Ani párem volů (22)
Hurá do Metaprostoru:
Přistání na Bet-Daranu provázela silná magnetická bouře. Zdejší mágové z toho snadno rozpoznali, že jde o návštěvu z Equizia, jak tady nazývají Říši Mlžného roje. Zach s Igorem byli odchyceni a zadrženi do té doby, než se královna Isyana navrátí z lázní. Přijali je zdrženlivě, ale slušně. Ubytovali je v pěkném domě poblíž nákladního přístavu na okraji metropole. Jen nenápadná přítomnost stráží kolem domu dávala najevo, že je nepokládají za standardní hosty a že pro ně není žádoucí, pouštět se bez dozoru na samostatné procházky.
Dostali k dispozici knihy a obrázkové publikace popisující zdejší reálie. Bet-daranské krajině dominuje vodní živel. Města postavená na pilotách se rozkládají mezi bažinami a jezery a navzájem jsou spojena skrze vodní kanály. Nejezdí se tu na koních, protože tu žádné nemají. Místní se nejčastěji plaví po vodě v kovových člunech na vodní pohon a když jsou nuceni cestovat po souši, vysunou z člunu kolečka. V bažinách smrtelníci pěstují jedlé řasy, v jezerech chovají ryby a želvy pro maso. Na místech, kde z rovinatého terénu vystupují skalnaté ostrůvky, se rozkládají osady, ve kterých lidé pletou rohože z rákosí, tkají cenné koberce z fialově zbarvených vodních travin, těží z močálů bahno na cihly, loví mušle, ze kterých získávají perleť, z níž vyrábějí vyhlášenou střešní krytinu. Domy ve vesnicích se stavějí z rákosí, domy ve městech z vysušeného bahna, jen vzácně z kamení.
Zachary se poflakoval ve společenské místnosti, rozvaloval se v pohodlném polštářovém hnízdě, které tu používali místo otomanů a listoval si tenkou knihou s lesklými listy a barevnými obrázky, které tu říkají magazín. Písmo a jazyk naštěstí znal. Dwentenštinu často překládal do konvejštiny pro Igorovy potřeby. Materiál, ze kterého byl magazín vyrobený, prý pochází ze Sunnisenu. Z čeho se ty listy asi vyrábějí? Papír to určitě není. Obrátil na další stránku. Místo aby se soustředil na obsah, zaznamenal svoje ruce. Třásly se jako ruce hodně starého člověka. Přetížení smyslů. Dokonce i bohové takové stavy napravují spánkem. Zach zapátral v paměti. Kdy se naposledy pořádně vyspal? Snad u Faina, ještě než ho přeřadili od Igora k Jerejanovi. Před více než třemi roky. Nedohnal to ani ve vězení. Tam zažil jen horečnaté koma a mdloby. Teď, po úspěšném útěku, když by konečně mohl zavřít oči, se spánku bránil. Když byl v Denervosově nápravně poprvé, mučily ho sny, ve kterých psi na kusy trhali Archena, zatímco on stál a civěl. To bylo před deseti lety. Jaké sny by to byly teď? Zach pevně zavřel oči. Odmítal o tom přemýšlet. A stejně. Na černém pozadí jeho představivosti se začaly formovat obrysy a tvary. Sametové kožíšky, kuželovité ňafající čumáky, šimravé hmatové vousky, chytrá korálková očka. K nejasným těkavým konturám přibývaly detaily doplněné pachy a zvuky. Čelisti plné ostrých zubů, rychlost a hbitost, s jakou se zakusovaly a trhaly. Zvuky, které…
Přistihnul se zkroucený v klubku. Zrychleně dýchal skrze zaťaté zuby. Možná, že i trochu kňučel. Aby ho tak někdo slyšel! V potřebě se rychle dát dohromady, se v hnízdě posadil a narovnal. Znovu sáhnul po magazínu a zabořil nos do článku o zpracovávání želvích vajec.
Z chodby se ozvaly kroky. Do pokoje vešel Igor. Od chvíle, kdy je ubytovali, se strýc třikrát objevil u jídla, jinak zůstával zavřený ve své ložnici. Na to, že strávil dva dny v posteli, moc odpočatě nepůsobil. Kůže na jeho obličeji se na kostech napínala, jako kdyby mu byla malá. Křídla mu visela z ramen jako zmuchlaný hadr. Zach v obavě, že strýc zaslechl jeho skučení a chce si ho vychutnat, odložil časopis a připravil se na frontální útok.
Ale Igor se na něj sotva podíval. Jen cosi zabručel, přešel k oknu, otevřel ho a vyklonil se ven, jako kdyby ho zajímal ruch z nedalekého říčního přístavu. „Kde, sakra, je ta královna? Měla tu být už předevčírem!“
„Sir Kooy nám to přece vysvětlil,“ houknul Zachary.
Igorova ramena zůstala napjatá, načež spustil řečnické cvičení na téma zdejších chaotických politických poměrů, neuspokojivé úrovně hospodářského rozvoje a poněkud stereotypního a kreativitu ubíjejícího přírodního prostředí.
„Ale společenská a kulturní úroveň docela ujde,“ prohlásil smířlivě Zach. Tento svět mu poklidnou atmosférou až bolestně připomínal Leberion. „Každý tu přesně ví, kam patří, nebo si to alespoň myslí. Prostí lidé žijí v dojmu, že jim vládnou ti nejlepší z nich.“
„Mylném dojmu,“ prskl posměšně Igor.
Zach se nemohl ubránit podezření, že ten chlap se přišel pohádat schválně. Protože zaznamenal jeho nervovou krizi, přišel Zacha rozptýlit. Určitě to nedělá z altruistických důvodů, ale protože nechce, aby mu Zach nedělal v Metaprostoru ostudu. Ale dobře, když chce debatu, má ji mít. Zach uznával, že Igor má s tím, že smrtelníci žijí v mylném dojmu, pravdu. Lidé tu žijí v iluzi, že aristokraté jsou stejné rasy jako oni, jen o něco nadanější. Mají je za čaroděje. Netuší, že jim vládnou šikovně zamaskovaní polobozi a vyšší démoni. Ale co je na tom špatného?
„Důležité je, že to funguje,“ usadil Igora Zach. „Elita je ke smrtelníkům loajální a stará se o ně. Bez toho, aby je zatěžovala, udržuje dobré vztahy se světy v okolí, zajišťuje jim bezpečí a dává možnosti k růstu.“
Igor se otočil od okna. Výraz jeho tváře byl pro Zacha těžko srozumitelný. „Dělá ti dobře mi oponovat, synovče?“
„Ts. Dělal jsem to i dřív,“ odsekl nevlídně Zach. Ani nehnul brvou, když zaznamenal, že ho Igor úplně poprvé, co se znali, oslovil jako syna své sestry. „Ale dělal jsem to jenom tehdy, když mi to opravdu stálo za to, protože jsem tím riskoval další z řady tvých persekucí. Zajímalo by mě, co všechno riskuju teď.“
Igor udělal otrávenou grimasu. „Nic. Už žádné hry. Žádné maskování. Žádné…“ Nadechl se, jako kdyby chtěl ještě něco dodat, ale vzápětí vypustil vzduch skrze zuby, jako kdyby si to rozmyslel. „Dnes večer jdeme na večeři k regentově sestře,“ poznamenal nerudně. „Pozvánku mám už od včerejška. Zapomněl jsem ti to říct.“
Zach byl vlastně rád, že Igor převrátil list. Na zásadní rozhovory o minulosti a budoucnosti se ještě necítil a zdálo se, že Igor je na tom stejně. „Tak proto se tváříš tak kysele?“
„Nejsem právě teď naladěný na společenské žvásty,“ zahučel strýc. „Zvlášť, když nás má pod dohledem ten nafoukaný kapitán. Pokaždé, když se na mě podívá, musím se držet, abych mu rovnou nevrazil.“
Zach pokrčil rameny. „Tessyan je regentův nejmladší syn. Ryzí vlastenec. Vzhledem k naší rodinné pověsti se nemůžeš divit, že se na nás dívá přes prsty.“
„Nikdy jsem metaprostořanům žádnou újmu nezpůsobil,“ bránil se rozhořčeně Igor. „To já jsem pro Archena vyjednal příměří, které trvá už pět staletí.“
Zach uznával, že pro Igora uvyklého na bezvýhradný respekt, musí být postavení prosebníka těžké, zejména s tím elegantním bedrazitovým obojkem kolem krku. Bývalý šéf Urvalovy říšské policie se mohl zbláznit, když regent jednoznačně prohlásil, že o sundání obojku rozhodne až královna. Zacha regentovo vyjádření naopak uklidnilo, protože mu tím královnin zástupce potvrdil, že je něco takového vůbec možné a že jsou na správném místě.
„Všechny ženské jsou nebezpečné, všetečné a otravné potvory,“ houknul Igor. „Ty sám bys to měl vědět nejlíp, proto si na tu regentovu sestru dej pozor. Zvlášť, jestli bude hezká. Takové jsou nejhorší.“
Zach předpokládal, že regentova sestra bude spíš dáma v letech, protože vyšší démoni na rozdíl od bohů věkem stárnou, i když mnohem pomaleji než smrtelníci. Vzpomněl si na leberionskou bohyni Alvenu. Na její upřímný smích. Na to, jak se s ním učila a jak mu vozila višňová cukrátka. Alvena rozhodně potvora nebyla. „Třeba bude zrovna tato dáma výjimkou,“ řekl povzbudivě. „Mohla by vědět o termínu královnina návratu něco nového.“
***
Chvíli potom je přišli vyzvednout čtyři vojáci vedení kapitánem královniny stráže, sirem Tessyanem. Kráčeli po lávkách klenoucích se nad vodními cestami do středu města i podél domů na nábřežích. Na úzkých chodnících se proplétali kolem krámků s rybami, uzeným želvím masem a cizokrajnou vodní zeleninou mezi davy snědých hlasitě povykujících domorodců. Z široce otevřených oken domů ve větru vlály záclony, jejichž vlákna se třpytila v paprscích zapadajícího slunce. Zach usoudil, že jsou nejspíš upletené z vodních travin stejně jako látky, ze kterých tu vyráběli oblečení. Šedivé drsné fasády domů byly obrostlé popínavými sytě fialově kvetoucími a pronikavě vonícími liánami, v jejichž listoví rejdila chlupatá stvoření, vydávající zvláštní cvakavé zvuky. Tvorové o velikosti dětské dlaně, zbarvení snad ve všech odstínech zelené a modré, kulili velké šedé oči a cenili drobné ostré zoubky. „Drndalové,“ prohodil mdlým tónem Igor, když si všiml, že Zacha zaujaly. „Hlavně na ně nesahej.“
„Proč?“ chtěl vědět Zach. Tvorečkové zvědavě nakukující ze zelené spleti mu připomínali opičky z jižních ostrovů, které sebou vozili leberionští komedianti, kteří se zastavovali na dědově statku. Nedokázal si představit, čím by mohly být takové malé něžné bytosti nebezpečné. Snad jen, že by od nich mohl chytit blechy stejně jako od té opičky, kterou obdivoval ve voze kejklířů, když mu bylo deset.
„Jsou to přirození vysavači magické eneregie. Pocházejí ze Sunnisenu, ale tam už dávno vymřeli. Kdyby ses s nimi muchloval, obrali by tě i o ten poslední zbytek síly, co prosakuje skrze obojek,“ odpověděl znechuceně Igor.
Kapitán Tessyan, který do té doby s nasupeným výrazem kráčel po Igorově boku, si odfrkl a pak, jako kdyby už nemohl dál mlčet, houkl: „Pro nás jsou užiteční. Každý dům má svůj vlastní chov. Chrání nás před vetřelci.“ Vzápětí se zarazil a trochu méně ostře dodal: „Nemyslím to nijak osobně.“
Zach se kousnul do rtu, aby se nerozesmál. „I kdybyste to myslel osobně, sire,“ řekl kapitánovi, „nemohli bychom vám to mít za zlé.“ Pobavilo ho, jak důsledně se kapitán snaží plnit regentův příkaz, aby se k hostům choval zdvořile, přestože už od začátku se mračil jak ďas.
Kapitán se prudce zastavil. „Přišli jste bez ohlášení a chcete po královně laskavost,“ zasyčel. „Dá se očekávat, že než vás naše paní vyslechne, potíže dělat nebudete. Ale já se postarám, abyste je nedělali ani pak. Na to se spolehněte.“
„Oceňuji vaši upřímnost, kapitáne,“ zavrčel mrazivě Igor. „Při vašem mládí mě to zase tak nepřekvapuje.“
