Ani párem volů (27)
„Myslím, že k infekci došlo na Kavanu před třemi lety,“ řekl pochmurně Tessyan poté, co jej Zach vytáhl do města. Procházeli se po nábřeží. Od přístaviště, které měli na dohled, se k nim linulo skřípání kladkostrojů, pomocí kterých tu nakládali zboží na nákladní lodě. Z fasád domů vykukovali drndalové a cvakali drobnými zoubky. Zach ani nepočítal s tím, že se kapitán nechá k rozhovoru na to ožehavé téma zlákat tak snadno. Nejspíš to bylo tím, že v současnosti na nic jiného nemyslel. Jeho předchozí nevraživost vůči cizincům byla ta tam. Dokonce několikrát opakoval, jak nesmírně je Igorovi za princeznino vyléčení vděčný. „Isyanu na Festival Fialových mračen doprovázeli tři z potenciálních ženichů,“ pokračoval. „Jeden hlídal druhého, druhý třetího, aby si nikdo neukradl víc její pozornosti než ti ostatní. Připadal jsem si jak páté kolo u vozu, kterým, ostatně, jsem. Má paní mě několikrát poslala s nějakým vzkazem ohledně pozvánky na večeři a tak, a já neměl důvod to odmítnout, protože kolem ní dál zůstávali mí muži. Až teď, když jsem je podrobil výslechu, vyšlo najevo, že v době, kdy jsem byl mimo, došlo k setkání s dervosskou královnou. Hedis z Wemuru, jeden z nápadníků, se s Assi-Sionou znal a obě panovnice představil. Trvalo to necelou hodinu. A během té doby… “
„Létala královna na ten festival pravidelně?“ zajímal se Zachary.
Tessyan se zašklebil. „Byla tam poprvé a jenom proto, že nápadníci tolik naléhali. Prý, kdo nebyl na Kavanu, neví, co je to hudba. Isyana nikdy na umění moc nebyla. Je spíše technický typ. Miluje knihy. Encyklopedii Metaprostoru od Sarvona Arci-Quinna má trvale na stole v pracovně. Její rodiče zahynuli při výbuchu na Lauranu. Byli na inspekci zkušebního provozu hutí na krihonitovou rudu. Dodneška se neví, co se tam vlastně stalo, protože celý satelit vyletěl do vzduchu a žádné důkazy nezbyly. Isyana zdědila trůn v jedenácti letech a měla co dělat, aby se do toho vpravila. A vedla si velice dobře. Pokud si s něčím nevěděla rady, neměla problém vyhledat pomoc. Měla skvělý čich na osoby kolem. Když jí někdo lezl do zadku, rychle se ho zbavila. Bylo jí všude plno. Stíhala předsedat Radě starších, osobně řídila vztahy s cizinou, pravidelně jednala s obchodními korporacemi. Dokonce i to univerzitní vzdělání si stačila průběžně doplnit. V patnácti, nejspíš v průběhu té návštěvy Kavanu, onemocněla. Další tři roky to s ní vypadalo hrozně.“ Tessyan s nešťastným výrazem rozpažil a naznačil tvar koule. „Neměnila se jen fyzicky, ale hlavně mentálně. Veškerý její temperament, veškerou sílu jiskrného ducha, pohltila potřeba se krmit. Cítil jsem, že je z toho hluboce zoufalá, ale neměla ani tolik energie, aby to dávala najevo. Ale i když se obtížně pohybovala, a i když se musela nepřetržitě krmit, dokázala pracovat a řídit říši.“
Jak to Zachary poslouchal, docházel k závěru, že ten chlápek mu připomíná jeho samotného, když na Essebi marně vzdychal po Veroně. Bylo jasné, že kapitán je až po uši zamilovaný do ženské, na kterou z formálních důvodů nedosahuje. Teď ještě, jak zařídit, aby se kvůli tomu nezničil? Zach si nedokázal představit, že by existovala nějaká síla, která by ho odradila od naděje, že jednou Veronu získá. A tady ten zoufalec je na tom stejně. „Slyšel jsem, že královna je den ode dne zdravější,“ prohodil.
„Ovšem,“ řekl hořce Tessyan. „A hlavně krásnější. Rada starších už poslala memorandum do okolních světů. Vymysleli legendu, že příčinou nemoci byla opakovaná intoxikace lavanzinem při studiu chemie. V tom prohlášení je zdůrazněno, že onemocnění nebude mít vliv na potomstvo. Co nevidět se dostaví ženiši a královna se za jednoho z nich provdá.“
„Nemyslím, že to půjde tak rychle,“ namítl Zach. „Nejdřív musíme zkontrolovat, že je žravka definitivně pryč.“
„Zpráva o královnině vyléčení se najisto dostane i k Assi-Sioně,“ poznamenal skřípavě kapitán. „Moc bych se divil, kdyby to nechala jen tak. Proto tam půjdu a tu mrchu zabiju. Hned, jak budou námluvy obnoveny.“
Od nákladního přístaviště se dostali k zelenému pásu s lavičkami a květinovými záhony. Zach se na jednu z laviček posadil. „A nebylo by vhodnější,“ namítl, „se nejdřív soustředit na ty ženichy? Vždyť to byl nejspíš jeden z nich, kdo královnu Assi-Sioně předhodil.“
Tessyan se svezl na druhý konec lavičky a rychlým pohybem vytáhl z vysoké boty tenkou dýku. Její jílec byl omotaný matně šedým tlustým drátem. Černá čepel pohlcovala světlo tak intenzivně, že se zdálo, že okolní jasnou zeleň potáhla šedivá záclona. Tessyan dvakrát otřel čepel o látku kožených kalhot a řekl: „Jsem jenom kapitán královniny stráže,“ zabručel. „Lustrovat její nápadníky mi nepřísluší.“
„Copak tobě by nevadilo, kdyby se královna provdala za Assi-Sionina poskoka?“ podivil se Zach. Podle výrazu v Tessyanově tváři se dalo odhadovat, že ten chlap by nejraději ty nápadníky odkrágloval všechny.
„Mám důvěru v její úsudek,“ řekl prkenně Tessyan. „Je dostatečně chytrá, aby vybrala dobře. A pokud mezi amanty opravdu číhá Assi-Sionin poskok, co myslíš, že je důležitější? Zlikvidovat poskoka nebo osobu, která ho řídí? Kdybych toho agenta zabil, ta můra by poslala dalšího. Třeba už ne nápadníka, ale co já vím, nějakého akademika, nebo encyklopedistu. Na takové si Isyana čas vždycky udělá.“
„Opravdu zajímavá dýka,“ poznamenal lehce Zach. Deset let v Urvalově smečce ho naučilo mít ke zbraním respekt. A tento kousek si podle své hrozivé aury respekt zaslouží.
„Je to dar od tety Treyy. Kdyby měla vlastní děti, patřila by jejímu nejstaršímu synovi. Je to trhací dýka. Normálně je určená k trhání prostoru, ale stejně dobře poslouží k likvidaci obtížně zničitelných příšer jako je třeba Assi-Siona.“
„Něco takového v Říši Mlžného roje nemáme,“ řekl Zach. „Jak to funguje?“
Tessyan Zachovi popisoval, že dýka je tvarový zářič. Ve správných rukou se její magie spojí s magií držitele. Správně hozená umí narušit předivo veškerenstva a otevřít průchod do vzdálených končin Metaprostoru. Jestliže jí stojí v cestě živoucí tvor, dýka ho rozpárá tak mimořádně, že jeho rozdělené části přilnou k odchlípeným okrajům prostorové trhliny. Pokud je zasaženým tvor bez interní magie, zemře okamžitě. Jestliže je to bytost typu Assi-Siony, je zapotřebí držet trhlinu otevřenou o něco déle, což se dá ovlivnit energií, s jakou byla dýka vržena.
Zach si pomyslel, že trhací dýka je sice užitečná hračka, ale na mazanou potvoru z Dervosu nejspíš stačit nebude. Nebyl by asi problém dýku na Assi-Sionu hodit. Mnohem těžší bude zařídit, aby nestačila učinit žádné protiopatření.
Na ostří domnělých křivd
„Jak to šlo s kapitánem?“ zabručel Igor. Skláněl se nad nějakým rozměrným umaštěným svitkem a hrozivě se mračil.
„Je v tom až po uši,“ broukl Zach. „Chystá se na Assi-Sionu s trhací dýkou. Naštěstí je ochotný počkat, dokud nepotvrdíš, že je Isyana definitivně vyléčená.“ Ukázal na písemnost na stole. „Co je to za pergamen? Vypadá, jako kdyby si v tom někdo zabalil svačinu.“
„Kopie zápisu z jednání smírčí komise, kterou mizeonci, erektiadi, sunniseni a robustuané svolali po zničení Bredeonu. Tehdy byla v troskách bredeonské metropole Rean-Kwanteru ustanovena Čtyřdohoda. Ten dokument je starý sedm století a pořád platí.“
„A co je na tom špatně?“
Igor zaťukal nehtem na odstavec na konci obsáhlého textu. „Jde o soupis dílčích opatření, která exponenti plánovali realizovat v budoucnosti. Je toho spousta: Frekvence dalších jednání, způsob ochrany periferie, náležitosti embarga na vahanské technologie, způsob kontroly a povaha sankcí vůči světům, které budou vyvíjet feentexové zbraně… Já u toho jednání byl krátce přítomný. Jako pozorovatel. Dokonce jsem dal několik návrhů a teď vidím, že je tam i zapracovali. Ale u všech plánovaných opatření chybí, kdo za jejich realizaci ponese odpovědnost a vůbec tam nejsou termíny, ve kterých se budou vyhodnocovat. Za celých sedm set let se autoři tady toho pamfletu nedokázali znovu oficiálně sejít a vyříkat si, co z těch plánů se splnilo a co ne. Jediná věc, která opravdu funguje, je dohled nad Merrikanou. Na tom se podílejí všichni a hlídají se u toho navzájem.“
„Aha,“ houkl Zach. „A co s tím máme společného my?“
Igor se narovnal a rozhodil rukama. „To se ptáš vážně? Vždyť je to šlendrián nejhrubšího zrna!“
Zachovi konečně došlo, co Igora žere. Ten chlap miluje systém a řád. Na svém úřadě v Nirruvienu vládl pevnou rukou. Když teď vidí, jak něco, na čem se podílel, zdegenerovalo na soupis neplodných proklamací, může vyletět z kůže. „No a?“ poznamenal poťouchle. „Je to jejich zdejší šlendrián.“
Strýcova tvář se zvlnila rozhořčením. Rysy ztvrdly, čelisti se bojovně zaťaly. Už otevíral ústa, aby řekl něco pořádně jedovatého, ale vzápětí se zarazil a krotce zamrkal, jako kdyby mu došlo, že jeho argumentace obsahuje díry, které předtím nevnímal. „Vlastně máš pravdu,“ řekl smutně. „Je to jejich univerzum. Co se budeme rozčilovat? Máme vlastní starosti.“
Překvapený Zach se opřel o zeď, čímž narazil ramenem do kovového stojanu s vyhaslými olejovými lampami. Měl co dělat, aby konstrukci zachytil dřív, než by se zřítila. Bylo to poprvé, co Igor, i když nepřímo, uznal jeho názor. A bylo patrné, jak je to pro něj těžké. V té chvíli se Zach rozhodl konečně otevřít téma vrtající mu v hlavě od útěku z Denervosových lázní. „Když už mluvíš o našich starostech, strýčku,“ poznamenal a s jistou dávkou hořkosti sledoval, jak jeho hlas nervozitou přeskakuje, „ještě jsme o nich nemluvili. Zatím jsme ani neporovnali, v čem se tvé a mé představy o budoucnosti shodují a v čem se liší.“
Igor ab-Nirruvien sebral svitek ze stolu a začal jej stáčet do ruličky. Jeho tvář připomínala kamennou masku. „Já vím,“ zabručel. „Co udělat s naším univerzem? Myslel jsem, že bude lepší dát si od toho pauzu. Možná by stálo za to, se tu na pár let zdržet.“
Zach sledoval, jak Igorovy dlouhé štíhlé prsty ruličku obemkly. Strýc to lejstro svíral téměř něžně. Bylo jasné, jak rád by se do těch opatření pustil osobně. Byl by přímo ve svém živlu…
„A co se na to vykašlat úplně, strýčku?“ zvolal štiplavě Zach. „Proč by ses měl zabývat nějakým blbým Equíziem, když se můžeš starat o Metaprostor? Je tady přece tolik skvělých zmatků, kterým je třeba dát systém a řád! Proč by ses měl starat o důsledky řádění equíziánského císaře! Nevadí, že je to šílenec a tyran! Nevadí, že jenom ty jsi jeho právoplatný následník! Proč by ses obtěžoval s nějakým blbým equíziánským trůnem?“ Zach schválně použil pro Říši Mlžného roje název používaný v Metaprostoru. Sarkasmus z jeho slov jen stříkal. „Ať si můj povedený dědeček dál ničí každého, kdo projeví špetku vlastního rozumu! Na fasádě Vítězného oblouku je pořád místa dost! A kdo neskončí ve Vítězném oblouku, doplní morbidní Galerii soch! A co Denervosovy krysy? Taky musí něco žrát, že?“
Igor ruličku opatrně zasunul do dřevěného pouzdra a položil ho na stůl. Pohodil rukou k polštářovému hnízdu v rohu pokoje a štěkl: „Dobrá, něco ti k tomu povím. Radši se na to posaď.“
Zach měl sice tisíc chutí z pokoje vypadnout, ale potřeba konečně si to celé vyjasnit, byla větší. Takže se s kyselým úšklebkem svalil do polštářů a zabručel: „Jsem jedno ucho.“
Igor se opatrně posadil na odkládací stolek. Tvářil se bezvýrazně, křídla mu splývala přes jeho hrany. Záda měl jako pravítko. „Ještě jsem ti vlastně neřekl, proč jsem tě tehdy sebral Denervosovi.“
„Proč?“ zaskřehotal Zach.
„Byl jsi zdevastovaný na těle i na duchu. A pod krustou bolesti, nedůvěry a zášti se skrýval vyděšený a trestuhodně naivní kluk. Nevzdělaný a naprosto nedotčený elementární magickou průpravou. Přesto všechno jsem se rozhodl tě použít. Protože jsi Archenův vnuk. A taky Urvalův vnuk. Ideální materiál. Měl jsem v plánu tě vychovat a připravit pro tvůj úkol.“
„Jaký úkol, sakra?“
„Ne já, ale ty. Ty musíš převzít Urvalův trůn. V konečném důsledku by moje vláda nebyla perspektivní. Já nemůžu založit dynastii, zatímco ty ano. Moje pověst je pošramocená, zatímco ty jsi mladý a nestačil sis ji ještě pokazit. Představoval jsem si to tak, že jakmile Urvala odstavím, dosadím na trůn tebe a budu ti… nápomocný.“
„Chtěl jsi ze mě udělat loutku?“ přerušil Igora Zach. Bylo mu, jako kdyby dostal lopatou po hlavě. „Tahat mě za špagátky?“
Igor odmítavě zkřivil rty. „Kdybych chtěl panáka na provázku, asi bych ti nenechával odemčené dveře od nejpřísněji střeženého říšského archívu, nemyslíš?“
„Tys věděl, že…“ Při vzpomínce, s jakou nervozitou se do toho archívu vkrádal, se Zachovi chtělo řvát.
„Dělal jsem inventuru po každém tvém nájezdu. Odnesl sis Pojednání o Sessilionech z Vajhamu, Teorii Šlakového osvitu, Larionin kodex, Zápisky z válek Sacénských, Legendu o Krovochovi, Bebenin bestiář, Zápisy z Haffontího koncilu a spoustu dalších klenotů. Výběr poněkud neucelený, ale budiž. A konvejsky ses naučil jen díky tomu, že jsem tě přinutil pořídit ten překlad, jak si jistě pamatuješ,“ prohlásil se spokojeným výrazem Igor. „Chtěl jsem, aby ses učil. Proto jsem tě držel v kanceláři, co nejvíc to šlo. Ale moudra z knih nejsou všechno. Kdyby ses stal císařem, dobrého rádce bys potřeboval. Přesně tak jsem to původně plánoval.“
„Původně?“ hekl Zach. Byl naštvaný. Ale konečně mu to celé začalo dávat smysl. Ne, nedělal si o Igorovi iluze. Možná je naivní, ale ne tolik, jak si tady ten arogantní blbec myslí.
„Udělal jsem z tebe tajemníka, abych tě mohl pozorovat a abych měl šanci tě… ehm… nenápadně formovat. Ale ukázalo se, že máš příliš tvrdou hlavu na to, aby ses jen tak nechal. Na moje doporučení jsi zvysoka kašlal. Plnil jsi jen takové úkoly, o kterých jsi věděl, že je zkontroluju. Svévolně jsi upravoval a někdy dokonce i falšoval zápisy z hlášení našich důvěrníků. Navzdory mému zákazu jsi udržoval kontakty s tím podvraťákem Krasenem a vůbec sis nevšiml, že z tebe tahá informace. Nejvíc problémů způsobil Fain.“ Igor s bezmocným výrazem rozhodil rukama. „Tvůj prastrýc na tebe vznesl nárok, jakmile se k němu dostalo, že tě chci od Denervose dostat pryč. Zpočátku jsem netušil, co s tebou plánuje a že jedná s Urvalovým souhlasem. Zneklidňovalo mě to, protože jsem tomu nerozuměl. Fain tě zahrnul péčí, komfortem a dobře předstíraným porozuměním a já to jen bezmocně sledoval. V iluzi bezpečí jsi Fainovi dovolil, aby tě sledoval a hlídal a později využil pro potřeby svého pána. Když mi došlo, co přesně od tebe Urval s Fainem chtějí, měl jsem nutkání tě varovat. Všechny ty čistokrevné krasavice, které ti strkali do postele… mohl jsem se z toho zbláznit. Věděl jsem, že tě Fain zradí stejně, jako předtím zradil Archena.“ Igor znechuceně zavrtěl hlavou. „Nakonec jsem ti nic neřekl. Nechtěl jsem riskovat, že mi neuvěříš a že naopak všechno tomu chcípákovi Fainovi vyslepičíš…“
„Nikdy jsem Fainovi nevěřil,“ oponoval uraženě Zach. „Našel jsem v jeho vitríně dědečkův meč. Jediný svého druhu. Fain mi tvrdil, že to není tentýž meč, ale já věděl, že lže.“
Igor zvedl obočí. „Vážně? Fain má Kopřivový meč? To je jedna z mála zbraní, která umí zabíjet bohy. Vypadá jako normální chladná zbraň, ale působí nadvakrát. Ničí fyzické i magické. Čepel zaseknutá do božího masa trhá současně vše, co dělá boha bohem. Vsadím se, že Urval o tom neví. Protože jinak by ho Fainovi vzal a využil ho k popravám místo krys. A jen pro pořádek, Kopřivový meč není jediný svého druhu. Má dvojče, které kdysi patřilo Fainovi. Čepel zdobily rytiny bodláků. I tak mizerný šermíř jako Fain si té zbraně považoval, protože platila na draky. Po převratu otec Fainovi Bodlákový meč zabavil a v záchvatu blahovůle ho věnoval Jerejanovi. Předpokládal, že až Archena porazí, spadne mu do klína Kopřivový meč, který je mnohem cennější, protože jeho magie platí na bohy. Archen naštěstí uprchl a Kopřivu vzal s sebou. Otec tedy chtěl, aby mu Jerejan vrátil aspoň to dvojče. Bratr řekl, že ho prodal jakémusi cizinci za sérii válečných kleteb, ale já myslím, že lhal. Škoda, že jsem to o Kopřivě nevěděl dřív. To bych tu vzpouru vymyslel jinak. Vůbec bych Basilea nepotřeboval…“
Zach si pomyslel, že Igor přehání. Představa, že by Kopřivový meč mohl změnit tok dějin, mu připadala přitažená za vlasy. „Mohlo to dopadnout jinak, kdybys mi řekl pravdu!“
Igor zavrtěl hlavou. „Neměl jsem jistotu, jak bys reagoval. Byl jsi extrémně citlivý na jakoukoliv formu manipulace. Postupně jsem musel svoje plány ohledně tvé role přehodnocovat. Riziko, že se vymkneš zpod mé kontroly, bylo stále vyšší. Proto jsem ti ani neřekl, co peču s tím kreténem Basileem...“
„Jasněže jsem kapánek přecitlivělý,“ zachraptěl ironicky Zach. Vyhrabal se z kanape, protože už nevydržel sedět v klidu a začal rázovat po pokoji. Cítil, jak se v něm sbírá vztek. „Archen mi lhal patnáct let. Verona mi lhala a zradila mě, Fain mi lhal a tys mi taky lhal. Proč byste mi měli říkat pravdu?“ ani si neuvědomoval, jak průběžně zvyšuje hlas. „Jsem pitomec, ze stáje. Moje reakce nelze předvídat. Mohl bych se z té pravdy zbláznit!“ zařval a třískl pěstí do zdi, až to zadunělo a stojan na lampy se povážlivě zakymácel. „Třeba bych utíkal za Denervosem, abych se mu vybrečel na kolenou! Nebo rovnou za Urvalem!“
„Mýlil jsem se,“ zahuhlal škrobeně Igor. „Už vím, že bys to neudělal. Celkově jsem na tebe změnil názor. Nejsi takový, za jakého jsem tě považoval. Tvárného na tobě není vůbec nic. Jo, naučil ses maskovat. Když není zbytí, tak se pod tlakem prohneš, ale jenom proto, abys protivníka udržel v dojmu, že má nad tebou navrch. Jsi mnohem mazanější než byl Archen a poctivější než je Urval. Ale to neznamená, že se nemáš co učit, abys Urvala porazil. A nesnaž se mi namluvit, že ho porazit nechceš! Můžeš se cítit dotčený, že jsem tebou manipuloval, ale zamysli se nad tím, co bys dělal na mém místě ty. Uznávám, že jsem v životě udělal spoustu chyb. Tu největší před sedmi sty lety, když jsem se v Metaprostoru zapletl s Assi-Sionou, zatímco mi doma zemřela žena s dcerkami. Později mě exponenti Čtyřdohody pozvali znovu. Nabízeli mi post nestranného poradce a výkonného administrátora. Ale já jsem to odmítl. Zůstal jsem v Archenových službách, v univerzu, kde mi všechno připomínalo rodinu, o kterou jsem kvůli své pýše přišel. Nic mě tam nedrželo a já tam stejně trčel jako vidle v kupce hnoje. Snad jsem se chtěl potrestat…“ Igor se odmlčel, jako kdyby hledal další slova. Jeho obličej stříbřitě svítil. Zach ho ještě nikdy neviděl tak rozrušeného. Vlastně ani netušil, že je toho schopen.
„Kdybych z Equízia odešel včas,“ pokračoval mrtvolným hlasem Igor, „nebyl bych u toho, když můj otec připravil Archena o moc. Takto jsem se stal spoluviníkem, protože jsem otce nezastavil. Nedokázal jsem se včas rozhodnout, na čí stranu se mám postavit. Urval byl moje rodina, moje krev, ale Archena jsem respektoval. Uznávám, že naše vztahy nebyly vždycky ideální. Nikdy jsem tvému dědečkovi úplně neodpustil způsob, jakým vyhladil Bílé Latredy, protože právě v souvislosti s tím moje žena a dcery zahynuly. Snad tisíckrát se mi za to omluvil, ale jejich životy mi vrátit nemohl. Jak se říše postupně rozrůstala, dělal Archen stále větší chyby, protože stále častěji delegoval zodpovědnost na jiné. A můj otec toho využil. Potom už jsem jen sledoval, jak nemilosrdně likviduje všechny s Archenovou érou spojené a potírá i své bývalé spojence. Když se na to dívám s odstupem času, mám pocit, že jsem byl v jakémsi tranzu. Nevěřil jsem, že se to skutečně děje… Nic jsem proti tomu neudělal. Naopak. Zaměřil jsem se na budování restriktivního aparátu. Zasloužil jsem se na upevnění Urvalovy moci v přesvědčení, že časem se otcova tyranie oslabí a zjemní. Byly to iluze, kterými jsem se konejšil. Vyburcovalo mě, až když dal Urval popravit tvé rodiče. Abych se sám před sebou alespoň trochu obhájil, celých těch patnáct let jsem pečlivě tajil místo, kde tě Archen ukrýval…“
„Věděl jsi, že jsme byli na Leberionu?“
„Jistěže ano. Pokaždé když byla Alvena v Nirruvienu navštívit Jerejanovu ženu, udělala si čas i na mne. Hlásila mi, co děláte, co všechno,“ Igor se hořce ušklíbnul, „nebo spíš co málo tě zatím Archen naučil. A ne. Archen o tom nevěděl. Bylo to tak bezpečnější. Všechno by zůstalo při starém, kdyby nebylo té odporně iniciativní slídilky z Essebi, která si na tvém dopadení postavila kariéru. A taky nesmíme zapomínat na Alvenina bratra Geriho. Ten blb mi přišel požalovat, že na Alvenině polovině Leberionu zpozoroval podezřelé energetické emanace. Vzkázal jsem mu, že ho přijmu, až budu mít čas. Alvenu jsem pověřil, aby vám zatím pomohla z Leberionu na Herban. Myslel jsem, že to stihnete, než Geri začne žvanit. Ale nevěděl jsem, že Verdevona mezitím už všechno nahlásila Urvalovi. Smečka byla tou dobou už v pohybu. Císař tam poslal deset oddílů. Ze stodvacíti psů Archen stačil pozabíjet třicet tři, než ho dostali, ale to jsi přece viděl sám…“
Zach se při té vzpomínce otřásl a skryl obličej do dlaní. Byl tehdy úplně paralyzovaný. Hanba ho bude pronásledovat do konce jeho dní.
„Je pro tebe důležité vědět,“ pokračoval mdlým hlasem Igor, „že z Bandy Kriplů tam nebyl ani jeden. Urval mi nic neřekl. Věděl, že by se mi to nelíbilo. Proto tam poslal jenom oddíly, kterým důvěřoval.“
„Neviděl jsem jim do tváří,“ houkl roztřeseně Zach. „Měli masky a brnění. Neudělal jsem nic. Jenom jsem se díval.“
„Já vím. Ale i kdyby ses o něco pokusil, neměl bys šanci. Bylo jich prostě moc a tys byl absolutně nezkušené děcko. Je to pryč. Už na to nemysli. Hm. Vzpomínáš, jak ses mě v lázních zeptal, proč jsem Urvala neodkrágloval rovnou? Proč jsem chystal komplikované spiknutí ve spolupráci s dravským odbojem?“
„Jasně,“ zabručel Zach. „Odpověděl jsi něco v tom smyslu, že hňup jako já by to nepochopil.“
„Přiznávám, že jsem to poněkud přehnal,“ řekl skřípavě Igor. „Ve skutečnosti až zas takový hňup nejsi. Tak tedy: Měl jsem v plánu odstavit císaře způsobem, aby to jeho nástupce, tím myslím tebe, nezatížilo. Kdyby otec zemřel v bitvě, byť zinscenované, mohl bys ty, čistý jak lilie, legálně dosednout na trůn. Jako vnuk obou císařů a jejich regulérní následník. Vyzbrojený oddacím listem tvých rodičů, který jsem roky opatroval. Bez potíží, bez politické krize a rvaček o moc. Mnohem lépe by se to vyjímalo v kronikách a učebnicích dějepisu…“
Zach se unaveně opřel se o stěnu a založil si paže na prsou. Jeho představy o fungování světa kolem dostávaly další trhliny. Jakou další bombu Igor ještě odpálí?
„Tvou matku Zenonu jsem opravdu miloval,“ pokračoval ponurým tónem Igor. „Rozuměli jsme si, jak si jen sourozenci mohou rozumět. Nebáli jsme se jeden druhého. Ona byla výjimkou z mého pravidla o zrádnosti ženského pokolení. Nikdy mi nepřestane chybět. Když se zamilovala do tvého otce, měl jsem z toho radost, protože s ním byla šťastná. Ale po převratu se z toho stal průšvih. Snažil jsem se ji varovat. Situace byla kritická. Urval rozprášil Tenevien a na jeho troskách začal budovat Nirruvien. Archen s Rhyanem byli na útěku, na jejich hlavy byla vypsaná odměna. Bylo jisté, že dříve či později je Urvalovi psi chytí. Jenže to pro Zenonu nic neznamenalo. Prostě Rhyana tak dlouho hledala, až ho našla. A to ho hledala téměř dvacet let. Pak se za něj provdala a měli tebe. Po jejich smrti jsem se rozhodl tě chránit. Byl jsi mým pokáním. Plánoval jsem počkat, až vyrosteš, abych tě pomohl dosadit na trůn. Nečekám, že mě budeš mít rád. Jediné, co od tebe potřebuju, je důvěra. Vím, že žádám téměř nemožné. Proto jsem si myslel, že by bylo dobré tu nějaký čas zůstat a lépe se poznat. Bez předstírání a bez lhaní.“
„A co tedy navrhuješ dělat?“ otázal se Zach. „Bez předstírání a bez lhaní?“
„Učil bych tě, aby ses mohl s Urvalem utkat.“
„Já?“
„Po tom, co můj plán zkrachoval, se to bez tvé osobní účasti neobejde. Musíš to být ty, kdo ho zabije. Jinak jeho patolízaly nepřeválcuješ. V nové situaci potřebuješ přípravu a tu ti poskytnu já. Doplním, co Archen tak lehkomyslně zanedbal. Nemůžu ti zaručit, že nad Urvalem zvítězíš, ale zatraceně dobře se postarám, abys využil všechny rezervy, o kterých ani netušíš, že máš. A jestli se ti to podaří, odejdu do exilu, abych ti nekazil renomé. Už si totiž nemyslím, že se beze mě dlouhodobě neobejdeš.“
