Ani párem volů (19)
Trocha topologie a špetka magie:
„Tady to je!“ Verona vtrhla do Zachova pokoje, v ruce držela zaprášený svitek. „Koordináty Bet-Daranu!“ Přiskočila ke stolu, odsunula kupu almanachů, které tam nechala Janice a roztáhla pergamen do plné šíře. Zaťukala na nákres grafu okótovaného neznámými symboly a řekla: „Musíme jenom převést ty archaické jednotky na současný standard. Potom nebude problém tu destinaci lokalizovat a dostat se tam.“
Zach se rukama opřel o kraj stolu, aby se na to podíval. Tím „dostat se tam“, mínila udělat brázdu naslepo jen podle hausnumer z pofiderní tisíc let staré mapy. Paráda. To, co jí připadalo snadné, se jemu zdálo téměř nemožné. Jak se spolu nad svitkem skláněli, ucítil tymián. Ještě tohle. I v nudné šedé uniformě vypadala nádherně. Snažil se ty myšlenky odehnat.
Narovnal se a o pár kroků poodešel. Nepomohl si. Získal jen lepší výhled na její krásu. Šťastně se usmívala, oči jí jen hrály. „S převodem jednotek pomůže mág Astorius z Vendekenu. Bude tady dnes večer.“ Pak zamyšleně zavrtěla hlavou. „Je divné, že Ige Blevion, kterého jsem oslovila jako prvního, nedorazil. Nebojím se, že by zradil, protože byl rádcem mého otce, spíš mám strach, že se mu něco stalo. Basil slíbil, že to prověří. Ale když se ohlásil Astorius, tebe to nezdrží.“
Ač nerad, musel jí Zach přičíst kladné body. Zjevně se usilovala svému slovu dostát. Její chování ho mátlo. Dva týdny se k němu chovala stejně chladně, jako ta osoba se zlatě napudrovaným obličejem zavěšená do Urvalova rámě. A teď? Jako kdyby těch deset hrozivých let neexistovalo.
„Proč se na mě tak díváš?“ vydechla.
„Bude se mi stýskat,“ vyhrkl dřív, než se stačil zarazit.
Její úsměv se rozplynul. Vážně přikývla. „To rozchodíš.“
„Ovšem.“
***
Už zbývalo sotva deset dní do konce lhůty. Mág Astorius večer skutečně přijel a hned se pustil do práce. Verona nedala jinak, než že pomůže. Zachovi bylo trapné jít spát, tak se alespoň díval. Myslel si, že budou něco počítat. Překvapilo ho, když začali převádět koordináty pomocí magického orakula. „Je vidět, že jste vyrostl mezi smrtelníky, hochu,“ smál se Astorius. „Matematika smrtelníků se na naše vztažné soustavy aplikovat nedá.“
Jakmile Astorius překreslil pozici Bet-Daranu podle nových proporcí do současné dvourozměrné mapy, ukázalo se, že Daranská soustava se nachází mimo říši Mlžného roje. Je až za Předělem, v univerzu Metaprostor, což dává naději, že se k ní Urval zatím nedostal. Dobrá zpráva. Ale špatné je, že se tam nedostane ani Zach, protože jeho síly blokuje obojek. Během sedmi let pod Igorovým vedením se i navzdory tomu dokázal přesunovat brázdami. Ale jen mezi soustavami domácího univerza. Byl stejně schopný jako ostatní míšenci bohů s démony Urvalovy smečky. Dostat se přes Předěl? Na to s obojkem nestačí. Zach slyšel, že i čistokrevní bohové mají s Předělem problémy. A on neměl sebemenší představu, jestli by to vůbec dokázal, protože nikdy nedostal příležitost poznat své hranice.
***
Zatímco Verona šla vyprovodit Astoria, Zach seděl na zemi s mapou na kolenou a zádumčivě do ní civěl v marné snaze vymyslet, jak tu překážku zdolá. Nečekal, že se Verona vrátí, protože bylo nad ránem. Přesto se objevila. Vůbec nevypadala unaveně. Ukázala na mapu a vybafla: „Tak co na to říkáš? Je to perfektní, ne?“
Zach udělal grimasu a přinutil se přikývnout. „Jasně. Děkuju, princezno.“
Když viděla Zachův výraz, zamračila se a pomalu si k němu klekla. „Nechápu, co ti přeletělo přes nos. Metaprostořané se stále drží mírové smlouvy, kterou uzavřeli s Archenem ab-Tenevienem. Urvala jako císaře nikdy neuznali, protože jeho syn Jerejan u nich řádil jak liška v kurníku a zastavil ho právě Archen. Současné diplomatické vztahy mezi Říší Mlžného roje a Metaprostorem jsou na bodu mrazu, ale vsadím krk, že tebe jako Archenova vnuka tam přijmou s otevřenou náručí…“
Zach se zašklebil. „Možná mě hned nezabijou a nejspíš mě ani nepošlou v balíku přímo k Urvalovi, ale to bych se tam nejdřív musel dostat.“
Zaraženě se podívala na jeho obojek. „Ach tak,“ vydechla. Přísně stiskla rty a chytila Zacha za předloktí. „Tys ještě nikdy Předěl nepřešel, že?“
„Mám devět dnů, abych se o to pokusil,“ řekl škrobeně Zach. „Možná míň.“ Nechtěl dávat najevo, jak je, sakra, zoufalý. Ne, samozřejmě, že to nevzdá, ale v dané chvíli neměl představu, co by měl dělat.
Její prsty se mu skrze tenký rukáv tuniky zaryly do masa. „Podívej se na mě,“ zasyčela. Když k ní zvedl zrak, její tvář připomínala rozběsněnou divadelní masku. „Já tě do toho svrabu dostala, já tě z něj zase vytáhnu. Běž se prospat, protože vypadáš hrozně. A slibuju, že až se vzbudíš, budu mít řešení.“
Cítil, jak ho táhne na nohy a jak ho postrkuje k posteli. Bylo to až komické, protože byla o dvě hlavy menší než on. Strčila do něj a on se s mělkým heknutím složil na matraci. Cítil se jako pohozené štěně, všechna síla a vůle ho opustila. Připadal si před ní trapně a změkčile. Jen mlčky sledoval, jak mu stahuje boty a jak přes něj přehazuje deku. „A co pusu na dobrou noc?“ zaskřehotal, snad aby ten pocit trapnosti nějak rozředil. „Tu nedostanu?“
Už byla na odchodu, ale u dveří se zastavila. Aniž se k němu otočila, řekla: „Tu dostaneš až na rozloučenou.“ Její hlas zněl trhaně, jako kdyby jí bylo zatěžko dál mluvit.
***
Zach neusnul. Jak se jeho lhůta zkracovala, spal méně a méně, až to nedokázal vůbec. Po nocích bloumal tunely v podzemí a poslouchal symfonii větru a kapek vody stékajících po skalách. Stejně tak i této noci. Nebylo poznat, je-li ráno či večer. Čas se tu dal odhadnout jen podle signálů, kterými démoni svolávali smrtelníky k jídlu. Alespoň že Basileus předevčírem někam zmizel a neotravoval s jízlivými poznámkami. Zach se většinou ostatním vyhýbal, aby neprovokoval. Dravští bohové se navenek snažili působit optimisticky a odhodlaně, ale i těm nejhloupějším už začínalo docházet, v jaké jsou kaši.
Odpoledne se vrátil do svého pokoje, aby se dál pokoušel o zázrak. Dvourozměrnou mapu předělu připevnil na stěnu, posadil se na zem se zkříženýma nohama a upřeně mapu pozoroval ve snaze si uložit do paměti sebemenší podrobnosti. Možná, když bude pečlivý…
Verona se objevila až večer. Vypadala roztržitě a rozevlátě. „Promiň, dřív to nešlo. Řešili jsme s Basileem podmínky spojenecké dohody. Basileus se vrátil z…“
„Neříkej mi to!“ zarazil ji. Opravdu nechtěl vědět víc, když ho mohli každou chvíli odtáhnout do Nirruvienu.
Verona se opřela o hranu stolu, skepticky se ušklíbla a ukázala na mapu na zdi. „To myslíš vážně? S takovým přístupem ničeho nedosáhneš.“
„Dělám, co můžu,“ houkl uraženě.
Zakoulela očima a štěkla: „Sleduj a neruš.“ Natáhla ruce před sebe a začala mrskat prsty a cosi polohlasně mumlat. Ve vzduchu před ní, asi metr nad zemí, se objevila růžová světelná brázda. Verona dál hýbala rukama a růžově pulzující linka se podle jejích pokynů začala splétat do nepravidelného chumlu. Zach si všiml, že vzduch kolem Verony se tetelí a v pokoji se ochlazuje. Právě byl svědkem magie vyššího řádu, ke které ho Urvalovi pohůnci nenechali ani přičichnout. Výsledkem počinu byla levitující trojrozměrná maketa Předělu s přiléhajícími univerzy na obou stranách. Když Verona skončila, zaťukala si na spánek a řekla: „Toto si ulož do paměti a můžeme se pohnout dál.“
„Jak dál?“ vyjekl Zach.
„Prostě tě tam přenesu,“ zněla odpověď.
„Ale to přece… To nejde,“ namítl. Věděl, že ti nejsilnější bohové se přes Předěl dostanou jenom za cenu obrovského úsilí. Kde by vzali energii přenášet jiné živé bytosti? Maximálně tak něco v kapse… Tuto problematiku nastudoval, když chtěl pochopit jednání chimér od Vítězného oblouku. Jerejan chiméry přenesl přes předěl v kapse. Komprimoval je a uvedl do stáze. Když je pak zase zvětšil a oživil, vyšlo najevo, že zákrok poškodil jejich mentální funkce. Z původně inteligentních tvorů se stala omezená dětinská stvoření schopná maximálně tak dělat bubáky na příchozí u Vítězného oblouku.
„Nehodláš mě zkomprimovat, že ne?“ ujistil se.
Verona se zatvářila překvapeně a pak se rozesmála. „Coooo? Zkomprimovat?“ Zlomila se v pase, hekala a chechtala se, jako kdyby dlouho neslyšela nic vtipnějšího. „Skvělý nápad! Samozřejmě, že ano! A až tě daranským předám, postaví tě do zelí, abys jim odháněl zajíce!“
Její smích byl nakažlivý, ale Zach zůstal vážný. Zdála se mu veselá až příliš. Jako kdyby se násilím udržovala v povznesené náladě. Pomalu vstal a řekl: „Jak jinak to chceš udělat?“
Konečně se uklidnila. „Když jsem řekla, že tě přenesu, nevyjádřila jsem se úplně přesně. Spíš se s tebou spojím a přemostím tvoje omezení. Spolu otevřeme brázdu a spolu se přeneseme. Podmínkou je harmonizace trajektorie a cíle. Vyladění těla, mysli a ducha.“
Dokonale Zacha vyvedla z míry.
„Udělám to já, protože nikdo jiný tu není,“ vysvětlovala dál. „Technicky přes tebe přeliju svou magii, čímž vykompenzuju tvé zablokování obojkem.“
Po zbytek noci se snažili naladit na stejnou úroveň a současně trénovali zacílení. Seděli těsně vedle sebe, opírali se zády o zeď, drželi se za ruce a zírali na model. Zach se snažil uložit do paměti co největší počet návazných propojení. Současně si představoval otevření brázdy z Essebi zacílené skrze předěl do místa určení. K tomu všemu se pokoušel sladit dýchání, tlukot srdce, s dýcháním a tepem Verony, aby mohli mentálně splynout. Ale něco bylo špatně. Zachova ruka, kterou svíral Veroninu dlaň, byla studená a zpocená. Jeho myšlenky mu utíkaly jako mravenci v trávě.
„Nesoustředíš se,“ zlobila se, „Jestli se neuvolníš, nikdy se to nepodaří.“
„Možná by pomohlo, kdybych tě objal,“ vydechl Zach.
„To jako proč?“
„Rozptyluješ mě,“ řekl kousavě. „Kdybych tě objal, nemusel bych si dávat pozor, že se o tebe mimoděk otřu a mohl bych se konečně soustředit. Alespoň doufám.“
„Když jinak nedáš...“ Přesunula se tak, že se mu zády opírala o hrudník, hlavu si uložila na jeho rameno. Usazenou v hnízdečku jeho stehen ji okamžitě pevně objal. „Teď pomalu a zhluboka dýchej,“ řekla. Její hlas se třepil rozpaky, ale statečně položila ruce na jeho paže.
Přitiskl se k ní ještě víc, což mělo za následek, že se mu všechna krev z hlavy nahrnula dolů. Neuniklo jí to. Zavrtěla se a zasyčela: „Jestli toho nenecháš…“
„Už budu hodný,“ šeptl. A skutečně byl, protože si v dané chvíli připadal opravdu dobře. Nejlíp.
„Opakuj po mně,“ rozkázala.
Přinutil se dávat pozor na slova, která v rytmickém sledu v souladu s výdechy a nádechy pomalu plynula z jejích rtů. Oba soustředěně sledovali maketu předělu, mluvili a dýchali. Svět kolem přestal být důležitý. Zvuky se rozplývaly, barvy rozpíjely. Jemné brnění na kůži postupující od konečků Zachových prstů na rukách a na nohách mu dávalo naději, že se konečně oba blíží k hranici, která…
„Prásk!“ Oba nadskočili, jak se prudce otevřely dveře z chodby. Jejich naladění bylo to tam. Ve dveřích stál Basileus. Chytil se rámu, jako kdyby se potřeboval něčeho přidržet. Hodně jízlivě se na Veronu zašklebil, přičemž Zacha ignoroval jako mnohdy předtím. „Připomínám tu schůzku se spojenci na Herbaně, má paní,“ řekl upjatě. „Už za hodinu. Je to zásadní pro naši věc, tak to nepodceňuj. Já ještě musím něco vyřídit na Kloraxu. Sejdeme se až na místě,“ dodal a prásknul za sebou dveřmi.
Zach byl z Basileova chování zmatený. Jeho defenzivní chování bylo v přímém rozporu s hrozbami o urvaných koulích z prvního dne. Co se s tím chlapem děje? Kdyby byla Verona Zachovou snoubenkou a on by přistihnul jiného chlapa, jak se k ní takovým způsobem lepí, byl by mu rozbil hubu. I kdyby spěchal, i kdyby tu ženskou vůbec nemiloval. Už jen z principu. Zach by s nadšením přijal, kdyby se s ním chtěl Basileus porvat.
Verona se vymanila z jeho sevření a vstala. „Škoda, že nás přerušil. Byli jsme na dobré cestě. Dokončíme to hned, jak se z Herbany vrátím.“
Zach rovněž vstal a chytil ji za rukáv, aby ji ještě na chvíli zadržel. „Opravdu si ho chceš vzít?“
„Dělám to pro Drav,“ povzdechla si. „Přísahala jsem při památce rodičů, že vrátím naší říši původní slávu. Dravové věří, že uspěju jen tehdy, když mi bude krýt záda silný muž. A Basileus je ze staré aristokratické rodiny. Jeden z posledních, co přežil Urvalovy čistky. Nejsem z něj nadšená, ale nemůžu to vzdát.“ Vytrhla se mu, jako kdyby ji popálil.
Na to neměl Zach co říct. I kdyby nebyl zatížený obojkem, bylo mu jasné, že jeho by dravové nikdy nepřijali. „Chápu,“ zasyčel. „Budu zatím trénovat aspoň zacílení.“
Usmála se. „Kdyby se ti to povedlo, tak se tam měj dobře.“
Obrátil oči v sloup. Dobrý vtip. Oba věděli, že s obojkem to sám prostě nedokáže. Udělal tři dlouhé kroky a znovu si ji přitáhl do náručí, ale teď byli tváří v tvář. Vzpomněl si, jak mu včera slíbila pusu na rozloučenou. „Pokud by se mi to přece jen povedlo, patřilo by se rozloučit, ne?“
„Ještě se neloučíme,“ odsekla, ale neodtáhla se.
„Můžeme se rozloučit nanečisto.“ Nedal jí čas protestovat. Jak říkal dědeček, železo se má kout, dokud je žhavé. S neúprosnou naléhavostí se jeho ústa snášela k jejím rtům. Začal jemně, ale jakmile se zachvěla, využil toho a zaútočil jazykem. Potěšeně zamručel, když se vypjala na špičky a vjela mu rukama do vlasů. Přitisknul si ji k sobě, aby věděla, jak zatraceně moc mu chyběla. Neprotestovala. Přijímala a vracela. Trvalo to jen chvíli, načež se od něj s povzdechem odtáhla. „Vážně musím jít.“
„Chci, abys věděla, že jsem tě nikdy nepřestal chtít,“ zasyčel. „Jenom tebe.“
Její oči se nikdy nezdály tak velké. Křehce se usmála. „Myslím,“ sykla, „že v jiném životě bych si na to dokázala… zvyknout.“
***
Celé hodiny se Zach mořil zíráním do pitomé prostorové mapy. Už se nemohl dočkat, až se Verona vrátí a budou to zase zkoušet spolu, protože si byl téměř jistý, že tentokrát se to podaří. Že by mohl skončit v katakombách na Nirruvienu? Takovou možnost si vůbec nehodlal připustit.
Tak ještě naposledy si zopakovat proporce rozmístění a pro dnešek konec.
Uíííííííííííííí… !!!!!
Mocná síla Zacha prudce uchopila a vlekla ho. Okolí se rozmazalo do barevných pruhů. Něco ho svíralo a současně trhalo na kusy. Prodíral se náhodnými škvírami v pleteni reality, řítil se pryč tak rychle, že nevěděl, kde začíná a končí. Tak nějak si představoval přechod přes Předěl. Potíž spočívala v tom, že v té chvíli, kdy ho to sebralo, se na mapu vůbec nesoustředil. Bedrazitový obojek pulzoval a dusivě mu svíral hrdlo.
To už přece zažil.
