je s tím psem? Pak se ozval dětský pláč.
Zach toho měl dost. Podíval se na kovářova tovaryše a sykl: „Jdeme ven.“ Chlap se zmohl jen na přikývnutí. Vyřítili se ze sklepa, oběhli budovu a zamířili do dvora. Po náspě se producíroval kapitán Vrus, mával bičíkem a štěkal povely na vojáky, co se činili ve stájích, čeledníku, panském domě i ve stodole. Z budov se ozýval rachot a bouchání, jak vojáci převraceli všechno naruby a přitom ničili, co jim přišlo do pracek. Uviděl zamračeného dědečka sedícího na zídce studny a kolem něj srocené a bědující zaměstnance.
„Zastavte to!“ křikl Zach.
Jakmile si ho kapitán všiml, jízlivě se ušklíbnul. „Rozumný chlapec.“ Vytáhl z kapsy kostěnou píšťalku a zapískal. Jeho muži se začali trousit z budov, každý v rukách, co se mu právě hodilo. Ten třímal husí stehno a z brady mu kapalo sádlo, onen svíral porcelánovou sošku bohyně Alveny z parádního pokoje, tamten dokonce vlekl Ezechielův památeční meč, co odjakživa visíval v knihovně nad krbem.
„Odjíždíme!“ zavelel kapitán. Ukázal na Zacha. „Pro jistotu ho svažte.“
Dva chytili Zacha za ruce a ten třetí …
„Ještě moment,“ zapředl hlubokým hlasem Ezechiel.
Zach si byl jistý, že než dědeček promluvil, vál slabý větřík a jasně svítilo slunce.
Potom se sneslo šero, ačkoliv bylo před obědem a na nebi nebylo ani mráčku. Z dálky se ozvalo zadunění, jako kdyby v horách na obzoru burácel hrom. Pak znovu a znovu.
Rach-rach-rach.
Rach-rach-rach.
Rach-rach-rach.
Blížilo se to a pozvolna přecházelo do vyšších tónů.
Dvě tetky z Gretiny kuchyně začaly fňukat. Kovářovic nemluvně se rozplakalo, marně se je kovářka snažila ukonejšit. Vojáci se zmateně houfovali a ukazovali k obzoru, aniž by reagovali na Vrusovo frenetické pobízení k urychlenému odjezdu. To dá rozum, že bude lepší tu činu přečkat tady než v otevřené krajině.
Všechno se dělo moc rychle. Zacha napadlo, že by měl ty lidi i dědečka dostat do sklepa, ale už bylo pozdě.
Za děsivého kvílení a burácení přiletěl uragán.
Lidé v poryvech vichru řvali a káceli se jako kuželky, koně řičeli, krávy ve stájích bučely, slepice kdákaly. V nastalém šeru se jediným zdrojem přízračného světla stal sloup studeného ohně, který se tyčil uprostřed dvora v témže místě, kde doposud seděl Ezechiel. A ten sloup se propaloval skrze nebeskou báň až kamsi do ztracena. Zach třeštil oči a snažil se pochopit, co vidí. Připadal si jako blázen, protože si byl naprosto jistý, že to dopuštění způsobil Ezechiel.
Pak jako když utne, byl klid. Tma se rozpustila jako cukr ve vodě. Omámení lidé se zvedali ze země a zmateně se rozhlíželi kolem. Po vojácích ani stopa. Dokonce i jejich koně byli ti tam.
„Co to bylo, hospodáři?“ ptali se všichni, zatímco jim Zach pomáhal na nohy.
„Uragán bohyně Alveny,“ odpověděl nevzrušeným tónem Ezechiel stojící uprostřed dvora. „Taky v Konodii poměrně vzácný jev, protože bohyni patřičně uctíváme. Ale za Šerým mořem řádí běžně.“
„Kde jsou ti odporní vojáci?“ podivila se kuchařka Gréta.
Ezechiel pokrčil rameny. „To ví jen Alvena. Neměli sahat na její sošku. Byla posvěcená.“
Zach sledoval, jak lidé lamentují a přikyvují, jak kříží prsty levé ruky na znak úcty k bohyni a jak se strach zvolna přetavuje v euforii. Hosana! Byli jsme svědky zázraku! Mezitím, se den přehoupl do druhé půli. Práce se nezastaví. Bylo třeba uklidit tu spoušť, nakrmit dobytek, podojit, vykydat hnůj, dát čeledi večeři.
Dvůr se vyprázdnil. Ezechiel, který do té doby působil pevně jako skála, se svezl na lavičku u zápraží.
Zach celou dobu čekal, až bude možnost si promluvit. „Oni neviděli, v co ses proměnil?“
„Jen ty,“ šeptl Ezechiel. Pak si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Hloupý kluku. Proč. Jsi. Nezůstal. V tom. Sklepě.“
„Aby to tu zapálili a vyplundrovali?“ zasyčel naštvaně Zach. „Aspoň jsem konečně viděl, jak dokážeš věci vyřešit.“
Ezechiel se hořce uchechtl. „Myslíš, že jsem to vyřešil? My dva, můj chlapče, jsme v pořádném průšvihu. A já byl naivní blázen, když jsem se z tebe pokoušel udělat sedláka.“
Zachariáš nechápal ten poraženecký tón. „Jak, v průšvihu? Myslíš, kvůli Renkovi? Vždyť stačí jen vyrazit! Svět je velký.“
Ezechiel rozpřáhl ruce. „Svět je mnohem větší než Leberion, po kterém chodíme. A Renek je ten poslední, s kým si dělám starosti.“ Zapíchl prst do vzduchu a ukázal k nebesům. „Celé ty roky jsem tě ukrýval před nimi. V rámci tohoto okresu jsme byli v bezpečí. Než mi ty pozemky Alvena věnovala, zaštítila je. Ale teď jsem na nás upozornil. Jako kdybych uprostřed pustého pole v nejčernější noci zapálil vatru, chápeš? Nedá se odhadovat, kdo to všechno to mohl vidět. Nezbývá, než doufat, že budeme mít štěstí.“
„Nebyl jsi vojákem za Šerým mořem,“ řekl sžíravě Zach. Srdce mu bilo jako zvon. Celé tělo ho brnělo, kůže ho svědila, jako kdyby se válel v ječných otrubách.
„Ne, nebyl,“ zabručel dědeček. „Bojoval jsem v bitvách říše Mlžného roje,“ pronesl tiše. „Jmenuju se Archen ab-Tenevien.“
Zachariáš zavřel oči a zhluboka dýchal. Byl naštvaný a rozhořčený, ale ne překvapený. Protože najisto věděl, že každé slovo, které děda teď řekl, je pravda. Vzpomněl si na legendy o Archenovi, které mu děda vyprávěl před spaním nebo při loupání fazolí. O bohyni války Raníse, o Edirovi, Herdekenovi, Rhyanovi. Archen ab-Tenevien, postava z legend. Vládce bohů, který se stýkal s jinými bohy. Kupříkladu s Alvenou a Gerim.
„Jsi vůbec můj dědeček?“ vypravil ze sebe. „Co, z toho, čím jsi mě roky krmil, je vlastně pravda?“
Ezechiel-Archen se zaškaredil: „Jistě, že jsem tvůj dědeček, Zachary Rhyane Zennone ab-Teneviene. Kdysi dávno jsem býval obyčejným bohem plodnosti na Tenevinenu. Potom Mlžný roj napadli agresoři z Metaprostoru. Pustošili živé světy! Vadilo mi to tak moc, že jsem sestavil malou armádu a postavil se jí do čela. A jak jsem bojoval, síla těch zabitých cizinců, přecházela do mě. Dokonce přestalo záležet, kolik smrtelných bytostí ve mně věří, posunul jsem se někam mimo limity. Po válce jsem byl jiný než před ní a ostatní se mě začali bát. Byli by se proti mně spojili a zničili mě. Vlastně mě tím donutili, abych si je podrobil. Tak jsem se stal císařem. Tenevien se stal ohniskem celé říše. Vydrželo to asi tisíc let.“ Dědeček se odmlčel a promnul si oči.
„Co se stalo potom?“
„Byl jsem poražen. Můj vazal, Urval Ničitel ab-Nirruvien, se spiknul s dravy, našimi tradičními rivaly. Až do poslední chvíle jsem mu věřil, zatímco on mátl špehy a zaséval desinformace. Rozhodla bitva u Klikaté hráze.“ Dědeček se trpce usmál. „Stovky mečů a křídel. Bylo nás víc a byli jsme lépe vyzbrojení. Cílem bylo povstalce obklíčit a přinutit ke kapitulaci. Krále Utrella bych dal popravit, poddaným bych napařil vyšší daně. Měla to být rutinní záležitost. Bojovali jsme v prázdnotě mezi světy, abychom neničili zázemí. Na začátku to vypadalo stejně jako obvykle. Jenže pak začaly mé jednotky řídnout. Všiml jsem si, že někteří muži si otevírají brázdy a prchají z bojiště. Byl jsem naštvaný, ale pořád ještě jsem si myslel, že jde o nedorozumění. Pro jistotu jsem poslal Edira, bratra tvého otce, na Tenevien pro posily. Mezitím nás dravové zatlačili k soustavě Kamenných obrů. Kdybych se v té chvíli rozhodl porušit svoje zásady, ještě bych je dokázal pozabíjet všechny a sám. Ale to jsem nechtěl. Pak se prostor roztrhl a posily dorazily. A v jejich čele Urval! Nečekal jsem ho, protože měl být na Herbaně, ale byl jsem rád, že ho vidím. Obklopovala ho modrá záře a tvářil se jako na přehlídce. Chtěl jsem mu říct, ať si tu parádu nechá, až bude po boji. Pak teprve mi došlo, co drží v ruce. Byla to hlava tvého strýce Edira. Zatmělo se mi před očima a s řevem jsem se proti němu vyřítil. Co se dělo dál, si nepamatuju. Probral jsem se svázaný, oslabený a oslepený. V očních důlcích mě tlačilo něco ostrého a těžkého, co zabraňovalo regeneraci. Cizí syčivý hlas mi oznámil, že moje éra skončila. Taky mi bylo řečeno, že Urval svolává mé bývalé vazaly, aby se přišli podívat na mou popravu.“
„Ale ta se nakonec nekonala!“ vybafnul Zach.
„Tvůj otec a jeho dva přátelé mě ukradli strážcům přímo pod nosem. Hlídači spoléhali, že když jsem oslepený a bez síly, tak…“
„Jak se mu podařilo tě oslabit? Co se na tom bojišti stalo?“
„Vážně nevím. Něco mě ochromilo. Vysálo mou sílu a předalo ji Urvalovi. Tu sílu, kterou jsem získal v bojích s cizinci před tisíci lety. Tvůj otec na bojišti byl. Tvrdil, že to způsobila ta divná záře kolem Urvala. Nikdy jsme nedostali příležitost po tom blíže pátrat. Byli jsme štvanci, věčně na útěku. Stal jsem se stínem. Chtěl jsem zemřít. Ale Rhyan mi to nedovolil. Trvalo několik let, než jsem se dal trochu dohromady a než se můj zrak obnovil. A zatímco jsem se uzdravoval, rozmetal Urval všechno, co jsem vybudoval. Sídelní město Tenevien přejmenoval na Nirruvien. Zakázal vyslovovat moje jméno a připomínat mou éru. Potom se tvůj otec znova setkal s tvou matkou. Ti dva se měli rádi od malička. Tvá matka, Zennona, byla laskavá a chytrá dívka a tvůj otec ji moc miloval. Všichni jsme počítali s tím, že se ti dva jednou vezmou. Nové poměry všechno změnily. Protože Zennona byla Urvalova dcera. Jeho poslední a nejmladší dítě. Byla pro něj cenná tím spíše, že jedině ona mohla přenést jeho krev na další generace.“
„Proč jen ona?“ šeptl Zach.
„Urval totiž naprosto neuváženě sám sebe proklel. Asi před pěti sty lety, když byl nejmladším členem císařské rady, jsem ho na strategické poradě pokáral za zákulisní jednání s reoskými běsy. A on tehdy velkohubě prohlásil: Spíš by mí synové zůstali jaloví a má linie vymřela po meči, než bych tě zradil, můj pane! Snad proto, že té přísaze Urval tehdy upřímně věřil, vyvolal tím otřes v pleteni jsoucna. Dosavadní realita Pravděpodobnostního pole se zavlnila a přeskupila. Nikdo o tom nemluvil, ale bylo to... děsivé. Uběhla spousta let. Urvala jsem ustanovil markrabětem. Oženil se, měl děti. Pak mě zradil a kletba se splnila. Je neplodný. Jeho synové sice válku přežili, ale jaksi se jim nedaří mít syny.
„Kletba?“ vyhrkl Zach. „Chceš říct, že dvě neuvážené věty, které Urval prohodil, se po pěti stech letech naplnily jako kletba?“
„Samozřejmě,“ zamručel dědeček. „Kolikrát jsem ti to už opakoval? Ani párem volů...“
„…nemůžeš zvrátit hloupá slova,“ dopověděl otřeseně Zach.
„Uvědom si,“ dodal s úšklebkem Archen, „že kletba by se nebyla naplnila, kdyby mě Urval nezradil. Ale on si myslel, že už je za vodou, že je to „promlčené“. Jeho pýcha ho zničila. Je sice císařem, ale jeho linie po meči vymírá.“
„Po meči – to znamená, že nemá žádné plodné mužské dědice?“
„Ano. Zůstává mu jen dědic po přeslici – a to jsi ty. Zennona a Rhyan nemohli ani pomyslet, že by jim Urval dovolil být spolu. Vzali se tajně a žili na Kresilionu. Museli se skrývat, ale byli šťastní. Krátce poté, co ses narodil, to jakási závistivá dušička donesla Urvalovi. Zuřil. Vydal výnos, podle kterého je sňatek neplatný, tebe prohlásil za parchanta. Na vaše dopadení vypsal odměnu. Našel jsem tu pro vás bezpečné místo a tvým rodičům vzkázal, že na ně budu čekat. Když byli na cestě, Urvalovi psi jejich stopu chytili a pronásledovali je. Rhyan se jim postavil, Zennonu poslal i s tebou a služebnými démony se zavazadly sem. Jenže ta bláznivka mi tě předala a vrátila se mu na pomoc. Bylo jí jasné, že jde na smrt. Tobě byly tehdy tři roky. Od té doby tu žijeme. V bezpečí, ale stejně tak v pasti. Stačilo by jakýmkoliv způsobem uvolnit sílu a našli by nás.“
***
Větřík, který ještě před chvílí čechral koruny jabloní, se uklidnil. Noční ptáci utichli, ustalo cvrlikání hmyzu ve stéblech travin. Zachary otupěle civěl do prázdna. Příběhy v knize s obrázky dostaly reálné kontury. Měl vztek a cítil se podvedený. Archen přece musel vědět, že mu to lhaní nebude procházet donekonečna. „Jestli nás opravdu hledají,“ nadhodil sarkasticky, „jestli vůbec, nač bychom jim byli?“
„Urval má stálou potřebu upevňovat moc,“ odpověděl Ezechiel - Archen. „Každý, kdo zpochybní jeho vůli, je exemplárně potrestán. Tví rodiče raději zemřeli, než aby se nechali zajmout. Zennona věděla, že by ji Urval okamžitě znovu provdal za některého z vazalů. Rhyana by mučili a nakonec popravili. Přinutili by ho prozradit místo, kde se my dva skrýváme. Urval dává dceřinu smrt za vinu mně. Stejně tak mě obviňuje za svou neplodnost, i když to prokletí si přivodil sám. A ty – ty jsi živý důkaz Zennoniny neposlušnosti a jediný pokračovatel jeho pokrevní linie. Jsi pro něj vzácný, ale současně tě nenávidí, protože jsi napůl Tenevien. Podle toho by s tebou taky jednal, kdyby ses mu dostal do pracek. Rozhodně to není žádný milující dědeček.“
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ procedil mezi zuby Zach.
„Musel jsem počkat, až budeš starší. Představ si pětiletého kluka, který má křídla, ale nesmí je používat. Dřív či později by tě někdo viděl, jak poletuješ nad lukami. Toulavý běs, nějaký Alvenin příbuzný, nebo dokonce smrtelník. Vždyť víš, že někteří z nich vzácně bohy vidět mohou. A kdokoliv by tě zahlédl, těžko by si to nechal pro sebe. Smrtelník by se minimálně pochlubil klerikům v chrámu. Cizí bůh by se zajímal, koho to tu Alvena má. Potulný běs by to dával k dobru v knajpách vesmírných přístavišť. Nedovedu si představit, že bych tě tu udržel tak dlouho v bezpečí, kdybys od začátku věděl, kým jsi. Protože ty jsi celý Rhyan, a celý... já, když jsem býval mladší. Nebudeš ochotný jen tak existovat. Budeš zvědavý na svět venku. A to tě zákonitě přivede do průšvihu.“
Zach vykulil oči a sáhl si na záda. „Já mám křídla? Jako ty postavy z legend? Kde?“
Ezechiel-Archen vzal Zacha za ruku a sáhl po jeho náramku. „Má v sobě zadržovací kletbu,“ prohodil a tónem stejným jakým se bavil o počasí, dodal: „Fungovalo to jako štít. Tvoje pravá podstata zůstávala chráněná.“ Chvíli zápolil s přezkou. Ze rtů mu plynula slova, o kterých Zach nevěděl, zda jde o zaklínadla nebo nadávky. Konečně by náramek dole.
Jak se to stalo, Zachovi vybouchl svět přímo pod nosem. Hlava se mu točila, řítil se do trychtýře. Světlo, rozměry, zvuky, předměty i živé tvory spatřil z brutálně odlišné perspektivy. Kameny a mravence a stonožky a larvy žížal v hlíně viděl mnohem podrobněji a… komplikovaněji. Vzpomněl si naprosto jasně, že naposledy své okolí takto vnímal, když byl ještě malý. Vybavil si rodiče a bodlo ho u srdce. Znova zažíval sama sebe, jak šplhá mámě na klín a jak žadoní, aby mu četla a učila ho písmenka. A Zennona otevřela knihu Letopisů Mlžného roje...
Pak ho cosi začalo svědit na zádech a bum, spadl z lavičky na kolena. Opřel se dlaněmi o zem a lapal po dechu. Dvě přízračná stříbřitá křídla splývala z jeho zad na zem jako záclona. Normálně byla nehmotná a sotva viditelná, ale když jste se chtěli proletět, průsvitné obrysy se vyplnily a zabarvily. Ve viditelné podobě byla křídla porostlá kratinkou stříbrnou srstí, lehoučká jak sen. Zach si s úžasem vybavil, že je už používal. Poletoval pod zelenými oblaky Kresilionu a uličnicky se chichotal, zatímco táta na něj zezadu křičel, aby zpomalil. Najednou naprosto přesně věděl, co má udělat, aby křídla zase zmizela. Stačí jen myšlenka zformovaná do patřičného tvaru a… křídla byla pryč. A myšlenkou podobného tvaru může křídla zase vyvolat. Raději si to hned vyzkoušel. S křídly. A bez křídel. S křídly. A bez křídel…
Jen okrajově vnímal, že k němu dědeček mluví. Nejspíš ho uklidňoval a sliboval, že se to rychle zlepší. Zach se ale nechtěl uklidnit. „Jjjak dlllouho jssssi chtěl... ččččekat, až mi všššechno řřřekneš?“ vykoktal.
Ezechiel – Archen poraženě zakoulel očima. „Hmmm...,“ zamumlal. „No... tak padesát, šedesát let, řekl bych. Prostě jsem chtěl, aby ses trochu vybouřil,“ dodal umíněně.
Zach vztekle nadskočil. „Tttakže, kkkdyž jsi mi vnnnucoval žžžženitbu, myslel sssis, že mě to zzzzklidní?“ Větší kravinu si nedokázal představit.
Archen se zasněně usmál. „No... pořád jsem bůh... ehm... plodnosti. Mám kolem sebe rád drobotinu. To jediné nás přesahuje. Dává naději. Platí to univerzálně. U zvířat, smrtelníků a dokonce i relativně nesmrtelných bohů.“ Jeho oči se zakalily smutkem. „Jsi poslední, kdo mi zbyl, Zachu. Pokud se necháš kvůli vlastní blbosti zabít dřív, než si pořídíš děti, rod ab-Tenevienů vyhyne. Nezbude nic.“
„Ssstejně tomu nnerozumím,“ bručel Zach. „Jsme nesmrtelní, ale mí rodiče a další příbuzní byli zabiti.“
„Boha může zabít jiný bůh,“ řekl zasmušile Archen. „Slabšího zabije ten silnější. Nebo silnějšího uštve a zabije Smečka slabých, ale za to dobře vycvičených zabijáků, jako to dělají Urvalovi psi.“
Zach klesl pohledem na mírumilovně spícího Krasavce. „Psi?“
„Nejsou to skuteční psi, ale chovají se tak. Jsou vycvičení jako zabijáci bohů. Udeří společně a společně kořist zdolají.“
„To není fair,“ vydechl Zach.
Archen se hořce ušklíbnul. „Myslíš, že to někoho zajímá? Mnohem těžší je boha formálně popravit. Když to není v přímém souboji, drží nás při životě naše vnitřní vůle. A pokud proti odsouzenci nestojí kat se stejně silným odhodláním, je těžké ho o vůli k životu připravit. Většinou takového kata nenajdeš, protože každý z nich by musel být stejně odhodlaný jako odsouzenec. I když některého boha přinutíš být katem, jeho vnitřní pohnutky nikdy nejsou tak syrové a silné, jako odsouzencovo úsilí přežít. Ale slyšel jsem, že i s tím si Urval poradil. Dost nechutným způsobem, ale je to, zdá se, funkční.“
