Ani párem volů (18)
Na opačném konci podzemního náměstí se nacházela další chodba, u které hlídkovala dvojice dravských vojáků. Verona musí být někde tam. Pár kroků před vchodem se Basileus zastavil a chytil Zacha za rukáv. „Ještě moment,“ zasyčel. Jeho hezký obličej se stáhl do nenávistné masky. „Měl bys něco vědět, Teneviene. O tom vašem platonickém románku ze starých leberionských dob mi Verdevonna řekla. Byla to její práce a tys jí na to skočil jako totální jeliman. Zapiš si za uši, že na ni prostě nemáš. Ona je Tartarenova krev a je moje. Nic na ni nezkoušej. Jinak ti urvu koule a nacpu ti je do prdele.“
Zacha napadlo, že Basileus se těmi kecy snaží zamaskovat vlastní nejistotu. Jeho tušení, že Verona z toho svazku nijak nadšená není, se jen potvrdilo. „Je to přece tvá snoubenka,“ odsekl dravovi. „Vybrala si tě. Jak by se mohla zajímat o mě, že?“
Tak blízko a tak daleko
Verona seděla za stolem z neohoblovaných prken a něco psala, současně poslouchala, co jí Janice šeptá do ucha. Když uviděla Zacha, gestem mu naznačila, aby chvilku počkal. Její pracovna vypadala ještě hůře než leberionský sklep na brambory. Podél zdi stály barely s cukrovým sirupem pro svítivé běsy. Na dřevěných bedničkách posedávali tři dravští bohové, dva v uniformách a jeden v civilu. Všichni se tvářili nadmíru důležitě. Zach se opřel o zeď a postavil se do fronty. Jenom doufal, že to nebude trvat dlouho, protože ho po té nakládačce pořád ještě bolela hlava. Byl by ocenil trochu klidu, ale dravové na židlích mleli a mleli. Snad aby deklarovali svou důležitost, diskutovali o obnově Essebi. Mluvili o výstavbě nových silnic, o výsadbě lesů, o architektuře budoucích měst. Bylo znát, že si to užívají. Po třiceti letech poroby se vracejí k národním zájmům. Chtějí oživit tradice a princezna jejich úsilí zosobňuje. Zachovi ale nebylo jasné, pro koho chtějí ty silnice budovat. Pro ty tři stovky smrtelníků, které viděl před chvílí? Vzpomněl si na Gluxor. Možná, že dravové chtějí na Essebi ty přeživší ze satelitů přestěhovat. Ano, tak to nejspíš bude.
S ohledem na přesilu císařských měl tisíc chutí jim říct, že jejich starosti o obnovu jsou předčasné. Jejich samostatnost je iluzí a k vítězství a svobodě mají ve skutečnosti dál, než před rokem. Jenže to by ničemu nepomohlo. Dravové potřebují mít něco na práci, aby nepodlehli strachu a panice. A Verona to určitě ví také.
Vypadala za tím stolem jako skutečná královna. Nádherně a majestátně. Zatímco byl na marodce, vyměnila zmuchlanou uniformu za jednoduché černé šaty přiléhavé na těch správných místech. Vlasy, které mívala na císařském dvoře zapletené do komplikovaných tvarů, jí volně splývaly na ramena jako stříbrná záclona. Její tvář sršela světlem, které vycházelo přímo z ní samotné.
Konečně odložila pero. Podívala se na Zacha tak odtažitě, jako kdyby ho viděla poprvé. Ukázala listiny na stole, stočené do ruliček. „Přichystala jsem dopisy pro přátele na Herbaně, Lokvisenu a Transcendenu, kde ještě žijí mágové Tenevienské éry. Požádala jsem je o informace v naší věci. Ještě dnes je nechám doručit. Potom budeme jen čekat.“
Přikývnul, že tomu rozumí. Nebylo zapotřebí, aby princezna přede všemi nahlas prozradila, co hledají. Teď nezbývá, než doufat, že někdo z těch mágů bude o bedrazitové planetě vědět.
***
Zach ležel na kavalci a zadumaně hleděl na pyramidu z modrošedých strupatých ořechů, poskládanou v koutě „pokoje“. Byly velké asi jako dětská hlava a znal je z knih. Při správném rozlousknutí se z nich líhnou diblouni, rostlinní běsové, vysocí asi jako vojenská holínka. Božské rasy, dokonce i smrtelní čarodějové, je využívají k úklidu domácností. Diblouni sežerou všechno, co není ucelenou součástí interiéru. Někteří autoři je vynášejí do nebes a prohlašují o nich, že jsou efektivnějším nástrojem než magie. Jiní naopak tvrdí, že jsou nebezpeční, protože špatně kontrolovaná horda diblounů očistí dům tak důkladně, že z něj nic nezbyde. Diblouní ořechy je nezbytné skladovat v suchu. Pár kapek vody nastartuje překotné zrání. Neplánovaně vylíhlí diblouni jsou výkonnější než demoliční četa. Z existence ořechů si Zach odvodil, že současní obyvatelé podzemního města je plánují použít na úklid trosek na povrchu. Každopádně, jestli k tomu někdy dojde, on u toho už nebude.
Kněžny Janice, která ho sem zavedla, se Zach zeptal, jak dlouho je princezna s generálem zasnoubená. Došlo k tomu před půl rokem, odpověděla. Princezna vyslyšela přání poddaných. Učinila tak na základě všeobecně sdíleného předpokladu, že svazek s generálem dodá dravům novou motivaci a upevní jejich odhodlání k boji.
Zach se musel držet, aby jí neřekl, že ten boj je už dávno prohraný. Navenek nedával najevo, co si o tom myslí, ale uvnitř ho to štvalo. A ještě více jej štvalo, že ho to štve.
Když Janice Zachovi ubytování ukazovala, neopomněla dodat, že dostává to nejlepší, co je k dispozici. Tento pokoj sousedí s pokojem generála Basilea a princezniny dva soukromé pokoje jsou přes chodbu.
Jedna stěna pokoje byla kamenná, ostatní byly z hrubých fošen. Oddělené místnůstky vznikly rozdělením velké jeskyně dřevěnými přepážkami. V Zachově pokoji byly kromě hromady ořechů i kavalec a stůl s lavicí. Podle vůně dřeva a hoblin na zemi bylo znát, že stavební práce proběhly nedávno. Provedení ryze řemeslným způsobem a beze stopy magie ukazovalo na smrtelníky.
Zach si vzpomněl, jak se mu Basileus při čekání na policejním velitelství chlubíval, jak zušlechťuje markraběcí palác a co v něm má nového. Jednou to byla ohnivá fontána, jindy přírůstek ve sbírce stříbrných dračích skořápek. Při pomyšlení, že teď je to honosné sídlo v rozvalinách, se Zach nemohl ubránit škodolibému uspokojení.
Z chodby se ozvaly kroky, vrzání a skřípání a pak i řev. Tak ty to s tou charitou myslíš vážně? To ses úplně zbláznila? Chceš, aby nás přivedl do průseru? Basileovo řvaní bez potíží pronikalo skrze dřevěné stěny a on to určitě věděl. Nedalo se rozeznat, co mu Verona odpověděla, protože mluvila šeptem, ale obsah jejího sdělení se dal odvodit z Basileových dalších výkřiků: Cože? Velkorysý? Že bych mu vyčistil boty? Nebo namasíroval záda? Uvědomuješ si vůbec, co je zač? Otrok s vypláchnutým mozkem, kterého si Igor drží z čiré zlomyslnosti!
Dalo se očekávat, že Basileus bude zásadně proti tomu, aby Verona Zachovi pomáhala. Čeká nás bitva o nezávislost, a ty se staráš o blaho císařského bastarda? Chceš jednat ušlechtile a máš potřebu dodržovat sliby, což docela chápu, ale předně jsi zodpovědná svým poddaným! Nasadíš nám tu ztroskotance, kterého si Urval kdykoliv přitáhne zpátky! Vedeme válku o přežití! A Tenevien představuje vážné riziko!
Zach si uvědomoval, že Basielus má v zásadě pravdu. Chápal, proč se na něj dívají přes prsty i ostatní povstalci. Ale mnohem dříve, než by je do záhuby přivedl on, to udělají sami. Měl tisíc chutí jim říct, co si o jejich bojové taktice myslí.
Pořád dokola si opakoval, že toto není jeho boj. Uklidňoval se myšlenkou, že spiklenci mají před rozhodujícím střetem s Urvalovou armádou nějaké trumfy v rukávě, o kterých jemu, jako nevítanému vetřelci, neřekli. Stále dokola si opakoval, že Verona je jen osoba, se kterou uzavřel dohodu. Jsou jen dočasní spojenci a nic víc.
***
Čepele zvonily, jak o sebe v rytmickém sledu narážely. Ke cvičnému souboji vybrali břeh jeskynního jezírka. Basileus to pojal jako studijní příležitost. Tvrdil, že Zach má svatou povinnost obeznámit dravské vojáky s technikami Urvalovy smečky. Ve skutečnosti šlo generálovi jen o to, aby Zacha veřejně znemožnil, možná ho „nechtěně“ rozsekal. Basielus si byl absolutně jistý, že vyhraje. Ne nadarmo byl bohem války. Pyšnil se pověstí nejlepšího bojovníka s mečem v říši.
Zachovi se do toho nechtělo. Nikdy nebyl kdovíjaký šermíř, ale během nekonečných hodin na cvičišti s Bandou Kriplů by něco pochytila i buclatá Gréta z Leberionu. Když do něj Basileus nepřestával rýpat, nakonec souhlasil.
Dravský generál dal přinést dva staré meče z Tenevienské éry. Takové se u smečky nepoužívají, protože jsou pro míšence bohů příliš těžké. Stejně tak byl meč těžký i pro Zacha s obojkem. Basileus to věděl a bez skrupulí toho využil. Mezitím, co řešili zbraně, seběhli se ke břehu podzemního jezírka diváci.
Zpočátku Basileus nasadil tempo, jako kdyby se opravdu jednalo o exhibici. Tak, aby uspokojil fanoušky, pohyboval se účelně a metodicky a v harmonicky uspořádaném sledu měnil figury. Čekal, kdy protivník udělá chybu. Zach si to zpočátku docela užíval. Stíhal reagovat zrcadlově - přesně tak, jak popisovaly učebnice. Mechanicky a trpělivě a přesně vracel Basileovi jeho výpady a byl zvědavý, co na něj vyzkouší dalšího. Když to nějakou chvíli pokračovalo beze změny, začal se Zachovi vlivem omezení obojkem krátit dech. Byl na to zvyklý z cvičiště. Jeho soubojoví partneři z Bandy Kriplů se mu kvůli tomu zpočátku vysmívali. Záhy si ověřili na vlastní kůži, že Tenevien i v takovém stavu vydrží poměrně dlouho a není důvod se předčasně radovat.
„Funíš jak stelná kráva, Teneviene,“ uchechtl se Basileus.
Zach neplýtval silami na odpověď. Každou chvíli čekal, že Basielus z ustáleného tempa prudce vybočí a udělá něco, čím se ho pokusí odrovnat. Musel být připravený.
„Už to konečně vzdej, pse!“ pokračoval smířlivým tónem Basieleus. „Nechej mě, abych tvé trápení ukončil!“
„Nápodobně,“ zavrčel Zach a vykryl další výpad.
Basileus využil toho, že byl na řadě. Místo výpadu odskočil stranou a křikl: „Verona udělala zásadní chybu, když tě sem dotáhla! Ať už ti slíbila cokoliv, nemá to šanci na úspěch. Za tři týdny si tě císařští přitáhnou nazpět. Budou tě mučit a ty vyzradíš všechno, co na nás víš. A my se budeme muset znova stěhovat. A já nechci další komplikace, když potřebuju vyhrát válku, chápeš?“
Zach se podivil, o jaké válce Basileus ještě mluví. Copak si neuvědomuje, že jsou poraženi? Ale věděl, že jeho názor tu nikoho nezajímá. Mechanicky uskočil před Basileovou čepelí, přehodil si meč z ruky do ruky, nečekaně zaútočil zleva. „Bylo by podle tebe lepší,“ křikl, „kdybych Veronu Urvalovi přinesl? Dravové by museli hledat náhradu. Vybrali by si tebe, že?“
Zachova nehorázná, leč docela logická úvaha, dovedla boha Války k takové zuřivosti, že ztratil všechnu obezřetnost. „Ty hajzle!“ zařval. Na okamžik strnul v pohybu a rozhořčeně tu urážku zpracovával. Zach toho okamžitě využil a zcela nerytířsky mu podtrhl kotníky a složil jej na lopatky. Opřel mu špičku meče o hrtan. Přihlížející začali nespokojeně reptat.
Basileus jen ležel a koulel očima. „Jaká to špinavá hra!“ zachrčel.
„Vzdáváš se?“ zeptal se mrazivým tónem Zach. Už se nesnažil být milý.
„To bylo proti pravidlům,“ vztekal se Basileus.
„Nevzpomínám si, že bychom si nějaká dohodli,“ řekl Zach, což byla pravda. Existovala spousta způsobů, jak vést souboj podle různých typů šermířských škol. Ale pokud si soupeři předem nevyjasnili, podle kterých pravidel budou postupovat, platilo, že se žádná pravidla dodržovat nemusejí. Přesně na to Zach spoléhal, když na Basileovu výzvu přistoupil a když pak udržoval konverzaci a rozptyloval ho i během souboje. A Basileus ve své bohorovnosti předpokládal, že se se Zach automaticky přizpůsobí šermířské škole, kterou on zvolí, proto se ani neobtěžoval nastavovat pravidla před soubojem.
„Dobrá,“ prsknul Basielus, „vzdávám se.“ Jakmile byl volný, řekl: „Je poznat, že starý Archen mlel z posledního. Vychoval z tebe burana, dobrého tak na kydání hnoje.“
Zach už byl na odchodu, ale v mžiku držel Basilea pod krkem. „Nechej. Archena. Na pokoji.“ Vzápětí boha pustil tak prudce, jako kdyby byl nakažený běsnou hnilobou. Ten jeho temperament! Jako kdyby si na poznámky o hnoji za těch deset let už nezvykl.
***
Zachary bloudil klikatými a rozeklanými chodbami vytesanými v tvrdé krihonitové hornině hluboko pod povrchem Essebi a mezi zuby drtil nadávky. Už zase se ztratil. Byl tu sedm dní a ještě pořád měl problém se v podzemním komplexu orientovat. Cesta od jezírka, kde natrhl prdel Basileovi, do obytné části trvala sotva pět minut. Kdyby šel správně, už by tam dávno byl. Otráveně se spustil na zem a opřel se o hrbatou kamennou stěnu. Objal si rukama holeně, položil si čelo o kolena. Jenom se uklidnit a propátrat paměť. Kolikrát odbočil doprava a kolikrát šel rovně?
Vzhledem k tomu, jak často se tu ztrácí teď, měl vlastně veliké štěstí, že Veronu našel tak brzy. Až zpětně si uvědomil, že ji hledal, jako kdyby byl posedlý. Vůbec nepočítal odbočky. Prostě šel za nosem a vyšlo to. Možná by to mohl zkusit znova. Nepřemýšlet tolik a prostě jen jít. Odhodlaně se nadechl a vstal.
Přestal se soustředit na odbočky a prostě šel. Za Veronou. Protože to ona je tím magnetem. Nemá cenu si cokoliv namlouvat. Ačkoliv měl Zach tisíc důvodů, aby se před ní obrnil a ačkoliv se zoufale snažil předstírat, že je vůči jejímu kouzlu imunní, nic nebylo dále od pravdy. Za těch pár dní se viděli jen letmo. Vždycky se kolem ní ochomýtal blbec Basileus. Prohodili spolu sotva pár slov. Pokaždé cítila potřebu mu říct, že ještě žádné odpovědi stran destinace Bedrazitové planety nepřišly. Jednala ryze věcně, tón jejího hlasu byl strohý až nepřátelský. Nepomáhalo to. Zachovi dělalo problém se soustředit na praktické věci. I když spolu nikdy nebyli sami, všechny instinkty ho ponoukaly, aby ji k sobě přitáhnul. Aby jí připomněl, co jí kdysi slíbil. Že si ji vezme. Ne Basileus. On. Jako kdyby to nebyla ona, která ho vypátrala a hodila psům. Ona, mající na svědomí jeho zotročení. Že byla mladá a hloupá? Že jí předtím udělali totéž? Samozřejmě že si to uvědomoval.
Jak dál bloudil šerými chodbami, přistihl se, že zatíná pěsti do dlaní tak silně, až to bolí. To ho přinutilo ty nepříjemné myšlenky odehnat. Ostrý štěrk pod nohama vystřídala hladká udusaná hlína, což bylo důkazem, že se blíží k obydlené části podzemí. Z ohbí tunelů dokonce začalo prosvítat žlutozelené světlo mexeritové plísně...
