Ani párem volů (16)
„Poslali tě, abys mě chytil, Zachu?“
Zach mlčky přikývnul.
„Proč se na mě tak díváš?“ její hlas byl ostrý jak čerstvě naklepaná kosa. Zdálo se, že pod tíhou jeho pohledu na chvíli znejistěla, ale trvalo to jen mžik. Vzápětí svůdně zamávala řasami a zaševelila: „Víš, že vypadáš, jako kdyby sis to chtěl se mnou rozdat? Vážně? Proto jsi mě přinesl sem? Zavzpomínat na staré časy? Chceš mě potrestat? Naposledy využít mé tělo, než mě hodí krysám?“
Zach drásavě vydechl, natáhl k ní ruku a prsty lehce přejel po křivce jejích ňader.
Verona se zářivě usmála. „Celé ty roky tě sleduju. Vím, že neexistuje možnost, že bys mi odpustil.“ Ulpěla pohledem na jeho obojku. „A vzhledem k tvému postavení nemáš jinou možnost, než poslouchat rozkazy, chápu. A až mě hodíš tomu praseti Urvalovi pod nohy, on tě za to nakope do žeber. Jsme na tom vlastně stejně. Oba děláme, co musíme. Tak co si to, aspoň na chvilku, neužít? Naposledy se pomilovat? Vezmi si mě, Zachu.“
Když Zach dál tajuplně mlčel, dramaticky našpulila rty a zamávala řasami, protože to bylo jediné, čeho byla v dané chvíli schopná. „Jenom si myslím,“ broukla, „že by bylo mnohem příjemnější pro nás pro oba, kdybych se u toho mohla pohybovat. Chápeš, že?“ Dramaticky se odmlčela a pak dodala: „Stačí, když použiješ modrou utrebovou kuličku. Potom ti budu plně k dispozici…“
Zach se chraptivě rozesmál. Její taktika byla tak průhledná, že ho to až uráželo. Kdyby ji modrým utrebem uvolnil ze strnulosti, okamžitě by na něj použila vyšší magii, kterou on ovládat nedokáže a vzápětí by byla ta tam. „Opravdu si myslíš, že jsem tak pitomý?“
Její ústa se stáhla do nenávistné linky. „Že by ti ve vězení uřízli koule?“
„Už nejsem ten naivní kluk, kterého jsi zblbla, Ver,“ řekl dutě. Cítil lítost a smutek a stud, když sledoval, jak zoufale se snaží ho vyprovokovat.
„To vidím,“ odsekla. „Jsi čokl a vykastrovaný k tomu. To se vážně na nic nezmůžeš?“ Opovržení v jejím hlase bylo silné jako lana visutého mostu nad propastí.
Zachary spolkl hořkost a zasyčel: „Máš pravdu. Jsem čokl a děvky to se mnou dělají za peníze. Ale právě teď u sebe… žádnou hotovost… nemám.“
Přimhouřila oči a napjatě ho sledovala. Její hrané rozhořčení bylo rázem to tam. Muselo ji frustrovat, že se nemůže ani hnout. „Tak proč jsme tady?“
Zachary se rozhodl, že to už stačí. Je čas přiznat pravdu. „Neměl jsem v plánu tě trestat,“ řekl a ukázal na svůj bedrazitový obojek. Strohým obchodním tónem pokračoval: „Nabízím ti dohodu, princezno. Nedám tě Urvalovi, když mi pomůžeš. Studovala jsi lyceum. Máš diplom magie šestého stupně, zatímco já o magii nevím skoro nic. Do konce lhůty, kterou jsem dostal, mi zbývají necelé tři týdny. Do té doby se musím toho obojku zbavit. Jsem ochotný tě pustit i s tím rizikem, že se ti to nepodaří. Stačí, když se pokusíš.“
Jak mluvil, její výraz se měnil. Z pohrdavé ledové masky se přetavil k překvapenému, až ustrnul do hloubavého. „Možná by tu řešení bylo,“ řekla po chvíli. „Existuje svět složený jen z bedrazitu. Pokud by ses tam dostal, byl bys v bezpečí. Přivolání by přestalo fungovat, protože objem bedrazitu na tom světě by mnohonásobně přebil sílu akumulovanou v Urvalově podstavci. Myslím, že tamější mágové mají nástroje, kterými by ti obojek dokázali sundat, aniž by tě to zabilo. Umějí nějak obejít tu záležitost s fokusem. Háček je v tom, že nikdo přesně neví, kde ten svět leží. Urval by ho dávno zničil, kdyby mohl. Naštěstí se všechny mapy při převratu „příhodně“ poztrácely. Museli bychom se vrátit na základnu. Rozhodila bych sítě, ale nemohu zaručit, že bychom to stihli. Termín je šibeniční.“
Zach se trpce usmál. „Je to lepší, než nic.“ Zdálo, že Verona s ním tentokrát mluví upřímně. Neměl žádnou záruku, že ho nezradí, ale to věděl už předtím. Vzal ruličku, nasadil do ní modrou kuličku. „Slibuješ, že se mi pokusíš pomoci, princezno?“
Verona na něj dlouho zkoumavě zírala, než řekla: „Slibuji.“
Ve spárech dravů
Verona jednala přesně tak, jak slíbila. Vzala Zacha zpátky na Essebi. Jejich přistání v hlubinném přístavišti, toho času jediném místě, kam se dalo do podzemí přenést hyperprostorovou brázdou, vyvolalo poprask. Dravové po zřícení části podzemního komplexu předpokládali, že princezna je uvězněná pod kameny a horečnatě ji hledali. Když se pak náhle vynořila z brázdy na doskočišti, ve společnosti chlapa v uniformě nenáviděné Urvalovy smečky, byli strážní přístaviště celí říční ho okamžitě zlikvidovat. Dřív než by Zacha roztrhali na kousky, na ně Verona zařvala: Stát! Je to spojenec a je pod mou ochranou!
Po závalu se povstalci přestěhovali do dalších volných prostor podzemí. Místo hladkých mramorových stěn tu byly nahrubo otesané koridory, osvětlené baňkami s ohnivými elementály. Verona Zacha vedla tunely vylámanými ve skalách. Dravové se jako lavina valili za nimi. V prostorné jeskyni, která určitě pamatovala Tartarenovo Ohnisko odporu, se kolem kamenného stolu s mapami tísnili vojenští velitelé. Zach některé od vidění znal, protože před tím, než se vzbouřili, byli v Jerejanově armádě. Toho, který se k Veroně rozběhl jako první, znal dokonce osobně. Byl stavěný jako ostatní příslušníci jeho rasy. Hranatý v ramenou a štíhlý v pase, svalnatý jako býk, se silnými čelistmi predátora a jiskrně modrýma očima. Plavé vlasy v odstínu stříbřité šedi měl spletené do dlouhého pevného copu. Ukázalo se, že právě on je vrchním velitelem povstaleckých sil. Basileus dravský bůh Války a někdejší císařův místodržící v provincii Drav, se na Veronu zubil jako na hrnec zlata, který vyoral v polní brázdě. „Má paní!“ zahlaholil. „Jste v pořádku? Památka Tartarenova budiž pochválena, že je má snoubenka zpět!“ Hnal se k ní tak vehementně, že kdyby Zach neustoupil stranou, byl by ho smetl.
Snoubenka? Zach překvapeně nadskočil. Proč mu to neřekla? Ale na druhé straně, neměla důvod s ním probírat osobní věci. V žilách mu bublal vztek. Jak jen mohla? Jak se mohla svázat s takovým grázlem?
Verona se nechala obejmout a pak začala Basileovi vysvětlovat, co se s ní dělo a že s únoscem uzavřela spojeneckou dohodu. Podrobnosti toho ujednání si naštěstí nechala pro sebe. Dodala, že princ Tenevien je pod její ochranou. Tím naplno přenesla pozornost na Zachovu osobu. Dravové kolem začali nenávistně syčet. Nějaký cizák unesl jejich nejcennější skvost a ještě jim pobořil domeček. Parádní černá uniforma kapitána Urvalovy smečky, kterou měl Zach na sobě, jen přilévala olej do ohně.
Basileus se na Zacha podíval, jako kdyby mu bral míru na rakev. „Teneviene,“ vyštěkl.
„Basilee,“ opětoval pozdrav Zach. Ne, neměl Basilea rád a rozhodně to nehodlal zastírat.
Basileus ustrnul pohledem na Zachově krku, kde se pod stojáčkem uniformy leskl okraj bedrazitového obojku. „Děkuj osudu,“ zasyčel, „žes ji přivedl zpět. Kdybys to nebyl právě ty, na místě bych tě zadupal do země. Ale duše vyvanulých předků nás nabádají k soucitnosti. Zejména vůči ubožákům a ztroskotancům.“
Ticho, kdy všichni čekali, zda Tenevien na provokaci zareaguje, narušila Verona. Formálním tónem a hlasem ostrým jako břitva prohlásila, že takové urážky vůči hostu zakazuje. Zopakovala, že princ Tenevien jí žádné příkoří nezpůsobil. Zdůraznila, že kdyby pro ni Jerejan poslal kohokoliv jiného, najisto by tu teď nestála. Mezitím, co mluvila, Basileus jemně sevřel její ruce v dlaních a zacvrlikal, že v takovém případě je vše v pořádku. Pak princeznu zahrnul záplavou podrobných informací o provozu podzemního města.
Zach ho sledoval a nevěřil vlastním očím. Ironií bylo, že s Basileem se znali celá léta. Jako císařův místodržící chodil Basileus na velitelství říšské policie k čtvrtletním raportům. Podle předpisů odevzdal hlášení a pak čekal, než si elaborát Igor přečte pro případ, že by měl doplňující otázky. Basielus to čekání pokládal za šikanu a vyléval si zlost na tajemníkovi. Oblažoval Zacha nabubřelou kritikou týkající se nízké efektivity státního aparátu. Cíleně vedl nejapné monology na téma nedostatečné kvalifikace personálu, který by se lépe uplatnil kydáním hnoje či pasením koz na Leberionu. Zacha vytáčelo, jak Basileus vystavuje na odiv, že on na rozdíl od Zacha v „tom“ umí chodit.
Další příležitost Basilea poznat, měl Zach na poradách, kterých se účastnil jako pozorovatel. Potentáti u stolu šustili lejstry, kolem se motali číšníci, úředníci a různí podržtažkové. Celý ten pomocný ansámbl sestával z běsů a démonů z podrobených světů, jejichž rodiče Urval v lepším případě poslal do exilu, v horším popravil. Jednání bývala zdlouhavá a únavná. Bylo zarážející sledovat, jak přezíravě a hrubě se dravský místodržící Basileus ke všem těm asistentům, úředníkům a číšníkům chová. Dědeček Zacha učil, že povahu člověka poznáme podle toho, jak dotyčný jedná s nejníže postavenými. U bohů tomu nebylo jinak. O to více Zacha překvapilo, že vzbouřenci Basilea v pozici vrchního velitele vůbec uznávají, přestože mu v dobách, kdy sloužil Urvalovi, nemohli přijít na jméno. Nejvíc jej ale provokovalo, že mu věří Verona. Copak nevidí, co je ten chlap zač? To podle jeho rozkazů se dravští bohové při guerillové válce se Smečkou chovali na svých světech vůči smrtelníkům jako hovada.
Basileus zatím Veroně dál důkladně popisoval, jakým způsobem napravují škody ve zborceném segmentu podzemí. Kam přestěhovali zásoby, které klenby pro jistotu vyztužili a které prostory za opravu nestojí. Soustředil se jen na ni. Ne tak jeho krajané. Podrážděně se pošťuchovali a nesouhlasně syčeli. Kdyby měli v očích dýky, byl by Zach jako jehelníček.
Pak si ten hajzl Basielus přitáhl Veronu ještě blíž, vtiskl jí polibek na čelo a zavrněl: „Jsi zajisté unavená, má paní. Janice ti ukáže tvé pokoje. Poněkud strohé, ale dá se to vydržet. Tví poddaní dělali maximum, aby ses cítila pohodlně.“ Mávl na kohosi v davu. Mezi hřmotnými postavami ve válečných brněních se propletla pěkná žena středního věku a za ní se draly další. „Moje princezno!“ zahlaholila. S povzbudivým úsměvem objala Veronu kolem ramen, aby ji odvedla pryč, zatímco ty ostatní se rojily kolem. Dav dravů kolem Zacha se postupně uzavíral. Zach přemýšlel, jestli stihne vytáhnout z bot dýky dřív, než se na něj vrhnou. Nic jiného k obraně neměl. Na poslední chvíli se princezna Janici vytrhla a rázovala zpět. Ukázala na Zacharyho a řekla: „Princ Tenevien půjde se mnou.“
Basielus se na ni krotce usmál: „To myslíte vážně, drahá? Existuje nějaký důvod, abyste ho nadále držela ve své blízkosti? Použil snad na vás nějakou kletbu, která vás nutí ho následovat?“
„Nic takového,“ štěkla podrážděně Verona. „Prostě jsme uzavřeli dohodu. Ručím za jeho bezpečí a radši si to osobně ohlídám.“
Basileus se Veroně s pokorným výrazem uklonil. „Jak si přejete, má paní. Ale nejdřív mi dovolte, abych spojence vyslechl. Pokud ho najal Jerejan, jeho informace o pohybu císařských vojsk by mohly být čerstvější, než ty naše.“
Verona se zamračila. „Proti tomu nic nemám.“ Unaveně se na Zacha usmála: „Pověz jim všechno, co o Jerejanově ofenzívě víš. Hned potom probereme náležitosti našeho plánu.“ Zach z toho měl divný pocit. Na jedné straně Basileovi nevěřil, na druhé straně nechtěl před Veronou vypadat jako sralbotka. Dřív, než se odhodlal cokoliv namítnout, obrátila se Verona na Basilea: „Jakmile skončíte, doveď spojence do mých pokojů.“
Jerejan si položil dlaň na hruď, uctivě se uklonil a řekl: „Slibuji, má paní, že ho tam hned po výslechu dopravím.“
Zach naježeně sledoval, jak princezna obklopená hloučkem služebných odchází směrem k jedné z chodeb. Ona vážně věří, že jí ho Basielus přivede živého? Dav kolem něj sršel potlačovanou záští.
